Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Únor 2009

Višňový sad 14.02.2009 ve 14:00

15. února 2009 v 22:24 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Višňový sad, ruská klasika, která láká inscenátory i diváky. V Divadle na Vinohradech se teď Višňový sad hraje. A pokud spojíme jména Vladimír Morávek (režie) a Dagmar Havlová - Veškrnová (Raněvská), tak jistě se něco mimořádného stalo.

Morávek, jako mistr stylizace dokáže navodit velmi zajímavou atmosféru, kterou já miluji. Jak říká jeden kamarád: "Morávek nerežíruje, Morávek aranžuje." Stačí se podívat na Lucernu v Národním divadle. Pokud si tedy Morávek vybral jako Raněvskou Havlovou - Veškrnovou, tak přitáhl na tuto inscenaci maximální pozornost. Dagmar Havlová - Veškrnová láká do divadla nejen na své herectví, ale i na své společenské postavení. A to může být problém pro neznalého diváka. Jde totiž na herečku a nikoliv na představení. A co si budeme povídat, Višňový sad není bezmyšlenkovitá zábava a Morávkovo pojetí, ještě více přidává na depresi.

Morávkovo pojetí je velmi moderní, velmi netradiční. Však již o přestávce jsou slyšet rozporuplné komentáře. Zajímavé jistě je, že spíše starší generace je k Morávkově výkladu kritičtější. Mladší diváci, kteří mnohdy přišli na "povinnou četbu" se svými prarodiči, postupně změnili své kyselé obličeje na obličeje plné zaujetí a snad i pochopení. A není se co divit. Před přestávkou se v podstatě "nic neděje", moc akce se nekoná, spíš se ukazují vazby mezi osobami a jejich nálady. To až po přestávce se začnou emoce drát na povrch a dosud poklidná hra se změní v kotel bublajících emocí. Při závěrečné děkovačce, je již potlesk dost silný na to, abychom mohli říct, že představení bylo úspěšné. Já osobně jsem jej viděl již třikrát. A pokaždé si to užívám. Jen mne mrzí, že jsem v roli Firse neviděl Radovana Lukavského. Musel být božský. Když Ilja Racek, který hraje Firse, vstoupí na scénu, jako by vstoupil Lukavský - stařec, v hlubokém předklonu, co se stěží plouží - tak vypadal Lukavský v civilu i na jevišti (Vodník v Lucerně). Myslím, že každý, kdo znal Lukavského na konci jeho života, si na něj vždy při Višňovém sadu vzpomene.

Snad jen Svatopluk Skopal a jeho Jepichodov, jako by byl z jiné hry. Zde jsem nějak režijní záměr Morávka nepochopil. Roztržitý, rádoby vtipný Jepichodov se míhá ve hře rychlostí blesku, zatímco ostatní se časem a prostorem pohybují velmi pomalu. Pro mne je Jepichodov rušivý element.

Lucie Juřičková jako Duňaša, je namaskovaná na dvacetiletou dívku. Pokud si člověk nevzpomene například na její roli v Ulici, kde je vidět, že se jedná o dámu středních let, tak to ve hře vůbec nevadí. Její culíčky a kozačky dávají služce dost dominantní roli.

Varja, adoptovaná dcera Raněvské, tak to je nádherná tragikomická postava pro Pavlu Tomicovou. Ta, skvěle balancuje na hraně komiky i tragiky. Divák se jí chvílemi směje a o chvíli později, ji téměř v slzách, lituje. Její scéna s Lopachinem, kdy je ve vzduchu jejich případný sňatek, patří k zásadním scénám inscenace.

Lopachin, tak to je "maso". Fyzicky i duševně postižená postava, které se diváci nejprve smějí a pak se jí bojí. Takových kriplů je všude kolem nás hodně. Postavy typu Lopachina jsou pro nás ty nejnebezpečnější. Takhle nějak vypadá ďábel! Martin Storopnický je v této roli úžasný.

Viktor Preiss, jako Gajev, je člověk nepraktický. Co pozitivního udělal, aby všem pomohl? Nic, anebo jen velmi málo. Zbytečný člověk. Příživník. Pryč s ním.

Kdybych nevěděl, že Jiřina Jirásková je povážné operaci, ani bych si nevšiml. Jistě, jsou tam drobnosti, kdy ostatní kolegové Jiráskové pomáhají s některými maličkostmi (přinesou jí mikrofon apod.), nicméně na jejím hereckém projevu se nic nezměnilo. Postava Charlotty dostala ve hře víc příležitostí, stala se podrobnou průvodkyní hry pro diváky. Velké charisma a skvělé "kabaretní výstupy" velmi příjemně oživují tuto inscenaci.

A nakonec Raněvská. Dagmar Havlová - Veškrnová je zde krásná a silná žena. Drží celou rodinu pohromadě, snaží se být zachránkyní všeho a všech. Marnost nad marnost.
Raněvská je prostě překrásná.

Za zmínku také stojí již výše zmiňované písně v podání Charlotty i Raněvské. K tomu skvělá hudba Michala Pavlíčka. A hudba je živá - klavír a akordeon.

A vtipná postava "nápovědy", kdy suflérka přijde na začátku představení s textem a hrnkem s kávou do orchestřiště, sedne si zády k divákům, zapne lampičku a jede. Drobné detaily jsou Morávkovou specialitou a tak zatímco v Lucerně v Národním byly hlavní dekorací jablka, v Tosce v Národním psy, v Excaliburu v Ta Fantastice kočky, zde jsou k vidění sádrové hlavy a zajíci.

Rozhodně tuto inscenaci doporučuji. Je však vhodná pro zkušené divadelníky anebo pro ty, kteří se nebojí modernímu pohledu na věc. Pokud chce někdo vidět jen Havlovou, tak nechoďte, budete se nudit (už jsem zažil několik lidí, co o přestávce odešli). Kdo však chce vidět emoce na každém kroku, smích i pláč, račte vstoupit.

Labutí jezero 13.02.2009 v 19:00

15. února 2009 v 22:12 | klm007 |  Národní divadlo
Ač se zdálo po nedávné derniéře Labutího jezera, že nové nastudování nebude nijak vzbuzovat emoce, opak se ukázal být pravdou. Neurčitá šeptanda ze začátku zkoušek postupně koncentrovala "do zaručených informací" jaké to bude hrozné či vynikající. I zájem médií několik dní před premiérou ukázal, že Labutí jezero, ať je inscenováno v jakékoliv podobě, vždy přitáhne pozornost.

Šuškanda byla zaručená, Kenneth Greve dělá moderní Labutí. A podle optimismu či pesimismu jednotlivých osob to bylo komentováno, jako "hrozné" či "skvělé". Byl jsem na II. premiéře a tak mohu říct, že nové Labutí jezero je opravdu nové a neokoukané (není to ani Zuska ani Kylián). Rozhodně doporučuji porovnat s inscenací ve Státní opeře Praha. Ať již byl úmysl chtěný či nechtěný, podařilo se tyto dvě inscenace natolik odlišit, že si rozhodně nebudou konkurovat. Konzervativci budou mířit do Opery, divák 21.století do Národního divadla.

V Národním divadle se hodně měnilo, hodně škrtalo a tím se děj koncentroval. Scéna je velmi efektní, nálada je temná, až mne mrzí, že je tohle Labutí se šťastným koncem. Mám však jednu velkou výtku ke světlům - tanečníkům není vidět do obličeje. Za zmínku také stojí báječně vymyšlené proměny postav, přičemž za nejzajímavější uvádím proměnu Benna v Odilii.

Jak jsem již psal, prolínají se klasickým dějem moderní pasáže. O přestávce se nejvíc řešila "Odetta v lidské podobě", kterou velmi pěkně tančila Klára Kutilová, nicméně je to naprosto syrová moderna, která velmi tahá za oči, a myslím, že tuhle pasáž mnoho diváků nepřijme. Greve zcela instinktivně vyškrtal veškerá taneční čísla, která děj neposunují kupředu, a nahradil je svou vizí. Jednu věc však změnit nemohl, ač je v celém obraze jako pěst na oko - a tou je klasické Pas de quatre. Tohle prostě změnit nešlo, zase taková moderna to nebyla. Abyste se však nelekali, klasických prvků je tam dostatek a všechnu důležitou klasiku uvidíte.

Příběh je poněkud upraven, je posílena pozice Princova přítele Benna. Bohužel interpret dnešní postavy Jiří Waňka byl nejen mimo čas, ale i prostor. Jeho "gay verze" vztahu k Princi byla natolik herecky slabá, že kdybychom tuhle postavu škrtli, tak by se vůbec, ale vůbec nic nestalo. Ovšem nejde jen o herecký projev - výkon v Pas de trois, byl velmi, velmi slabý a nebýt kolegyně, která ho zachytila, tak padnul k zemi. V dalším výstupu, pak chtěl dokázat, že tančit umí a tak se zbytečně na sílu snažil víc a víc. Tak nerad to píšu. Rád tanečníkům fandím, jsem ochoten odpustit pokažený výstup (nohy se prostě někdy zamotají), ale celkový dojem musí být alespoň zapomenutelný, když už ne pozitivní. Proto by mne zajímalo pojetí Karla Audyho, zda on dokázal oživit Bena tak, aby se stal hybatelem děje.

Viktor Konvalinka a Klára Jelínková byli sympaticky artističtí v Maďarském tanci. Adéla Pollertová, mistryně světa gagu, svými "nenávistnými pohledy" vůči konkurenční nevěstě Michaele Wenzelové, rozesmála všímavého diváka. Ovšem hrát jen Adéle nestačilo, její Španělský tanec byl skutečně ohnivý a dotažené detaily skvělého tance rozohnily všechny diváky. K tomu také pomohly sbory, které ve Španělském tanci spolu s Adélou tančí. Zde musím zcela jednoznačně vyzdvihnout Mirka Urbana, jehož Španěl byl naprosto realistický. Velkým překvapením byl Ruský tanec - Michaela Wenzelová. Choreograf přesunul tanečnici ze slovanské části Ruska do té orientální. Ruska byla vlastně taková Arabka a to nejen kostýmy, ale i tancem. Diváci pak byli velmi nadšeni. Jistě stojí také za zmínku, že v představení účinkuje plno studentů (dětí) z Konzervatoře, což já osobně mám velmi rád.

Michal Štípa předvedl svůj standardní princovský výkon a to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Byl technicky velmi jistý a působil velmi uvolněným dojmem. Velmi polidštil obvykle napjatou premiéru. Škoda jen, že interakce s Bennem a díky Bennovi působila, jakoby Princ odháněl obtížný hmyz.

Richard Kročil v naprosto úžasném kostýmu, který z něj neudělal jen tak nějakého von Rotbarta, ale přímo ďábelskou postavu, byl kořením celého představení. Záporná postava je jeden z nejdůležitějších prvků divadla a zde Richard dokázal vytěžit maximum. Pokud zrovna nemarodí, tak patří mezi hvězdy Národního divadla. Skoky lehké, vysoké a daleké a uhrančivý pohled byl natolik přesvědčivý, že se v publiku nikdo Královně (Nelly Danko) nedivil, že takového svůdce vedle sebe má. Greve z této chodící postavy udělal postavu hodně tančící, což byl velmi dobrý krok.

A Nikola? Nikola Márová byla v životní formě. K popisu co se dělo na jevišti vám postačí asi sto superlativů, které vás napadnou. Pořád nemohu najít slova, jak popsat tu neuvěřitelnou věc, co jsem viděl. Připadal jsem si jako v nejlepším divadle galaxie se zážitkem na celý život. A to jsem ještě nepsal o protáčeném fouetté. V publiku to vřelo, byl to pravý kotel!

Toto představení bude jistě velmi kontroverzní, bude se o něm hodně diskutovat, ale myslím si, že pokud chtělo divadlo dělat moderní Labutí jezero a přitom něco nechat z Petipy a Ivanova, pak se to povedlo. Rozhodně toto představení budu doporučovat a to nejen baletomaniakům, ale i laikům. Inscenace totiž i přes moderní verzi zachovává obecnou představu o Labutím jezeře, jakou má běžný občan.

Těm co se dnes úplně nedařilo, se snad povede příště lépe - moc jim to přeji. Také snad nebude mít inscenace přezdívku "Labutí na Berounce", protože namalovaný hrad velmi silně připomíná Karlštejn. A zcela na závěr. Kdo si koupil program, tak se může dočíst, že Jiří Čumpelík je fizioterapeut. Skutečně je tam pravopisná chyba.

Tři sestry 10.02.2009 v 19:30

12. února 2009 v 22:46 | klm007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Jak jsem již minule naznačil, Tři sestry jsem opět navštívil. A užíval jsem si to plnými doušky. Vrstevnatý text, skvělé herecké výkony dělá z tohoto představení titul, na který se vyplatí jít víckrát. Trochu mne mrzelo, že jsem neviděl Michaelu Badinkovou, místo které byla jako minule Andrea Černá. Ovšem to neznamená, že bych byl s Andreou Černou nespokojený. Naopak, je naprosto úžasná. Její zastřený hlas dává postavě ještě větší tragičnost. Beznaděj z ní přímo sálá.

Byla to skutečná radost, sledovat všechny ty herce od mladých po staré, jak se proměňují v postavy příběhu a spolu vytvářejí úžasnou imaginaci Ruska (ta dálka a prázdnota je tam cítit). A všechna ta těžká, byť mnohými komickými situacemi zlehčená, atmosféra postupně doléhá na diváky a úsměv tuhne na tvářích a tuhne a slzy se naopak kutálejí a kutálejí. Zasmát se a pobrečet si, to je paráda!

Jsem naprosto spokojený. Jen jednu výhradu mám a to je směrem ke Zdeňku Maryškovi. Ten naprosto bravurně představuje starého a hluchého muže, avšak v jeho posledním výstupu, jeho postava omládne a vůbec nevypadá, že neslyší. Jelikož však Zdeněk Maryška takhle hrál i minule, nevidím chybu v herci, ale v režisérovi. Těžko říct, kde je chyba. Zda se něco nestihlo, nebo je to nedůslednost, či bylo potřeba zrychlit děj, a tím pádem musel stařík omládnout, aby mohl rychle chodit. Kdo ví… Každopádně je to škoda, protože jinak je v této roli Zdeněk Maryška bezkonkurenční.

V druhé polovině byl také menší problém s přestavbou, ale skutečně tak malý, že vlastně ani nemá cenu to nějak popisovat.

Ačkoliv byla vyhlášena Valentinská akce. Ke vstupence druhá zdarma, bylo dost prázdno. Těžko říct, zda krize či titul neláká diváka do divadla. V hledišti krom jiných byla také skupinka "puberťáků" z dětského domova či diagnostického ústavu. O přestávce jsem pak zaslechl jejich rozhovor a velmi si to pochvalovali.

Děkovačka byla veliká, úspěch to byl veliký. A já opět mohu jen a jen doporučit.

Chyba, Audience 06.02.2009 ve 21:00

8. února 2009 v 18:06 | klm007 |  Divadlo v Celetné
Můj oblíbený Václav Havel jako dramatik. Když se po převratu v roce 1989 začaly objevovat ve všech možných divadlech jeho hry, byl to pořádný poprask. Plno lidí bylo znechuceno "hrami o ničem" a po první vlně upadl Havel v zapomnění. Sem tam se někde něco objevilo, ale člověk musel hodně hledat, aby nějakou tu hru viděl. Velmi povedená byla nedávná inscenace Pokoušení ve Stavovském divadle.

Divadlo v Celetné hraje dvě Havlovy aktovky. První je tak krátká, až je to spíš hraný vtip, než hra. Jmenuje se Chyba. Příběh se odehrává ve vězeňské cele. Pro mne, který sice v kriminále nebyl, ale zato jsem si užil základní vojenské služby, to byl návrat takřka ke kořenům. Ono se totiž mnohé osvědčené postupy z kriminálu velmi dobře aplikovaly také na vojně. Hra je to skutečně velmi krátká a než si neznalý divák zvykne na všechna ta sprostá (ale skutečně sprostá slova) - kdo by to do pana prezidenta řekl - je konec. Exceluje Jakub Špalek jako jeden z vězňů s charakteristickou přezdívkou King.

Audience. Tak to je klasika. Asi každý zná inscenaci z Činoherního klubu s Landovským a Abrhámem. Ovšem i v Celetné se s Havlem vypořádali dobře. Když se chystám na Audienci, tak mne vždy zajímá, jak se Sládek vypořádá s pitím tolika piv. A herci zatím nikdy nezklamali. Tomáš Karger, který není tolik podle jména známý, nicméně podle obličeje, je to známá postavička televizních filmů a seriálů, je sice na můj vkus na roli Sládka mladý, přesto však dokázal být přesvědčivý. Pilo mu to dobře, opilý byl také dostatečně a ta jeho bezmoc v osidlech moci byla dokonalá. Jan Potměšil v roli Vaňka byl dostatečně submisivní, dostatečně slušný, ale dost tvrdý na to, aby dokázal Sládkovi vzdorovat.

Divadlo v Celetné tohle představení hraje jako noční, takže začátek je až v 21:00. A ke všemu se sedí v podstatě na jevišti. Diváků nás bylo 30. Komorní scéna v plné síle. Diváci se smáli, pamětníci přikyvovali a studenti kroutili hlavou. Přesně tak to má být. Bylo tam i pár lidí, kteří se nijak neprojevovali - asi dělali jen někomu doprovod a Havel je překvapil.

Je třeba také zmínit zvukovou složku u obou aktovek, která velmi vtipně dokresluje hru a dobu.

Představení je vhodné pro všechny ty, co nevolí komunisty a také pro studenty, kteří potřebují nastudovat Havla k maturitě. Za hodinu a kousek zde člověk uvidí dvě hry a ještě zjistí, že Václav Havel není jen ikona z Hradu, ale také člověk a velmi dobrý dramatik.

Edith a Marlene 03.02.2009 v 19:00

8. února 2009 v 18:03 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Pořád se tady chvástám, jak často chodím do divadla a přitom jsem na Palmovce viděl Edith a Marlene až nyní. Je to ostuda anebo v záplavě jiných představení jsem na tuhle inscenaci zapomněl? Ať je to, jak je to, jsem rád, že jsem Edith viděl - a Marlene pochopitelně také.

Silný příběh o Edith Piaf strhává diváky od začátku a nedá vydechnout. Jinak to ani nejde, je to příběh, který v hlavní linii popisuje život této zpěvačky a jak už to tak bývá, tak skutečnost je fantasknější než sebelépe vymyšlený příběh. Zemitá a svérázná Edit může neznalého ze začátku poněkud zaskočit, zejména její slovník, je slovníkem ulice. Však také o přestávce je to u baru velmi často citované téma. Nicméně i konzervativnější diváci, kteří neradi sprostá slova uznávají, že tak to má být, že taková Edit byla.

Příběh je to velmi dobře usnovaný. Na jedné straně dítě ulice zvané Edith a na straně druhé dáma s velkým "D" Marlene Dietrich. Protiklady se přitahují a hra má díky tomu rychlý spád. A přestože podle názvu by se mělo jednat o vyrovnané role, je to vlastně hlavně příběh o Eidth. Marlene je však velmi dobrá nahrávačka a parťačka.

A protože se během představení zpívá, inscenátoři správně investovali do živé hudby - akordeon, piáno a kontrabas - kouzlí v divadle tu správnou francouzskou atmosféru.

Mužských rolí je plno, jsou to však jen role sborové, bez většího vyniknutí a prostoru. Hlavní slovo patří titulním postavám. Edit Piaf hraje Hana Seidlová a Marlene Dietrich Renata Drössler.
Zatímco Marlene během představení v podstatě nestárne a je jakýmsi majákem v divadelním životě Edith, tak Edith žije svůj život od nějakých dvaceti let až do své smrti. Velká to výzva pro Hanu Seidlovou. Divoká dívka z ulice postupně zraje v sebevědomou ženu a nakonec svůj život končí jako troska. Jistě je zajímavé, že Hana Seidlová tuto roli hraje již 15 let. Pět let nejprve v divadle v Ústí a nyní již 10 let v Divadle pod Palmovkou. Co může být pro herečku zajímavější, než se svou postavou stárnout. Jaké bylo asi toto představení před oněmi 15 lety? Jistě by to bylo zajímavé porovnat.

Když se řekne Edith Piaf, tak si každý představí její charakteristicky nezaměnitelný hlas. A když začne Hana Seidlová zpívat, každý ustrne. Nejen fyzicky zvládnutá postava, kdy je Hana Seidlová k nerozeznání od Edith, ale i její hlas - silný, zvučný, plný života - je v maximální míře podobný svými účinky na diváka jako hlas Edit Piaf. Zatímco v originále si můžeme domýšlet, o čem Edith zpívala, pokud zrovna není francouzština naším druhým jazykem, tak zde velmi povedené překlady dál rozvíjejí děj. Zpěv se tak stává plnohodnotnou součástí představení a ze hry není jen jeden z mnoha muzikálů, které jsou kolem nás.

Pochopitelně musím pochválit i Renatu Drössler, která svým zpěvem a také zjevem velmi dobře hraje Marlene Ditrich. Za zmínku stojí také Jan Teplý, jako Marcel.

Ačkoliv je závěr skutečně velmi strhující a mnoho lidí to skutečně obrečí, pro mne byl vrchol hry při duetu Radka Zimy, který představoval velmi mladého přítele Edith Thea a Hany Seidlové. Jejich píseň je skutečným bojem proti všemu - konvencím, stáří, smrti a na druhou stranu opěvuje nejen lásku, ale hlavně to, že člověk žije jen jednou a krátce a nemůže se ohlížet na ostatní. Každý by měl žít svůj život naplno, nelze propást ani minutu.

Pokud tedy jste v Praze někdo, kdo toto představení ještě neviděl, doporučuji, určitě se nebudete nudit a život vám hned přijde krásnější. Jen upozorňuji ty, kteří viděli film Edith Piaf, aby nesrovnávali nesrovnatelné. Film je jiné médium.