Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Srpen v zemi indiánů 27.6.2009 v 19:00

29. června 2009 v 22:17 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Zatímco o Radúzovi a Mahuleně šly zvěsti hodně dlouho před premiérou, tak o jiné premiérové hře Národního divadla "Srpen v zemi indiánů" nebylo nic slyšet. Jako by se inscenátoři báli, jak bude tato hra přijata. Když se totiž člověk zaměří jen na text hry, přijdou velké pochybnosti. Hodně vulgarismů a ještě z ženských úst je na českého diváka jistě hodně. Zatímco v Americe je vulgarismus běžným vyjadřovacím prostředkem a nahota je tabu, tak u nás je pro diváka spíše stravitelná nahota na jevišti než sprostá slova vycházející z úst oblíbených maminkovských hereček střední generace.

Nicméně brzy po premiéře se začala šířit šeptanda, že tato hra je bomba. To, že to asi skutečně bomba bude, bylo vidět na internetu, kde všechna dobrá místa v divadle byla hned prodána. Naštěstí díky kontaktům jsem mohl vyrazit dřív než za dobu "x".

Na scéně stojí dům o několika patrech, v každé komnatě probíhá nějaký příběh, točna dům otáčí ze všech stran a tak divák snadno vstupuje do jednotlivých pokojů, kde slyší paralelně jednotlivé životní příběhy. Vlastní příběh se zdá být poněkud jednoduchý. Patriarcha rodiny zemře, a když se na jeho pohřbu sejde celá široká rodina, začnou na povrch vyplouvat jednotlivé životní příběhy všech protagonistů, včetně jejich (často až tabuizovaných) tajemství.

Nálada v domě je velmi těžká, tragická a depresívní. Pracuje se zde se smrtí, drogami ve všech možných variantách, osobnímimi neúspěchy a nenaplněnými tužbami. Přesto je však hra prošpikována vtipem, diváci se často smějí. Mnohý humor pochází z poznaného vlastního života. Ač tragédie, smějeme se sami sobě, neboť vidíme, že to není tak hrozné, že nejsme nic mimořádného, osobní tragédie ostatních jsou totožné s tragédiemi našimi.

V této hře není malých postav. Snad jen postavy Beverlyho Westona - Jan Kačer, jakožto po prvním monologu zmizelého a pak mrtvého a šerifa Davida Matáska, jsou velmi okrajové. Ostatní herci však mají neuvěřitelné příležitosti zahrát si něco neobvyklého.

Hlavní postavou je Violet Westonová. Hraje ji Kateřina Burianová. Za tuto roli by měla dostat Thálii. Pohybuje se zde v nejrůznějších polohách od sebevědomé, dominantní ženy, přes osobu ovlivněnou prášky až po rozsypanou stařenku. Po dlouhých letech dostala Burianová příležitost ve velké roli a dokonale ji využila. Její Violet je úžasná, divák s ní celou dobu jde. Nemusí s ní souhlasit, ale chápe ji. Vzácná to role. Co gesto to perla, co věta to prásknutí bičem. Dokonalé využití prostoru, dokonalá modulace hlasu a neuvěřitelná vnitřní síla. Bravo!

Violet má tři dcery. Barbaru, Ivy a Karen. Každá jiná, chvílemi se nenávidí, chvílemi milují. Typické sestry. Miluše Šplechtová (Barbara), Jaromíra Mílová (Ivy) a Sabina Králová (Karen).
Všechny tyto postavy mají dostatek prostoru, všechny se vyvíjejí a herečky mají dostatek příležitosti napsané role uvést v život. Barbara se rozvádí, když její manžel (David Prachař) odchází za svou studentkou. K tomu všemu pubertální dcera (Marie Doležalová), takže si jistě dovedete představit, kterak to v téhle rodině vře. Barbara se však nevzdává, bojuje, je asi nejvíc podobná své matce. A také nakonec spolu vedou rituální souboj o to, kdo je silnější.

Jaromíra Mílová působí jako Ivy zvláštně. Zatímco její sestry jsou ženy velkého světa Ivy, která zůstala v době rodičů, je tak trochu vesnický balík, který rezignoval na svou krásu, na manželství, prostě na vše. Přesto i ona nakonec najde v sobě sílu, aby se rozhodla, že nelze žít život pro druhé, je třeba žít pro sebe.

Tajemná Sabina Králová a její Karen. Zajímavá to žena. Blondýna s velkými černými brýlemi. Co asi tají, před čím utíká? Po letech si našla chlapa a vybírala rozumem. O lásce nemůže být řeč. Je to pragmatické rozhodnutí a možná díky tomu to bude fungovat.

I Jana Preissová jako sestra Violet má velmi dobře napsanou postavu. Její Mattie je svým způsobem typická "pipka", což s povděkem vítají diváci. Její starost o rodinu, ohledy na veřejné mínění, to vše působí v podání Preissové velmi vtipně. Deprivace ze syna, který se nepovedl a z manžela, který na vše rezignoval. A přesto i ona nese své tajemství.

Manželem Mattie je František Němec. Moc se neprojevuje, ale co slovo to perla. Není to vypravěč je to glosátor. Výborná role pro Františka Němce. S kamennou tváří komentuje své postřehy z okolí a diváci se vděčně smějí.

Synem obou předchozích je Vladimír Javorský. Ač tato postava nemá moc prostoru je to opět divácky vděčná role. Nemotorný, nešikovný a pod stálými ataky své matky je ve škodolibém hledáčku diváků.

Steve jako přítel Karen, to je neuvěřitelně rozvlátý Igor Bareš. Pohybuje se jako správná karikatura typického Američana. Bareš lehce klouže po scéně a jeho slizkost je geniální. Nikdo nemá pochyb o tom, po čem jde a co chce dosáhnout. Za každou cenu!

Téměř němá, a nebo to tak jen vypadá je postava indiánské služky Johny v podání Lucie Žáčkové. Herečka, která většinou hraje protřelé dívky je zde vnitřně ukázněná a silně introvertní. Její postava by zcela jistě dělala něco jiného, ale jak je několikrát zmíněno, potřebuje peníze. Proto z povzdálí sleduje bublající a následně vybuchnutý rodinný konflikt. Je to taková němá pozorovatelka. A když už do děje přímo zasáhne, pak se jedná o zásah podstatný.

Jak už jsme si zvykli, režisér Dočekal místo reprodukované hudby angažuje živé hudebníky. To velmi schvaluji, protože není nad živou hudbu. Tentokrát je to elektrofonická kytara. Škoda jen, že si hudebník Václav Havelka na děkovačku nevzal s sebou kytaru. Tipuji, že polovina divadla vůbec nevěděla, kdo to je. Ono totiž možná ani plno lidí nezaregistrovalo, že hudba byla živá. Kytarista seděl v technické lóži. Hudba i hudební doprovod však byl velmi podařený. Dokonale vystihoval americký venkov.

Národní divadlo udělalo dobře, že tuto novou divadelní hru tak brzy po premiéře inscenují. Současná dramatika nese s sebou aktuální témata. V Národním divadle nejde jen hrát stoletími prověřené klasiky.

Diváci reagovali výborně. Dobře se bavili, i když to byl mnohokrát humor na hraně. Je to ještě humor anebo tragédie? Tak asi uvažovala většina publika. Zřejmě největší problém bude s vulgarismy, na které je divák citlivý. Já však mohu s klidným slovem napsat, že každý vulgarismus má své místo. Herci, zejména však Kateřina Burianová, předvádějí skvělé herecké výkony. Zajímavé je, že jsem si myslel, že hra bude mít větší úspěch. Potlesk byl vydatný, ale myslel jsem, že bude větší. Je fakt, že pak se dav trochu víc rozpohyboval - volalo se i bravo, ale stejně to asi bude hra "druhého dne". Takto označuji hry, které se musí přes noc rozležet. Ráno se divák probudí a zjistí, že hra byla prostě božská.

Doporučuji všem těm, kteří se nebojí sledovat i něco jiného něž jednoduché komedie. A ačkoliv je jasné, že divadlo vždy trochu přehání, tak s klidným srdcem mohu napsat, že to co se děje na scéně se děje i soukromí diváků.

Vynikající, vynikající, vynikající. Ani jedna zbytečná minuta, ani minutu jsem se nenudil!

P.S. A ještě jedna perlička. Jan Kačer, který má na začátku jen velice krátký monolog prošvihl představení, jelikož byl na Slovensku. Jeho part přečetl režisér Rajmont.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarlíxD MarlíxD | Web | 29. června 2009 v 22:33 | Reagovat

máš hezký desing, já si ho vezmu jo? Dík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama