Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Květen 2009

Rajmonda 24.05.2009 v 19:00

25. května 2009 v 22:16 | klm.007 |  Hostující soubory
Jak již zde bylo zmíněno, v rámci Makedonské kultury v ČR se v Divadle na Vinohradech představil Makedonský národní balet. Ačkoliv cena vstupenky byla do celého divadla jen 100,- Kč, přesto bylo divadlo poloprázdné. Kde tedy byli všichni ti milovníci klasiky? Většinu míst v sále obsadili Makedonci. Bohužel však pro ně byl balet jen doplněk při setkání, takže během představení stále někdo chodil dovnitř, ven, fotilo se bleskem o 106% a potlesk byl velmi vlažný, byť na konci bouřlivý.

Co se týče vlastního představení, tak hudba byla umělá, dosti hlasitá. Výprava a kostýmy byly velkolepé, klasičtější pojetí asi těžko jinde hledat. Na kulisách i na tanečnících bylo vidět, že jsou zvyklí na mnohem větší jeviště. Co se týče vlastního provedení, tak z jejich internetových stránek (neboť žádný program nebyl) jsem vyčetl, že choreografie byla "Jaramenko/Petipa". Tanečníci se docela snažili, byť někteří měli problém vejít se do menšího prostru a také určitě nevýznamé je to, že polovina jeviště je na Vinohradech šikmou. Pokud tedy mohu hodnotit jednotlivé tanečníky, tak Rajmonda (dle programu Rajmonda, ne Raymonda)byla velmi nejistá. Při zvedečkách se často jednou rukou držela ramene tanečníka, několikrát zakopla a když ji pánové sbor zvedli, tak jim málem spadla. Osobně se mi moc nelíbila. Také se tvářila stále stejně, ať v milostných pasážích či při únosu. Také jedna Rajmondina družka ve své variaci udělala takovou chybu, že raději odešla do zákulisí, než by to nějak dotočila. Na druhou stranu Jean de Brienne působil jistě a zkušeně. Pro publikum vděčná role Abdérachmana byla obsazena poněkud mladým a malým tanečníkem, který sice tančil skvěle, avšak neměl to správné charisma, které je u této postavy tak důležité. Však také, když byl zabit, Rajmonda hořce plakala a Jean de Brienne měl hodně práce ji přesvědčit, že on je ten pravý. Velmi se mi líbila dvojice Bérangera a Bernarda, kteří byli velmi dobře sehraní, krásně spolupracovali a jejich výkon stojí za pochvalu.

Představení však bylo docela příjemné, byť úrovní na mne spíše působilo, jako představení taneční konzervatoře.

Causa Carmen dne 23.05.2009 ve 14:00

23. května 2009 v 22:37 | klm.007 |  Národní divadlo
Tomáš Rychetský v Santovi zdomácněl, již není cítit Konvalinkův styl. Ve vlastní interpretaci je Rychetský přesvědčivý a to dodává jeho postavě sílu. Ostatní však působili dnes nesourodě, chyběl ten pevný dril, který je v Santovi potřeba. Přesto si celý soubor za fyzický výkon zaslouží obdiv a divákům se Santa opět líbil. Opět mne zde velmi zaujal Tomáš Červinka, který v Santovi působí naprosto přirozeně - jen tak se lehce pohybuje a já mám vždy pocit, že to je přesně to ono, co je v Santovi třeba. I dnes se však našli nespokojení diváci. Vedle mne seděla dáma, která se každých pět minut dívala na hodinky a na konci ani jednou netleskla.

Očekávaná Carmen s hostováním Matěje Urbana nezklamala. Matěj Urban je lepší a lepší, byla radost jej opět vidět. Děkuji mu (a vedení divadla), že se opět na scéně divadla objevil. Carmen byla dnes skutečně neskutečná. Nejde jen o Matěje Urbana, ale celý tým podal hvězdný výkon. Sylva Nečasová dokonalá - krev se v ní vařila a chlapi z ní doslova omdlévali. Chladná a smrtící Nikola Márová lehce klouzala po jevišti a v mých očích nesla s sebou smrt. Petr Zuska byl naprosto přirozený, což je v jeho partu důležité, aby tanečník v expresivních výstupech nepřehrával. Když řval či plakal šlo to od srdce. Radek Vrátil zcela překvapivě pochodoval jako skutečný důstojník a jsem rád, že dnes proti němu nemohu říct ani slovo. Doufejme, že tak dokonalý bude i příště. Michal Štípa zamkl ve skříni tolik kritizované "princovské manýry" a jeho Escamilio byl dnes 100% muž, který obstál před na chlapy náročnou Carmen bez ztráty květinky. I ostatní tým tančil jako o život. Snad poprvé stuhy bez problémů přeletěly přes jeviště a doutníky hořely jak měly. Dnes Carmen byla nejen výborně zatančená, ale i zahraná a tak se emoce valily v obrovských vlnách na diváky. Však také, zcela neobvykle, byly i potlesky na otevřené scéně během představení. Pouze jedinou výtku mám a to, že dnes byla hudba puštěna velmi, ale skutečně velmi hlasitě až to v některých okamžicích bylo nepříjemné. A ještě jednou závěrem - díky všem tanečníkům za Carmen, dnes to byl naprosto úžasný zážitek!

Rusalka 17.5.2009 v 19:00

22. května 2009 v 23:08 | klm.007 |  Národní divadlo

Málo kdy se stane, aby hned po první premiéře vyšla recenze. Dokonce autoři těchto recenzí nepočkali na druhé obsazení, aby inscenaci trochu strávili a aby porovnali obě obsazení. Takovou sílu má Rusalka. Ani u Prodané nevěsty nebyla taková hysterie. Snad je to dáno tím, že nové nastudování Rusalky si vzal na starost přímo šéf opery Jiří Heřman.

Zvěsti byly přímo děsivé. A recenze je z části naplňovaly. Hlavní změna oproti minulé je jistá, je to tolik v současnosti oblíbená modernizace. A to opět narazilo u konzervativců. Ale nic není tak horké, jak se zdá.

Scéna je téměř prázdná, po stranách se pohybují průsvitné závěsy, které se vytahují či spouštějí. Světla pak svou intenzitou či barvou navozují atmosféru dle potřeby. Ze stropu se snáší na zpěváky rozprašovaná voda a před začátkem každého jednání je z reproduktorů slyšet voda. Tyhle docela jednoduché prostředky navozují jakousi krajinu s jezerem. Díky strohosti a barvám je to jezero hodně studené. V jedné recenzi píší, že je to studené jezero z Německa. To by docela souhlasilo. V této atmosféře na scéně tančí vodní žínky a mezi nimi chlap - chlap v bílých trenkách. Je to rozhodně velký šok, publikum doslova zahučí. Ač účel této postavy není zcela zřejmý, nakonec do děje zapadne a nepůsobí nijak rušivě. Problém vidím spíše v tom, že na internetu se píše, že tento muž symbolizuje Měsíc. Tenhle symbol zůstane zcela jistě nepochopen. Stejně tak i vystupující tanečníci v maskách jelena a volavky. Divák si tyto postavy interpretuje, jako popis lesa a přitom se prý jedná o jakési východní symboly smrti…

Ve druhém jednání rozhodně zaujmou velké kolové lustry se svíčkami, které zřejmě po ověření v Rinaldovi pan šéf použil i zde. Zcela neobvykle tančená polonéza choreografa Jana Kodeta byla příjemným překvapením, neboť po dlouhé době se v tanečním sále na zámku tančilo něco jiného, než je zvykem.

Ve třetím jednání opět téměř prázdná scéna s jakým si velkým stolem, jež byl jednou recenzentkou přirovnán ke stolu pitevnímu. Na stole se pak odehrávají všechny klíčové okamžiky tohoto jednání.

Po hudební stránce je jistě zajímavé, že tato inscenace navrátila do partitury snad všechny obvyklé škrty, díky čemuž představení končilo až ve 22:40 což je zcela jistě pěkná délka. Osobně jsem se nenudil, takže mne čas nijak neobtěžoval. Jsou zde sice námitky, že tohle představení není pro děti, ale zase na druhou stranu, i tak je s obvyklými škrty Rusalka dost dlouhá. Orchestr hrál neuvěřitelně dobře. Sice jej v kritikách moc nepochválili, ale já jej hodnotím podle jejich obvyklého výkonu v jiných dnech, než je premiéra. Dirigoval Jakub Hrůša.

Co se týká pěveckých výkonů, tak Vodník Martina Gurbaľa byl pro mne málo basový. Nevím jak to lépe popsat, ale prostě jsem jej nevnímal jako bas. Valentin Prolat jako obvykle zpíval příjemně, ovšem jako obvykle mu to někde ujelo. Tentokrát to bylo ve finále. Takže standardní výkon ve všech smyslech. Dana Burešová byla výborná - jako vždy. Zde je to pro diváka jediná jistota v nejistém představení. Mnohé se čekalo od Jolany Fogašové, která zde zpívá spojené party Ježibaby a Cizí kněžny. Zatímco o první alternaci Dagmar Peckové šly neuvěřitelné legendy, jak byla hrozná a to nejen v ústním podání, ale dokonce i v novinových kritikách (což nebývá obvyklé). Jolana Fogašová je známá, nejen jako kvalitní zpěvačka, ale i jako výborná herečka. Zde měla příležitost to předvést. A bez ztráty květinky obstála. Její Ježibaba i Cizí kněžna byly ženy z masa a kostí. Divák se snadno ztotožnil s jejím chováním, věřil jí každý pohyb, každé gesto. I tři žínky v podání Yukiko Šrejmová Kinjo, Lucie Hájková a Michaela Kapustová zpívaly skvěle a rozhodně přispěly ke zdaru opery. A nakonec mé dvě oblíbené postavy Kuchtík a Hajný v podání Livie Obručník Vénosové a Ivana Kusnjera. Zazpíváno výborně, akorát Kuchtík byl moc vysoký a moc připomínal ženu.

Jak jsem již výše naznačil, choreografie se Janu Kodetovi zdařila. Dokázal tancem podpořit celou atmosféru. Snad jen v prvním jednání bylo tance až moc (ale to byl asi spíše záměr režiséra), neboť v některých částech je první jednání spíše balet za doprovodu zpěvu, než naopak.

Zajímavé byly také kostýmy, které byly velmi jednoduché, skoro až civilní. Přesto jednotlivé kostýmy dokázaly podpořit charaktery jednotlivých postav. Ovšem je pravdou, že když jsem viděl kostým Ježibaby, tak jsem si hned vzpomenul na Kostelničku z Jenůfy.

Pokud někdo Jiřímu Heřmanovi vytýká, že neinscenoval pohádku, tvrdím já, že pohádka to je, akorát není pro děti, ale pro dospělé. Nemyslím tím jen díky sexuálním scénám, ale celkovou chladnou atmosférou.

Rusalku v Národním divadle s klidem doporučím každému, kdo není zarytý konzervativec. Jak říká má kamarádka - Rusalka se bude líbit vždy, ať je udělaná jakkoliv, protože ten příběh a hudba jsou nadčasové.


Bubeníček & Friends 15.5.2009 ve 20:00

16. května 2009 v 22:53 | klm.007 |  Hostující soubory
Že to bude něco mimořádného se vědělo, otázkou zůstávalo, jak moc tahle událost bude velká. Hned na začátku sympatické video z archivu obou bratrů (Jiří a Otto Bubeníček), kterak na konzervatoři tančí u tyče a jak posléze tančí ve velkých baletech na velkých jevištích. Nicméně pak se již začalo tančit a to téměř vždy v choreografii Jiřího. Jednotlivé choreografie vznikly v rozmezí let 2001-2009. A ačkoliv byl celý program sestaven ze samostatných čísel, podařilo se zachovat jednotnou atmosféru celého večera, který tak díky tomu působil jako jeden příběh, jeden velký balet. Svou velkou roli na tom měla i hudba, která byla velmi rozmanitá, nicméně atmosférou se vzájemně doplňovala a podporovala. Choreografie obsahovaly vysoký podíl klasických tanečních prvků, což je pro modernu Národního divadla zcela nezvyklé. Zdá se, že v českých zemích je moderna směřována spíše down, down, down zatímco Bubeníčkova moderna je up, up, up... Na úspěchu měli pochopitelně obrovský podíl i ostatní tanečníci, kteří byli všichni vynikajícím způsobem technicky vybaveni. Tanečnků bylo celkem 8 + 2 Bubeníčci. Milým překvapením byla i živá hudba a zpěváci v části "Otvírání studánek" od Martinů. Zde se však stala drobná nehoda panu Bubeníčkovi (myslím, že Ottovi), neboť mu na kalhotech vzadu praskl šev a to až někam do nohavice, takže tančil s holým zadkem. Ačkoliv ne všechna čísla byla odměňována bouřlivým potleskem (i tak to ale byl potlesk nadstandardní), lze konstatovat, že úroveň choreografií, výběru hudby a interpertace byla vynikající. Rozhodně bych přivítal oba Bubeníčky na scéně Národního divadla opět, a když ne přímo je, tak nějakou tu jejich choreografii v běžném repertoráru Národního divadla. Jiří Bubeníček má rozhodně potenciál postavit celevečerní balet. Závěrečné ovace vestoje byly vyjádřením jednoznačného mínění publika, že moderna není jen vytírání podlahy celým tělem, ale symbiotické propojení klasické školy se současným vnímáním těla a jeho pohybu. Zapomeňte na nové Labutí, tohle byla událost sezóny! Oba pánové mají své stránky: http://www.bubenicek.net/ http://www.jiribubenicek.com/Jiri_Bubeniceks_website/Jiri_Bubenicek.html

Sólo pro tři 09.05.2009 ve 14:00

16. května 2009 v 22:52 | klm.007 |  Národní divadlo
Zdá se, že čím je toto dílko starší tím je lepší. Když nic jiného, tak tohle bude zcela jistě (pozitivní) symbol Zuskovy éry. Dnes již od začátku bylo jasné, že představení rozhodně nepatří mezi běžná provozní. Atmosféra v publiku byla velmi pozitivní a na jevišti se děly ty správné věci. Alexander Katsapov dnes doslova zářil a hned od začátku si zcela podmanil publikum. Dnes se tleskalo i na místech, kde to obvyklé není a rozhodně to nebylo vlivem diváka na prvním balkóně vlevo, který se snažil téměř po každé písni tleskat, takže to spíše vypadalo na klaku. Dokonce i obvykle upozaděná ženská role, byla v interpretaci Zuzany Susové svěží a za zmínku stojivší. Rozhodně je však třeba zmínit sbory. Jejich naprostá synchronizace nejen v pohybu, ale i v přenosu emocí vytvářela v publiku tu správnou atmosféru. Za zmínku také stojí Tomáš Kopecký, který působil velmi přirozeně. Děkovačka byla skvělá, téměř nekonečná.

Lékař své cti 29.04.2009 v 19:00

16. května 2009 v 22:50 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Barokní hra, autor Calderón. To znělo zajímavě. Nebude to však nuda? Je text stále aktuální? Takové byly mé pochyby. Na druhou stranu Divadlo v Dlouhé je dobrá značka a Miroslav Táborský je značka nejvyšší kvality. Tento vynikající herec, naprosto schopný hrát kohokoliv si velmi přesvědčivě poradil s hlavní rolí. Pro neznalé by se dalo velmi zjednodušeně hlavní postavu Dona Gutierra přirovnat k Othelovi. I zde je v hlavní roli nevěra. Nemá význam zde popisovat děj, to lze zjistit v pohodě na internetu. Co však v žádných anoncích nebylo, že je hra ve verších. Verše to je hlavně rytmus a díky tomu dostává hra zcela jinou dimenzi, než je obyčejná próza.

Jistě bez zajímavosti není, že ač jsou kostýmy do jisté míry dobové, Miroslav Táborský hraje bez paruky. Zřejmě se tak inscenátoři rozhodli na poslední chvíli, neboť na některých fotkách pan Táborský paruku má. Osobně rozhodnutí hrát bez paruky vítám, neboť se tak hra hodně posunula do současnosti. Text je totiž naprosto současný. Je zajímavé, že ač je hra tak neuvěřitelně současná, v českých divadlech se nehraje. Možná po objevu Divadla v Dlouhé jej začnou hrát i jiná divadla.

Za zmínku stojí i ostatní herci. Hlavní ženskou roli hraje Helena Dvořáková, která je překrásná, nicméně i ona velmi silně tahá za nitky příběhu. Infant a vlastně hlavní hybatel děje je Miloslav König, který je velmi zvláštní postavou. König bravurně balancuje na hraně rozmazleného fracka a muže, který ví, že to co chce, obvykle dostane. Ač na první pohled vypadá jako puberťák, ve skutečnosti je velmi nebezpečný. Miroslav Hanuš jako král s kamenným výrazem působí velmi odtažitě. Je na hony vzdálený reálnému životu, který žijí běžní smrtelníci. S černými brýlemi a culíkem vypadá jako Karl Lagerfeld. Jedinou skutečně komickou postavou je sluha Martin Matejka, který svými eskapádami a jednoduchým humorem, jež kontrastuje s postavou krále, bezpečně baví diváky, kteří tak na okamžik zapomínají, že jsou na docela tvrdé tragédii.

Velmi příjemná hudba Vladimíra Franze a geniální scéna Martina Černého za podpory kostýmní výtvarnice Hany Fisherové dává celému představení punc jedinečnosti. Režisérka Hana Burešová si zaslouží jistě některou divadelní cenu.

Jak jste asi všichni pochopili, i tohle divadlo vám doporučuji a já rozhodně na něj také jistě ještě vyrazím.

Labyrint světa a ráj srdce 27.04.2009 v 19:30

16. května 2009 v 22:48 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Když se řekne Komenský, každý ví, o koho jde. Každý dokáže o tomhle člověku něco říct. Každý ví, že jeho díla jsou v povinné četbě. Četl však někdo Komenského? Většina asi ne. Proto, alespoň pro mne, bylo toto představení poměrně záhadou. Jistě obsah díla si pamatuji od maturity a v době internetu není problém si obsah díla nalézt. Logicky tak vyvstává otázka, zda toto dílo jde dramatizovat. A dramatizovat tak, aby to bylo skutečné divadlo a ne deklamace filozofických myšlenek.

V Celetné to vzali za správný konec. Jednoduchými prostředky dokázali vytvořit kompaktní divadelní představení, které obsahuje ty úžasné Komenského myšlenky a přitom dokonale baví.

Archaická mluva a pomalé tempo herecké mluvy, někdy až stylizované pohyby moderně vypadajících herců dělá z tohoto díla čistě současnou hru. Zdá se to být paradoxní, ale díky pomalé herecké mluvě, dokáže divák nejen dobře rozumět, ale stačí i chápat myšlenky, takže není pod tlakem vše stihnout vnímat.

Výprava Milana Caise je velmi povedená. Opět jednoduchými prostředky je dosaženo maximálního efektu. Velmi povedenou rekvizitou je kruh, se kterým na jevišti dokáží herci téměř nemožné.

Hra je velmi dobře obsazena herci, kteří jakoby vystoupili přímo z Labyrintu. Všichni mají velkou zásluhu na tom, že je toto představení tak úspěšné.

Poutník Josef Kaluža
Všudybud Adrian Jastraban
Člověk Michal Kern
Člověk, Moudrost Pavla Beretová
Člověk, Šalamoun Rosťa Novák
Člověk, Kristus Marek Pospíchal

A úspěšné je. Bylo vyprodáno. Sice většina hlediště byla obsazena studenty v rámci Klubu mladého diváka, což ne vždy znamená divácký úspěch, ale co jsem tak poslouchal disputace studentů o přestávce či po skončení, byli nadšeni. Vidět, respektive slyšet to bylo i při děkovačce.

Rozhodně toto představení doporučuji. Nejen studentům, kteří takto "zadarmo" získají skalp povinné literatury k maturitě, ale běžný divák bude mile překvapen, že ikona Komenský je nejen stravitelný ve 21. Století, ale také je i naprosto současný.

Černé mléko 26.4.2009 v 19:30

16. května 2009 v 22:47 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Opět na Černém mléku. Musím říct, že už jsem dlouho nebyl z něčeho tak nadšený. Tentokrát jsem vzal s sebou i přátele. Jedné kamarádce sice přišly velmi nestravitelné vulgarismy - dosud se s nimi v divadle nesetkala, nicméně uznala, že v této hře jsou na správném místě a bez nich by to nebylo ono. Další kamarádka byla nadšená s kostýmů, neboť byla u své kamarádky na venkově, kdesi na Ukrajině a všichni obyvatelé tam chodí stejně oblékaní. Prostě opět je třeba vychválit až do nebes Vladimíru Fomínovou, neboť ta je za ty skvělé kostýmy odpovědná.

Myslím, že tato hra se stane za několik desítek let ruskou národní hrou, stejně jako jsou Hráči či Revizor. Tím, že autor nemá slitování se svými postavami - kdy "nevyměkne" pod tlakem povinného šťastného konce, dostávají postavy a celá hra velmi realistický základ, který herci bravurně rozvíjejí. Lucie Žáčková a Marek Němec jsou tak dokonale realističtí, že jim to snad autor psal přímo na tělo.

Opět a stále doporučuji všem svým známým, dělám kampaň v práci a i vy čtenáři tohoto příspěvku, neváhejte a utíkejte do Celetné, protože tohle představení opravdu musíte vidět.

P.S. Zájem asi bude velký, protože od poslední návštěvy ve vlakové čekárně, ve které je proměněno jeviště i hlediště přibyla jedna řada. A opět bylo vyprodáno!

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách 22.04.2009 v 19:00

16. května 2009 v 22:46 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, zní tak děsivě, že bylo jasné, že to bude nezapomenutelný zážitek. A byl. A jak to tedy je? V první řadě je třeba říct, že to byl geniální nápad, takto koncentrovat celé dílo nejslavnějšího dramatika. Pokud se nad tím člověk zamyslí, tak zjistí, že Shakespeare napsal neskutečné množství 37 divadelních her. Přesto však člověk dokáže vyjmenovat názvy jen několik z nich. Autoři tento koncentrát dokázali velmi slušně zabalit do jakési teleshoppingové prezentace. Je v takovém "vychytralém" balení jsou diváci ochotni přijmout všech 37 her v oněch 120 minutách. Pokud bychom použili kalkulačku, tak snadno zjistíme, že 120 děleno 37 se rovná 3,24 minuty na jednu hru a to nepočítám dalších 154 sonetů, o kterých je ve hře také zmínka. Ovšem pozor! Ne každé hře je věnován stejný prostor!

Na scéně se nacházejí různě velké kufry s nápisy jednotlivých divadelních her, které obsahují potřebné rekvizity. Do toho přicházejí jediní tři účinkující herci v oblecích, černých brýlích s kufříky v rukou, vypadající jako podomní prodejci křížení s agenty FBI. Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin Matejka jsou hvězdami tohoto představení. Všichni společně pracují pro úspěšné představení, nelze vyzdvihnout jednu postavu nad druhou. Všichni herci makají na sto procent, protože akce střídá akci, převlek další převlek. Komunikace s divákem také není jen tak, takže opravdu klobouk dolů pánové. Pokud to z textu ještě nevyplynulo, jedná se o komedii. Člověk se směje, směje a směje, snad opravdu těch celých 120 minut. Je jasné, že největší prostor dostávají hry nejznámější. Romeo a Julie, Othelo, Hamlet a jiné podobné hry. Některé hry jsou koncentrovány do jedné, jako jsou například komedie, královské historické hry či romance. Vlastně celé představení je sled scének, které jsou více či méně povedené. Zdá se, že nejúspěšnější je Othelo, neboť obsah díla převyprávěný, respektive rapovaný vyvolává salvy smíchu. Na druhé straně, nejslabším článkem jsou zde komedie, neboť jejich prezentace nebyla vůbec směšná a herci se svému výkonu smáli sami. Ovšem takové romance podané jako Teletubbies jsou velmi působivé a každý divák (pokud nějakou tu romanci nečetl) rozhodně bude vědět, co ho při čtení čeká. Královské hry o všech těch králích jsou podány jako hokejový zápas a tak dále a tak dále. Scénka stíhá scénku a hraje se bez přestávky. Fyzický výkon herců je skutečně obdivuhodný. Stejně tak stojí za pochvalu i jejich schopnost tisíce převleků a stylizací do jednotlivých postav.

Jelikož se jedná z velké části o humor akční s pointou jako překvapení, zřejmě se toto představení budu nejvíc líbit při prvním shlédnutí. Obávám se, že podruhé už bych se tak nebavil. Trochu kontraproduktivní se mi zdá určitý výsměch na začátku představení, kdy si herci dělají legraci z humoru ala kopání do zadku a přitom v mnoha případech k němu sami sklouzávají. Přesto považuji toto představení za kvalitní. Ono totiž i přes veškeré zjednodušení, nadsázku a parodii, lze skutečně z představení získat jakési povědomí o hrách slavného spisovatele. Pro svůj velmi srozumitelný humor předpokládám vyprodané hlediště na několik sezón dopředu.

Jana Eyrová 20.04.2009 v 19:00

16. května 2009 v 22:42 | klm.007 |  ABC
Je v poslední době zvykem, že v Městských divadlech pražských úspěšně uvádějí dramatizace světové literatury. Když jsem zjistil, že mají na repertoáru Janu Eyrovou, automaticky se mi vybavily dvě věci: Charlotte Brönteová a černobílý televizní seriál s Martou Vančurovou v titulní roli. Seriál, o kterém jsem věděl, že všechny ženy v naší rodině milují, ale který já jsem nikdy neviděl až do konce. Měl jsem pochybovačné otázky, zda skutečně jít na dramatizaci této známé literatury, zda jít na ženskou literaturu a ještě do divadla, odkud není úniku? Přesto zvědavost zvítězila, neboť jsem uplatnil své divadelní motto, že divadlo je jen jedno.

Vyprodáno nebylo, ale plno bylo. Věkový průměr byl dost vyšší, zdá se tedy, že svou cílovou skupinu našel. Otázkou zůstává, jak dlouho to bude trvat, než se potenciál seniorského představení vyčerpá. Je to ale skutečně představení pro seniory? Uvidíme, pojďme dál.

Jozefu Cillerovi se podařilo docela dobře navodit anglické reálie. Divákovi nedělá problém uvěřit, že se ocitá na anglickém šlechtickém sídle. Scéna působí velmi vzdušně, což zejména v interiérech navozuje velké prostory velkého domu. Hospodyně paní Fairfaxová se v těchto prostorách pohybuje natolik přesvědčivě, že jí divák snadno věří, že ukočírovat tak obrovskou domácnost je skutečně téměř nadlidský úkol. Za to patří rozhodně dík Carmen Mayerové, která je v této roli téměř k nepoznání namaskovaná. Ostatní vedlejší role, jsou skutečně vedlejší a je vidět, že soubor divadla je velký. Ne každé divadlo si může dovolit angažovat na jednu větu opravdové herce. Pochopitelně celá hra stojí na výkonech jednak hlavní hrdinky Evellyn Pacolákové, která srší velkou energií a její Jana je velmi přesvědčivá a to zejména při obhajování svého jednání, které je opravdu velmi tvrdé, neboť není pochyb o tom, že hlavní hrdinka si za svými názory stojí. V jemnějších polohách je Pacoláková naopak dost nepřesvědčivá, její smutek či slzy působí velmi uměle a to do té míry, že člověk začne zvažovat, zda to není nějaký skrytý úmysl Jany Eyrové. Přesto však mohu s klidem konstatovat, že obsazení této role bylo šťastné. Hvězdou divadla ABC je bezpochyby Hynek Čermák, který v roli Rochestra působí velmi mužsky a velmi opravdově. Není jediné pochybnosti, kterou by divák měl, proč se Jana Eyrová do Rochestra zamilovala. Silný, dominantní a milující, takový je Rochester. Jeho nespoutanost a jistá neotesanost jsou silnými devizami postavy, kterou Čermák velmi přirozeně interpretuje.

Jak jsem již na začátku položil řečnickou otázku, do jaké míry je to představení seniorské a dívčí, je skutečně do diskuze. Je v Praze tolik žen a seniorek, které se vypraví na toto představení? Je bezpochyby jasné, že tato skupina bude pro úspěch hry klíčová. To budou kmenoví diváci tohoto představení.

Lze tedy doporučit tuto hru mladším ženám či dokonce mužům? S klidným svědomím uvádím, že ano. Ženy všech věkových kategorií si tento veskrze romantický příběh užijí. Dokonce i pubertačky mohou být spokojené. A třeba ani nebudou mít předsudky, neboť o knize možná ani nikdy neslyšely. A muži, kteří budou dělat svým ženám partnery, se také nudit nebudou, byť to pro ně nebude zcela jistě nezapomenutelné představení.