Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Věc Makropulos 03.01.2009 ve 14:00

4. ledna 2009 v 19:28 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
V sobotu 3. ledna 2009 jsem podruhé vyrazil na Věc Makropulos. Zatímco u opery a baletu je běžné, že chodím na představení několikrát, u činohry to až tak obvyklé není. Tedy to, že jsem Makropulku viděl dvakrát, hovoří o všem.

Začnu oním obligátním - kdo by chtěl žít 300? Asi všichni, že? Zatímco děti se cítí být nesmrtelní, od určitého věku člověka, začíná každý jedinec pociťovat takový podivný neklid, neklid zvaný smrtelnost. A i když si řekneme o někom, že umřel v krásných devadesáti letech, tak ten člověk jistě neumíral rád. Za všechno to lidské poznání, které je mu dáno, na konci života musí zaplatit poznáním a uvědoměním smrti. Proto je tak oblíbené téma mezi všemi možnými umělci, církvemi a vlastně i politiky - nesmrtelnost. Dřív nebo později se všichni musíme zaobírat (ne)smrtelností. A to je nejlepší čas vyrazit na Vinohrady.

Příběh jako takový je vlastně velmi jednoduchý. Je veden letitý soudní spor o majetek. Je tak dlouhý, že tehdejší aktéři již dávno zemřeli. Přichází však ONA -
Emilia Marty, která toho ví nějak hodně o celé věci. Zejména zná všechny tehdejší souvislosti, jakoby sama byla účastnicí. Ovšem to je ke stáří případu vyloučeno. Kdyby byla přítomná všem těm událostem, tak by nyní už musela být dávno mrtvá. Přesto Marty dál a dál předkládá detaily z minulosti. Logickým vyvrcholením je obvinění z padělání listin, které mají být předloženy soudu jako důkaz. Písmo Emilie Marty je totiž totožné s písmem v dokumentech tři sta let starých. Nezbývá tedy, než vyložit karty na stůl. Díky lektvaru žije Marty již přes tři sta let. A recept na lektvar je onou "Věcí Makropulos", přičemž Makropulos je jméno jejího otce, který uvedený lektvar připravil pro císaře Rudolfa II. Co však udělat ve 20. století s tímto receptem - dát jej všem anebo jen někomu - či jej zničit?

Jak vidno příběh je to velmi jednoduchý, ale myšlenky a slova, která Čapek vložil do úst jednotlivým postavám, jsou naprosto úžasná.

Vinohrady, respektive režisér David Drábek, do hlavní role obsadil dost nečekaně Danielu Kolářovou. Nečekaně proto, neboť obvykle věk herečky, která hraje Emilii Marty, osciluje kolem 35. Každopádně to byl výborný krok. Ledově chladná Kolářová s ironií a sarkasmem ostrým jako meč drtí všechny kolem. Staré, mladé, vlivné i nuly. Marty nás pomalu vede svým životem a divák, jež z počátku lituje, že také nemá onu Věc, postupně přichází k přesvědčení, že je dobře, že ona Věc skutečně neexistuje.

Kolem hlavní hrdinky se povětšinou točí muži. Od těch pubertálních až po starce. Od vlivných občanů až po bezvýznamné osůbky. Čapek krásně napsal a režisér dobře interpretoval text prostřednictvím herců. Jakmile se na jevišti objeví Jaromír Meduna jakožto Jaroslav Prus, je ho všude plno. Silná osobnost, která jediná dokáže držet krok s Emilií Marty. Janek, syn Pruse v alternaci Filip Tomsa a Braňo Holiček (oba jsem viděl) poměrně snadno vykreslují jasnou, nepříliš složitou postavu, nicméně přesně zapadají do dějové stavby hry. K nepoznání namaskovaný Pavel Batěk hraje přesvědčivě nerozhodného a vlastně i nešťastného Alberta Gregora a jeho postava je velkým hybatelem emocí. Roztomile nebo tragicky senilní je Hauk - Šendorf? To je otázka do pranice. Je tato postava k smíchu či k pláči? Jaroslav Kepka ji hraje naprosto autenticky. Další v okolí Marty je advokát dr. Kolenatý (Nač jsou tihle advokáti/co si člověk draho platí. Po celé té proceduře/jsem teď na tom ještě hůře. z operety Netopýr). "Advokát" Ivan Řezáč, obzvláště v závěrečném soudu hraje dost expresivně. Až to vypadá, že přehrává. Ale i on je velmi dobrým partnerem pro všechny ostatní. Idealismus, to je jasně čitelná vlastnost solicitátorka Vítka. Jiří Plachý je vedle Emilie Marty až roztomile naivní a opět i on krásně doplňuje ostatní. Komorná, služka i divák mají malý, byť velmi výrazný prostor a rozhodně nezapadnou někde v davu. A co Kristina? Tato postava zdá se mi být poněkud plochá, tak jako většina rolí, které jsou psané pro mladé a krásné herečky. Nicméně Lucie Štěpánková zahrála přesně to, co ve hře být mělo. Výraznou roli má také pásovec, zvíře z řádu chudozubých, i když jeho velikost je spíše třetihorní, než dnešní.

Stejně tak příběhu prospěla dosti výrazná textová úprava. Režie si vyhrála se symboly (a to já velmi rád). Hudba a výprava a vlastně celá hra je velmi moderně pojatá. Ačkoliv jsou diváci při děkovačce velmi vstřícní, mám pocit, že spíše tleskají Kolářové za výkon, než že by tleskali hře jako celek.

A mé doporučení? Rozhodně doporučuji. Velmi dobře zahrané, velmi dobře upravené, velmi dobře zrežírované. Je třeba však upozornit konzervativní diváky, tedy ty, kteří moc často do divadla nechodí a také ty, kterým je 50+, že je to hra navýsost moderní svými výrazovými prostředky. Rozhodně to není hra jednoduchá k interpretaci. Nadčasový Čapkův text a moderní forma divadla k tomu, vás rozhodně přinutí přemýšlet - o nesmrtelnosti a o divadle 21. století.

Já tuto hru rozhodně nevidím naposledy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama