Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Leden 2009

Camoufl•AGE 19.01.2009 v 19:00

20. ledna 2009 v 0:03 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
V pozadí blížící se premiéry Labutího jezera, měl balet Národního divadla takovou menší, nikoliv však bezvýznamnou premiéru. Dne 15. Ledna 2009 v Divadle Kolowrat, což je komorní scéna Národního divadla byla premiéra choreografa Jana Kodeta "Camoufl·AGE Taneční divadlo Jana Kodeta a Janka Růžičky".

Jan Kodet je zkušený choreograf s širokým rejstříkem. Na jedné straně můžeme vzít Zlatovlásku, balet pro děti a na straně druhé toto jeho nové dílo. Nejde zde jen o tanec a hudbu, jak je obvykle obvyklé. Zde přichází i vlastní interakce tanečníků za hojné asistence multimediálních produktů, jakým je například kamera v rukou tanečníků.

Je to vtipné a veselé. Netřeba hledat nějaké poselství. Každopádně je to příjemná změna jednak proti klasickému baletu a jednak proti suché moderně. Zde jsou v plné akci nejen ony výše zmíněné technické záležitosti, ale i vtipné kostýmy Lucie Loosové.

Jelikož se jedná o balet, opět zde přináším svou zprávu, kterou jsem uveřejnil na fórum balet:

V podtitulu je uvedeno "taneční divadlo" a to je to správné vyjádření toho, co divák uvidí. Jakmile se rozevře bublinková" opona, začnou se dít podivuhodné věci. Hudba, světla, různé projekce a pohyby, zdají se být z jiné (kosmické) dimenze, ale pak se to všechno krásně rozpohybuje a divadlo začíná. Hned od začátku je divák vtažen do hry a odolat nelze - tanečníci jsou tak blízko. Rychlé, pomalé, vtipné i melancholické, to jsou polohy jednotlivých tanečních čísel. Sóla i sbory, každý tanečník má své místo v této skutečné show. Na jevišti se toho děje skutečně hodně, což v malém prostoru způsobuje divákovi problémy, neboť nelze vnímat celé jeviště zároveň. Na to nejvíc doplácí Tomáš Rychetský s Klárou Jelínkovou při jejich "telefonickém čísle", neboť na druhé straně jeviště právě probíhá geniální travesti zbylých členů souboru a nelze odolat. Ono totiž, všichni tanečníci jsou výborně obsazení - Rychetský, Kysil, Konvalinka provádějí vtipné kousky a i když mají velmi zajímavá taneční čísla, tak herecky jsou ve vleku naprosto dokonalých dam, které ovládly celé jeviště. Klára Jelínková v kosmickém overalu působí neuvěřitelně sexy a je dokonale nebezpečná vamp. Retro panenka Ivana Mikešová, je roztomile dětská a Hana Turečková je tak vysoká. Dámy si užívají svých hereckých poloh plnými doušky a pánové jim skvěle přihrávají. Mezi nejlepší čísla jistě patří, jak se o Hanu Turečkovou uchází o hlavu menší, ale neskutečně vytrvalý Oleksandr Kysil. Tohle a několik dalších kousků, by mohlo být klidně interpretováno i samostatně. Škoda jen závěru, který si musí Viktor ještě více natrénovat - není lehké pracovat s obrovskými mýdlovými bublinami a než se Viktorovi podaří nějaké mega bubliny vytvořit je konec. Každopádně díky všem tanečníkům, inscenátorům a především Janu Kodetovi, který tuto věc přivedl na svět a ještě k tomu v Národním divadle. Otázkou však zůstává, jak se s tímto představením vyrovná cenová politika divadla. Pokud budeme předpokládat, že cílovou skupinou jsou studenti, pak 400,- Kč je skutečně hodně. Kdo nebyl, běžte se podívat a to co nejdřív - již dnes tam bylo šílené horko, natož někdy v létě.










Tři sestry 16.01.2009 v 19:30

18. ledna 2009 v 22:26 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
15. ledna 2009 měli v Divadle Na Fidlovačce premiéru klasiky. To jsem hned 16. ledna nemohl chybět. Anton Pavlovič Čechov "Tři sestry".

Miluji ruskou klasiku, pro ten nekonečný prostor ruských dálek a to prázdné, neuvěřitelně reálné tlachání o životě. Ta beznaděj je tak beznadějná. Těšil jsem se tedy, jak si s touto notoricky známou hrou na Fidlovačce poradí. Je to starý evergreen, jak se vypořádat s Čechovem. Ten totiž své hry psal jako komedie, ale většina inscenátorů jeho hry interpretuje jako dramata či tragédie. Kudy se tedy vydat?

Osobně mám rád obojí interpretaci. Beznaděj a prázdnota servírována divákovi hned od začátku jej rozloží na jednotlivé molekuly vlastní deprese. Na druhou stranu inscenace pojatá jako komedie, je nenápadná a vlastně i pěkně zákeřná. Smějeme se hrdinům, kteří dělají bláznivé kousky, i když do toho pseudofilozoficky tlachají. A pak přijde závěr, ostrý a smrtící jako bodnutí nože.

A co Fidlovačka? Jak je pojata jejich inscenace? Režisér Juraj Deák inscenoval komedii. První polovinou se člověk lehce pochechtává, neboť postavy jsou tak přesvědčivě vykresleny, že tu vidí sebe, tu někoho známého. Ale zkušený divák je ve středu, a ačkoliv akce je komediální, z textu se vynořuje budoucí tragédie. A všude ta prázdnota a samota. Ach, jak děsivé!

Hraje se dosti civilně, žádná zbytečná stylizace. Moderní divadelní jazyk sice trochu ubírá onen ruský patos, nicméně díky tomu bude představení stravitelnější pro mladého diváka, který zatím pln ideálů nechápe a vlastně ani nemůže vidět, co jej v dalším životě nejspíš potká.

Průběh času výborně charakterizovaly kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, hudba (občas i živá) zase krásně přibližovala Rusko, za což patří dík autorovi Ondřeji Brouskovi.

A co herci? Nebylo malých rolí! Tým je evidentně kompaktní, a každý věděl, co má dělat. Začněme podle programu:

Andrej Prozorov - Ondřej Brousek se potácí životem a od ideálů, postupně nejen vlivem své ženy, upadá do šedi maloměsta. Takhle skončí každé mládí. Není úniku a Andrej se ani nesnaží uniknout. Vynikající Ondřej Brousek nastavuje nám všem zrcadlo.

Natálie, jeho milá, potom žena - Iva Pazderková - zprvu nenápadná, ale postupem času zlá, panovačná a děsivě nebezpečná. Ve scéně "likvidace Anfisy" (jinak to nazvat nejde), běhá mráz po zádech. Je to jedna z nejděsivějších scén, co jsem na divadle viděl. Hrůza mne jímá ještě nyní.

Olga, nejstarší sestra - Vnitřně velmi ukázněná Martina Randová, stmelující prvek celé rodiny, vytěžila z omezení svého temperamentu maximum. Olga, která se zdá být vnitřně smířená, že do Moskvy se stejně nepojede, stejně nakonec odkryje svou duši a divák opět trpí s ní. Ta bolest žití bez partnera… Zatímco Káču si vezme Čert, tak Olga zůstává sama, úplně sama, i když žije s Anfisou, kterou zachránila před Natálií. Olga tak zůstává sama, neboť není v okolí muže pro mladší, natož pro ni.

Máša, prostřední sestra - v alternaci Andrea Černá. Pesimismus a beznaděj. Olga, ta se již smířila a Irina, ta je ještě plna nadějí. Máša však prožívá vystřízlivění z dívčích ideálů. Andrea Černá je nejvýraznější "sestrou". Nevěra s Veršininem dává naději na změnu, ta se však nekoná a Máši nezbude, než se vrátit k manželovi. Síla Andrey Černé je neuvěřitelná. Kdepak Eliška z Princezny ze mlejna. Je jí všude plno a rozhodně touto rolí na sebe připoutá zaslouženou pozornost. Jen škoda, že Máša, ač sestra prostřední, vypadá mnohem starší než Olga.

Irina, nejmladší sestra - Ta je na tom vlastně nejlépe. Ač jí před svatbou zabijí ženicha, je pořád dostatečně mladá, aby zde byla šance, že se nakonec najde nějaký muž, který ji udělá šťastnou. Pokud tomu ovšem chceme věřit. Mám pocit, že stejně jako já, i představitelka Iriny Zuzana Vejvodová je přesvědčena, že žádný muž již nepřijde. Irina je svým temperamentem velmi blízká naturelu Zuzany Vejvodové, takže její projev je velmi přirozený.

Fjodor Kulygin, profesor, Mášin muž - k nepoznání maskovaný Daniel Rous, věčný optimista a vtipálek. Jelikož je však jediný vtipálek široko daleko, přestává být jeho humor nakonec vtipný. Daniel Rous je na jevišti jako kapka rtuti a divák musí stále sledovat, v které části jeviště zrovna je. Fjodor, šťastný, že má takovou ženu, velmi lehce odpouští její nevěru, neboť představa osamocení v daleké Rusi je zřejmě skutečně děsivá.

Alexandr Veršinin, podplukovník, velitel baterie - Otakar Brousek ml. jakoby se v uniformě narodil. Jeho důstojník je velmi věrohodný a uvěřitelný. Stejně tak je uvěřitelné, že se do něj Máša zamilovala.

Ivan Čebutykin, vojenský lékař - veselá postavička, která však ukazuje ty konce, konce života. Promarněný život. Takhle dopadneme všichni. Je optimismus Čebutykina pravý, či je to jen berlička na vyvážení stresu z beznaděje? Tomáš Töpfer je v této roli skvělý. Dost starý na to, aby mohl rekapitulovat život, ale dost mladý na to, aby se ještě pěkně dlouho trápil.

Nikolaj Tuzenbach, baron, poručík - Marek Holý v uniformě naopak nepůsobí vůbec přirozeně. Civil mu jednoznačně sluší víc. Možná je to kouzlo nechtěného - vždyť Tuzenbach pořád hovoří o tom, že chce z armády odejít (a nakonec odejde). Miluje Irinu, ale nakonec se od ní dozví, že ho nemiluje. Má ho ráda, vezme si ho, ale láska to není. Přesto jde na souboj a umírá. Nebyl to zbytečný život? Marek Holý svým herectvím velmi příjemně působí na diváky, jdou jednoznačně s ním a po celou dobu, kdy je na souboji, se v duchu modlí, aby to dopadlo dobře. Tři sestry však není pohádka. Šťastný konec se nekoná.

Vasilij Solený, štábní kapitán - ne příliš inteligentní postava, která se chce Irinu, ale když ta ho odmítne, tak zabíjí Nikolaje. Jednoduchá řešení jsou nejlepší řešení. Pavel Nečas je protikladem ve všem oproti Marku Holému. A protože protiklady se přitahují, tak i tato postava krásně zapadá do celé koncepce inscenace.

Alexej Fedotík, Vladimír Rohe, podporučíci - postavy doplňující počet vojáků na scéně. Nemají moc prostoru. Přesto, když se loučí s městem a obyvateli před svým odjezdem, i oni trefí diváky šípem zvaným marnost. Hrají - Matěj Kužel (Fedotík), a v alternaci David Voráček (Rohe).

Ferapont, vrátný u krajské správy - Zdeněk Maryška zde zestárl o desítky let. Malá role vynikajícím způsobem zahraná.

Anfisa, chůva - Ludmila Molínová dokázala vytěžit ze své role maximum. Její chůva je tak stará a tak bezmocná. Kámen by se nad ní ustrnul a divák si jistě říkal, že by nechtěl dopadnout jako ona.

Muzikant - do uniformy oblečený Dominik Renč hrál na hudební nástroje a tím přivedl živou hudbu na jeviště.

Tato inscenace má v sobě obrovský potenciál. Doporučuji všem divákům. Není zde prázdné minuty, čas letí jako divý. Zcela jistě neuvidím tuto inscenaci jen jednou. Mnohovrstevnatost textu a skvělá interpretace tvůrčího týmu dává Třem sestrám sílu udržet se na scéně divadla dlouho dobu.

Baletománie 17.01.2009 ve 14:00

18. ledna 2009 v 22:17 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Toto představení se hraje ve Stavovském divadle tak dlouho, že snad už jej všichni viděli. Já už Baletománii viděl snad desetkrát (minimálně). Když se chci pobavit, tak Baletománie je tím pravým receptem. Pokud náhodou existuje někdo, kdo toto baletní představení neviděl, tak jej stručně popíšu. Je to takový levný marketingový trik, jak přilákat diváka na standardní baletní představení. Veselou formou se zde ukazuje historie baletu od dob Ludvíka XIV. po současnost. Představením provázejí dvě postavy - Velký šéf a adept a těmto dvěma postavám ještě asistuje starší dáma Marcelka. Základní linie je jasná - divadlo na divadle aneb jak vzniká představení. Vtipné dialogy jsou proloženy dvanácti tanečními čísly. Vyjmenovávat je nebudu, stačí se kouknout na stránky národního divadla.

Jelikož své baletní poznámky uveřejňuji na baletním fóru, tak zde jen překopíruji a snad ještě trochu rozvedu svou poslední "recenzi" z představení ze dne 17.01.2009 z 14:00 hodin:

Pro dobrou náladu se vždy vyplatí jít na Baletománii. Nebudu to zbytečně okecávat a jen zmíním perličky. Na začátku byla vtipná scénka mezi dvěma rivalkami: vysokou Klárovou Kutilovou a malou Adélou Pollertovou. Krásně se nenáviděly. Korzár, jež obvykle bývá vrcholem představení propadl. Ačkoliv adagio bylo solidně zatančené - dokonalý Karel Audy jako Otrok, ve skocích lehký Jirka Kodym jako Korzár a trochu nejistá Medora Michaela Wenzelová. Kodym a Audy se pak ještě parádně předvedli ve svých variacích. Jenže v adagiu zcela chyběla partneřina. Každý prostě tančil sám za sebe. Tedy, drželi se, zvedali se, takže technická souhra byla, ale emoce chyběly. Nestačí prostě jen nacvičit vystoupení, partneři musí spolupracovat dlouhodobě. Také "Čajpi" ač se zdálo býti vynikající, nakonec nic moc. A přitom začali tak skvěle. Překrásná Ivanna Illyenko a svěží Saša Katsapov. Nádherně tančili, jen se vznášeli a partneřina dokonalá. Už, už to vypadalo na dokonalost samu, když tu... závěr cody a tehdy tanečnice velkým obloukem dvakrát skáče do náručí tanečníka. Ivanna se rozběhla, pak přibrzdila, skoro zabrzdila a místo ladného skoku se jen tak zasunula do Sašových rukou. Ten strach, či nedůvěra byla tak patrná. Škoda. Ale přece jen bylo něco dokonalého: Návrat do neznámé země - Katsapov, Susová. Dokonalí, přesní, synchronní a plní emocí. Bravo!

A na závěr mé doporučení: Bojíte se baletu? Máte pocit, že by vás balet nudil? Pak vyzkoušejte Baletománii, která vás nudit rozhodně nebude.

Věc Makropulos 03.01.2009 ve 14:00

4. ledna 2009 v 19:28 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
V sobotu 3. ledna 2009 jsem podruhé vyrazil na Věc Makropulos. Zatímco u opery a baletu je běžné, že chodím na představení několikrát, u činohry to až tak obvyklé není. Tedy to, že jsem Makropulku viděl dvakrát, hovoří o všem.

Začnu oním obligátním - kdo by chtěl žít 300? Asi všichni, že? Zatímco děti se cítí být nesmrtelní, od určitého věku člověka, začíná každý jedinec pociťovat takový podivný neklid, neklid zvaný smrtelnost. A i když si řekneme o někom, že umřel v krásných devadesáti letech, tak ten člověk jistě neumíral rád. Za všechno to lidské poznání, které je mu dáno, na konci života musí zaplatit poznáním a uvědoměním smrti. Proto je tak oblíbené téma mezi všemi možnými umělci, církvemi a vlastně i politiky - nesmrtelnost. Dřív nebo později se všichni musíme zaobírat (ne)smrtelností. A to je nejlepší čas vyrazit na Vinohrady.

Příběh jako takový je vlastně velmi jednoduchý. Je veden letitý soudní spor o majetek. Je tak dlouhý, že tehdejší aktéři již dávno zemřeli. Přichází však ONA -
Emilia Marty, která toho ví nějak hodně o celé věci. Zejména zná všechny tehdejší souvislosti, jakoby sama byla účastnicí. Ovšem to je ke stáří případu vyloučeno. Kdyby byla přítomná všem těm událostem, tak by nyní už musela být dávno mrtvá. Přesto Marty dál a dál předkládá detaily z minulosti. Logickým vyvrcholením je obvinění z padělání listin, které mají být předloženy soudu jako důkaz. Písmo Emilie Marty je totiž totožné s písmem v dokumentech tři sta let starých. Nezbývá tedy, než vyložit karty na stůl. Díky lektvaru žije Marty již přes tři sta let. A recept na lektvar je onou "Věcí Makropulos", přičemž Makropulos je jméno jejího otce, který uvedený lektvar připravil pro císaře Rudolfa II. Co však udělat ve 20. století s tímto receptem - dát jej všem anebo jen někomu - či jej zničit?

Jak vidno příběh je to velmi jednoduchý, ale myšlenky a slova, která Čapek vložil do úst jednotlivým postavám, jsou naprosto úžasná.

Vinohrady, respektive režisér David Drábek, do hlavní role obsadil dost nečekaně Danielu Kolářovou. Nečekaně proto, neboť obvykle věk herečky, která hraje Emilii Marty, osciluje kolem 35. Každopádně to byl výborný krok. Ledově chladná Kolářová s ironií a sarkasmem ostrým jako meč drtí všechny kolem. Staré, mladé, vlivné i nuly. Marty nás pomalu vede svým životem a divák, jež z počátku lituje, že také nemá onu Věc, postupně přichází k přesvědčení, že je dobře, že ona Věc skutečně neexistuje.

Kolem hlavní hrdinky se povětšinou točí muži. Od těch pubertálních až po starce. Od vlivných občanů až po bezvýznamné osůbky. Čapek krásně napsal a režisér dobře interpretoval text prostřednictvím herců. Jakmile se na jevišti objeví Jaromír Meduna jakožto Jaroslav Prus, je ho všude plno. Silná osobnost, která jediná dokáže držet krok s Emilií Marty. Janek, syn Pruse v alternaci Filip Tomsa a Braňo Holiček (oba jsem viděl) poměrně snadno vykreslují jasnou, nepříliš složitou postavu, nicméně přesně zapadají do dějové stavby hry. K nepoznání namaskovaný Pavel Batěk hraje přesvědčivě nerozhodného a vlastně i nešťastného Alberta Gregora a jeho postava je velkým hybatelem emocí. Roztomile nebo tragicky senilní je Hauk - Šendorf? To je otázka do pranice. Je tato postava k smíchu či k pláči? Jaroslav Kepka ji hraje naprosto autenticky. Další v okolí Marty je advokát dr. Kolenatý (Nač jsou tihle advokáti/co si člověk draho platí. Po celé té proceduře/jsem teď na tom ještě hůře. z operety Netopýr). "Advokát" Ivan Řezáč, obzvláště v závěrečném soudu hraje dost expresivně. Až to vypadá, že přehrává. Ale i on je velmi dobrým partnerem pro všechny ostatní. Idealismus, to je jasně čitelná vlastnost solicitátorka Vítka. Jiří Plachý je vedle Emilie Marty až roztomile naivní a opět i on krásně doplňuje ostatní. Komorná, služka i divák mají malý, byť velmi výrazný prostor a rozhodně nezapadnou někde v davu. A co Kristina? Tato postava zdá se mi být poněkud plochá, tak jako většina rolí, které jsou psané pro mladé a krásné herečky. Nicméně Lucie Štěpánková zahrála přesně to, co ve hře být mělo. Výraznou roli má také pásovec, zvíře z řádu chudozubých, i když jeho velikost je spíše třetihorní, než dnešní.

Stejně tak příběhu prospěla dosti výrazná textová úprava. Režie si vyhrála se symboly (a to já velmi rád). Hudba a výprava a vlastně celá hra je velmi moderně pojatá. Ačkoliv jsou diváci při děkovačce velmi vstřícní, mám pocit, že spíše tleskají Kolářové za výkon, než že by tleskali hře jako celek.

A mé doporučení? Rozhodně doporučuji. Velmi dobře zahrané, velmi dobře upravené, velmi dobře zrežírované. Je třeba však upozornit konzervativní diváky, tedy ty, kteří moc často do divadla nechodí a také ty, kterým je 50+, že je to hra navýsost moderní svými výrazovými prostředky. Rozhodně to není hra jednoduchá k interpretaci. Nadčasový Čapkův text a moderní forma divadla k tomu, vás rozhodně přinutí přemýšlet - o nesmrtelnosti a o divadle 21. století.

Já tuto hru rozhodně nevidím naposledy.

Divadelní nadšenec

4. ledna 2009 v 15:07 | klm.007 |  Kdo jsem?
Jsem ročník 1972, původem z Moravy a od roku 1994 bydlím a pracuji v Praze.

V první řadě jsem baletomaniak, v řadě druhé jsem milovník divadla jako takového. Jsem takový třísložkový divák - činohra, opera, balet. Do divadla chodím skutečně velmi často. Ze své divadelní statistiky, kterou si vedu, čísla hovoří jasně. V průměru navštěvuji divadlo za sezónu stokrát. Rekord mám ze sezóny 2006/2007, kdy jsem zasedl do hlediště celkem 115 krát.

Často přispívám na diskusní fórum "balet", které je na Seznamu, ale jak jsem výše uvedl, mám v zásobě i činoherní a operní zážitky. Po některých představeních mám silná pnutí (pozitivní nebo negativní) a tak jsem se rozhodnul ventilovat tento přetlak na tomto blogu.

Kolegové mne často žádají, abych jim doporučil nějaké to divadlo a tak i v případě tohoto blogu bude mou ambicí přispět potenciálním čtenářům k rozhodnutí, zda na to či ono představení jít, či se mu zdaleka vyhnout.

Jelikož však vytváření blogu po technické stránce není můj koníček, budu se snažit, aby blog převýšil svým obsahem formu. Vlastně i v divadle se vede nekonečný spor nad tím, zda má u představení převládnout forma nad obsahem či naopak. Divák či čtenář však nakonec vždy rozhodne.

Je tedy polovina divadelní sezóny 2008/2009 a začátek roku 2009 a já začínám. Jsem rozhodnutý po každém představení napsat pár řádků. Uvidíme, zda mi toto předsevzetí vydrží…

Uplynul rok a já se stále držím. Jsem rád, že mne psaní neopustilo, ovšem mnohdy hledám slova. Pokud jsem nadšen nebo zklamán, píše se mi dobře. Nejhorší ale je ten obyčejný průměr, taková ta "zapomenutelná představení", to se pak slova hledají těžko. Nicméně, dal jsem se na vojnu, musím bojovat!