Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Duben 2009

La Sylphide / Napoli 19.04.2009 v 15:00

19. dubna 2009 v 23:25 | klm007 |  Národní divadlo
Po krátké době jsem opět vyrazil. Příjemné odpolední představení bylo poznamenáno zcela podprůměrným výkonem Alexandra Katsapova (James). Bez energie s nízkými skoky a nepřesnými doskoky, působil jeho výkon spíše jako "projížděčka" před představením. Zejména v bezprostředním srovnání v prvním jednání s Jiřím Waňkou (Gurn), který měl naopak skoky neuvěřitelně vysoké s přesnými doskoky a s výraznou gestikou. Jelikož Alexander Katsapov je skvělý tanečník, zřejmě se šetřil na večerní představení, či byl prostě jen unavený. Zamyslet by se pak mělo vedení divadla a neobsazovat tanečníky do "dvojáků", je to nedůstojné jak pro diváky, tak pro tanečníky. Adéla Pollertová byla standardně roztomile přesvědčivá a Nelly Danko jako Madge byla prostě očarující. Pokud jsem minule zmiňoval nefungující stupačku při "slétnutí" Sylphidy z okna, tak dnes nefungoval "výtah" pro sundání hnízda ze stromu. Když se to stane jednou, je to nedbalost, opakovaně to považuji za absolutní šlendrián! Že by příště Sylphida neodletěla komínem, či nezmizela z křesla?

V Napoli se ve skvělé formě představil celý soubor, včetně Terezy Podařilové, která Teresinu tančila prvně. Však také, když nastoupila na scénu, tak v hledišti a stejně tak na jevišti nastalo soustředěné ticho a všichni se dívali. Skvělé fyzické dispozice a charisma zapůsobilo a Tereza Podařilová sklidila zasloužený potlesk.


Transit 15.04.2009 v 19:00

19. dubna 2009 v 23:24 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Zajímavé představení dávají v Nové zkušebně na Vinohradech. Jedná se o typicky ženské téma - samota, odcizení, bezdětnost a přechod. To vše v sobě skrývá hlavní hrdinka v podání Lucie Juřičkové. Docela jednoduchá synopse příběhu však rozplétá velmi zajímavé vztahy. Hlavní hrdinka je letuška, která se vrací z daleké cesty přes několik časových pásem a tak se není čemu divit, že prostě kdesi v tranzitu na letišti usne. Takhle je příběh anoncován. Ve hře se to jen tak lehce zmíní, takže divák by měl jít na toto představení dopředu připraven, pak by se totiž mohlo stát, že by celou hru vůbec nemusel pochopit. Ona totiž celá hra je vlastně vyprávění snu. Každý máme nějaké ty sny a občas jsou to velmi zamotané příběhy, do kterých vstupuje naše vědomí, podvědomí a nevědomí.

Krom hlavní hrdinky v příběhu účinkují také Vladimíra Striežencová, Pavel Batěk, Lucie Štěpánková, Radovan Klučka. Ačkoliv by se to mohlo zdát, že to budou postavy jen vedlejší, není tomu tak. Každá postava má docela velký prostor, aby uplatnili své herectví. Zajímavá je také scéna, která celý příběh posouvá do takové té roviny "Alenka v zemi za zrcadlem". Příběh je velmi vrstevnatě složen, tak jak už to u snů bývá. Dotýká se mnoha citlivých témat a snový charakter jim dává velkou sílu. Za zmínku také stojí "pohybová spolupráce", neboť postavy se skutečně pohybují tak jaksi "plavmo", jako by měly menší gravitaci. Díky tomu je skutečně navozena ta pravá snová atmosféra. Například fyzický kontakt Pavla Baťka a Lucie Juřičkové je velmi citlivý, lehce klouže po scéně a přitom plný snových erotických představ.

Je však třeba říct, že i na tomto představení byli diváci, které to nebavilo. Koukali na hodinky, poposedávali a na konci si oddechli. Přesto byl na konci dost velký potlesk na to, abych mohl napsat, že je to představení docela úspěšné a rozhodně stojí za vidění. Už jen proto, že každý z nás již někdy zcela jistě měl takové "realistické" sny. Hra je to krátká, hraje se bez přestávky.

Causa Carmen 11.04.2009 ve 14:00

11. dubna 2009 v 23:46 | klm007 |  Národní divadlo
Dnes to bylo pro mne velmi zajímavé, neboť jsem prvně viděl v Santovi alternaci Viktora Konvalinky, který je nemocný, Tomáše Rychetského. Pověst Rychetského předpokládala odvedení výborné práce a i tak se stalo. Snad jen v úvodní části, bylo vidět, že Konvalinkovy akrobatické prvky, není pro Rychtského to pravé ořechové. Přesto měl zasloužený potlesk, byť byli "odpolední senioři" a to je mrtvo i na Labutím... Co jsem si všimnul, tak z přízemí během Santy odešel jen jeden pán a jen pár lidí to protrpělo (dobře jim tak, mají se informovat, na co jdou). Zajímavé bylo, že při duetu Jiří Urban, Sylva Nečasová nastalo v publiku jakési elektrizující napětí. Dnes tohle byl vrchol. V publiku seděli oba choreografové.

Co se týče Carmen, tak bylo velmi příjemné opět vidět Richarda Kročila. Jeho temperament je zde zcela nenahraditelný a nenapodobitelný. Krom toho, že si svým charismatem dokáže podmanit publikum, tak posiluje i pozici Josého. Zatímco José v interpretaci Alexandra Katsapova působí velmi introvertně, tak extrovert Escamilio je pravý opak. Díky těmto dvěma odlišným rolím, dvěma odlišným polohám dostává i Carmen - Edita Raušerová, ty správné grády. A pochopitelně naprosto dokonalá Zuzana Susová jako "M" dotváří toto dokonalé představení, spolu se skvělým Petrem Zuskou (Gypsy). A Radek Vrátil dnes dokonce pochodoval jako opravdový voják. Bylo to prostě příjemné představení.

Vojcek 06.04.2009 v 19:10

11. dubna 2009 v 23:43 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Chce-li se člověk něco dozvědět o představení, nejlepší informátorem je uvaděčka. Ta není zatížena podílem na inscenaci, není laik jako běžný divák a také to není "rádoby" odborník jako jsou kritikové.

Známá paní uvaděčka, jen co nás viděla, už nám říkala, že se máme na co těšit. Hrál se totiž Vojcek. Podle sdělení paní uvaděčky, bude to velmi kontroverzní představení - jednak podle scény (tedy formy) a vlastní interpretace (tedy obsahu). No, veliké překvapení nás čekalo.

V první řadě - pokud chcete na toto představení jít, nutně potřebujete dopředu znát obsah. Prostě to chce přípravu jako na operu či balet. Nevím, nakolik byl text režisérem Danielem Špinarem krácen, nicméně bez programu či znalosti děje, nelze pochopit obsah. Něco tušíme, ale zásadní otázku "proč" tak jednotlivé postavy konají, zůstává utajeno. Možná by tentokrát stálo zato hru nekrátit, přidat dvacet minut a přestávku k tomu, aby se mohly vysvětlit řádně a srozumitelně jednotliví vztahy. Takhle zvítězila forma nad obsahem a to je velmi špatně.

Dále je zcela nepochopitelné, proč se do programu píše, že hra začíná až v 19:10, když vlastně začíná již v sedm. Jde totiž o to, že od sedmi hodin se po jevišti pohybuje Michal Kern v roli blázna. Ano, bylo správné tuto desetiminutovou pasáž pojmout, takto otevřeně, aby lidé mohli postupně přicházet a usazovat se, ale rozhodně to mělo být v programu zdůrazněno.

Scéna je skutečně velkolepá. Posun z 19. století, kdy byla hra napsána do jakési dnešní současnosti, či jakési postmoderní doby, byl velmi dobrý tah. Ukázalo se tak, že text hry je velmi silný, přesahující různé dějinné doby. Stejně tak i lidé, v jakékoliv době, směřují k sebezničení a tragédii ostatních. Hraje se bez opony, scéna může připomínat nějaký vojenský výcvikový tábor, či jakési vybydlené sídliště nebo město po válce. Vše je v destrukci, krom mega billboardu s optimistickou reklamou a bílými zuby v dokonalém úsměvu jakési krasavice. V tom všem se pohybují herci ani v uniformě, ani v civilu. Opravdu to působí spíše než nějaká současnost, tak blízké sci-fi.

Nutno podotknout, že celý děj stojí na třech hercích, z nichž nejvíc zaslouží pozornosti Pavel Batěk jako Vojcek. Jeho partnerkou je Lucie Štěpánková a třetím důležitým ve hře je plukovník Tambor - Michal Novotný. Přes skvělé herecké výkony nám stejně uniká, jak jsem již napsal výše, důvod konání jednotlivých postav. Nakonec ze všeho nejsrozumitelnější byl Michal Kern, jehož blázen byl velmi dobře propracován, byl velmi věrohodný, postavený na detailech mimiky, konání i vnitřním projevu. Blázen je prostě blázen, ať se nachází v jakékoliv době. Už pro jeho výkon stojí zato přijít do divadla včas.

Lucie Štěpánková má velmi nevyhraněnou roli, jež lze obecně nazvat svobodnou matkou. A ačkoliv je přesvědčivá v emocích, nedaří se jí (a její vinou to není), že nevíme, proč tak koná. Co je to za dítě? Je Vojckovo nebo někoho jiného? A ani Vojcek nedává moc možností k jeho interpretaci. Expresívní Batěk hraje překrásně, je naprosto propojený se svou postavou, přesto není jasné, odkud je, co je a kam míří. Michal Novotný má pozici jednodušší. Hraje vojáka, jakého si velitele a to je role dosti čitelná. Novotný je v této roli skutečně výborný a divák musí litovat jeho podřízené vojáky, pod jakým člověk musí sloužit. Jedna poznámka k vojákům - tato externí spolupráce a mimický sbor jasně předvádí, že nikdo z nich nikdy nebyl na vojně. Jejich pochod je všechno, jen ne pochod. Více tréninku, prosím.

Další role, jsou velmi zajímavě postaveny, ale opět není zřejmé, o co jim jde a kdo vlastně jsou. Mám tím na mysli Hejtmana Martina Stropnického a Doktora Václava Vydry. Jiřina Jirásková zcela profesionálně dokázala charakterově od sebe oddělit a výrazovými prostředky i odlišit svoje tři malé role - Principálku, Stařenku a Žida.

Když to prostě shrnu: Vynikající herecké výkony, které však nedokázaly divákovi předat emoci, aby pochopil…, aby prostě pochopil, co se děje na jevišti. Veliká škoda. Je až s podivem, jak se kritiky, objevující se v médiích shodnou na tom, že je to vynikající představení, hovoří se o události sezóny. Zde je třeba se zamyslet nad tím, proč byl u události sezóny tak slabý potlesk a během představení od nás z prvního balkonu odešlo asi dvacet lidí. Ano dvacet, ne dva! A nebylo to kvůli brutálnímu závěru, prostě je nutil děj. A cestou z divadla jsem zaslechl, jak se jedna paní podivovala: "Jak v tom ta Jirásková může hrát!" Tipuji, že v takovém Divadle Komedie by to byl obrovský hit, ale pokud se podíváme na sociální a věkové složení publika na Vinohradech, je jasné, že Vojcek je pro ně experimentální divadlo.

Jelikož všichni víme, že nejsme v Americe, kde úspěch divadelní hry dělají kritici, u nás jsou to diváci. A nejlepší reklama je šeptanda. A díky šeptandě má Vojcek nakročeno k derniéře. Já se ještě jednou zajdu podívat, přestože na konci jsem byl docela zhnusen. Po několika dnech uznávám, že něco v sobě Vojcek má. Ale co v sobě má, to opravdu nevím a snad na to podruhé přijdu. Obávám se však, že ostatní diváci tak vstřícní nebudou.

Mikve 31.03.2009 v 19:00

5. dubna 2009 v 18:56 | klm007 |  Stavovské divadlo
Ze všech stran jsem slyšel, jaké je Mikve hit. Vyprodáno, vyprodáno. Sehnat vstupenky (pokud nechcete sedět na galerii) jde jen po známosti. A tak jsem po známosti sehnal vstupenky a vyrazil. Poučen o ději, i o tom, co to mikve je, šel jsem s představou, že se mohou dít zajímavé věci. První co mne naprosto uchvátilo, byla scéna. Jednoduchými lany rozdělena na sektory. Vepředu jakási centrální hala, kam se přichází, kde se odpočívá a odkud se odchází. Vzadu pak vlastní bazén, kde se mikve provádí. Skutečný bazén, se skutečnou vodou, prostor nazvučen jako v koupelně a zcela nahé herečky se zcela ponořují, aby tak proces mikve byl velmi realistický. A na úvod ještě něco, Mikve je hra pro osm hereček. Žádní chlapi, jen mužský hlas ze záznamu.

V těchto lázních se setkávají postavy z místní komunity, každá vypráví svůj příběh a to zdržuje. Než se od osmi žen dozvíme, co jsou zač, uběhne první část hry. Ačkoliv je poměrně brzy jasné, co která postava vyjadřuje a jaké postoje zastává, přesto stále a stále přicházejí, odcházejí a do toho deklamují židovská pravidla. Tato "hodina židovského náboženství" je však určena pouze divákovi, aby se seznámil se židovskou kulturou. To je sice zajímavé, ale tento dokument, je naprosto neslučitelný s rytmem hry a principy divadla. Proto skutečně ještě jednou uvádím, že první část je neskutečně dlouhá a nudná. Proškrtal bych ji o 20 minut a pak by byla bez chyby.

Druhá část již má spád. Nic již není třeba vysvětlovat. Divák je poučen. Již může nastat akce. Zde se pak ukázalo, že jak režisér Michal Dočekal, tak herečky naprosto přesně dokázaly interpretovat povahu svých postav. V jednom okamžiku mi do očí vyhrkly slzy, nakolik byl příběh silný. A právě kvůli tomu závěru, je toto představení hit.

Ústřední postavou je lázeňská Šošana v podání Ivy Janžurové. Ačkoliv tuto skvělou herečku miluji a vždy se na ni těším, tak bohužel dnes musím kritizovat. Iva Janžurová totiž celou svou roli odehrála s nápovědou. Přesto i tak se dokázala Janžurová stát středobodem dění, neboť to ona organizovala mikve, ji všichni museli poslouchat. Tedy, až na Širu - Vandu Hybnerovou. Ta představuje nové myšlenky a snahu přistupovat k životu sice v souladu s vírou, ale se střízlivým pohledem na ni. Postava je to temperamentní, do jisté míry je i hybatelkou děje, takže Hybnerová působí velmi přirozeně. Vděčná je i role Jany Bouškové - Esti. Postava v myšlení jednoduchá, ale přímá a diváky velmi oblíbená. Eva Salzmannová jako Chedva moc prostoru a možností interpretace nemá. Ač se vlastně celý hlavní příběh točí kolem ní, vlastně jen statuje a nechá se vést okolnostmi. A tak Salzmannová postavila svou roli hlavně na hlasové rovině, neboť kdykoliv promluví, její barva hlasu působí vždy velmi emotivně. Skutečně gravidní Magdaléna Borová jako Tehíla hrála pannu, což působilo poněkud absurdně, ale snad si této disproporce moc diváků nevšimlo. Borová má nádherné vlasy, což v příběhu dokázala velmi dobře prodat. S vlasy odkrytými i zakrytými bylo řečeno mnohé a postavu to tak zcela jasně podpořilo. Velmi veselých žen velkého světa, dam neurčité pověsti se už Antonie Talacková asi nezbaví. I zde v roli Miki tak působí. Talacková se po jevišti pohybuje jako živel bojující proti konvencím, ale se snahou pochopit židovskou víru, aby byla v manželství spokojená. Univerzální Taťjana Medvecká - Hindi - opět dokazuje, že je velkou herečkou. Její vteřinová proměna ze sebevědomé ženy středních let v bezmocnou stařenu, patří k silným okamžikům hry. Pavla Beretová jakožto Eliševa se svou jednou větou musí stavět na mimice a gestice, což se jí docela zdařilo, neboť její postava je o dost mladší, než je věk herečky. Všechny tyto ženské postavy doplňuje Helena Velická ve hře na violoncello, jakožto jediný zdroj hudby.

Jak jsem již napsal. Pokud by se první část seškrtala o polovinu, bylo by to představení naprosto dokonalé, se silným emočním rámcem. Pokud bych šel znovu, tak jedině na druhou polovinu. Nechávám proto na zvážení diváků, zda na Mikve půjdou. Nicméně je jasné, že velmi silný závěr, svou silou přebije i nudný začátek.

Prolomit vlny 30.03.2009 v 19:00

5. dubna 2009 v 18:53 | klm007 |  Rokoko
Zcela nepřipraven a nepoučen jsem vyrazil do Rokoka na Prolomit vlny. Obvykle se totiž dopředu zajímám, co mne čeká a psychicky se připravím na komedii či drama. Tentokrát mi nějak nezbyl čas vše dopředu nastudovat. Vím, že existuje film Prolomit vlny a že patří do "klubu náročného diváka", ale tento film jsem také neviděl.

Sál byl vyprodaný. Věková struktura "míchaná" od seniorů až po studenty ve vytahaných svetrech. Po prvních několika minutách, jsem byl zcela pohlcen neuvěřitelným příběhem. První polovina utekla jako voda a druhá taktéž. Ačkoliv se rozhodně nedá říct, že by text byl jednoduchý, přesto se tvůrcům podařilo udělat skvělé divadlo. Ono je totiž stejně jedno o čem to je, důležité je, aby to bylo kvalitní divadlo. A jak se pozná kvalitní divadlo? Divák je stržen dějem, hlediště dýchá spolu s jevištěm. A pokud si pak člověk ještě s sebou domů něco odnese, myšlenku, která jej minimálně ten večer zaměstnává, pak se stal divadelní zázrak. A to se povedlo v Rokoku.

Jelikož se 90% textu točí kolem víry v Boha, rozhodně nebylo snadné interpretovat tento text srozumitelně. Bylo snadné sklouznout do mravokárnosti a tím diváky otrávit. Stejně tak bylo snadné text zparodovat a tím jej zcela degradovat. Naštěstí je příběh snován tak jednoduše, že příběh osloví i diváka ateistu. Děj se totiž odehrává na severu Evropy ve velmi bigotní vesnici a cokoliv co vybočuje, natož co vybočuje od Boha, je trestáno exkomunikací. Ale ať již se děj odehrává kdekoliv, je to příběh o lásce. Ne o lásce veselé, hravé a plytké, ale o lásce opravdové, tragické…

Přesto o přestávce tak deset lidí odešlo. Jednalo se jen a pouze o seniory. A buď jim vadily sexuální scény a vulgární slova anebo interpretace náboženství. K tomu chci dodat, že jak vulgární slova (zase tolik jich nebylo) i sexuální scény (zcela divadelní) byly opodstatněné a rozhodně se s nimi neplýtvalo. Také názor na jednání postav vůči Bohu bylo sice mnohdy kontroverzní, ale díky tomu měl příběh tak silné sdělení.

V podstatě celé představení stojí na výkonu Bess, kterou hraje v alteraci Lucie Pernetová a Klára Sedláčková-Oltová. Já jsem viděl Sedláčkovou-Oltovou. Její role je velice náročná, protože buď se modlí či hovoří s Bohem, nebo pláče nebo se směje. Nic jiného nevidíme. Přesto již po pár minutách, se hlavní hrdinka stane miláčkem publika a všichni s ní jdou. Naprosto přesvědčivá, naprosto dokonalá Sedláčková-Oltová dokázala velmi citlivě a věrohodně vykreslit přesnou míru "bláznovství" její postavy. To je velmi důležité, protože pokud by ubrala, byla by nevěrohodná. Pokud by přidala, byla by k smíchu.

Partnera Bess hraje Hynek Čermák, velká to hvězda divadla. Čermákovi sednou postavy silných chlapů, kvůli kterému jsou ženy ochotny všechno obětovat. Jeho vykreslení postavy bylo naprosto pravdivé a divák jasně chápal Bess, že jen a jen ho miluje.

Dana Batulková jako švagrová Dodo byla také silnou postavou děje, byť moc prostoru neměla. Ostatní postavy byly jen velmi epizodní s téměř minimem vět. Psát o nich nemá cenu. Přece však jen musím zmínit Vladimíra Čecha jakožto Williama. Senior a hlavní "kápo" vesnice byl vykreslen tak primitivně, že se o tom musím zmínit. Herecké klišé jako z učebnice. Vladimír Čech snad za to ani nemůže, protože svou postavu zahrál přesvědčivě. Zřejmě je chyba v představách režiséra či autora. To že je někdo stařešina vesnice neznamená, že musí mít hůl a musí kulhat a musí se zcela prvoplánovitě mračit.

Představení rozhodně doporučuji všem těm, kdo mají rádi čisté divadlo. Tím, že se jedná o divadelní adaptaci filmu, tak i na jevišti si hra zachovává rychlý filmový střih a rytmus. Také tím, že se jedná o ne zcela typický divadelní kus s intelektuální silou textu, se stává tato hra výzvou pro všechny diváky, kteří nechtějí vidět jen salónní komedie. Vynikající, volám: "Bravo!"

Maryša 29.03.2009 v 19:00

5. dubna 2009 v 18:48 | klm007 |  Hostující soubory
Po sobotních Tháliích jsem zcela plánovaně vyrazil na Palmovku, kde hostovalo Městské divadlo Zlín s Maryšou, za kterou představitelka titulní role Petra Hřebíčková získala Thálii.

Divadlo bylo narvané až po střechu. Otázkou zůstává, kolik diváků se šlo podívat na oceněnou herečku, kolik diváků šlo na Maryšu jako takovou a kolik bylo příbuzných a známých zlínských herců. Každopádně bylo plno.

Vyprávět příběh nemá cenu, každý jej zná. Scéna byla postavena ve vesnickém stylu i s těmi nejmenšími detaily. Zlíňané však měli část těchto detailů odstranit, neboť na malém jevišti Divadla pod Palmovku mnoho rekvizit působilo rušivě. Ale to už je osud hostujících představení, že není všechno tak jak na domovské scéně.

Petra Hřebíčková jako Maryša byla vynikající a právem si za tuto roli Thálii zaslouží. Její postava byla velmi plastická, velmi propracovaná a velmi věrohodná. Stejně tak i ostatní postavy byly velmi zdařile vykresleny. Maryšini rodiče Dušan Sitek a Helena Čermáková, jakožto Lízal a Lízalka, byli doslova děsiví. Takové rodiče by asi nikdo nechtěl. Tvrdí a neústupní. Ze začátku jsem sice měl problém rozumět Dušanu Sitkovi, ale pak jsem si na jeho hlas a artikulaci zvyknul. Stejně tak i Vávra působil velmi realisticky. Radoslav Šopík pojal roli Vávry velmi niterně, skoro až civilně. O to větší dosah měla jeho tvrdost vůči ženám. A tak jediná "hodná" postava byla stařenka - Eva Matalová - která skutečně působila jako pohlazení po duši. Výhradu mám akorát k Josefu Kollerovi, který hrál Francka. Francek, jako by byl z úplně jiné hry. Působil velmi amatérsky, a pokud by se jeho role škrtla, rozhodně by nikomu nechyběl.

Ze závěrečné scény byly vyškrtnuty některé notoricky známé repliky, což mnoho diváků ve frontě na kabáty velmi hořce neslo.

Kouzlo nechtěného však nastolilo zcela jinou otázku a to je objektivita Thálie. V Divadle pod Palmovkou dávají jinou klasiku, jiné vesnické drama a to Gazdinu robu. Představení si jsou velmi podobná. Skutečně, jako by se obě odehrávaly v jedné době, v jednom kraji a v sousedních dědinách. V obou jsou vidět vynikající herecké výkony, a přesto se Gazdině robě vyhnula Thálie dokonale, nejen že žádnou toto představení nedostalo, ale ani nebylo v nominaci.

Každopádně, ten kdo má možnost jít do Zlína na Maryšu, neměl by váhat. Tato klasika bez hluchého místa, byť druhá polovina přece jen trošku ztrácí dech, by neměla chybět v divadelním deníčku pravého divadelního maniaka.