Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Višňový sad 14.02.2009 ve 14:00

15. února 2009 v 22:24 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Višňový sad, ruská klasika, která láká inscenátory i diváky. V Divadle na Vinohradech se teď Višňový sad hraje. A pokud spojíme jména Vladimír Morávek (režie) a Dagmar Havlová - Veškrnová (Raněvská), tak jistě se něco mimořádného stalo.

Morávek, jako mistr stylizace dokáže navodit velmi zajímavou atmosféru, kterou já miluji. Jak říká jeden kamarád: "Morávek nerežíruje, Morávek aranžuje." Stačí se podívat na Lucernu v Národním divadle. Pokud si tedy Morávek vybral jako Raněvskou Havlovou - Veškrnovou, tak přitáhl na tuto inscenaci maximální pozornost. Dagmar Havlová - Veškrnová láká do divadla nejen na své herectví, ale i na své společenské postavení. A to může být problém pro neznalého diváka. Jde totiž na herečku a nikoliv na představení. A co si budeme povídat, Višňový sad není bezmyšlenkovitá zábava a Morávkovo pojetí, ještě více přidává na depresi.

Morávkovo pojetí je velmi moderní, velmi netradiční. Však již o přestávce jsou slyšet rozporuplné komentáře. Zajímavé jistě je, že spíše starší generace je k Morávkově výkladu kritičtější. Mladší diváci, kteří mnohdy přišli na "povinnou četbu" se svými prarodiči, postupně změnili své kyselé obličeje na obličeje plné zaujetí a snad i pochopení. A není se co divit. Před přestávkou se v podstatě "nic neděje", moc akce se nekoná, spíš se ukazují vazby mezi osobami a jejich nálady. To až po přestávce se začnou emoce drát na povrch a dosud poklidná hra se změní v kotel bublajících emocí. Při závěrečné děkovačce, je již potlesk dost silný na to, abychom mohli říct, že představení bylo úspěšné. Já osobně jsem jej viděl již třikrát. A pokaždé si to užívám. Jen mne mrzí, že jsem v roli Firse neviděl Radovana Lukavského. Musel být božský. Když Ilja Racek, který hraje Firse, vstoupí na scénu, jako by vstoupil Lukavský - stařec, v hlubokém předklonu, co se stěží plouží - tak vypadal Lukavský v civilu i na jevišti (Vodník v Lucerně). Myslím, že každý, kdo znal Lukavského na konci jeho života, si na něj vždy při Višňovém sadu vzpomene.

Snad jen Svatopluk Skopal a jeho Jepichodov, jako by byl z jiné hry. Zde jsem nějak režijní záměr Morávka nepochopil. Roztržitý, rádoby vtipný Jepichodov se míhá ve hře rychlostí blesku, zatímco ostatní se časem a prostorem pohybují velmi pomalu. Pro mne je Jepichodov rušivý element.

Lucie Juřičková jako Duňaša, je namaskovaná na dvacetiletou dívku. Pokud si člověk nevzpomene například na její roli v Ulici, kde je vidět, že se jedná o dámu středních let, tak to ve hře vůbec nevadí. Její culíčky a kozačky dávají služce dost dominantní roli.

Varja, adoptovaná dcera Raněvské, tak to je nádherná tragikomická postava pro Pavlu Tomicovou. Ta, skvěle balancuje na hraně komiky i tragiky. Divák se jí chvílemi směje a o chvíli později, ji téměř v slzách, lituje. Její scéna s Lopachinem, kdy je ve vzduchu jejich případný sňatek, patří k zásadním scénám inscenace.

Lopachin, tak to je "maso". Fyzicky i duševně postižená postava, které se diváci nejprve smějí a pak se jí bojí. Takových kriplů je všude kolem nás hodně. Postavy typu Lopachina jsou pro nás ty nejnebezpečnější. Takhle nějak vypadá ďábel! Martin Storopnický je v této roli úžasný.

Viktor Preiss, jako Gajev, je člověk nepraktický. Co pozitivního udělal, aby všem pomohl? Nic, anebo jen velmi málo. Zbytečný člověk. Příživník. Pryč s ním.

Kdybych nevěděl, že Jiřina Jirásková je povážné operaci, ani bych si nevšiml. Jistě, jsou tam drobnosti, kdy ostatní kolegové Jiráskové pomáhají s některými maličkostmi (přinesou jí mikrofon apod.), nicméně na jejím hereckém projevu se nic nezměnilo. Postava Charlotty dostala ve hře víc příležitostí, stala se podrobnou průvodkyní hry pro diváky. Velké charisma a skvělé "kabaretní výstupy" velmi příjemně oživují tuto inscenaci.

A nakonec Raněvská. Dagmar Havlová - Veškrnová je zde krásná a silná žena. Drží celou rodinu pohromadě, snaží se být zachránkyní všeho a všech. Marnost nad marnost.
Raněvská je prostě překrásná.

Za zmínku také stojí již výše zmiňované písně v podání Charlotty i Raněvské. K tomu skvělá hudba Michala Pavlíčka. A hudba je živá - klavír a akordeon.

A vtipná postava "nápovědy", kdy suflérka přijde na začátku představení s textem a hrnkem s kávou do orchestřiště, sedne si zády k divákům, zapne lampičku a jede. Drobné detaily jsou Morávkovou specialitou a tak zatímco v Lucerně v Národním byly hlavní dekorací jablka, v Tosce v Národním psy, v Excaliburu v Ta Fantastice kočky, zde jsou k vidění sádrové hlavy a zajíci.

Rozhodně tuto inscenaci doporučuji. Je však vhodná pro zkušené divadelníky anebo pro ty, kteří se nebojí modernímu pohledu na věc. Pokud chce někdo vidět jen Havlovou, tak nechoďte, budete se nudit (už jsem zažil několik lidí, co o přestávce odešli). Kdo však chce vidět emoce na každém kroku, smích i pláč, račte vstoupit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama