Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Březen 2009

Sliby chyby 27.03.2009 v 19:00

29. března 2009 v 12:46 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Na předposlední představení jsem se vypravil s přáteli, což byl ten hlavní důvod návštěvy. Už jsem jej jednou viděl a nabyl jsem dojmu, že "bylo dobré, ale jednou stačilo". Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se tentokrát po celou dobu výborně bavil. Je tedy fakt, že kdyby inscenátoři vyškrtli hudební čísla, byla by z toho docela dobrá svižná konverzační komedie. Nejde o herce, kteří zpívají spíše činoherně, než muzikálově, ale rozhodně příjemně, ale spíše o to, co zpívají. Překlad písňových textů je velmi kostrbatý a v mnohých případech postrádá tu správnou rytmiku.

Radek Zima v hlavní roli, je velmi příjemný. V rolích "troubů" je jako doma. A s Hanou Seidlovou vytvářejí úžasné kreace, neboť "Sova pálená, erotice vzdálená", je bezkonkurenční. Ostatní postavy jsou dost upozaděné, včetně Barbory Valentové, která hraje hlavní ženskou roli.

Ovšem je jedno místo, kde se to kvantum malých postaviček projeví. Je to vánoční večírek. Něco tak realistického jsem už dlouho neviděl. Každý kdo někdy byl na firemním večírku, se musel bavit. Skvělé, dokonalé a neskutečně vtipné!

Víc nemá cenu něco psát. Zbývá už jen jedno představení a tak co víc dodat. Byla to velmi dobrá herecká příležitost pro Radka Zimu. Hraní je nejlepší trénink a tohle byla i dobrá přípravka pro nějakou tu příští nabídku na pravý muzikál.

Záhada 21.03.2009 v 15:00

29. března 2009 v 12:44 | klm007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Je to skutečně záhada. Tedy pro mne. Zatímco já hodnotím tuto hru jako naprosto nudnou s doporučením na akutní derniéru, tak všude kam se podívám, ji všichni chválí. Tak jak to tedy je?

Původně měli tuto hru hrát na Komorní Fidlovačce. Údajně, kvůli náročným stavbám ji přesunuli na scénu velkou. Těžko říct, jaká by na malé scéně byla.

Základní schéma je jasné. Na ostrově je krásná vila, kde žije velmi známý spisovatel, který nikoho nepřímá, přesto však jednou přijme novináře a na základě jejich rozhovoru sledujeme hru. A právě ve struktuře onoho rozhovoru vidím největší slabinu. Tomáš Töpfer mne vůbec nepřesvědčil o tom, že je známý spisovatel. A díky tomu se hned začátek hry pro mne stává nudným. Novinář Otakar Brousek, ml. klade otázky a celebrita odpovídá. Jeli to však celebrita, která mne nezajímá, přestávám rozhovor číst a televizi přepínám. Jenže to v divadle nejde. Když se ukáže, že diktafon nebyl zapnutý, je odhaleno první překvapení mnohem dříve, než k tomu dojde autor. Mnoho minut před tím, než je to řečeno, divák ví, že novinář není novinář. Pak snadno, opět mnohem dříve, než je to řečeno víme, že oba muži měli zájem o jednu ženu. Jenže to není všechno, pak najednou opět víme, že ona žena zemřela a opět to víme mnohem dříve než nám to autor sdělí. Buď je autor špatný spisovatel detektivek, že nedokáže diváka navádět do slepých uliček nebo se prostě inscenační tým spoléhal na to, že divák nebude přemýšlet, a že se nechá překvapit. Musím uznat, že poslední překvapení ohledně dopisů jsem neodhalil dříve, než to autor dovolil, ale to už bylo pozdě. Téměř finální překvapení dávalo možnost rozehrát příběh jinak a snad i lépe, hned na začátku představení, ale to autor neudělal. Je to prostě záhada, tahle Záhada.

Jak jsem již napsal, Tomáš Töpfer byl naprosto nepřesvědčivý a nudný a Otakar Brousek, ml. jakožto "novinář" neměl dost síly na to, aby příběh rozpohyboval. Jejich civilní herectví se tentokrát netrefilo do naturelu postav, a tudíž oba nedokázali předat potřebné emoce divákovi.

Přesto byla děkovačka veliká. Otázkou zůstává, nakolik představení osloví i "běžné diváky" a nikoliv jen seniory, kterých byla na tomto představení většina. Po skončení jsem vyslechl dva rozhovory, kdy si jedna starší dáma stěžovala, že myslela, že tam bude ten "Brousek z Vinohrad" a jiná, že pořád čekala, že tam ta žena, o které se celou dobu mluví, přijde.

Musím pochválit scénu. Obrovské okno, kterým bylo možno se dívat na mraky a moře, bylo naprosto dokonalé, opravdové a natolik věrohodné, že jsem neusnul, ale stále se kochal tou úžasnou přírodou. Prostě nádhera.

Také divadelní program je nadstandardně kvalitní. Nikoliv do obsahu, ten je na stejné úrovni jako jiné programy Fidlovačky. Má potřebné množství obrázků i informací za příjemnou cenu, ale grafické provedení je naprosto nezvyklé a překvapující. Velmi dobrá práce. Také jsou po celé Praze plakáty, tak snad tahle Záhada přivede diváky do pokladny, kde si vyberou nějaké jiné představení divadla, protože všechno ostatní co zde dávají je nejen mnohem lepší než Záhada, protože na Fidlovačce mají nadprůměrný repertoár v Praze. Á, málem bych zapomněl. Ještě jednu věc musím pochválit. Hraje se hodinu a půl bez přestávky!

Záhada není psychologizující detektivka. Milovníci detektivech nechoďte. A ostatní podle uvážení. Já tuto hru rozhodně nedoporučuji.

Helverova noc 20.03.2009 ve 21:00

29. března 2009 v 12:42 | klm007 |  Divadlo v Celetné
Zdá se, že malá komorní představení v Celetné umí. Někdy si říkám, že je to škoda, že se sedí na jevišti, že se hraje pro tak malý počet lidí (kolem třiceti), ale to už je úděl komorního divadla.

Helverova noc byl pro mne nic neříkající název. Vůbec jsem neměl ponětí kdo nebo co Helver je. Pak se ukázalo, že je to obyčejné mužské jméno. Obyčejné jméno v neobyčejném příběhu. Anotace na stránkách divadla hovoří o malém komorním dramatu, ale pro mne to bylo velké komorní drama. Rozhodně hned na začátku uvádím, že něco tak opravdového, živého a děsivého jsem snad ještě neviděl. Ani jsem se nemohl pohnout, ani jsem nemohl dýchat a bál jsem se. Monika Zoubková a Petr Lněnička mne absolutně zhypnotizovali a svým naprosto čistým herectvím dokázali předat 100% emocí.

Ocitáme se někdy ve třicátých letech 20. století, kdesi v Německu. Atmosféra ve společnosti houstne, ale i tehdy žijí lidé svým vlastním, snad spokojeným životem. Jsme v jakési kuchyni, ne příliš dobře zařízeného bytu. Můžeme říct, že to je velmi obyčejný dělnický byt. Starý, jednoduchý, ale funkční nábytek, kuchyň obyčejně zařízená a paní domu - strhaná žena neurčitého věku. Starost a únava je na ní vidět z každého kousku jejího drobného těla. Téměř přiběhne domu, rychle vybalí a rychle vaří. Pak s objeví muž, který s ní v bytě bydlí. Jaký to však je muž? Ač věkem dvacetiletý, mentálně má o polovinu méně. Celou dobu tápeme, jaký je mezi nimi vztah. Jsou to manželé, sourozenci, či matka se synem? Tento ze začátku nevysvětlený vztah, ještě výše zvyšuje napětí. Později se ukáže, že pokrevní vztah mezi nimi není. Je to takové vykoupení hříchu, či alespoň pokus o něj. Jenže děj nečeká a jede se dál. Dál a dál přibývají hrůzy a děs, který není vidět, ale stejně prosakuje do bytu hrdinů a pak i divák se cítí být do hrůzy namočen. A není úniku. Už, už to vypadá, že přece jen se nějaký, relativně dobrý konec objeví - ale kdež! Rána za ranou padá na diváka a jeho svědomí a pak opět další a další rány, a když přijde konec, nepřijde úleva. Žádná katarze se nedostaví. A tak nezbývá nic jiného než se trápit i cestou domů, přehrávat si situaci za situací, vymýšlet strategie, jak by se to dalo udělat jinak, aby se postavy vyhnuly té hrůze. A nejde to a nejde to. Člověk si to opravdu musí "vyžrat" až do konce. Nelze zapomenout, nelze uniknout…

Monice Zoubkové tragické postavy opravdu svědčí. Její postava je tak obyčejná, tak pravdivá. Každý pohyb, každé gesto je naprosto věrohodné, naprosto pravdivé. A pokud se Monika Zoubková usměje, je to spíš pokus o jakousi vnitřní úlevu, než o nějakou dobrou náladu. Její drobná postava je plná energie. Někdy to vypadá, že její postava nezvládne situaci, do které je uvržena, tak slabě Zoubková vypadá, ale pak se zmůže, otře slzy, nadechne se a promění se v silnou ženu, která má vše pod kontrolou.

Zatímco Monika Zoubková mohla při interpretaci postavy vycházet ze svého civilního hraní, Petr Lněnička měl roli mnohem těžší. Jelikož totiž představoval mentálně hendikepovaného muže, bylo potřeba stanovit míru postižení. Postižení bylo třeba nastavit tak, aby jeho chování odpovídalo obecné představě o tom, jak se asi člověk s určitým postižením chová. Také bylo třeba toto postižení hrát natolik přirozeně, aby na diváka nepůsobilo směšně, či dokonce trapně. Petr Lněnička toto postižení zvládl naprosto přesně. Způsob vyjadřování, intonace i gestikulace byly natolik přesvědčivé, že postava ožila svým životem a na jevišti nebyl herec, ale Helver.

Režisér Jakub Špalek dokázal po celou dobu představení udržet patřičné napětí a herce vedl tak, že jsem je prostě musel pochválit.

Ačkoliv obvykle převyprávím příběh celý, dnes tak neučiním. Chci, abyste si představení užili jako já. Doporučuji všem - divadelním maniakům i naprosto svátečním divákům. Není to komedie, na které se prvoplánově chodí, ale rozhodně nebudete litovat. Děj je velmi dobře strukturován, hraje se bez zbytečných odboček a bez přestávky. Pokud vysvětlíte svým puberťákům co je to pogrom, tak je vezměte s sebou, budou také nadšení. Kdybych měl hodnotit představení, stejně jako se hodnotí filmy, dal bych bez váhání 100%.

La Sylphide / Napoli 15.03.2009 v 15:00

17. března 2009 v 0:35 | klm007 |  Národní divadlo
Dnes to bylo takové příjemné běžné provozní představení. Alexander Katsapov a Ivanna Illyenko odvedli dobrou práci, stejně tak i Petr Strnad jako Gurn.

Za zmínku stojí také technická závada, která snad nebyla tak hrozná, jako hrozně vypadala. Znáte to: Otevírá se okno, v okně Sylphida, krok a Sylphida se elegantně snese jako vánek na podlahu. Illyenko stoupla na ono "neviditelné" stupátko a bum. Rána jako z děla až se zatřásly kulisy a opadal břečťan. Ještě, že je předepsáno, že se má tanečnice jednou rukou jistit o okenní rám, a že nestojí na špičce. Ono totiž na druhém konci stupátka chybělo protizávaží (technikář), takže nebohá udělala krok a o metr se propadla. Naštěstí Ivanna celou věc zvládla a tančit se mohlo dál.

V Napoli se skvěle představil Ondřej Novotný, který přestoupil ze Státní opery Praha na uvolněné místo "demi" po Geraldu Neebovi (kdo nezná souvislosti, tak si nechte vyprávět veselý příběh, kterak Mr. N. zmizel). Také musím pochválit dvojici Karel Audy, Klára Kutilová, kteří jsou v tomto kuse opravdu výborní. Dokonce bych řekl, že Klára Kutilová se pro Napoli narodila.

Zatímco v Sylphidě byla žesťová sekce katastrofální, tak v Napoli jim to docela troubilo. Dnešní předplatné bylo plné seniorů, takže potlesk váznul a na konci, než rozevřeli oponu pro děkovačku před ní, tak v hledišti již nikdo nebyl. Je známé, že senioři moc netleskají, ne že by se jim to nelíbilo, ale je to přece jen fyzický výkon a oni už dlouho tleskat nevydrží. Večer má premiéru jako Sylphida Marta Drastíková (konečně se dočkala). Viděl jí někdo?

Cyrano z Bergeracu 13.03.2009 v 19:00

17. března 2009 v 0:32 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Cyrano stokrát jinak. Tak nějak by se daly označit všechny možné inscenace v Praze. V Národním, v Celetné a teď i na Palmovce mají tuto klasiku. V překladu nikoliv Vrchlického, ale Jindřicha Pokorného.
Trend zdá se být jasný. Divák chodí pouze na to, co zná. Jako by nebyl zájem poznávat nové inscenace. Proč tedy točíme nové filmy, když nám stačí ty s Burianem?

První co vás praští přes oči, je program. Amatérská grafika spíše anoncuje zájezdové divadlo ochotníků, než inscenaci renomovaného souboru. Tohle se skutečně nepovedlo. Naštěstí je vzhled programu to poslední, co je s Cyranem spojeno z té negativní stránky. Nyní budou jen a jen pozitiva.

Scéna Karla Glogra je téměř učebnicový příklad, jaké mají stavby na scéně být, aby byly nejen hezké na oko, ale i funkční. Jednoduché, vtipné a i samotné přestavby jsou pro diváka zajímavé. Bohaté kostýmy od Zity Milošové a Lucie Morávkové jsou dalším pozitivním atributem pro historickou hru, neboť ono známé "kostým hraje" k Cyranovi prostě patří. Také šermířské souboje působí velmi přirozeně, za což patří dík nejen hercům, kteří šermují přirozeně, ale i Karlu Basákovi jakožto "pohybové spolupráci".

Nechci srovnávat inscenace v Národním a v Celetné, ale nezmínit se prostě nejde. V Národním postavili inscenaci na formě, díky čemuž je sice představení velkolepé, ale nudné. V Celetné, šli hlavně po obsahu, což je sice chvályhodné, ale tím, že omezili formu, tak se z velkolepé hry stala hra téměř komorní a to je prostě na Cyrana škoda. Palmovka zvolila přesně ten zlatý střed mezi formou a obsahem a díky tomu jsou postavy plastické, doba je vykreslena přesně a hra má spád. Najednou byla přestávka a najednou byl konec. Už dlouho jsem nezažil tak ucelený spád. Opravdu jsem neměl potřebu vystoupit z děje a řešit, co se bude zítra vařit. A nejen, že to pěkně "odsejpalo", ale ono to bylo i vtipné… Po všech těch melancholických až filozofických verzích mají na Palmovce komedii. Pochopitelně, žádná "řachanda" to není, jen takové příjemné úsměvné s přesnou dávkou romantismu.

Zuzana Slavíková dokázala z Dueni vytěžit maximum. Ačkoliv moc prostoru neměla, stala se nezapomenutelnou postavou představení. Také Miloš Kopečný jakožto Ragueneau byl nepřehlédnutelný a rozhodně bych hned jeho paštičky ochutnal - však mu také Dueňa dělala náležitou reklamu!

A nyní hlavní čtyřka. Cyrano, Kristián, Roxana a de Guiche. Martin Stránský vtělil do Cyrana přirozenou autoritu. Když byl na scéně, bylo jasné, za kým kadeti půjdou. Divák přesně chápal, kdo Cyrano je, co chce a proč tak jedná. Ani na chvíli nebylo pochyb o pravdivosti Stránského hraní. Když smích, tak to byl smích. Když slzy, tak slzy. Srozumitelné herectví, bez zbytečných kudrlinek. A ačkoliv měl nalepený nos, obešel by se i bez něj. Stránský byl pánem situace i pánem jeviště.

Kristián je podle mne taková nevděčná role. Kristián musí být krásný a vlastně i povrchní a hloupý. Řekl bych, že se to dost blbě hraje. První milovník Palmovky Jan Teplý se s rolí vypořádal velmi dobře. Jednoduchost v mysli i těla, byla vedle Cyranovy velikosti opravdu velmi znát. Teplý dokázal využít své vynikající herecké schopnosti a své charisma k tomu, aby se jakožto Kristián netyčil Cyranovi ani po kotníky. Skvělý výkon.

Třetí kohout na smetišti, hrabě de Guiche neboli Radek Zima. Tato veskrze záporná postava je velmi viditelná a i když si málokterý divák pamatuje jméno postavy, tak herce nezapomene. Obvykle bývá tato postava interpretována jako veskrze negativní. Hraběcí titul, politická moc, to vše jsou nebezpečné atributy pro uplatnění moci. A hrabě tuto sílu má. Když de Guiche vstoupí na scénu, všechno zmrzne. Tato klasická interpretace je jistě velmi dobrá, velmi populární, ale vlastně již poněkud okoukaná. Změní se herec, ale postava je pořád stejná. Interpretace Radka Zimy je však jiná. Ačkoliv i jeho de Guiche má hraběcí titul i politickou moc, nikdo si z toho nic nedělá a všichni vlastně poslouchají, protože se to tak patří. Zvyk je železná košile. Možná, kdyby se kadeti (či kdokoliv jiný) zamysleli, tak by lehce de Guiche umlčeli. De Guiche je vlastně takový král Kazisvět. Na první pohled nebezpečný člověk, ale na pohled druhý je nula. De Guiche je nebezpečný díky svému titulu, nikoliv díky svých schopnostem. Čistě záporných postav ve svém okolí vídáme málo, ale různých šéfů, kteří jsou neschopní, ale díky své funkci jsou nebezpeční, je kolem nás plno. Ovšem ne každý je Cyrano, aby takového červa patřičně zlikvidoval, buď pohledem či jedním rýmem.

Jak již z napsaného vyplývá, Zima hraje de Guiche velmi civilně, sice v kostýmu, ale bez paruky(!) a o to víc je podobný reálným lidem. I přes zmiňovaný civilní projev, Radek Zima přesně zapadne do hry, správně posouvá děj a jeho podíl na úspěchu hry je nepopiratelný.

Ona i Roxana v podání Terezy Kostkové je taková neobvyklá. Obvykle je to taková romantická duše, ale Tereza Kostková ji postavila dosti sobecky a vlastně i tvrdě. Když Roxana vyžaduje po Kristiánovi, aby dál a dál říkal verše, tak spíše slyšíme Zuzanu Slavíkovou v "Nejslabší máte padáka!", než romantickou dívčinu. A i když později dojde na Roxaniny slzy, přesto je vidět, že Roxana Terezy Kostkové není žádná rozmazlená panička, ale velmi silná žena. Věříme jí, že se skutečně vydala na bojiště za svým milým pro opravdovou lásku. Věříme i všem mužům v jejím okolí, že jí propadli. Krásná žena si zaslouží mít plno ctitelů.

Na první pohled se může zdát, že na Palmovce hrají Cyrana tak nějak jinak. Jiný je, je ale klasický a poněkud nezvyklá interpretace standardně zažitých postav z něj dělá představení, které rozhodně stojí za návštěvu. Petr Kracik dokázal postavit hru, která má všechny potřebné prvky, aby se divákům líbila. Já jsem nadšený. Však i publikum bylo velmi spokojeno a vyprodané hlediště také o něčem hovoří. Pokud se tedy chcete vypravit na nějakou tu klasiku, nabízí se Cyrano. Jděte však na Palmovku a na ostatní produkce až někdy později…

Kean 11.03.2009 v 19:00

17. března 2009 v 0:28 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Již několik let dávají v Divadle pod Palmovkou Keana. Viděl jsem až nyní, po mnoha reprízách a hned na začátku musím říct: "nic - moc".

Historická hra, jakýsi fiktivní příběh o skutečném herci té doby Edmundu Keanovi, má být komedií. Ač se ve hře pohybuje více důležitých postav, vše stojí a padá na postavě jediné, na Keanovi. Hraje Jiří Langmajer. A zdá se, že Langmajer je hlavní tahák, proč lidé na toto představení jdou. Pokud zavřeme oči a posloucháme text, slyšíme břitkou konverzační komedii. Otevřeme-li však oči, vidíme sled skečů, kdy akce ničí slovo. A to je škoda. Langmajer prostě moc hraje. Nelze odlišit, kdy hraje jako herec Kean na jevišti a kdy hraje Keana v soukromí. Kde je člověk a kde herec? Ačkoliv se v textu objevila zmínka o Keanovu věku (přes čtyřicet) a Langmajer tento věk fyzicky splňuje, přesto vidíme na scéně vojáka Koubu. Až na konci hry, kdy se Keanův život rozpadá a hroutí, je Langmajer přesvědčivý. Ale to je již pozdě. Po třech hodinách, chce již člověk ven. Divákům se však evidentně představení líbí, ale to Sluha dvou pánů s Donutilem také.

Celým příběhem se jako nit vine také zmínka o Frédéricku Lemaitre. To byl také skutečný herec a také o něm byla napsána hra. Hráli ji v ABC s Borisem Rösnerem jako Frédérickem. A to byla jiná káva. Jenže pak sedíte na Keanovi a pořád vám tam naskakuje ten Rösner…

David Suchařípa jakožto Princ Waleský byl dost nevýrazný. Proč tam vůbec byl? To už si nepamatuji. Jitka Sedláčková jako Amy hraběnka z Gosswilu moc příležitostí neměla, ale svým standardním hereckým rejstříkem se s rolí vypořádala na slušné úrovni. To Simona Vrbická - Elena hraběnka z Koefeldu byla plná života a své místo na scéně si uhájila a nenechala se Keanem přehrát. Anna Dambyová, neboli Klára Issová byla zcela ve vleku Keana a je jen otázkou interpretace, zda to tak být mělo či nikoliv. Jediný, kdo byl skutečně přirozený a věrohodný byl Miloš Kopečný jako Solomon.

Pokud tedy nepatříte do fanklubu Jiřího Langmajera, nechoďte. Je to dlouhé a nestojí to za tu otlačenou… pozadí. Na Palmovce jsou lepší hry.

Černé mléko 09.03.2009 v 19:30

17. března 2009 v 0:20 | klm007 |  Divadlo v Celetné
O Černém mléku jsem slyšel hotové zkazky již z doby, kdy se hrálo v Kolowratu. Mělo to být moderní, vulgární, typicky ruské a neskutečně vtipné. V tom Kolowratu mi to uniklo, v Celetné však nikoliv. Šel jsem s rozpaky. Osobně moc nemusím vulgární dialogy a dále nesnáším kouření na jevišti (kdo to má dýchat!). Takže jak je vidět, samá negativa. Ovšem o autorovi se píší samá pozitiva, jaký je to nadaný dramatik - Vasilij Sigarev, ročník 1977.

Diváci opět nesedí v hledišti, ale přímo na jevišti. Vzniká tak velmi komorní scéna, která v tomhle případě vytváří vlakovou zastávku, či vlastně čekárnu kdesi v Rusku. Jmenuje se Zamřelá. Je to skutečně taková typická vlaková zastávka, které najdeme i u nás. Pokladna a k tomu bezdomovec - prostě klasika.

Do čekárny přichází muž a žena. Tedy, rozumějte, ani jednomu ještě není třicet. Ona je těhotná, ale oba hulí jako fabriky. A ten slovník… Ověšeni taškami, ve kterých mají toustovače. Jsou to obchodní cestující s tímto nepříliš kvalitním zbožím. Hrdinové jsou velmi spokojení, zdá se, že jejich marketingová strategie v téhle vesnici měla úspěch. Nyní již jen počkat na nejbližší vlak a zmizet. Vlak však jede za dlouhou dobu a tak se v čekárně čeká. Krom vlastních interakcí našich hrdinů zde najdeme také bezdomovce, pokladní a další místní obyvatelstvo.

Děj ze začátku přivádí diváka k salvám smíchu, ale postupně se kohoutek humoru uzavírá a přichází ta typická ruská hořkost. Přesto lze hru označit jako komedii.

V hlavních rolích se představila Lucie Žáčková jako Šura a Marek Němec jako Levčik. Oba hrají vysokou hru, jejich postavám není co vytknout. Jsou dokonalí, jsou naprosto věrohodní. Už dlouho jsem neviděl tak přesvědčivé postavy. Zásluhu má na tom i Vladimíra Fomínová, jakožto kostýmní výtvarnice, protože Žáčková po příchodu na scénu vypadá jako rodilá Ruska. Dokonalý kostým! Tomáš Karger se asi nezbaví rolí lidí ze spodní části společenského žebříčku. Jeho opilec/bezdomovec byl tak věrohodný, že jsem pořád čekal, kdy ucítím onen známý závan svěžího bezdomoveckého odéru. Věra Kubánková jako Petrovna byla stařenka, která budila opravdový soucit, když se snažila vrátit již zakoupený toustovač. Ale autor s ní neměl slitování. Pokladní Jelena Juklová a Teta Paša Jana Vaňková byly velmi příjemné, přesvědčivě do vesnice zapadly, leč byly vzájemně zaměnitelné. Klidně by se mohly v daných rolích střídat. A to je škoda.
Režii (Jakub Špalek) se podařilo dokonale navodit ruskou atmosféru a zdá se, že se v Celetné zaměřují na komorní představení, která jim jdou výborně. Výhradu bych měl jen ke zvukové stránce inscenace. Je škoda, že vše tak realistické shazuje zvuk vlaku. Zvuk, který se ozývá, připomíná cokoliv, kromě vlaku.

Představení rozhodně doporučuji. Mladý divák si užije moderní slovník a moderní hru, starý divák se utvrdí ve svém přesvědčení, že Rusko se vůbec nezměnilo. A všichni dohromady jsme obětí marketingu k nákupu čehokoliv. Však také program je koncipován jako reklamní leták na ony tolikrát zmiňované toustovače. Račte vstoupit, račte koupit! Neváhejte a vyzkoušejte!

Zítra se bude... 07.03.2009 v 19:00

8. března 2009 v 23:49 | klm007 |  Divadlo Kolowrat
Soňa Červená je prostě úžasná. Národní divadlo se jednou zase v dobrém předvedlo. Dělat politickou operu je opravdu riziko. Nevidím tvůrcům do duše, ale řekl bych, že tuto inscenaci dělali jako "veřejnou službu" s několika reprízami a brzkou derniérou. Jaké pak bylo překvapení, když se z toho stal hit.

Celá inscenace je sice pod hlavičkou opery, ale do opery to má daleko. Alespoň k opeře takové, jakou si ji většina diváků představuje. Spíše by se dalo říct, že je to zpívaná činohra.

Sešel se ideální tým tvůrců. Hudebnímu skladateli Aleši Březinovi se podařil skvělý kousek - složil hudbu, která se líbí. To nebývá u současných skladatelů vždy pravidlem. Jiří Nekvasil velmi nápaditě režíroval a Danielu Dvořákovi se skvěle povedla scéna. K tomu živá hudba instrumentálního souboru PurPur s dirigentem Marko Ivanovićem.

Jako libreto byly použity dobové dokumenty z procesu s Miladou Horákovou. Soňa Červená interpretuje (nejen) hlavní hrdinku, ale i osoby z druhé strany soudního procesu. K tomu skvěle přihrává kontratenor Jan Mikušek. Zajímavý je také ženský sbor Canti di Praga a pionýrky z Kühnova dětského sboru v rolích soudců z lidu.

Na inscenaci se dá jít jen tak bez přípravy, ale pak vás to doma donutí začít studovat onen pověstný proces anebo se můžete doma teoreticky připravit a pak si tu hrůzu přímo prožít. Doporučuji všem věkovým kategoriím. Jistě by to mohlo zajímat i dnešní školní mládež, která by se mohla poutavým způsobem něco dovědět z nedávné historie.

Velmi vtipně je uděláno polopropustné zrcadlo, které odděluje jeviště a hlediště. Při určitém nasvícení, diváci nevidí herce, ale samo sebe. Pak již není pochyb o tom, že i my jsme účastníky procesu, jsme přímo v soudní síni.

Toto zrcadlo však na konci při děkovačce působí jako bariéra. Režisér mohl narežírovat alespoň jednu děkovačku před zrcadlem.

Ovšem tento drobný detail na konci rozhodně nekazí dojem. Představení je naprosto úžasné a v Kolowratu je tak vždy vyprodáno. Viděl jsem dvakrát, ale rozhodně ne naposledy!

Tosca 05.03.2009 v 19:00

7. března 2009 v 14:05 | klm007 |  Státní opera Praha
Po dlouhé době na opeře. Po dlouhé době v Opeře. Vstupenky do přízemí jsem dostal, místa byla krásná, ale mezi cizinci - turisty jsem se necítil moc dobře. Tenhle druh diváků má ke sledování představení vztah, jako má turista k fakultativnímu výletu - za celý den unavený turista moc nevnímá co se děje, vyrušuje, baví se, šustí kde čím, ale pak doma bude vyprávět, jaké to bylo povedené.

Orchestr hrál velmi dobře, Pucciniho hudba se krásně nesla a dokázala přenášet velmi dobře emoce. Dirigoval František Drs. Zajímavá byla scéna, která byla obnovenou scénografií prof. Svobody z roku 1947. Jakási podhledová perspektiva byla velmi zajímavá, neboť divák absolutně ztrácel pojem o prostoru na scéně. Zda bylo něco blízko či daleko, se nedalo odhadnout - a to mne dost mátlo. Stále jsem musel přemýšlet, jak to na té scéně je, což pokládám za mínus celé inscenace, neboť divák by neměl být rušen scénou.

Anda-Louise Bogza v roli Toscy byla přesvědčivá (už jsem ji v této roli viděl v Národním divadle) a rozhodně sklízela zasloužené ovace publika. Igor Jan jako Mario Cavaradossi moc přesvědčivý nebyl. Působil velmi chladně, roli odehrál v téměř koncertní podobě, až se člověk divil, že ho ta báječná Tosca miluje. Jiná káva byl Richard Haan jako baron Scarpia. Obrovské charisma, schopnost zcela zaplnit scénu a pohltit diváky.
Scarpia byl skutečně odporný. Čím dokonalejší je zločinec, tím lepší je příběh.

Velmi mne zaujala scéna Scarpiova monologu a Te Dea. Zde se inscenátorům podařilo přesvědčivě skloubit oba dva motivy. Dále musím zmínit výhrady k režii. Jako pěst na oko působí rozhovor mezi Toscou a Mariem, když mu Tosca sděluje, že Scarpia chtěl buď jeho krev, nebo její nevinnost. A Mario stojí a čumí. Žádná reakce, jako by to bylo jedno, že by se Tosca měla poddat Scarpiovi. A na druhé straně, když Tosca po popravě Maria zjistí, že je skutečně mrtvý, tak se ani nepřesvědčí, že je skutečně mrtvý. Jen na něj koukne - žádné zoufalé cloumání mrtvolou, žádné emoce. Koukne na mrtvolu a skočí z hradu.

Inscenace je však celkově velmi dobře dramaturgicky vystavěna. Příběh krásně plyne a divák se nenudí. Tuto operu lze doporučit, neboť není zbytečně překombinována moderními prvky a tím se stává srozumitelnou i tomu, kdo obsah opery nezná.



Miniatury 04.03.2009 ve 20:00

7. března 2009 v 14:03 | klm007 |  Stavovské divadlo
Významnou zásluhou Petra Zusky jakožto šéfa baletu Národního divadla je umožnění členům baletního souboru, aby divákům předvedli své choreografické umění. Ačkoliv je většina publika z řad fanoušků, kteří spíše než kritizují, tak fandí, je i při této příležitosti velké riziko, že se taneční číslo nepovede. Tanečník může nosit svou vysněnou choreografii v hlavě léta, může ji pilovat a pilovat, ale dokud ji nepředvede před publikem, nemůže nikdy vědět, jaká ta jeho vysněná choreografie je. Ne vždy se to povede, ne vždy je dobrá konstelace hvězd, každopádně se v Miniaturách objevují dobré kousky, které by mohly mít šanci na další život. Miniatury jsou totiž většinou jen jednou a tak se premiéra ihned mění na derniéru.

Choreografové dnešních Miniatur by se mohli rozdělit do dvou skupin. Jednou skupinou jsou ostřílení tanečníci, kteří pravidelně prezentují svá díla a Jiřího Waňku, který dosud moc příležitostí k choreografii nedostal.

Než se začnu zaobírat jednotlivostmi tak globálně musím všechny pochválit za výběr hudby, za světla, za scénu a za kostýmy.

Hned na začátku byla ZÁMĚNA. Kristýna Němečková, Tereza Kučerová, Karel Audy a Filip Janda v choreografii Sylvy Nečasové. Příjemné na úvodní naladění. Nic složitého, hudba příjemná, snad jen chyběla nějaká dramatická nit, protože to co bylo na konci, mohlo být klidně i uprostřed.

GENOM od Zuzany Šimákové s hvězdným obsazením a filmovou projekcí. Nevím, zda to byl účel či nikoliv, ale během filmové projekce nebyli tanečníci vůbec vidět. Na plátně byla k vidění animace replikace DNA. Ona slavná šroubovice, nositelka genetické informace, se různě dělila a rozpadala na své čtyři hlavní části (A,T,C,G), aby se později opět stala šroubovicí. V mezidobí mezi filmovou projekcí dostali prostor tanečníci. Nikola Márová, Tereza Podařilová, Michal Štípa a Zuzana Šimáková. Ač to zprvu vypadalo, že tanečníci představují jen ony čtyři části DNA, které se různě kombinují, přičemž jejich kreace v mnohém připomínaly Geometrii nahoty, nakonec svou skvělou interpretací dokázali probudit emoce v divácích, což bylo velmi kladně kvitováno při děkovačce. Pozitivní také bylo, že choreografka si zvolila tři ženy a jednoho muže. V párové interpretaci by to asi nebylo ono.

NEDOKONČENÝ KUS od Tomáše Rychetského, byl vlastně rozdělen do dvou částí. Natálie Benyovszká a Tomáš Rychetský a Sylva Nečasová a Tomáš Rychetský. Dramaturgicky zdatný Rychetský si velmi dobře poradil s oběma příběhy. Zejména část první byla velmi dobře emotivně postavena i zatančena. Závěrečná část této části, kdy mlha a vítr, čechraly oba tanečníky, vypadala jako by byli na přídi lodi ve slavném filmu Titanic. Celý jejich tanec byl přímo fotografován na scéně fotografem a fotky se ihned promítaly vedle tanečníků na jakýsi kvádr. Škoda jen, že na konci první části se fotograf obrátil proti publiku a bleskem je oslňoval, což bylo velmi nepříjemné a emoce z první části se zcela vytratily. Ve druhé části tanečníci tančili kolem i na zmiňovaném kvádru, na které byl promítán ilustrativní film jakési krajiny. I tento příběh měl pěknou dramaturgickou křivku, ale sílu na překonání části první již neměl.

Kdo se podíval do programu a u čísla JAKSTOHOVEN viděl jména choreografů Konvalinka, Rychetský, bylo jasné, že se zasmějeme. Celé taneční číslo bylo vlastně složeno ze tří částí, jež razantně oddělovala hudba. Ta byla tak rozdílná, že ji musím zmínit. Vangelis, Michael Jackson a Eva Pilarová. "Zvítězit za každou cenu", bylo motto uvedené v programu a bylo naplněno až po okraj. Zatímco hrál Vangelis, na jevišti se připravovali atleti na běh. Každý z atletů byl zařaditelný do nějakého státu či oblasti. Namátkou zmíním Radka Vrátila v podobě Afričana, Saša Katsapov jako skot v kiltu a s dokonalými vousy a třeba Tomáš Rychetský s jarmulkou na hlavě. Dále se závodu účastnili Tomáš Červinka, Viktor Konvalinka, Jonáš Dolník a Filip Janda. Ač jejich zpomalený běh není nic nově vymyšleného, i zde fungoval dokonale. Ve zpomaleném běhu, kdy publikum doslova řvalo smíchy, se závodníci prostřednictvím nejrůznějších nástrojů vyřazovali ze hry. Pak začal zpívat Michael Jackson a na scéně se objevil Jackson skutečný. Tančil jej Zdenek Horváth. Ostatní mu vtipně sekundovali. Eva Pilarová a její Montyho čardáš přiměl tanečníky jako uklízeče s košťaty k frenetickým výkonům. Tak rychlé uklízečky by chtěla každá firma. A pokud ještě přidám, že se Konvalinkovi a Rychetskému podařilo do celé té taškařice implantovat i parodii na Santu, tak jistě chápete, že sukces byl obrovský.

Mattia Mantellato onemocněl a tak na poslední chvíli jeho roli nastudoval Saša Katsapov. LOS SUEŇOS postavila Hana Turečková, asistoval jí Saša Katsapov, takže zas tak nové to pro něj nebylo, nicméně je tam přece jen partneřina s Magdou Matějkovou. Katsapov je právem prvním sólistou, neboť to co s Matějkovou předvedli, bylo naprosto úchvatné. Nejen, že choreografie dávala přirozený smysl a rytmus, ale i přenos emocí fungoval dokonale. A vlastně ani nevadilo, že na filmových dotáčkách nebyl Saša, ale Mattia.

Viktor Konvalinka se svým ULTIMEMEM rozhodně překvapil. Nejprve to vypadalo, že to bude Viktorova další vtipná scénka, kde spíš půjde o gagy než o tanec, ovšem stal se skutečně zázrak. Naprosto jednoduše srozumitelný příběh s čistou dějovou linkou. Emoce šly až na dřeň kosti. Dotek smrti byl skutečný. Dramaturgicky velmi dobře vystavěno, žádné zbytečné kudrlinky. Tančil Viktor Konvalinka a Tomáš Červinka.

A na závěr večera byl Ženatý se závazky. Manželé Lenka Šnellerová a Michal Novotný z Divadla na Vinohradech. Jejich děti - rozverná školačka Ivana Mikešová, poněkud drsná Tereza Ulrichová a gay Michal Jurisa. K tomu si ještě přidejte Oleksandra Kysila jako kamaráda Novotného a současně přítele Mikešové a Jonáše Dolníka jako přítele Jurisy. Jasně strukturovaný příběh byl spíše o tanečním divadle, než o tanci samotném. HALELLUJAH bylo vtipné, bylo milé, ale úspěchu Jakstohoven nedosáhlo. Mezi velmi povedené pasáže byly vzájemné interakce Kysil - Mikešová a Jurisa - Dolník. Vše v choreografii Zuzany Šimákové. Jelikož se hrál v Divadle na Vinohradech Obchodník s deštěm, kde hraje i Novotný, předpokládám, že kvůli němu se posouval začátek představení z 19:00 na 20:00, aby to stihnul. Mimochodem, Obchodník na Vinohradech je výborný - doporučuji!

Tolik tedy zkušení choreografové. Nyní Jiří Waňka. Ten se představil třemi choreografiemi pro jednoho tanečníka, přičemž ve dvou sám tančil. V JACQUELINE DU PRÉ tančila Ivanna Illyenko. Zvláštní příběh o hráčce na violoncello. Ačkoliv byl příběh docela dobře strukturován a Ivanna Illyenko tančila velmi příjemně, postrádal jakousi kompaktnost, díky které byl výsledný počin poněkud chladný. Zdá se, že Jiří Waňka zatím spíše lépe interpretuje věci sám na sobě, než prostřednictvím druhých. Další choreografie byly LA PERSONA a KENTAUR. Zde bylo vidět, že Waňka ví, co chce a ví, jak to chce a dokáže to také přesvědčivě prodat. Když se podívám na obě tyto choreografie zároveň, ihned se mi vybavil citát z jednoho ze dvou Waňkových profilů, které má na Lidech, kdy uvádí: "Jsem rozpolcená osobnost a tento profil odráží jednu moji část". Stejně tak jako jeden jeho profil je světlý, tak druhý je temný. V KENTAUROVI je ten tmavý a v LA PERSONĚ ten světlý. Jelikož choreografický výrazový rejstřík Jiřího Waňky je velmi přirozený, neboť v jeho pohybech nenajdeme žádné nesrozumitelné pohyby, je jeho LA PERSONA velmi srozumitelná i nebaletnímu publiku. Aniž bych chtěl snižovat LA PERSONU (moc se mi líbila), klidně by (na rozdíl od jiných) mohl s tímhle číslem vystupovat i před obyčejnými lidmi na různých akcích jako jsou večírky či diskotéky, kde by jistě měla úspěch. Rozhodně obě tyto choreografie byly příjemným překvapením večera, a pokud bude autor na sobě pracovat, mohl by dál své choreografické schopnosti rozvíjet.

Kdo se jen trochu zajímá o tanec, neměl by nikdy Miniatury vynechat. Tato přehlídka mladých choreografů rozhodně nepatří mezi zapomenutelné zážitky

Obchodník s deštěm 02.03.2009 v 19:00

7. března 2009 v 13:54 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Není snad známější divadelní hra, než tato. Nemyslím, že by ji všichni viděli, ale mám pocit, že název znají všichni. Starší generace zná možná také film. Přesto i vlastní název působí spíše jako přísloví, než jen jako obyčejný titul.

Příběh je to hodně sentimentální, ale režisér Martin Stropnický velmi příjemně vyzdvihl komické stránky lidského života. Hra se tak ze zádumčivosti a slzavého údolí proměnila v lehce úsměvný příběh, který je mi osobně bližší. Považuji se totiž za optimistu a tak programově smutné příběhy moc nemusím.

Naděje. To je hlavní motto celé hry. Celý život člověk na něco čeká, po něčem touží. To už je asi základní kámen lidského bytí. Občas se stane, že člověk za celý život své tužby nenajde, jindy po jejich pracném získání zmizí iluze a příběh šťastného života se rozplyne.

A co taková hlavní hrdinka? Jak je na tom Líza? Její otec i oba bráchové ji více či méně nápadně dohazují nejrůznější volné muže z okolí, jen aby se vdala. Chtějí jedinou ženu z rodiny vdát. Není to však nějaká pomsta, aby se Lízy zbavili. Chtějí to z lásky k ní. Její vrstevnice jsou již dávno vdány, mají děti a to je hlavní osud žen té doby. Děj se odehrává v dalekých končinách Ameriky, kde jednotlivé farmy tvoří jakési obručí malé města, kde každý zná každého a čas plyne velmi pomalu.

I Líza si uvědomuje, že již promarnila šanci, kdy se dívky snadno vdávají a tak se docela snadno podřizuje trapným seznámením s nejrůznějšími muži. A jak se dá očekávat, nevybere si žádného. Ke všemu její sebevědomí srážejí i její nejbližší, kteří jí více či méně otevřeně říkají, že je ošklivá.

H.C.Curry se snaží rodinu držet pohromadě, je to rančer každým coulem. Pomalu však stárne a tak by rád viděl svou dceru šťastně vdanou. Síly mu ubývají a tak pomalu vládu na ranči přebírá syn Noe. Je to chodící kalkulačka - má dáti/dal. Pokud chce člověk přežít, jinak to nejde. Jakýkoliv podnik musí být v pevných rukou účetního. Pohled účetního je možná přízemní, oproštěný od emocí, ale racionalita a dril, to je také lék na marnost. Noe se nezdá být šťastný. I on by rád byl, aby jeho sestra byla šťastná.

Celou v poklidu napjatou atmosféru víří i Jim, který je nejmladším členem rodiny. Jim není ani dítě, ani dospělý. Ani zkušený ani nezkušený. Ani chytrý ani hloupý. Je to naivní mladík, který teprve hledá cestu. I on však moc dobře ví, že jeho sestra Líza není šťastná.

Dalšími postavami je šerif a jeho zástupce Fil. Ačkoliv šerif věrohodně dokresluje atmosféru místní lokality, pro vlastní příběh je zbytečný. Ovšem Fil, to je něco jiného. Tento fešák je víc zádumčivý než akční. Chlapík, který není moc hovorný a který se pořád něčím trápí. Až později zjistíme, že není vdovec, ale že mu žena utekla. Toto trauma, které není schopen si sám přiznat, jej bortí a bortí a z Fila se stává troska. Je v takovém stavu, že není schopný adekvátně reagovat na nabídku, aby si začal namlouvat Lízu.

A do toho všeho se najednou objeví Bill Strarbuck. Neví se, kdo to je, ví se však, že přišel z "teleshoppingu". A prodává déšť. Jenže proč by soudný člověk kupoval déšť? Pokud je několika měsíční sucho, na poli nic neroste a hospodářská zvířata umírají žízní a déšť je v nedohlednu, rádi rozbijete prasátko, vyberete peníze a dáte je někomu, kdo vám slíbí déšť. Člověk utrácí za jiné iluze. Utrácí za iluze, o kterých dopředu ví, že nevyjdou. Ale déšť, to je něco jiného. Co kdyby přece jen zapršelo. To je pak sto dolarů velmi dobrá investice.

Mladík se zářícíma očima, pln energie prodává, pochopitelně zcela podvodně, naději na déšť. Svým optimismem postupně okouzlí Lízu, která se do něj zamiluje. Sama však ví, že je to jen na chvíli. Ví nebo to jen cítí, že Starbuck za pár okamžiků zmizí. Ale možná právě tímto pragmatismem si Líza nekazí onen sladký okamžik lásky.

A skutečně, najednou se objevuje šerif i jeho zástupce a jdou si pro Starbucka. Je to podvodník, který díky "obchodování s deštěm" podvedl stovky lidí. Líza se pokouší utéct se Starbuckem, ale cestu jim zastoupí Fil a ten vyzve Lízu, aby nikam neodcházela, ale zůstala s ním. Líza, která ještě před chvílí byla ošklivá, kterou nikdo nechtěl, je najednou krásná žena, o kterou se perou chlapi. Líza se musí rozhodnout a rozhodne se!

A jaká je vlastně inscenace? Již po příchodu do hlediště je patrná změna. Orchestřiště je rozebrané a na jeho místě jsou dvě řady židlí. Jakési řady 0 a -1. Dle sdělení paní uvaděčky je to proto, neboť se hraje na točně, což je hlouběji na jevišti, takže ony dvě řady sedadel navíc mají lépe navazovat kontakt mezi herci a diváky.

Vlastní scéna je velmi jednoduchá dřevěná stavba, která se při každém otočení točny mění v interiéry či exteriéry. Nálada je skutečně horká, člověk cítí i ten pouštní prach. Kostýmy jsou typicky americké - vysoké boty a klobouky.

Jiří Plachý jako H.C.Curry je již věkem poněkud unaven, ale pořád je to hlava rodiny. Myslí na první pohled velmi neekonomicky, když zaplatí za vyvolání deště oněch sto dolarů. Později se ale ukáže, že platba byla spíše za účelem pozdržení muže v jejich domě s nadějí, že se sblíží s Lízou. Však také scéna, kdy je Líza se Starbuckem v posteli a starý Curry nespí, jen je vedle v kuchyni a hlídá, aby se jeho milované holčičce nic zlého nestalo, patří k velmi silným okamžikům hry.

Líza je Andreou Elsnerovou interpretována ne příliš pateticky, ale spíše jako holka, která dlouho žije jen mezi chlapy a tak poněkud zhrubla. Přesto uvnitř jejího drsného, ale přece jen žensky křehkého těla, bije romantické srdce. Andrea Elsnerová si velmi tvrdě vybojovává mezi samými muži místo na slunci. A daří se jí.

Jiří Dvořák působí jako bývalý voják. Strohá komunikace s ostatními, rovně stavěné tělo, minimální gestikulace. Přesto i on občas působí komicky, když jeho Noe, snažící se vše převést na peníze a řádně zaúčtovat narazí místo na peníze na city. Nikdo nemá pochyb o tom, že až jednou starý Curry nebude moci, Noe jej zastoupí.

Zdá se, že se Michal Novotný z rolí více či méně duševně postižených nevymaní. Ačkoliv zde se o žádné postižení nejedná, jeho Jim je tak naivní, že je už jen kousek k menší duševní retardaci. Možná by to chtělo herce mladšího, aby jeho naivita byla jednoznačně interpretována jako mladická nezkušenost a nikoliv možné duševní postižení. Přesto je v této roli Michal Novotný kouzelný.

Jaromír Meduna jako šerif Thomas nemá moc prostoru. Jeho role by se dala snadno ze hry vyškrtnout. Meduna přesně splňuje představu, jak má vypadat šerif a té drží.

Fil, zástupce šerifa je velmi dobře vykreslen Danielem Bambasem. Jeho mužská krása i jeho charisma je ubíjena jeho vlastní nejistotou. Bambas dokonale zvládl namixovat svoji introvertnost a mužskou přitažlivost.

A nakonec Filip Blažek jako Bill Starbuck. Jakmile se Filip Blažek objeví na scéně, je ho všude plno. Naprosto přesvědčivý "teleshoppingový" prodavač iluzí, sice ze začátku působí na diváky legračně, ale jeho charisma nakonec začne účinkovat i na ně. Později se již marketingovým manipulacím nesmějeme, ale vážně uvažujeme o tom, že ten Starbuck přece jen něco dokáže. To je Blažkova velká deviza, umět přesvědčit nejen partnery na jevišti, ale i diváky. A když pak začne rozvíjet své fantazie a Líza skončí v jeho náručí, divák na sto procent fandí Líze, protože Strabuck za tu noc stojí. Velká i téměř neviditelná gesta, přehledné ovládnutí velkého i malého prostoru, dělají z Filipa Blažka velkou hvězdu tohoto představení.

Martinovi Stropnickému se režie povedla. V dnešní době již není tak obvyklé, inscenovat hru na točně. Zde se to bezezbytku povedlo. Herci přirozeně procházejí točnou, hra tak má přirozený spád, který není rušen násilnými přestavbami. Sice by mohlo být vyřešeno jinak nasvícené pozadí, protože jsou v dáli vidět zbytečně jasně technici, jak za točnou chystají scénu, ale to je detail.

Naprosto úžasná je děkovačka. Tím nemyslím déšť, kdy skutečně prší nejen na scéně, ale i v hledišti, ale zejména "klaněčku", kdy se točna otáčí a herci "dále hrají".

Ze hry čiší obrovský optimismus, který jistě udělá ze hry hit. Doporučuji každému, kdo chce v divadle najít pohodu a optimismus a hlavně naději, že snad bude přece jen lépe.

Zlatovláska 28.02.2009 v 18:00

2. března 2009 v 0:18 | klm007 |  Stavovské divadlo
Psát o Zlatovásce je vlastně zbytečné. Tato taneční pohádka je skvěle stavěná pro děti a mnohdy se přistihnu, že spíše než jeviště sleduji reakce dětí. Alexander Katsapov s lehkostí tančil s éterickou Adélou Pollertovou - byla skutečná krása. Člověk pak ani nějak nevnímal, že se rozpadal "divadelní vůz" a že světla občas svítila tam kde neměla a odhalovala tak zákulisí divadla.

Před představením proběhl křest DVD Zlatovlásky, který byl celý improvizovaný a tím ztratil celou tu simulovanou slavnostní atmosféru. Výtku bych měl i k tomu, že dávat Zlatovlásku v době jarních prázdnin není ten nejlepší nápad a poloviční obsazenost parteru to jen potvrzovala.

Pokud Zlatovlásku někdo neviděl a přitom má děti je to velká chyba. Ideální příležitost seznámit vaše malé děti s velkým divadlem!

Ať žije královna! 27.02.2009 v 19:00

2. března 2009 v 0:15 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Ať žije královna! Ale která? Ta Skotská nebo ta Anglická? Známé postavy a jejich příběh opět ožil v Divadle pod Palmovkou. Zde totiž našli ideální představitelky. Marie - Jitka Čvančarová, Alžběta - Zuzana Slavíková.

Sarkasmus Zuzany Slavíkové příjemně odlehčuje celé drama. Pokud je Alžběta na scéně, nikdo nepochybuje o její síle.
Na druhé straně máme jemnou Marii, která má sice vizi, ale proti pevné a zkušené Alžbětě nemá šanci.

Velmi mne zaujala postava Williama Cecila, kterou s typickou anglickou suchostí zahrál naprosto skvěle Miloš Kopečný. Ostatní role jsou spíše menší a jen nahrávají hlavním hrdinkám. I když Jan Révai je ve své roli, která není moc velká, děsuplný. Jeho zkroucená postava poznamenána hroznou nemocí rozhodně nikoho nenechá chladným. Vděčná to role.

Ať žije královna!, patří mezi historická dramata. Bohaté kostýmy ještě více umocňují historii. Přesto lze říct, že díky interpretaci Zuzany Slavíkové, vidíme její Alžbětu velmi lidsky. A mé doporučení? Tentokrát to nechávám na vás. Já ji viděl dvakrát. Přesto to není zcela můj hlavní favorit v Divadle pod Palmovkou. Hlavním tahákem, který by vás mohl nalákat, je Zuzana Slavíková. Je zde totiž taková jakou ji znáte z televize a jakou ji asi chcete vidět -
tvrdá a nesmlouvavá.

Gazdina roba 26.02.2009 v 19:00

2. března 2009 v 0:12 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Již podruhé jsem zavítal na Gazdinu robu od Gabriely Preissové. Klasické pojetí, maje téměř blízko k muzikálu (pro velké množství lidových písní), skvělé herecké výkony dělají z tohoto představení hit. Vyprodané hlediště všemi věkovými kategoriemi. Senioři jsou spokojení s klasickým pojetím a studenti jsou strženi nádherným příběhem.

Musím začít scénou. Ta je naprosto božská. Jaroslav Milfajt dokázal, že v jednoduchosti je krása. Kolem jedné osy se otáčejí různé dřevěné díly, ze kterých se lehce staví potřebné reálie.

Jitka Čvančarová je překrásná, nezdolná a milující. Symbol lásky až za hrob. Překrásně zpívá, přirozeně hraje a díky tomu je její postava Evy tak věrohodná. Stejně tak i Jan Teplý jako Mánek srší energií, má obrovské charisma a je tak neskutečně sexy, že každý chápe Evu, že si vybrala Mánka. I Radek Zima dokáže svým Samkem probouzet emoce. Samko je opak Mánka. Samko může být sebelepší člověk, ale chybí tam ty hormony. Sňatky z rozumu nikdy nefungovaly.

A do toho všeho ty strašné klevetivé ženské z vesnice, v čele s Mánkovou matkou. Divák se sice jejich výpadům musel smát, ale nakonec jej stejně mrazí. Představa, že takoví lidé zasahují do mého života, mne děsí. A kdože ty drbny jsou? Zdena Herfortová a Zuzana Slavíková. Jistě si to dokážete představit.

Díky klasické výpravě a lidovým písním se člověk velmi snadno přenese na vesnici a velmi plasticky vnímá jednotlivé postavy. Dnes je nám již cizí omezení ze strany víry, ale i tak bohatě postačí i druhá rovina diskriminace a tou jsou peníze.

V dnešní době by se snáze balily kufry a člověk by měl kam zmizet, ale tehdy to bylo velmi, velmi těžké. Představení je velmi očišťující a rozhodně se nikdy nemůže okoukat.

Pokud chcete vidět divadelní klasiku bez kostrbatých moderních úprav, je toto představení pro vás. Pokud s sebou vezmete také studenta, bude jistě překvapen, že povinná četba může být zajímavá. A pokud vás představení nadchne ještě víc, můžete si zakoupit CD s písněmi.



Pozor, jaguár! 21.02.2009 v 19:00

2. března 2009 v 0:06 | klm007 |  Divadlo pod Palmovkou
Horko a zapadákov. Tak na mne působili na Palmovce ve hře Pozor, jaguár! Každý známe ty americké filmy. Hrdina jede dlouho, dlouho přes americkou poušť. Nikde nikdo. Pak se objeví jakási pseudovesnice, která je spíše je shlukem několika domů, kolem benzínové pumpy a obchodu v jednom. Tady někde se odehrává příběh známého amerického dramatika N.R.Nashe, jehož nejznámějším dílem je Obchodník s deštěm.

Plech a dřevo. To jsou hlavní atributy scény. Z plechu a dřeva je postaveno vše. Od vlastního obchodu až po klece s divou zvěří. Jako dominanta je uprostřed jeviště mrtvý strom - anebo je jen ve stavu klidu a čeká na déšť? Těžko říct. Víc beznaděje člověk jen tak nenajde.

Scéna se pomalu plní různými místními individui, o kterých nikdo nemá pochyby, že zde na samotě žijí jen proto, že v civilizaci by nejspíš měli problém se zákonem. Krom tří žen, zde najdeme jen muže.

Příběh je jasný. Na jedné straně sledujeme hon na člověka, který má mít peníze, a druzí je prostě chtějí a na straně druhé sledujeme mladého muže, který se nechce podřídit davu, nechce lovit člověka, i když ví, že je tím ohrožen jeho sňatek, neboť jeho milovaná, je dcerou místního "vůdce" - majitele benzínové pumpy a obchodu. Do toho se ještě prolíná lov na jaguára, který by byl ozdobou místní rádoby zoo. Nejedená se však o zoo, ale o hromadu beden, ve kterých se tísní zvířata. Jakákoliv forma reklamy jak přilákat zákazníka k benzínové pumpě je dovolena.

Přesto lov na jaguára je pro místní obyvatele stejně hodnotný, jako lov na člověka. Zákony, které by jakkoliv regulovaly lov na člověka či zvíře chybí. Manipulace lidskými osudy ze strany místního šéfa Brada je znamenitá a nikdo nemá šanci uniknout. A pokud se o to někdo pokusí, končí špatně. Jednak je to paní Wilkinsová, která se snaží chránit svého syna, který se nakonec pro oněch několik dolarů stane lovnou zvěří. I děda Ricks (Rudolf Jelínek) končí špatně a tím vším jako červená nit se táhne blížící se tragédie Dave Rickse.

Rostislav Čtvrtlík nenechává nikoho nepochybách, že jeho Brad je dominantou místní komunity. Jako jediný má peníze a tudíž moc. Jeho benzínová pumpa, obchod a "zoo" generují přiměřený zisk, který umně používá k manipulaci a ovládání místních obyvatel. Nikdo nemá odvahu mu vzdorovat.

Paní Wilkinsová je podávána Hanou Seidlovou jako napůl blázen a napůl vědma. Její postava je výrazná, škoda že nemá tolik prostoru.

Radek Zima coby jeden z místních je dost drsný na to, aby byl věrným spolupracovníkem Brada a současně, aby mohl mít spadeno, na Bradovu dceru Jannu. Zimův Hilltop dokáže správně akcentovat svou roli a diváci přirozeně vycítí jeho vysokou dominanci a společenské postavení v komunitě. Zdá se, že pokud by Brad zmizel, stal by se přirozeným nástupcem Brada.

Bradova dcera Janna v podání Evy Kodešové má poměrně jasnou roli. Jakožto jediná mladá a krásná v okolí, dokáže velmi dobře komunikovat s ostatními chlapy. Je drsná, aby přežila. Ostatní místní obyvatelé se drží vůči ní docela v pozadí, byť to občas na Jannu zkouší, protože nedaleko je přece její otec.

Jan Konečný jakožto lovený syn paní Wilkinsové balancuje na hraně retardovaného mladíka a mladíka, který díky tomu že byl vychován v izolaci, nemá ponětí jak to chodí. Nejprve nedůvěřivý, pak překvapený vlastním životem, nestačí pochopit, jak to na světě chodí a už mu jde o život.

Na závěr jsem si nechal naprosto božského Jana Teplého jako Dave Rickse. Teplý dokázal jasně odlišit svou postavu od ostatní zbylé komunity. Nikdo nemá pochyb o tom, že jeho příliš slušný Dave bude mít velké problémy. Dave vzdoruje systému, co to jde. Jenže život není černobílý. Neustálým vzdorováním Bradovi nakonec začne ztrácet i milovanou Jannu. Když přece jen nakonec oba milenci najdou k sobě cestu, je pozdě.

Představení je v první půli velmi napínavé. Řekl bych, že jeho dramatická linka je podobná detektivce. Dokonce chybí i začáteční dlouhá nudná expozice, kdy se musí vysvětlit vztahy jednotlivých postav. Druhá půle trochu ztrácí dech, když se začne rozplétat příběh. Přesto děkovačka byla bouřlivá a diváci byli víc než spokojení.

S tímto přestavením Divadlo pod Palmovkou ukázalo čisté divadlo, které diváky baví. Bohužel však z nějakého záhadného důvodu, diváci na toto představení nechodí. Ať již je to absencí mediálně známých tváří, či jen tím, že to není komedie, divadlo zeje prázdnotou.

Věrní diváci divadel - jděte a podívejte se na tento syrový příběh - dřív než bude derniéra.

Tristan a Isolda 20.2.2009 v 19:00

2. března 2009 v 0:01 | klm007 |  ABC
Připraven na tříhodinovku po vzoru Richarda Wagnera jsem se vydal na Tristana a Isoldu do ABC. Že to nebude žádná hitovka, bylo zřejmé ještě před začátkem. Polovina divadla. Hlavně abych neusnul. Scéna bez opony. Kovové sudy, velké plachty z parašutistického hedvábí, všelijaké podivuhodné hudební nástroje… a když jsem se v programu dočetl, že celé představení režíroval Ondrej Spišák, absolvent alternativy na DAMU - bylo jasno.

Jenže! Po prvních několika minutách bylo jasné, že žádná nuda či deprese nebude. Představení svou formou lze skutečně zařadit mezi alternativu, ale rozhodně i konzervativní diváci budou spokojení. A diváci byli. Již děkovačka před přestávkou dávala tušit, že divákům se představení líbí a na konci byl veliký sukces.

Jednoduchými prostředky tohle "studentské" představení dokázalo diváky zaujmout. Tristan a Isolda je taková pohádka, která nemá velkou šanci na přežití, pokud by se inscenovala moc tradičně. To by se pak asi těžko udrželo napětí, příběh by sklouzl k popisnosti. Pokud se ale trochu změní forma, tak obsah krásně nakyne do sebemenšího zákoutí formy a představení se upeče do křupava.

Na hercích je patrné, že pochopili režijní záměr. Hrají velmi civilně, skoro až amatérsky, což dává představení obrovské kouzlo. Prostě takový návrat ke kořenům. Nač používat drahé multimediální efekty, či složitou mašinérii? S tímhle představením by mohli kočovat přes léto na vodáckých kempech a úspěch by byl také zaručen.

Celý herecký tým krásně spolupracoval, romantický příběh byl hrán velmi věrohodně a příběh krásně klouzal časem. Šup, šup, byla pauza. Šup, šup a byl konec. Toto uteklo. Ani minuta hluchá, ani minuta slepá. Člověk ani nevnímal, že téměř každý herec hraje během představení několik různých rolí.

Jakub Prachař byl jako Tristan až dětsky nezkušeně roztomilý, díky čemuž měla Isolda (Zuzana Kajnarová) navrch. Jejich láska byla skutečně učebnicová (i když podpořená kouzelným lektvarem), který neuhlídala komorná, jako kapka rtuti živá, Lucie Pernetová. Hynek Čermák jako král Marc byl v chlupatém kožichu tak realisticky pohanský, že to jeho tetování bylo vlastně zbytečné. V divadle nebyl divák, který by z něj neměl respekt. Stejně tak i Hanuš Bor byl ve svých postavách silný a démonický. Rostislav Novák a Jaromír Nosek ve vedlejších rolích dokázali skvěle nahrávat.

Je škoda, že toto představení není tak úspěšné, jak by si zasloužilo. Proto vy všichni, kteří se chcete pobavit a přitom vidět krásné divadlo v nepříliš často používané formě, běžte. Vstupenky seženete snadno a já vám garantuji, že nebudete litovat.


Oněgin 17.02.2009 v 19:30

1. března 2009 v 23:49 | klm007 |  Hostující soubory
Dramatizace Evžena Oněgina? Ta troufalost! Moje kultovní kniha, kniha, kterou bych si určitě vzal na pustý ostrov a on se někdo opovážil vztáhnout ruku na toto božské dílo. Oněgina jsem četl mnohokrát a stejně tak jsem mnohokrát viděl Oněgina jako balet. Jenže činohra není balet. Proto jsem pln očekávání šel na představení Divadla Petra Bezruče (Ostrava), které hostovalo v Divadle v Celetné.

Vzhledem k velikosti scény, kterou mají "Kašpaři", bylo zřejmé, že se bude jednat o komorní představení. Stejně tak i ukázky v televizi - snad v Divadlo žije! - dávalo tušit, že se nebude jednat jen tak o nějaké tuctové představení.

Již po pár minutách bylo jasné, že se dramatizace povedla. Zvesela, velmi zvesela začali Bezruči vykreslovat Oněgina a i další postavy nebyly humoru ušetřeny. Bylo to pro mne nezvyklé, neboť když čtu Oněgina, tak již od začátku si užívám ruského patosu a tragiky. Přesto Bezruči našli v textu plno věcí, které dokázali interpretovat tak, že se člověk smál - a vůbec to nebylo proti srsti příběhu. Byl to pro mne nový, nezvyklý pohled a ten jsem si užíval. Postupem času však člověk přece jen zachytil závan blížící se tragédie, to když pomalu, nenápadně, ale jistě ubývalo humoru. Závěrečná tragédie pak vyústila v obrovský potlesk, který neměl konce. Byl to velkolepý úspěch.

Všechny postavy byly velmi kreativně postaveny. Všichni herci dokázali obsáhnout své role tak, že i člověk neznalý literárního díla, dokázal porozumět jednání jednotlivých postav. Za zmínku stojí jistě Olga i Táňa. Sestry zaměnitelné, i tak rozdílné. Matka Larina byla neskutečně charismatická a pokud byla na jevišti, všechny zastínila. Zajímavou postavou byl také Lenský, básník, který naivně proplouvá životem. Lenský roztomilý, veselý chlapík, byl pravým opakem Oněgina. Tato drsná, ale i komická, nakonec však tragická postava se dějem pohybovala hladce a divák brzy pochopil Oněginovo jednání, neboť veškerá nuda, která kolem byla, byla skutečně zničující. A až když se něco stalo, bylo pozdě.

Evžen Oněgin Tomáš Dastlík
Vladimír Lenský Lukáš Melník
Zarjecký Jan Vlas
Guillot Tomáš Krejčí

Tomáš Dastlík byl v roli Oněgina naprosto úžasný. Nejprve nudný chlapík, později démonický manipulátor a nakonec zamilovaná troska. Dastlík má velké charisma, kterým dokonale zvládá diváky, kteří s ním jdou celé představení.

Pokud budete mít možnost, zajděte si na Oněgina. Čtenář si báječně užije drobných detailů, které jsou v knize a které Bezruči skvěle převádějí na jeviště.

Mám jen dvě výhrady. Nějak jsem nepochopil Oněginův kostým. Zatímco ostatní jsou v kostýmech pochopitelní, Oněgin má jakýsi oblek ze second handu a ještě o několik čísel větší. Působil dost odpudivě. A druhá věc - hrálo se bez přestávky. Nevím, jak mají Bezruči pohodlná sedadla, ale v Celetné nic moc.

Rozhodně však tato dvě snad bezvýznamná mínus, nijak neovlivňují můj celkový divadelní zážitek, ze kterého budu ještě dlouho žít.