Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Říjen 2009

Den naděje 28.10.2009 v 19:00

30. října 2009 v 23:50 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
Stávám se milovníkem komorních scén. Tedy, ono ani ta velkolepá monstrózní představení nejsou špatná, ale ta komorní dramatika, má přece jen něco do sebe. A v Divadle Kolowrat překvapili. Rozhodně bylo milé překvapení, jak byla scéna v tomto podkrovním divadle uspořádána. Od obvyklého uspořádání bylo upuštěno, prostor byl rozdělen tak, že na jedné delší straně se hrálo a na protější sedělo. Celé divadlo mělo jednotnou tapetu, přibyly dvoje dveře a vstup do divadla se posléze změnil na dveře třetí. Po celé délce jeviště byl byt hlavní hrdinky a tak diváci snadno vnímali přechody z "místnosti do místnosti".

Díky již výše zmíněné jednotné tapetě se stal prostor uzavřenějším a věrohodnějším. I ostatní rekvizity navozovaly domácí atmosféru - byl to takový klasický byt. Děj se odehrával v 50. letech 20. století na Islandu. Nebýt staromódní žehličky a "podivných" kalhot pánského osazenstva, člověk by klidně mohl hru zařadit do současnosti. Tedy, ono vlastně bylo jedno, v které době se děj odehrával. To, co se dělo, by se klidně mohlo dít i nyní a je velmi pravděpodobné, že se to nejen děje, ale i dít bude.

Jak se člověk dočte v programu, uvedená hra byla vytvořena v koprodukci s City Theatre Reykjavík, Island. Rebekka A. Ingimundardóttir si dala skutečně s výpravou záležet. Co se týče hudby, tak tu jsem nijak nevnímal. Kdyby se mne někdo zeptal, co znělo, tak bych nedokázal odpovědět. Sice jako "odborník divadelník" bych to vnímat měl, ale já jako obyčejný divák jsem ji nevnímal, takže vlastně asi byla dobrá, když nerušila. Hudba: Peter J. Charleton. Režisér Gudjon Pedersen vedl herce přesně, jejich typy byly jasné a čitelné, aniž by však sklouzávali ke klišé. Všichni bez výjimky byli uvěřitelní a jejich postavy skutečné. Divák by klidně mohl z hlediště vstoupit mezi skutečné lidi a nikoliv herce.

Jak z logiky věci vyplývá, komorní scéna není pro mnoho herců. Zde šest herců předvádí takový docela obyčejný život. Jakousi tragédii, jež je vlastně dnem naděje. Příběh je velmi dobře usnován, výborně jsem se bavil, ani chvilka nudná. Autor Birgir Sigurdsson dokázal do celého dramatu velmi citlivě vmíchat i humor, takže se příběh o to více stal lidským.

Gudný v podání Kateřiny Burianové je majitelkou domu. Jedno patro pronajímá Lauře Miluši Šplechtové. Ta má dva syny Hördura Michala Slaného a Reynira Jana Hájka. Pak má také duševně nemocnou dceru Aldu Lucii Žáčkovou. Jako poslední postavou v příběhu je Gunnar Ondřej Pavelka, jež je milencem Laury.

Kateřina Burianová hrála velmi civilně. Nebylo potřeba silných gest či mnoho extrovertních emocí. Gudný byla jasně čitelná starší dáma, která díky svým podnájemníkům vystoupila ze svého samotářství a opět nalezla radost ze života. Stejně tak i Ondřej Pavelka, jehož Gunnar byl alkoholik, měl velmi civilní herectví, byť byl často "namol". I zde nebylo třeba velkých hereckých gest. Hájkův Reynir byl na první pohled také velmi civilní, přesto zde bylo potřeba prezentovat vnitřní boj této postavy, která byla jen na první pohled klidná. Hájek přesně zpracoval svou postavu, takže nikdo nemohl být na pochybách, že stoický dlouhán s ironickými poznámkami je časovanou bombou, která dřív či později k překvapení všech vybuchne. Velmi vděčnou rolí byl i Hördur, neboť tato postava nevyzrálého mladíka, dala velkou příležitost Michalu Slanému. Snad veškeré nálady, které se vám vybaví, jsou uvnitř této postavy. Jednou cynik a snob, jindy puberťák a či vlastně dítě anebo také slaboch. Expresívně zahraná postava byla jako kapka rtuti a Michal Slaný z ní vytěžil maximum. Miluše Šplechtová hrála ženu, kterou semlel osud. Mírně hysterická žena s patřičnou špetkou patosu dávala divákům snadnou příležitost pochopit Lauru. Na první pohled by se mohlo zdát, že Lucie Žáčková v roli psychicky nemocné Aldy to měla nejlepší. Málo textu a i kdyby tento text spletla, tak by si toho nikdo nevšiml. Jen se tak kolébala či stála. Taková nic moc akce. A přitom je zcela jasné, že tohle byla pravděpodobně nejtěžší role. Žáčková ani jednou z role nevypadla. Stále to byla ta postižená dívka, ani na okamžik na jevišti nestála herečka. Stejně tak se Žáčkové povedla míra postižení Aldy. Postava nebyla ani jednou k smíchu a to je u "bláznů" vždy to nejtěžší.

O co ve hře jde, vám psát nebudu, doporučuji každému zkušenému divadelníkovi. A pokud se někdo necítí být zkušeným divadelníkem, tak jděte. Věřte, že nebudete zklamáni. Opět je to "obyčejná" hra, kde forma spolupracuje s obsahem. Uvidíte obyčejné divadlo, obyčejný příběh a to jsou ty nejlepší okamžiky v divadle.

Emotion Collection 23.10.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:51 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
Hudebně pohybové představení Terezy Helšusové nastavuje zrcadlo krizi mezilidských vztahů. Takhle je toto představení popsáno v programu. K tomu tam pak najdeme větu "Přijďte se tomu zasmát". Po "Camouflage" je to další pohybové divadlo v Kolowratu.

Tentokrát je na scéně mikrofon, projekční plátno a (opět) dvě kostky. Hudba logicky ze záznamu je tentokrát skutečně vynikající - autor Jan Budař. K tomu vynikající živý zpěv Eleny Sonenshine. A to je v podstatě všechno co stojí za pochvalu. Filmové dotáčky jsou v podstatě inertní.

Vlastní příběh a choreografie jsou velmi řídké. Kdyby to dávali v televizi, klidně u toho můžete vařit či žehlit. Netřeba tomu věnovat 100% pozornost. Nejslabším článkem se zdá být scénář. Okamžiky vtipné (ano, občas jsem se smál), jsou střídány okamžiky nudnými či trapnými. Být to na videu - stále přetáčím. A jelikož je příběh slabý, tanec tomu moc nepomohl - choreografie Zuzana Šimáková. Jednotlivá čísla na sebe nenavazují a tak se představení stává klipovitým. A přitom obsazení je skvělé. Jak dámy, tak i páni mají silný komediální potenciál, který by pod patřičným vedením a patřičnými nápady dokázali skvěle zužitkovat. Je vidět, že se tanečníci snaží, ale kde nic není...

Dámy Michaela Procházková, Tereza Slavíčková a Tereza Helšusová se tak zmohly na pouhé parodie přerostlých puberťaček či bezzubých babek. Michal Jurisa byl nepřirozeně diskotékový se zbytečně přehrávanými výstupy na téma gay a travestie. Viktor Konvalinka měl předepsanou roli jakéhosi nadsamce, což však nebylo dostatečně vypointováno a tak jeho výstupy, stejně jako výstupy ostatních, padaly pod stůl.

Celé představení jež je kratší hodiny by potřebovalo proškrtat, většinu výstupů vypointovat a vlastně nově postavit. Nebýt výkonu živé zpěvačky a kamarádů v publiku, asi by se moc netleskalo. Vysoká cena 400,- Kč a porovnání s podobným souborem Veselé skoky, jednoznačně neobstojí. Zapomenutelné představení ala školní besídka v interpretaci profesionálních tanečníků má nakročeno k derniéře.

Bezruč?! 19.10.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:48 | klm.007 |  Hostující soubory
Člověk by ani neřekl, že není z Ostravy. Opět a stále je téměř až pronásledován Divadlem Petra Bezruče. Po několika hodinách odpočinku jsem opět seděl na jejich představení. Tentokrát to bylo v Divadle v Dlouhé a hráli Bezruč?!

Kolem tohoto představení se šířila taková podivná šeptanda, že prý je to skvělé, že prý to je a není životopisné a prý to je a není pro mladé (rozuměj studenty). Nic jsem tedy nečekal (což je mé oblíbené) vyrazil jsem. Bylo vidět, že jeviště je Bezručům velké, lépe jim to vyhovuje v Celetné. Ale u hostovaček už to tak bývá, že jeviště není dokonalé. Divadlo bylo plné a plné bylo studentů. Podařilo se mi, že jsem seděl uprostřed řady a všude kolem mne středoškoláci.

Anotace tohoto představení hovořila o jakémsi kabaretu. Pod pojmem kabaret si představuji zcela něco jiného, nicméně to mne nijak nemátlo. Inscenace na mne působila tak nějak psychedelicky. Vysoká míra stylizace mi zvláště v první polovině přišla dost nesrozumitelná. Zřejmě se předpokládá, vyšší znalost Bezručova díla. Můj oblíbený autor to rozhodně není. První polovina mne vůbec neoslovila. Ani plus ani mínus. Když se nudím, obvykle usínám. Tentokrát nic. Jen jsem seděl, hleděl a těšil se na přestávku. Slova z jeviště na mne padala, ale vůbec mne nezasáhla. Měl jsem pocit, že akce na jevišti vypovídá o zcela něčem jiném, než co jsem slyšel. Po přestávce jsem se začal bavit víc. Snad to bylo tím komunismem, který byl tak nějak "monstrózně a přitom absurdně" inscenován. Tehdy jsem měl pocit, že jsem pochopil, o co autorům šlo.

Dle svého subjektivního názoru tedy hodnotím toto dílo dost rozporuplně. Co považuji za pozitivum, je skutečnost, že jsem nějak zachytil stručný životopis tohoto významného básníka.

Co se týče hereckých kreací, tak Jan Vápeník působil v hlavní roli velice sebevědomě, věrohodně s velmi dobře propracovanými detaily své role. Naprosto uchvácen jsem ale byl Lukášem Melníkem, který vedle postavy Vladimíra Vaška, kterou měl v partu Vápeník, představoval Petra Bezruče. Melník s kostýmem naopak a se zašitými rukávy byl skutečně "bezruč". A je skutečně otázkou a otázkou vhodnou k diskuzi, zda byl Vaškovým ďáblem či andělem. Vzájemná interakce obou herců byla skvostná.

Stejně tak téměř dokonalý byl Norbert Lichý, který představoval nejrůznější postavy, které Bezručovi zasahovaly do života. Lichý je skutečně velký herec. Nemusel vůbec hrát, stačilo mu, aby na jevišti "pouze" byl. Každý jeho výstup byl zážitek. Stejně tak i Sylvie Krupanská jako Marie opět přesvědčila, že je kvalitní herečka. Vlastně celý soubor je velmi dobře personálně sestaven. Je radost na Bezruče chodit.

Škoda, že se režisérovi Martinu Františákovi nepodařilo skvělé nápady a originální inscenační záměr zcela předat divákovi. A ač byl na závěr velký potlesk, nepodařilo se tvůrcům publikum dostatečně oslovit. Studenti po mé pravé ruce si během představení četli Bravo Girl, studenti po mé levé ruce, měli otevřenou lahev s bílým vínem a brčkem jej během první části vypili. Divák má být veselý, že…

Nějak cítím, že představení je velmi dobré, přesto mne nijak nezasáhlo a proto se tentokrát zdržím komentářů, zda doporučit či nikoliv.

NORDOST 18.10.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:43 | klm.007 |  Hostující soubory
Ne vždy se dívám v televizi na záznamy divadelních her. Ne vždy se povede přenést divadelní atmosféru do televize. Ne vždy je dobrá divadelní hra snesitelná na televizní obrazovce. Tak nějak zcela náhodou jsem jednou večer v televizi viděl divadelní hru Činoherního studia Ústí nad Labem NORDOST. Začal jsem se dívat a najednou byl konec. Hra mne zcela pohltila, byl jsem z ní prostě nadšený. Když se pak ukázala možnost vidět tuto inscenaci - totožnou inscenaci zde v Praze, neváhal jsem a doslova letěl do Divadla pod Palmovkou, kde Činoherní studio Ústí nad Labem hostovalo. Škoda, že divadlo bylo poloprázdné…

V roce 2002 zaútočili Čečenci na divadlo v Moskvě. Zde vzali diváky za rukojmí. Pak tam vlítlo komando, aby rukojmí zachránili. Občas někdo nepřežil. Když se kácí les, lítají třísky. Tak nějak by se dala celá situace stručně shrnout.

A teď si představte, že vám tuto událost vypráví tři zúčastněné osoby. Jedna je Čečenka, druhá je lékařka, která jednak ošetřuje zraněné a jednak má uvnitř rodinu a třetí je taková mamina, co je s rodinou na vysněném představení.

Na scéně kromě jedné židle nic není. Sem tam nějaké promítání, jinak hra světel a stínů. Člověk by mohl zavřít oči a celé to poslouchat jako rozhlasovou hru.

Už dlouho jsem nebyl tak nadšený. Jednoduché inscenační prostředky, vynikající volba hereček a jejich skvělá interpretace a vynikající kostýmy.

Na první pohled jednoznačně zaujme Zura (Čečenka), tedy teroristka. Zuzana Onufráková je jednoznačně přesvědčivá. Dokáže skvěle plasticky líčit svou postavu a když vypráví, kterak dokáže z čehokoliv sestavit bombu, běhá mráz po zádech. Když pak líčí své vlastní utrpení, divák s ní zcela soucítí a vlastně i chápe její pohnutky. Onufrákové se tedy podařilo z prvoplánově vyhlížejícího monstra udělat lidskou bytost, která dokázala obhájit své činy. Když jsem se zmiňoval o kostýmech, tak zde to bylo velmi jednoduché - klasický muslimský šat "černé vdovy".

Marta Vítů, která hrála Rusku Olgu na mne zapůsobila nejvíc. Herecký rejstřík Marty Vítů byl velmi osekán - minimum gest, minimum emocí ve slovním projevu. Olga je představována velmi civilně a to jí velmi svědčí. Olga Marty Vítů je taková typická mamina. I když si oblékne šaty do divadla, nazuje boty na podpatku, pořád je to ta matka manažerka, která má na starost celou domácnost. Unavená, ale vlastně spokojená žena. A i když v ruce žádnou tašku s nákupem nemá, já je tam viděl. Právě u této postavy se mi kostým velice líbil, dokázal přesně charakterizovat postavu.

I kostým u třetí postavy Tamary (Lotyška, lékařka) byl velmi dobře zvolen. Pohodlný oděv, pohodlné boty, vlasy jednoduše sepnuté, aby nepadaly do obličeje. K tomu velice krátké úsečně pronášené věty, typická mluva lékaře. Není čas něco řešit, je třeba konat. Nikdo z diváků jistě neměl pochybnosti o tom, že Tamara je schopná a zkušená lékařka, která dokáže zachránit lidský život a Nataša Gáčová je skvělá herečka.

Režisér Filip Nuckolls dokázal přesně herečky vést, které působily tak přesvědčivě, že by jejich výpověď zcela jistě obstála i jako televizní dokumentární rekonstrukce typu "byla jsem u toho". Hře rozhodně není co vytknout, blahopřeji všem inscenátorům a pokud budete mít možnost, tak se rozhodně jděte podívat. Ač to ve svých článcích nedělám, tentokrát dávám 100%.

Edith a Marlene 17.10.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:40 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Kolegyně chtěla vidět Edith a Marlene, tak jsem s ní vyrazil. Jelikož jsem o této hře zde již několikrát psal, nebudu se nějak zvlášť rozepisovat.

Zmíním perličku - tentokrát v pánské herecké skupině chyběl Jan Konečný, takže chybělo stepařské číslo. Naštěstí mají na Palmovce univerzálního vojáka (inspicienta) jménem Aleš Alinče, takže to zvládl bez chyby (ale také bez onoho stepařského čísla).

Všichni herci byli skvělí a diváci, kteří rozhodně nebyli zklamáni. Sice mám pocit, že v Praze snad neexistuje člověk, který po těch letech toto představení neviděl, ale pokud někdo takový je, jděte se podívat.


Edith - Hana Seidlová, Marlene - Renata Drössler.

A pokud si na stránkách České televize najdete letošní Ceny sazky, budete mít přehled o repertoáru Divadla pod Palmovkou. Při předávání těchto cen si divadlo připravilo ukázky ze svého repertoáru. K vidění zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/20952216060-udalost-sezony-sazka-na-kvalitu-2009/

1984 15.10.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:38 | klm.007 |  Hostující soubory
Kolik má Praha vlastně divadelních souborů? Jistě hodně, přesto mi to nestačí a tak jsem vyrazil na Divadlo Petra Bezruče z Ostravy do Divadla v Celetné, kde byli se hrou 1984 od Georga Orwella. Předem musím říct, že je to má oblíbená kniha a tak jsem byl zvědav, jak se s ní Bezruči poperou. Nepochyboval jsem, že to jistě bude zajímavé.

Poměrně složitě vykreslené reálie v knize se podařily inscenátorům zpracovat do přijatelné a srozumitelné podoby. Mám na mysli zejména místo zaměstnání hlavního hrdiny. Jednoduchými prostředky a filmovými dotáčkami bylo prostředí i atmosféra dobře nastolena. Jednotlivé postavy byly velmi věrohodné, velmi unavené a velmi zdevastované systémem, kde žily.

Jan Vlas se pohyboval lehce a přirozeně v hlavní roli Winstona Smitha. Role mu skutečně velmi dobře seděla. Stejně tak byla skvělá i Kateřina Krejčí v roli O´Briena. Byl to skvělý režijní tah, obsadit do této veskrze negativní mužské postavy ženu. Díky tomu byla postava O´Briena tak nesnesitelně slizká a děsivá.

O přestávce a vlastně i po představení ve frontě na šatnu se hodně řešila postava Tomáše Dastlíka, který vystupoval ze hry a komentoval budoucí okamžiky, které se na scéně měly odehrát. Komentoval to však zvláštním způsobem, kdy se různě kroutil a stylizovaným slizkým hlasem hovořil k divákům. Nepochopil jsem, proč se tak dělo. Neměl jsem pocit, že by to hru nějakým způsobem obohacovalo či jen obyčejně posouvalo dopředu.

Osobně bych hodně škrtal v první části. Zbytečné podrobné vykreslování stavu roku 1984 zpomalovalo děj a chvílemi místo hry byla v sále nuda. Zdá se, že na toto představení stejně bude chodit jen poučený divák, který knihu zná, a tudíž nemusí mít tolik popisných detailů. Na druhou stranu si nejsem jist, zda ten, kdo knihu nečetl, potřebuje tolik podrobností. Naštěstí po přestávce se již hra dostane do správného tempa a tak diváci na konci zapomněli, na nedostatky v první části. Úspěch byl velký.

Režie Jan Mikulášek.

Představení doporučuji pouze zkušeným divadelníkům a ještě lépe těm, co 1984 četli.

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách 4.10.2009 v 17:00

25. října 2009 v 1:33 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Změna představení. Chtěl jsem jít na Maškarádu, ale pro nemoc byla změna. A tak jsem si opět dal tuto šílenost. Musím říct, že oproti první návštěvě jsem se víc bavil. Bylo to pro mne překvapení, protože jsem měl obavu ze situačního humoru, kdy je pointa překvapením, že znaje pointu, nebudu se bavit. Pánové to skvěle zvládli, byť stále mám pocit, že nejslabším článkem tohoto představení je "balíček komedií". Ať dělám, co dělám, stále nedokážu rozklíčovat, zda to má být tak trapné, či je to trapné neúmyslně. Pokud tedy přežijete tuto chvilku, pak se po celý zbytek večera zcela jistě budete bavit, nehledě na to, že si mnohé obsahy Shakespearových divadelních her zapamatujete.

Opět jako minule, jsem zaznamenal odchod jednoho seniorského páru během představení. Takže senioři pozor.

Vždy dokonalý Miroslav Táborský, skvěle sekundující Martin Matejka a neuvěřitelný živel, pohybově omračující Jan Vondráček.

Čert a Káča 3.10.2009 v 11:00

25. října 2009 v 1:31 | klm.007 |  Národní divadlo
Opět po několika letech na této sympatické opeře. Hrálo se dopoledne, takže divadlo bylo plné dětí, k tomu výprava i kostýmy od Adolfa Borna, takže pohádková iluze dokonalá. Přece jsem však byl trochu zklamán. Kdo již tuto operu viděl, ví, že během předehry je speciální opona, na které jsou různé domečky s komíny, a z těch se tentokrát nekouřilo, ačkoliv si moc dobře pamatuji, že se před lety kouřilo jako z fabriky. Ale to byl vlastně jediný problém, který při představení nastal. Děti byly nadšené a dospělí určitě také. Moc jsem si užíval Bornovu výpravu i kostýmy. Člověk je přece jen odchovaný na Machovi a Šebestové.

Ačkoliv se hrálo takhle brzy, tak celý ansámbl byl skvělý. Orchestr hrál docela přijatelně a zpěváci se také docela činili. Kateřina Jalovcová byla jako Káča skvělá a nejen že nádherně zpívala, ale dokázala být i velmi přesvědčivá herecky. Každý její výstup byl uvozován smíchem a smíchem i končil. Její rozpustilé oči zářily do hlediště jako dva uhlíky. Tomáš Černý to je jednoznačně přesvědčivý Ovčák Jirka. Tato postava je pro něj typově velmi vhodná, a když se k tomu přidá velice příjemný hlas, opět není co vytknout. A to by v tom byl čert, kdyby čerta Marbuela nehrál a nezpíval Luděk Vele. Skvěle dopadlo i celé představení, byť paní kněžně uklouzly na schodišti nohy, takže poněkud vyjekla, ale poddaní ji před pádem udrželi. Jitka Svobodová se pak v kostýmu kněžny tak smála, až se jí pták v paruce komíhal ze strany na stranu.

Vlastně si ještě uvědomuji, že i v pekle se nekouřilo, tam kde mělo, takže například Luciferův trůn, který je vlastně kotlem, přišel o gag, protože čert na studeném kotli není nic moc, natož aby to bylo vtipné. Naštěstí Bohuslav Maršík svou personou Lucifera zachránil.

Toto pohádkové přestavení doporučuji všem. Nejen dětem, ale i dospělým. Krom skvělé hudby a srozumitelného libreta, Bornova výprava operu velmi polidšťuje a dělá ji srozumitelnou i pro ty, kteří by si o operu neopřeli ani kolo.

Prodaná nevěsta 28.9.2009 ve 14:00

25. října 2009 v 1:28 | klm.007 |  Národní divadlo
Kdy v Národním divadle potkáte nejhorší publikum? Na Prodané nevěstě. Tato ikona mezi divadelními tituly to má strašně těžké. Plno lidí si přeměnilo tuto komedii na modlu vlastenectví a jakýkoliv posun kamkoliv považují za útok na českou identitu. Vtip je v tom, že vlastně nikdo neví, jak by taková Prodaná nevěsta měla vypadat. A tak vždy při představení sleduji ty kyselé obličeje, které se nezasmějí a nezasmějí, a že je tato současná verze hodně vtipná.

Scéna je na můj vkus tak akorát. Je zde cítit český venkov - obilí, kytičky, sláma, lidové tanečky. Kostýmy evokují vesnici 19. století. Scéna je i dostatečně mobilní, dají se z ní "stavět" zajímavé útvary. Po dlouhé době je Prodaná nevěsta režírovaná jako komedie, bez nadbytečného patosu. A dokonce je i vtipná! Chválím režisérku Magdalenu Švecovou.

Orchestr obvykle hraje Prodanou nevěsto dobře - asi to mají hodně zažrané pod kůží. Dnes dirigoval David Švec.

Co se týče zpěváků, tak hrála obvyklá parta:

Krušina: Ivan Kusnjer
Ludmila: Yvona Škvárová
Mařenka: Petra Šimková
Mícha: Miloslav Podskalský
Háta: Lenka Šmídová
Vašek: Václav Lemberk
Jeník: Jaroslav Březina
Kecal: Zdeněk Plech
Principál: Jan Ježek
Esmeralda: Klára Benedová
Indián: Martin Matoušek

Za zmínku stojí Zdeněk Plech, jež to můj oblíbený zpěvák, však v roli Kecala neoslnil. Jeho Kecal je bez šťávy, chybí mu tak šibalská jiskra v oku. Klára Benedová jako Esmeralda měla při tanečním, či spíše artistickým výstupem velkou trému. Tak velkou, že to bylo vidět, jak se celá chvěla. To se nakonec projevilo i na zpěvu, což vycítilo i publikum, takže se po její jediné slavné árii potlesk nekonal. Škoda.

Jaroslav Březina jako Jeník a Petra Šimková jako Mařenka byli sympatičtí se standardním provedením, byť jsem měl občas pocit, že Mařenku není slyšet.

Pokud se člověk odpoutá od inscenační představy 19. století a připustí, že jsou možné i inscenační postupy století 21., pak se mu bude Prodaná nevěsta líbit. Dokonce jsem přesvědčen, že na toto představení může jít i ten divák, který operu nikdy neviděl a při vyřčení jména opery si vzpomene na novoroční televizní inscenace v režimu (snad) dávno minulém.

Romeo a Julie 27.9.2009 ve14:00 a 19:00

25. října 2009 v 1:24 | klm.007 |  Národní divadlo
Náhoda tomu chtěla, že jsem viděl odpolední i večerní představení. Jelikož obsazení bylo totožné a obě představení byla v podstatě na stejné úrovni, psát budu komplexně.

Michalovi Štípovi se podařilo být uvěřitelným. Dokázal své technické schopnosti přesvědčivě implantovat do výrazu a díky tomu bylo jeho herectví přirozené. Adéla Pollertová díky své postavě to má snažší, nicméně i ona svou technickou zdatnost použila jako základní kámen pro přesvědčivé herectví.

Petr Strnad byl jako vánek, dokázal snadno zužitkovat svou techniku pro lehký taneční projev. Přesto však ve scéně umírání měl jako Merkucio výraz v obličeji bez emocí, což mu zbytečně ubíralo body. Viktor Konvalinka, rozený Benvolio se v této roli pohybuje tak přirozeně až srdce plesá. Byla radost jej opět po velmi dlouhé době vidět na jevišti.

Tybalt Radek Vrátil má tu nevýhodu, že vždy bude srovnáván s Jiřím Kodymem. Výrazem, posilovnou, ba ani tancem mu nemůže konkurovat a tudíž vždy bude druhý, byť dnes to vlastně vůbec nebylo špatné. Stejně i tak dokonalý tanečník jakým je Richard Kročil nemůže nahradit v roli Parise Pavla Pišana. Pišanův Paris byl slizoun, kterého se štítilo celé hlediště. Kročil je elegán, který se vlastně líbí, takže emočně nebude mít Julie v divácích nikdy podporu, proč vlastně toho Parise nechce.

Za zmínku také rozhodně stojí Klára Kutilová v roli Kapuletové. Tato chodící role s velmi malým prostorem má však několik zásadních gest, která prostě musí být dokonalá, aby se příběh správně odvíjel. Kutilová byla v této roli vynikající. Dnes byla prvně v roli. Stejně tak poprvé v roli byli i Tomáš Kopecký a Karel Audy jako "doprovod" a vlastně k tomu není co dodat.

Obě představení měla u diváků úspěch, dokonce večer několik lidí při klaněčce stálo (a ani nevadilo, že to byly fanynky Romea).

Orchestr v první části hrál téměř dokonale (ve smyslu Národního divadla), po přestávce si to trochu pokazil (díky žesťové sekci). Chyběli také muzikanti na mandolínu, jejich part byl hrán ze záznamu.

A pokud jsem minule psal o mexických vlnách ve sboru a nikoliv synchronizaci jak má být, tak dnes byly sbory jako jedno tělo. Ať už tedy šel někdo odpoledne či večer, neprohloupil a opět se ukázalo, že toto představení patří k tomu nejlepšímu co na scéně Národního divadla je.

Věc Makropulos 25.9.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:19 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
V dobré náladě jsem vyrazil (potřetí?) na Věc Makropulos. Ačkoliv má tato inscenace mnoho odpůrců, považuji ji za docela povedenou. Rozhodně mne přitahuje to neobvyklé obsazení hlavní role. Daniela Kolářová je prostě skvělá a myslím, že správně uchopila podstatu role. I ostatní herci dobře slouží celku a představení má úspěch. Je fakt, že hodně lidí řeší, styl inscenace a také co to na tom konci je s tím metrem. A přitom stačí sledovat představení a logicky myslet. Prostě Kristina užije věc Makropulos a díky tomu žije ve 21. století.

Víc nemá cenu psát, už jsem se v minulosti o této hře dost rozepsal. Za zmínku však stojí kouř. Pokud jste představení viděli, tak víte, že se během představení několikrát na scénu vyvalí kouř. Je to vděčná inscenační pomůcka, ovšem to co provedli nyní, byl děs. Na scénu (pokaždé!!!) vypustili tolik kouře, že nebylo nic vidět a hodně dlouho trvalo, že byl pohled na scénu normální. A tak chvíli měli diváci místo divadla, rozhlasovou hru.

Hrdý Budžes 21.9.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:17 | klm.007 |  Divadlo bez zábradlí
Je to až trapné jít poprvé na hru, která měla premiéru už v roce 2002, ale stalo se. Hrdý Budžes. Legenda. Vždy mne od návštěvy odrazovalo vstupné. Téměř čtyři stovky je na činohru skutečně mnoho, zejména pokud mám násobit dvěma, neboť do divadla chodíme dva. Také ta hysterie kolem obsazenosti představení mne nebavila. Nakonec se však "něco" stalo a já po několika letech seděl v Divadle bez zábradlí.

Barbora Hrzánová byla skvělá. Dobře jsem se bavil - ale vlastně jen jejími výstupy. Docela mi tam vadily zbylé postavy, které vždy vynikající náladu umrtvily. S herci to nemá nic společného - Jarmila Vlčková, Libor Jeník, ti hráli normálně. Spíš bych to viděl jako inscenační problém. Jelikož hlavní představitelka hraje i ostatní postavy, nejen sebe, jistě by nebyl problém, aby hrála i ostatní postavy, které hrají "muž" a "žena". Tyto dvě postavy bych však klidně na scéně ponechal a mohli by hrát beze slov.

Každopádně toto pseudomonodrama, tedy jakési divadlo jednoho herce mne pobavilo, diváci byli nadšení, takže pamětníci dob komunismu si jistě užili. I já mnohdy s úsměvem vzpomínal na dobu svého mládí…

Aida 15.9.2009 v 19:00

25. října 2009 v 1:14 | klm.007 |  Národní divadlo
Asi po roce opět Aida. Klasický titul, oblíbený jak mezi turisty, tak i mezi stálými diváky. Verdi snad nikdy nezklame. Velké árie, mohutné sbory a v případě této inscenace i mohutná výprava. Člověk si skutečně připadá jako v někde v Luxoru. Je fakt, že v případě Aidy platí onen příměr, jak bohatou výpravu má Aida, tak bohaté je divadlo. Pokud si vezmeme onen slavný pochod, tak šest tanečníků, kteří imitují nekonečný průvod je skutečně málo. Každopádně lze říct, že toto představení je úspěšným titulem na scéně Národního divadla.

Velkým tahákem dnešního představení byla Eva Urbanová v roli Amneris, ačkoliv pěvecky mnohem zajímavější je Anda-Louise Bogza jakožto Aida. Urbanová, jako hlavní záporná postava měla situaci docela snadnou. Je to nejen dobrá zpěvačka, ale i herečka a dramatické postavy jsou jejím oborem. Byla přesvědčivá a tak publikum plesalo blahem. Bogza, která není tak mediálně známá, je však úžasnou zpěvačkou. Obě tyto dámy byly tedy hvězdami večera. Oleg Kulko, jako Radames tentokrát nebyl nijak moc přesvědčivý, po jeho áriích moc potlesku nebylo.

Orchestr hrál průměrně, opět stará známá parta zvaná "žesťová sekce" měla několik fatálních skřeků. Také trumpetisté na "aidovky" ne zcela zvládli obsluhu tohoto nástroje…

Na první pohled velkolepá Aida, je spíše komornější, ale rozhodně je to typ představení, na které můžete vzít návštěvu do Národního divadla, neboť je to přesně ten typ představení, které si lidé představují, že by Národní divadlo mělo hrát.