Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Den naděje 28.10.2009 v 19:00

30. října 2009 v 23:50 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
Stávám se milovníkem komorních scén. Tedy, ono ani ta velkolepá monstrózní představení nejsou špatná, ale ta komorní dramatika, má přece jen něco do sebe. A v Divadle Kolowrat překvapili. Rozhodně bylo milé překvapení, jak byla scéna v tomto podkrovním divadle uspořádána. Od obvyklého uspořádání bylo upuštěno, prostor byl rozdělen tak, že na jedné delší straně se hrálo a na protější sedělo. Celé divadlo mělo jednotnou tapetu, přibyly dvoje dveře a vstup do divadla se posléze změnil na dveře třetí. Po celé délce jeviště byl byt hlavní hrdinky a tak diváci snadno vnímali přechody z "místnosti do místnosti".

Díky již výše zmíněné jednotné tapetě se stal prostor uzavřenějším a věrohodnějším. I ostatní rekvizity navozovaly domácí atmosféru - byl to takový klasický byt. Děj se odehrával v 50. letech 20. století na Islandu. Nebýt staromódní žehličky a "podivných" kalhot pánského osazenstva, člověk by klidně mohl hru zařadit do současnosti. Tedy, ono vlastně bylo jedno, v které době se děj odehrával. To, co se dělo, by se klidně mohlo dít i nyní a je velmi pravděpodobné, že se to nejen děje, ale i dít bude.

Jak se člověk dočte v programu, uvedená hra byla vytvořena v koprodukci s City Theatre Reykjavík, Island. Rebekka A. Ingimundardóttir si dala skutečně s výpravou záležet. Co se týče hudby, tak tu jsem nijak nevnímal. Kdyby se mne někdo zeptal, co znělo, tak bych nedokázal odpovědět. Sice jako "odborník divadelník" bych to vnímat měl, ale já jako obyčejný divák jsem ji nevnímal, takže vlastně asi byla dobrá, když nerušila. Hudba: Peter J. Charleton. Režisér Gudjon Pedersen vedl herce přesně, jejich typy byly jasné a čitelné, aniž by však sklouzávali ke klišé. Všichni bez výjimky byli uvěřitelní a jejich postavy skutečné. Divák by klidně mohl z hlediště vstoupit mezi skutečné lidi a nikoliv herce.

Jak z logiky věci vyplývá, komorní scéna není pro mnoho herců. Zde šest herců předvádí takový docela obyčejný život. Jakousi tragédii, jež je vlastně dnem naděje. Příběh je velmi dobře usnován, výborně jsem se bavil, ani chvilka nudná. Autor Birgir Sigurdsson dokázal do celého dramatu velmi citlivě vmíchat i humor, takže se příběh o to více stal lidským.

Gudný v podání Kateřiny Burianové je majitelkou domu. Jedno patro pronajímá Lauře Miluši Šplechtové. Ta má dva syny Hördura Michala Slaného a Reynira Jana Hájka. Pak má také duševně nemocnou dceru Aldu Lucii Žáčkovou. Jako poslední postavou v příběhu je Gunnar Ondřej Pavelka, jež je milencem Laury.

Kateřina Burianová hrála velmi civilně. Nebylo potřeba silných gest či mnoho extrovertních emocí. Gudný byla jasně čitelná starší dáma, která díky svým podnájemníkům vystoupila ze svého samotářství a opět nalezla radost ze života. Stejně tak i Ondřej Pavelka, jehož Gunnar byl alkoholik, měl velmi civilní herectví, byť byl často "namol". I zde nebylo třeba velkých hereckých gest. Hájkův Reynir byl na první pohled také velmi civilní, přesto zde bylo potřeba prezentovat vnitřní boj této postavy, která byla jen na první pohled klidná. Hájek přesně zpracoval svou postavu, takže nikdo nemohl být na pochybách, že stoický dlouhán s ironickými poznámkami je časovanou bombou, která dřív či později k překvapení všech vybuchne. Velmi vděčnou rolí byl i Hördur, neboť tato postava nevyzrálého mladíka, dala velkou příležitost Michalu Slanému. Snad veškeré nálady, které se vám vybaví, jsou uvnitř této postavy. Jednou cynik a snob, jindy puberťák a či vlastně dítě anebo také slaboch. Expresívně zahraná postava byla jako kapka rtuti a Michal Slaný z ní vytěžil maximum. Miluše Šplechtová hrála ženu, kterou semlel osud. Mírně hysterická žena s patřičnou špetkou patosu dávala divákům snadnou příležitost pochopit Lauru. Na první pohled by se mohlo zdát, že Lucie Žáčková v roli psychicky nemocné Aldy to měla nejlepší. Málo textu a i kdyby tento text spletla, tak by si toho nikdo nevšiml. Jen se tak kolébala či stála. Taková nic moc akce. A přitom je zcela jasné, že tohle byla pravděpodobně nejtěžší role. Žáčková ani jednou z role nevypadla. Stále to byla ta postižená dívka, ani na okamžik na jevišti nestála herečka. Stejně tak se Žáčkové povedla míra postižení Aldy. Postava nebyla ani jednou k smíchu a to je u "bláznů" vždy to nejtěžší.

O co ve hře jde, vám psát nebudu, doporučuji každému zkušenému divadelníkovi. A pokud se někdo necítí být zkušeným divadelníkem, tak jděte. Věřte, že nebudete zklamáni. Opět je to "obyčejná" hra, kde forma spolupracuje s obsahem. Uvidíte obyčejné divadlo, obyčejný příběh a to jsou ty nejlepší okamžiky v divadle.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama