Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Červen 2009

Srpen v zemi indiánů 27.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:17 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Zatímco o Radúzovi a Mahuleně šly zvěsti hodně dlouho před premiérou, tak o jiné premiérové hře Národního divadla "Srpen v zemi indiánů" nebylo nic slyšet. Jako by se inscenátoři báli, jak bude tato hra přijata. Když se totiž člověk zaměří jen na text hry, přijdou velké pochybnosti. Hodně vulgarismů a ještě z ženských úst je na českého diváka jistě hodně. Zatímco v Americe je vulgarismus běžným vyjadřovacím prostředkem a nahota je tabu, tak u nás je pro diváka spíše stravitelná nahota na jevišti než sprostá slova vycházející z úst oblíbených maminkovských hereček střední generace.

Nicméně brzy po premiéře se začala šířit šeptanda, že tato hra je bomba. To, že to asi skutečně bomba bude, bylo vidět na internetu, kde všechna dobrá místa v divadle byla hned prodána. Naštěstí díky kontaktům jsem mohl vyrazit dřív než za dobu "x".

Na scéně stojí dům o několika patrech, v každé komnatě probíhá nějaký příběh, točna dům otáčí ze všech stran a tak divák snadno vstupuje do jednotlivých pokojů, kde slyší paralelně jednotlivé životní příběhy. Vlastní příběh se zdá být poněkud jednoduchý. Patriarcha rodiny zemře, a když se na jeho pohřbu sejde celá široká rodina, začnou na povrch vyplouvat jednotlivé životní příběhy všech protagonistů, včetně jejich (často až tabuizovaných) tajemství.

Nálada v domě je velmi těžká, tragická a depresívní. Pracuje se zde se smrtí, drogami ve všech možných variantách, osobnímimi neúspěchy a nenaplněnými tužbami. Přesto je však hra prošpikována vtipem, diváci se často smějí. Mnohý humor pochází z poznaného vlastního života. Ač tragédie, smějeme se sami sobě, neboť vidíme, že to není tak hrozné, že nejsme nic mimořádného, osobní tragédie ostatních jsou totožné s tragédiemi našimi.

V této hře není malých postav. Snad jen postavy Beverlyho Westona - Jan Kačer, jakožto po prvním monologu zmizelého a pak mrtvého a šerifa Davida Matáska, jsou velmi okrajové. Ostatní herci však mají neuvěřitelné příležitosti zahrát si něco neobvyklého.

Hlavní postavou je Violet Westonová. Hraje ji Kateřina Burianová. Za tuto roli by měla dostat Thálii. Pohybuje se zde v nejrůznějších polohách od sebevědomé, dominantní ženy, přes osobu ovlivněnou prášky až po rozsypanou stařenku. Po dlouhých letech dostala Burianová příležitost ve velké roli a dokonale ji využila. Její Violet je úžasná, divák s ní celou dobu jde. Nemusí s ní souhlasit, ale chápe ji. Vzácná to role. Co gesto to perla, co věta to prásknutí bičem. Dokonalé využití prostoru, dokonalá modulace hlasu a neuvěřitelná vnitřní síla. Bravo!

Violet má tři dcery. Barbaru, Ivy a Karen. Každá jiná, chvílemi se nenávidí, chvílemi milují. Typické sestry. Miluše Šplechtová (Barbara), Jaromíra Mílová (Ivy) a Sabina Králová (Karen).
Všechny tyto postavy mají dostatek prostoru, všechny se vyvíjejí a herečky mají dostatek příležitosti napsané role uvést v život. Barbara se rozvádí, když její manžel (David Prachař) odchází za svou studentkou. K tomu všemu pubertální dcera (Marie Doležalová), takže si jistě dovedete představit, kterak to v téhle rodině vře. Barbara se však nevzdává, bojuje, je asi nejvíc podobná své matce. A také nakonec spolu vedou rituální souboj o to, kdo je silnější.

Jaromíra Mílová působí jako Ivy zvláštně. Zatímco její sestry jsou ženy velkého světa Ivy, která zůstala v době rodičů, je tak trochu vesnický balík, který rezignoval na svou krásu, na manželství, prostě na vše. Přesto i ona nakonec najde v sobě sílu, aby se rozhodla, že nelze žít život pro druhé, je třeba žít pro sebe.

Tajemná Sabina Králová a její Karen. Zajímavá to žena. Blondýna s velkými černými brýlemi. Co asi tají, před čím utíká? Po letech si našla chlapa a vybírala rozumem. O lásce nemůže být řeč. Je to pragmatické rozhodnutí a možná díky tomu to bude fungovat.

I Jana Preissová jako sestra Violet má velmi dobře napsanou postavu. Její Mattie je svým způsobem typická "pipka", což s povděkem vítají diváci. Její starost o rodinu, ohledy na veřejné mínění, to vše působí v podání Preissové velmi vtipně. Deprivace ze syna, který se nepovedl a z manžela, který na vše rezignoval. A přesto i ona nese své tajemství.

Manželem Mattie je František Němec. Moc se neprojevuje, ale co slovo to perla. Není to vypravěč je to glosátor. Výborná role pro Františka Němce. S kamennou tváří komentuje své postřehy z okolí a diváci se vděčně smějí.

Synem obou předchozích je Vladimír Javorský. Ač tato postava nemá moc prostoru je to opět divácky vděčná role. Nemotorný, nešikovný a pod stálými ataky své matky je ve škodolibém hledáčku diváků.

Steve jako přítel Karen, to je neuvěřitelně rozvlátý Igor Bareš. Pohybuje se jako správná karikatura typického Američana. Bareš lehce klouže po scéně a jeho slizkost je geniální. Nikdo nemá pochyb o tom, po čem jde a co chce dosáhnout. Za každou cenu!

Téměř němá, a nebo to tak jen vypadá je postava indiánské služky Johny v podání Lucie Žáčkové. Herečka, která většinou hraje protřelé dívky je zde vnitřně ukázněná a silně introvertní. Její postava by zcela jistě dělala něco jiného, ale jak je několikrát zmíněno, potřebuje peníze. Proto z povzdálí sleduje bublající a následně vybuchnutý rodinný konflikt. Je to taková němá pozorovatelka. A když už do děje přímo zasáhne, pak se jedná o zásah podstatný.

Jak už jsme si zvykli, režisér Dočekal místo reprodukované hudby angažuje živé hudebníky. To velmi schvaluji, protože není nad živou hudbu. Tentokrát je to elektrofonická kytara. Škoda jen, že si hudebník Václav Havelka na děkovačku nevzal s sebou kytaru. Tipuji, že polovina divadla vůbec nevěděla, kdo to je. Ono totiž možná ani plno lidí nezaregistrovalo, že hudba byla živá. Kytarista seděl v technické lóži. Hudba i hudební doprovod však byl velmi podařený. Dokonale vystihoval americký venkov.

Národní divadlo udělalo dobře, že tuto novou divadelní hru tak brzy po premiéře inscenují. Současná dramatika nese s sebou aktuální témata. V Národním divadle nejde jen hrát stoletími prověřené klasiky.

Diváci reagovali výborně. Dobře se bavili, i když to byl mnohokrát humor na hraně. Je to ještě humor anebo tragédie? Tak asi uvažovala většina publika. Zřejmě největší problém bude s vulgarismy, na které je divák citlivý. Já však mohu s klidným slovem napsat, že každý vulgarismus má své místo. Herci, zejména však Kateřina Burianová, předvádějí skvělé herecké výkony. Zajímavé je, že jsem si myslel, že hra bude mít větší úspěch. Potlesk byl vydatný, ale myslel jsem, že bude větší. Je fakt, že pak se dav trochu víc rozpohyboval - volalo se i bravo, ale stejně to asi bude hra "druhého dne". Takto označuji hry, které se musí přes noc rozležet. Ráno se divák probudí a zjistí, že hra byla prostě božská.

Doporučuji všem těm, kteří se nebojí sledovat i něco jiného něž jednoduché komedie. A ačkoliv je jasné, že divadlo vždy trochu přehání, tak s klidným srdcem mohu napsat, že to co se děje na scéně se děje i soukromí diváků.

Vynikající, vynikající, vynikající. Ani jedna zbytečná minuta, ani minutu jsem se nenudil!

P.S. A ještě jedna perlička. Jan Kačer, který má na začátku jen velice krátký monolog prošvihl představení, jelikož byl na Slovensku. Jeho part přečetl režisér Rajmont.

Hradišťan & Balet Národního divadla 26.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:17 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Večer byl rozdělen na tři části. V části první hrál jen Hradišťan, v části druhé vystupoval Balet Národního divadla se třemi vlastními kousky. První byl na řadě "Ne me quitte pas" ze Sóla pro tři - Nikola Márová a Jiří Kodym jsou v téhle Zuskově choreografii vynikající. Tím, že byl tento kousek vytržen z kontextu představení, byl bez kulis, jen se židlí a stolem, dostal jejich tanec novou dimenzi. Příjemné, avšak (logicky) krátké. V druhé části byla choreografie Hany Turečkové "Los sueňos". Zde ve vynikající synchronizaci tančili Alexandre Katsapov, Magdalena Matějková. A na závěr druhé části "Les Bras de Mer" jako připomínka starého repertoáru - Petr Zuska, Zuzana Susová. Ohlas byl veliký. Co jsem tak pozoroval ostatní diváky, tak se dnes sešla podivná směsice. Přišli lidi na Hradišťan a ti se u tance moc neprojevovali a přišli lidi na tanec a ti naopak byli chladnější u Hradišťanu. Proto je logické, že závěr byl velkolepý. Hradišťan hrál a tanečníci obsadili jeviště. Nikola Márová, Edita Raušerová, Ivana Mikešová, Alexandre Katsapov a Petr Zuska.

To, že lidovky mají vynikající taneční potenciál je jasné. Však si stačí vzpomenout na loňskou hostovačku z Brna se Zuzanou Lapčíkovou. Zuskovi se podařila vytvořila velmi příjemná, místy úsměvná choreografie, která velmi srozumitelně interpretovala jak slova, tak i náladu písní. Na oba taneční páry byla radost se dívat a nad tím vším v samé dokonalosti tančila Nikola Márová.

Zuska opět ukázal, že dokáže vyprávět příběh a snad tomu pomohla i hudba, díky čemuž byla závěrečná děkovačka velmi nadstandardní. Rozhodně bych ještě někdy viděl Zuskovy choreografie na lidovky, protože u lidovek je příběh jasný, netřeba extrémního pojetí.

Absolventské představení Taneční konzervatoře hl.m. Prahy 22.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:17 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Tak kdopak se byl podívat? Tato jistota v programu Národního divadla opět nezklamala. Výborná nálada, na které se v mnohém podíleli plačící rodiče i přející spolužáci, byla jako vždy nepřekonatelná. Díky tomu dostalo celé představení lehkost a podívaná to byla veliká. Nemá cenu zde jmenovat jednotlivce, znichž mnozí mají před sebou zajímavou kariéru a mnozí zmizí v propadlišti dějin, všichni byli skvělí. Pro nás na fóru je však jistě pozitivní, že náš věčný a vděčný přispěvatel Adam Zvonař nastupuje do angažmá v Národním divadle. Přeji tedy nejen mu, ale i ostatním: "Zlomte vaz!"

Radúz a Mahulena 21.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:16 | klm.007 |  Národní divadlo
Jan Antonín Pitínský je postavou velmi složitou a tak i jeho režie nejsou vždy zcela stravitelné pro běžného diváka. Proto dlouho visela ve vzduchu otázka, jak si poradí s tímto náročným textem. Julius Zeyer a jeho stará čeština a skoro neinscenovatelná báseň. V první řadě se podařily škrty. Díky tomu je zcela neobvykle tato inscenace "přiměřeně" dlouhá či krátká - to záleží na názoru. Collegium 1704 interpretovalo pseudobarokní hudbu současného autora Víta Zouhara, což již v přípravách vzbuzovalo vášně, proč je odstraněna tolik známá Sukova hudba.

Inscenace se hraje jako melodram, takže téměř stále zní hudba a do toho zpívají zpěváci a hrají herci. Stylizované velkolepé kostýmy jsou střídány současnou "módou pro mladé". Krom Zouharovy hudby zní i hudba zcela žánrově jiná. Vznikla tak podivuhodná směsice moderny i pseudoklasiky a toho klasický text Zeyerův. K tomu zajímavé filmové dotáčky a moderně koncipovaná scéna. "Může tohle fungovat?", řekne si asi každý, kdo neviděl. A ono to skutečně funguje. Je až neuvěřitelné, že hra je povedená, ale ona je prostě výborná.

Ovšem aby měl divák skutečně ten správný zážitek, musí víc než kdy jindy pozorně sledovat text. Mnohé věci jsou sice řečeny, ale na scéně jsou jen v náznacích. Místo pout drží vězni v rukou kovové koule. Mahulena není zakleta v topolu, jen sedí na židli. Nepozorný divák se směje tam, kde je jednání herců na první pohled směšné, avšak ve spojení s textem se mohou dít místo komiky dramatické věci.

Velká hra s malým obsazením. Zdálo by se, že tak monumentální hra potřebuje velké obsazení. Není tomu tak. Co se týče obsazení, je to v podstatě komorní hra a to ještě se některé postavy objeví jen v první části a jiné v části druhé.

Jistě velkým tahákem bude obsazení titulních postav. Nepravidelný návštěvník Národního divadla sice nemusí znát Pavlu Beretovou, ale Vojta Dyk je již celorepublikovou hereckou hvězdou. Jeho kariéra i popularita strmě stoupá a na rozdíl od ostatních herců "hvězd" nikdo nezpochybňuje jeho talent. Jiří Štěpnička, Alois Švehlík a Milan Stehlík či i Jan Bidlas jsou role vlastně malé. Stejně tak i Mahuleniny sestry Antonie Talacková a Eva Vrbková jsou postavy vedlejší. Nad všemi však ční Radúzova matka Marie Málková. Byl to vynikající krok, obsadit do téhle role právě Málkovou. Tahle skvělá herečka přesně dokázala vystihnout mateřskou lásku, která může být jak milující, tak i zničující. A Runa? Tahle nejzápornější postava široko daleko je stvořena pro Johannu Tesařovou. Runa je obrovská, zlověstná a pro diváky velmi atraktivní. Když je Tesařová na scéně, je jí divadlo prostě malé. Mrazí až na II. galerii. A ke všemu ty její kostýmy! To se skutečně kostýmní výtvarnici Kateřině Štefkové povedlo.

I když ne všechny detaily hry, respektive režisérské nápady, jsem pochopil, je to hra srozumitelná dnešnímu divákovi. Například angličtina šla zcela mimo mě, zatímco španělština byla jasně čitelná. Hru lze jednoznačně doporučit všem, kteří chtějí vidět velkolepé divadlo, velká gesta, mohutné kostýmy a přitom současnou svěžest interpretace. Tipuji, že to bude velký hit, něco jako jsou v současnosti Furianti nebo Cyrano.

Pro zvídavé jsou informace o vzniku hry přímo na speciálně vytvořených stránkách: http://raduzamahulena.cz/blog/

Song pro dva 18.06.2009 v 19:30

29. června 2009 v 22:16 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Zcela nečekaně se na internetu objevily vstupenky na premiéru nového muzikálu Song pro dva a to podivuhodnou cenu 20,- Kč. Důvod výše ceny je sice podivuhodný (stejně jsme zřejmě byli v divadle jediní, kteří platili). Premiéry jsou podivné pro účast příbuzných a známých nejen herců, ale i všech, kdo se kolem divadla motají, a tak je reakce diváků neobvyklá. Až následující reprízy potvrdí či vyvrátí dnešní úspěch.

O Fidlovačce se ví, že muzikály dělat umějí. Šel jsem tedy s lehkým srdcem a svižným krokem nechat se překvapit. Divadlo bylo ze 70% plné, jak jsem výše naznačil, bylo zde plno herců, kteří se šli podívat na své kolegy.

Song pro dva je muzikál poněkud neobvyklý. Zatímco většina muzikálů je založena na velkoleposti - pštrosí pera, mohutné sbory, tanečnice s nohama až na zem a jak říkal Jiří Ciesler "Tanečnice měly řasy do první řady, když mrkly, byla vichřice." Tak tohle všechno se v Songu pro dva neuvidí. Je totiž taková komorní hra pro herce a herečku a čtyři sboristy.

Autor hry Neil Simon je známý komediograf, takže jsem očekával dobrou zábavu. A skutečně, večer to byl příjemný, úsměvný, s několika velmi dobrými gagy, byť žádná řachanda se nekonala. Sandra Pogodová jako Sonia Walsková a Lumír Olšovský jako Vernon Gersche. Oba herci jsou zdatní komici, s rolemi si snadno poradili. Je to dáno také tím, že podobných typů mají již za sebou mnoho, takže oba hráli na jistotu, nic navíc - žádnou přidanou hodnotu - nepřinesli. A zřejmě to asi ani nebylo ambicí. Vize divadla byla zřejmě taková, aby se hrál nenáročný muzikál, který by divákovi přinesl to, co si od muzikálu a obou mediálně známých herců představuje.

Sandra Pogodová nejen svým expresivním hraním, ale i kostýmy připomíná zpěvačku Janu Kratochvílovou. Šílené a trhlé slečny, se špetkou pavlačového humoru je přesně ta kategorie, kde Pogodová exceluje. V těchto rolích bude vždy žádaná. Jak jsem psal výše, Pogodová ničím nepřekvapila, ale to bych u této hry nejen nečekal, ale vlastně ani nechtěl. Stejně tak i Lumír Olšovský je v postavách nesmělých mladíků, tak trochu naivních troubů dokonalý, byť již by pomalu měl uvažovat o přehrání do jiné kategorie. Olšovský již působí jako dospělý chlap a ne jako nevyzrálý mladík. Oba herci obsazení dle svého typu do konverzační komedie na sebe slyší a jednotlivé gagy jsou schopni předat dále. Díky tomu je Song pro dva, vtipnou, nijak náročnou podívanou. Horší to už je s muzikálovou částí. Tedy, abychom si rozuměli. Pogodová i Olšovský zpívají a tančí tak, jak se patří, ale ta hudba nemá v sobě žádný potenciál. Nemyslím tím přímo nějaký hit, ale je to taková nic neříkající hudba ze supermarketu. Člověk ji vnímá, ale neví, kde ji uchopit, jak se s ní vypořádat.

Zajímavá byla také choreografie Heleny Brouskové, která si vtipně poradila se čtyřmi tanečníky, které měla k dispozici. I s tímto málem dokázala zaplnit jeviště, tance byly nápadité a mnohdy i vtipné. Sice ne vždy byli tanečníci zcela synchronní, ale to se ohraje. Choreografie byla rozhodně velmi povedená.

Děkovačka byla obrovská, jak už se to tak nějak od příbuzných očekává. Jak se s tím vypořádají běžní diváci těžko soudit, každopádně si myslím, že jména obou hlavních hrdinů jsou tahákem a diváky zcela jistě přitáhnou. Zůstává ve vzduchu otázka šeptandy, zda naláká další a další diváky.

Edith a Marlene 15.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:16 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Pro dobrou náladu Edith a Marlene. A málem jsme hru neviděli. Díky skokanovi v metru jsme museli jet tramvají a taktak jsme to nestihli. Nemá cenu se rozepisovat, to jsem již udělal minule.
Hana Seidlová je prostě v roli Edith nepřekonatelná, až by se chtělo říct, že je to její životní role. Stejně tak i Renata Drössler jako Marlene je výborně zvolená protihráčka. I pánská část souboru, ač v malých rolích, je velmi zdatná. Jan Teplý jako boxer Marcel má v sobě tu pravou "samčí" energii, takže všichni věří Edith, že tohohle chlapa chce. I Radek Zima jakožto naivní Theo je výborným parťákem Edith. Osobně mám jejich duet velice rád.

Pro dobrou náladu vhodné pro všechny ty, kteří rádi poslouchají písně Edith i Marlene a k tomu se chtějí dívat na velice pěkně vydařené divadlo.

Tři sestry 11.6.2009 v 19:30

29. června 2009 v 21:44 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Po třetí na třech sestrách. A opět v roli Máši Andrea Černá. Chtěl jsem vidět Badinkovou, abych mohl srovnávat. Černá je totiž v této hře doslova božská. Každou další reprízou se toto představení stává mým oblíbenějším a oblíbenějším. Fidlovačce se skutečně podařil nezvyklý kousek. Ač, jak už to u ruské dramatiky bývá, je to hra hodně dlouhá, přesto čas strávený v hledišti na těch hrozných sedačkách uteče jako voda. I když jsem viděl už třikrát, žádná z postav nenudí. To jednoznačně hovoří o vysoké propracovanosti jednotlivých postav, které se tak stávají nejen charakterově plastické, ale i velmi uvěřitelné.

Stále a stále doporučuji! Tohle prostě musíte vidět!!!

Richard III. 9.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 21:43 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Opět po roce Richard III. Vynikající hra Národního divadla se však po mnoha reprízách pomalu, ale jistě rozpadá. Jednotlivé dílčí škrty, narušují logiku děje. Herci si mnohdy přidávají rádoby vtipné kousky a herci ne vždy znají text. Přesto však pro ty, co to ještě neviděli má tato hra zasloužené kouzlo. Pro mne již kouzlo opadlo a zřejmě toto představení již nenavštívím. Viděl jej již mnohokrát. Zajímavostí tentokrát bylo, že onemocněla Kateřina Burianová a její roli královny Markéty převzala Taťjana Medvecká. Ač role to není velká, jsou to asi dva monology, přesto jsem byl v očekávání, jak si Medvecká poradí. Nebylo pochyb, že skvěle. Univerzální herectví Medvecké ji předurčuje ke všem ženským a možná i mužským rolím světového repertoáru. Stejně namaskovaná jako Burianová nebyla k poznání. Až hlas ji pro mnohé diváky odhalil. Celou roli četla z papíru, ale na chodu hry se to nijak neprojevilo. Měl jsem alespoň zpestření.

Maškaráda 8.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 21:39 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Zcela nezvykle jsem zavítal do Švandova divadla na Smíchově. Nechal jsem se zlákat ruskou klasikou Maškaráda od Lermontova. Do Švandova divadla nechodím z žádného konkrétního důvodu, prostě mám seznam oblíbených divadel, která mi sežerou veškerý čas.

Divadlo bylo docela prázdné, přesto diváci při závěrečné děkovačce byli spokojení. A to zde byli senioři i studenti (povinně se školou).

Začnu neobvykle - scéna. Překrásná, funkční co více si přát. Autor David Vávra si zaslouží jedničku s hvězdičkou, stejně tak i Tomáš Kočko jako autor hudby. A do triumvirátu vynikajících jistě patří i Igor Vejtasa, neboť pohyb a tanec zde představují výrazný interpretační prostředek. Není vždy obvyklé, aby šéf baletu, tedy bývalý klasický tanečník dokázal vymyslet a inscenovat činoherní pohyb tak, aby jej herci dokázali zvládnout a aby působil přirozeně a současně aby nesl i myšlenku příběhu. A zde se to Vejtasovi zcela jistě zdařilo.

Zajímavá je i režie. Radovan Lipus a z druhého konce republiky od Bezručů Jan Mikulášek. Co mají ti dva společného? Pro mne velmi pobodnou atmosféru i stylizaci ve hrách Maškaráda a Evžen Oněgin. Nechci se rozepisovat v případných detailech, pozitivní zcela jistě je, že obě představení jsou prostě vynikající.

Zápletka je jednoduchá, což dává velký prostor inscenátorům. Herci se pohybují velmi lehce, text jim z "huby doslova hladce klouže", takže nijak diváka neobtěžuje básnický a možná již i poněkud archaický jazyk překladu Emanuela Frynty. Ruská atmosféra je velmi dobře vystižena a to si myslím, že je půlka úspěchu ruské dramatiky.

Pochopitelně všemu vévodí herecké výkony hlavních představitelů. Milan Kačmařík je doslova démonickou postavou, dokáže snadno ovládat prostor i diváky a jeho postava je velmi realistická. Každý jeho výstup je radost sledovat. Partnerku mu dělá Jana Stryková v roli Niny a trojúhelník uzavírá Matěj Hádek, jehož postava jakoby do hry ani nepatřila. Zatímco všechny postavy působí velmi stylizovaně, kníže Zvjozdič ač ve vojenské uniformě je velmi civilní. O to více vyniká rozdíl mezi Kačmaříkovým Arbeninem a Zvjozdičem. Baronesa Štralová alias Apolena Veldová příběhem jen tak lehce proplouvá, aniž by snad vážněji vnímala do jaké míry má i ona podíl na závěrečné tragédii. Za zmínku rovněž stojí Kamil Halbich jako Kazarin a Tomáš Pavelka jako Šprich. Jejich vzájemné rozhovory patří k ukázkové herecké partneřině. Mezi oběma to jiskří a s patřičnou dávkou stylizace pak jejich jakýkoliv rozhovor vtáhne diváky ještě více do hry.

Ač je to inscenace poměrně stará, rozhodně doporučuji k vidění. Ruská klasika je stále populární a není se co divit. Dobrý autor, dobrá hra, spokojený divák. Další perlička do sbírky maturantů a ostatní (ti starší) mohou zavzpomínat na ruštinu, když se učili o великом русском писатели.

Poslední doutník 5.6.2009 v 19:30

6. června 2009 v 0:33 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Sezóna se pomalu chýlí ke konci a tak ještě rychle něco stihnout. V Divadle na Fidlovačce hrají již několik let "Poslední doutník". Pořád mi to nějak unikalo a tak byl nejvyšší čas jít se podívat. Autorem hry je Bengt Ahlforst, jehož známější díla jsou "Divadelní komedie"a "Popel a pálenka". "Poslední doutník" je v podstatě hrou komorní, neboť zde účinkují pouze čtyři herci. Ředitel gymnázia v důchodu Tomáš Töpfer, jeho žena Eliška Balzerová, pastor Zdeněk Maryška a jeho dcera Monika Kobrová. Monika Kobrová však moc příležitostí neměla. Hlavním hybatelem děje byl manželský trojúhelník.

Velmi se mi líbila scéna Milana Davida, která působila velmi příjemným domáckým prostředím i se svým poněkud obstarožním nábytkem, jak už to tak v rodinách důchodců bývá. Ovšem na divadle jde hlavně o hru samotnou. Zde se autor pouští do komedie, která však v mnoha případech komedií není. Mám proto výhradu k této hře, která se zcela nedrží žánru. To, že hra nebyla zcela jednoznačně diváky "zpracovaná" bylo vidět na samém závěru. Po každém obraze, padla opona, po každém obraze byl potlesk. A tak když padla poslední opona, diváci začali tleskat. Opona se tedy zvedla a na scénu na děkovačku přišla Monika Kobrová, diváci přestali tleskat v domnění, že se ještě pokračuje. Herečka je musela povzbudit, že se jedná skutečně o děkovačku. I já bych se nechal napálit, protože ten konec je takový nejednoznačný - takový příběh s ne zcela zřetelnou pointou, ale já jsem počítal jednotlivá dějství, takže konec jsem poznal. Postavy jsou velmi schematické, jejich jednání je předvídatelné a herci hrají na jistotu. Průměrná hra s průměrnými hereckými výkony.

Předchozí věta však není negativistická. Jak autor, tak herci prostě jen odvedli standardní výkon. Diváci ve frontě na šatnu představení hodnotili pozitivně. Pro mne to však bylo jen plácnutí do vody. Nic proti ničemu o ničem. Tohle představení je určeno divákovi, který do divadla moc často nechodí, nemá tedy s čím srovnávat anebo jde na své velké oblíbené hvězdy Töpfera a Balzerovou.

Zpovědi beze slov 31.5.2009 v 19:00

1. června 2009 v 18:49 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Absolventské představení Sylvy Nečasové, Hany Turečkové a Jana Duška (hudba). Celkem bylo k vidění pět samostatných choreografií (3xNečasová, 2xTurečková). Všichni studují na HAMU - Katedra skladby a Katedra tance a interpertů.

Bohužel hned první chorea - "Ciacona" (Nečasová) nebyla nic moc. Tanečníci byli nesynchronní, pohyby nesrozumitelné a vztahy mezi jednotlivými postavami byly naprosto nejasné. Tančili: Marta Drastíková, Zuzana Šimáková, Kamila Madejová, Radovan Hrbek, Tomáš Červinka a Jonáš Dolník.

Ve druhé choreografii "Dua aneb Záměny a na pokračování" již Sylva Nečasová dovedla zřetelně vysvětlit motivace chování jednotlivých postav, tanečníci zvlášť v partneřině byli velmi přirození. Snad jen na můj vkus zde bylo zbytečně hodně běhání. Také se zcela nepovedl přenos živé hudby (fujary) přes mikrofon, kdy se občas z reproduktorů ozývaly nepříjemné zvuky. Tančili: Tereza Kučerová, Kristýna Němečková, Karel Audy a Filip Janda.

"Zpovědi beze slov" Hany Turečkové měly zřejmě největší divácký úspěch. Vše bylo jasné, stručné, tanečně srozumitelné a interpreti byli vynikající. Rozhodně zde musím vyzdvihnout Kláru Jelínkovou a Tomáše Červinku, kteří nejen v sólech, ale i v partneřině byli doslova božští. I další dva tanečníci Tomáš Rychetský a Michaela Wenzelová, přispěli k úspěchu tohoto kusu.

Sylva Nečasová dále představila "Persony", zde hudbu složil Jan Dušek a rozhodně se oběma tvůrcům podařilo skloubit pohyb a hudbu. Docela by mne zajímalo, zda byla dříve hudba či pohyb, či vlastně jakým způsobem zde probíhala spolupráce mezi nimi. Přesné kroky do přesné hudby a naopak. Svěží dílko s dobrou dramaturgickou skladbou. Rozhodně bych uvítal další spolupráci mezi Nečasovou a Duškem. Skvěle tančili: Zuzana Šimáková, Kristýna Němečková, Jonáš Dolník, Mário Bakuš a Karel Audy.

A na závěr "White is colour of sorrow" Hany Turečkové s lepicí páskou a pytlíky s vodou jako rekvizitami. Tato choreografie byla poněkud odlišná od ostatních, ocitli jsme se někde mimo čas i prostor, působilo to na mne všechno tak trochu jako ve fantaskním snu. Tančili: Alexandre Katsapov, Ivana Mikešová, Klára Kutilová, Tereza Kučerová, Edita Raušerová a Jiří Waňka.

Ač některé kusy se líbily více, jiné méně, obě dámy mají dobrý potenciál dále tvořit. Obě umějí vyprávět příběhy a to se cení. Zajímavé by jistě bylo, jak by dnešní představení obstálo před běžným publikem. Přesto já považuji dnešní večer za docela příjemně prožitý.

La danza, Narcis a Palimene 28.5.2009 ve 20:00

1. června 2009 v 18:45 | klm.007 |  Hostující soubory
Sice se zde nejedná o hostující soubor, přesto jej do této rubriky zařazuji, neboť tento soubor nemá stálou scénu.

V Českém muzeu hudby byla k vidění barokní pastorální opera s baletem La danza a pastorální balet-pantomima Narcis a Palimene. Režisérkou a choreografkou byla Helena Kazárová, známá to specialistka na baroko.

Ač v titulu opera, přece jen balet měl během představení velký prostor a rozhodně to nebylo "křoví" pro zpěváky. Představily se čtyři tanečnice a dva tanečníci. Barbora Kohoutková jako Nymfa Zoe byla uvedená i na plakátech. Ostatní tanečníci: Nymfa Palimene - Jitka Antonie Tázlarová, Narcis - Mirek Urban, Nymfy a Pastýři - Barbora Dastychová, Blanka Ferjentsik-Wernerová a Radek Šula. Tanečníci velmi dobře předvedli dobový tanec, který vynikajícím způsobem navodil tu správnou barokní atmosféru.

V operní části zpívala Irena Troupová (Nymfa Nice) a Jaroslav Březina (Pastýř Tirsi). I oba zpěváci svými manýry velmi dobře vykreslili dobu, v níž se opera odehrává. Musica Florea pod vedením Marka Štryncla byla neskutečně dobová, takže celé představení se neslo absolutním souznění. Zajímavá akustika pak přinesla nezvyklý zážitek. K tomu velmi dobře zpracovaný program, což u těchto produkcí nebývá vždy pravidlem.

Pokud se správně domnívám, tak ještě několik představení bude a to v Českém Krumlově. Doporučuji vidět a slyšet!