Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Listopad 2009

Radúz a Mahulena 21.11.2009 ve 14:00

24. listopadu 2009 v 17:27 | klm.007 |  Národní divadlo
Radúz a Mahulena, mládeži nepřístupno. Tak nějak by se dalo stručně charakterizovat mé přání, jak by měla být tato skvělá hra předváděna publiku. Stejně tak i u Pitínského Babičky lze konstatovat, že není zcela vhodná pro děti, ovšem u Radúze a Mahuleny to platí na sto procent. Dokonce i středoškoláci mají občas problém vnitřně strávit tuto hru. O co tedy jde?

Radúz a Mahulena svou vysokou stylizací a archaickým, velmi košatým, leč poněkud těžce stravitelným jazykem vyžaduje maximální soustředěnost na text. A to děti na základní škole nezvládají. Viděl jsem tuto hru po druhé a dnes přede mnou seděly dvě dívenky ze základní školy. Tipuji, že to byly žákyně šesté třídy. Po prvních dvaceti minutách, se začaly děsivě nudit. Špitaly si, vrtěly se, různě si posunky ukazovaly jak je to hrozné, přikrývaly se svetry a každou chvíli se dívaly na mobil, kolik hodin. I ostatní děti, a že jich na odpoledním představení bylo hodně, se zcela určitě nudily, protože jejich otrávené obličeje byly o přestávce vidět na každém rohu.

U středoškoláků se již situace mění, dokážou vnímat čas i prostor na jevišti - pokud je divadlo skutečně zajímá. U této věkové kategorie je spíše problém s vlastními city. Tam kde by mělo přijít dojetí, či skoro slzy, následuje smích. Aby se nějak s emocemi vyrovnali, tak se smějí.

Každopádně bez ohledu na nudící se a vyrušující diváky, je toto představení naprosto úžasné a závěrečný potlesk všech věkových kategorií diváků ukázal, že toto představení je hodno Zlaté kapličky. Respektive je hodno toho, aby bylo inscenováno kdekoliv. Hra to není jednoduchá, i dospělý člověk vlastně po celou dobu pracuje, neboť je potřeba vnímat nejen hru jako celek, ale současně je třeba správně interpretovat všechny ty symboly a překrásný text.

Vojtěch Dyk dnes neměl zcela čistý zpět, ve výškách tak nějak chrchlal, ale na činoherní zpívání, byť v operním balení to postačovalo. Ostatní herci, a že jich moc není, byli skvělí. O přestávce se kuloárech ponejvíce hovořilo o hrozivé Runě Johanně Tesařové a nadaném Vojtěchovi Dykovi jakožto Radúzovi a velmi sympatické Mahuleně Pavle Beretové.

Víc nemá cenu chvalořečit, už jsem to zde jednou udělal. Mám akorát jednu výtku. Hned na začátku, kdy Jiří Štěpnička a Vojtěch Dyk v civilním oděvu čtou část hry. Když jsem to viděl po prvé, tak četli oba. Dnes však četl jen Štěpnička a Dyk to říkal z hlavy. To by vůbec nevadilo, kdyby měl desky s textem otevřené před sebou, ale Dyk je měl přitisknuté k hrudi a "hrál", zatímco Štěpnička "jen četl". Vypadá to velmi nesourodě, velmi divně a Štěpnička pak vypadá, že na rozdíl od Dyka není přepraven. Předpokládám, že Pitínský to inscenoval tak, že to má číst. Tak to, prosím, čtěte, pane Dyku (anebo se jen tak tvařte, to také postačí).

A ještě jedna taková zajímavost. Byl jsem se známými, kteří nikdy nebyli na opeře, ale díky této inscenaci o operu projevili zájem.

Louskáček 14.11.2009 ve 14:00

24. listopadu 2009 v 17:22 | klm.007 |  Národní divadlo
Psát o Louskáčkovi se snad už ani nedá. Plné hlediště, spokojení diváci všech věkových kategorií a vánoční romantika k tomu, prostě není co vytknout.

Krom ne zcela synchronních nástupů, hrál orchestr překvapivě dobře - dokonce i zakletá žesťová sekce. Klára - Adéla Pollertová byla jako vždy roztomilá dívka s palčáky na gumičce. Ve "snu" se proměnila v mladou dámu a dívčí romanatika jako z Harlequinu musela oslovit nejen dívčí publikum. A nebylo se čemu divit, Jiří Kodym jako Louskáček se dnes usmíval a zářil jako skutečný princ a s Pollertovou byli skvěle sehraní. Jediné, co by se dalo vytknout, byla Kodymova variace v Grand pas de deux, která byla tak nějak nevýrazná a tak publikum, do té doby dost nažhavené, potleskem reagovalo dost vlažně. Při klaněčce ale bylo vše zapomenuto a oba sólisté sklidili bouřlivý potlesk.

Víla Vánoc v podání Michaely Wenzelové byla průměrná - nebyla špatná, ale žádné emoce nepřinesla. Radek Vrátil byl přesvědčivě děsivý Lichvář a Alexej Afanassiev v roli "extrémně vykrouceného gay" Ďábla vyvolával bouře smíchu, i když jeho skoky, nebyly tak vysoké, jako při dříve. Afanassiev je však především nový baletní mistr, takže lze předpokládat postupný útlum činnosti na jevišti.

Na druhou stranu Jiří Waňka v plném tanečním rozpuku dnes předvedl... nic. Fatální chyby v Ruském tanci byly na pokraji pádu. Naštěstí parťák Petr Strnad tančil skvěle a tempo Ruského tance je naštěstí tak rychlé, že než se divák vzpamatuje co se to vlastně děje, tak je konec. Přitom je to škoda, Jiří Waňka v sobě ten potenciál má.

Zcela bezkonkurenční byla Aya Watanabe v roli Číňanky. Byla radost se na ni dívat. Lehkost a technická jistota udělala své a na potlesku to bylo znát.

V Harlekýnech mi chyběl Pavel Pišan, protože jeho úsměv tam prostě patří. Za zmínku stojí také "Rej sněhových vloček", kdy dámy nebyly zcela synchronní. Naopak ve "Valčíku" byli všichni skvělí a to nejen sóla (Šimáková, Illyenko, Novotný a Jurisa), ale i sbor. Samostatnou větu si zaslouží Michal Jurisa, který měl ve "Valčíku" zcela překvapivě vysoké skoky.

A ještě taková perlička - holčička přede mnou celou dobu na sedadle tančila, takže o její budoucí kariéře je rozhodnuto a druhá holčička celou dobu řešila, zda jsou domy pravé, jak se dělá kouř, jak jezdí postel. Inu, proti gustu...

Balada pro banditu 12.11.2009 v 19:30

24. listopadu 2009 v 17:18 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Pokud existuje film, ze kterého je mi špatně, jen se o něm někdo zmíní, a který jsem přitom neviděl je Balada pro banditu. Prostě jakákoliv ukázka v televizi mne stále utvrzuje v tom, že to musí být hrozný film. Asi není, ale nikdo mne nepřesvědčí. Přitom inscenace v Divadle na Fidlovačce je velmi povedená. Už jsem ji viděl třikrát.

Jak už to u scénografa Josefa Cillera obvyklé, scéna je otevřená a krom jakýchsi plachet a beden tam nic víc nenajdeme. Režiséru Peteru Gáborovi se podařilo jednoduchými prostředky udělat velmi dobré představení, které má tu pravou odezvu u diváků. Však se také hraje již několik let.

Soubor divadla má pro tuto hru ideální složení. Skvěle vyzpívaný Marek Holý v roli Nikoly (zřejmě díky Kudykamu), předvedl nadstandardní pěvecký výkon. O hereckém výkonu nemá cenu psát, byl skvělý jako vždy. Ta správná směs mladické nerozvážnosti, drzosti, ale i určité naivity za současného překypování emocí dělá Nikolu skutečně živým. Stejně tak i Eržika Michaely Badinkové je postava z masa a kostí. Vděčná je i postava světaznalého Mageriho Ladislava Županiče a realistická postava velitele četníků Pavla Nečase. I Lilian Malkina jakožto Morana doplňuje celý soubor do jedinečné kompozice. Ani nevadilo, že díky zranění Martiny Randové, došlo k jistým inscenačním změnám, nicméně neznalý divák nic nepostřehl.

Představení je velmi vhodné pro studenty, kteří si chtějí užít muzikálu, shlédnout příběh plný lásky a nenávisti a ještě nastudovat povinnou četbu. Ovšem i starší diváci neodejdou zklamáni. Toto představení má své neoddiskutovatelné místo v repertoáru Divadla na Fidlovačce.

Dům Bernardy Alby 4.11.2009 ve 20:00

5. listopadu 2009 v 23:36 | klm.007 |  Hostující soubory
Dům Bernardy Alby je klasika. Federico García Lorca příběh napsal tak dokonale, že v současné době "postačí pouze" zvolit správnou interpretaci. O inscenaci Činoherního studia Ústí nad Labem šly Prahou velmi dobré zvěsti, takže když ústečáci přijeli do Prahy, bylo rozhodnuto.

Představení se hrálo v Roxy, ve známém to pražském klubu. Byl jsem tam poprvé a bylo to hrozné a hnusné. Neexistující nebo nefunkční klimatizace způsobila, že na baru byla děsivá cigaretová mlha. Zápach a kouř pak pronikal i do vlastních divadelních prostor. V Roxy nemají šatny, takže byl člověk nucen držet zimní kabát po celou dobu hry v ruce. Malé dřevěné sedačky na pohodlí moc nepřidaly, takže se příště budu velmi zabývat otázkou, zda jít do Roxy na divadlo. Na druhou stranu však musím konstatovat, že vlastní divadelní prostor byl velmi zajímavý, měl své kouzlo a zcela jistě určitý druh her zde bude mít lepší odezvu, než na scéně jiné. Docela mne překvapilo složení diváků. Krom zástupců "kulturní fronty" - režiséři, tanečníci, choreografové, herci a herečky, bylo v sále také plno "podivných" osob, jako by si odskočili ze squatu. Je to zajímavé, jak má každý divák své divadlo. Věřím tomu, že pokud by toto představení dávali třeba v Národním divadle, dokonce i za stejnou cenu, tak by asi nepřišli…

Po příchodu do sálu na scéně byly již herečky. Všechny ve stejných šatech, všechny s tmavými vlasy. Tmavá scéna s několika kusy nábytku. Herečky po jevišti různě chodily a nejprve to vypadalo, že chodí jen tak, nicméně po chvíli sledování jsem zjistil, že je ve všem systém. Když se pak začalo hrát, tak hlavním výrazným prvkem bylo opakování. Určité pasáže se i několikrát po sobě opakovaly, což působilo velmi zajímavě. Opakování, jakoby se postavy dostávaly do časové smyčky, jednoznačně ukazovalo na bezvýchodnost okolností, ve kterých se postavy nacházely. Nebylo úniku. A když se pak rozezněla hudba Ondřeje Brzobohatého, byla atmosféra věrohodně nastolena. Brzobohatý dobře využil španělské motivy a Silvia Beláková jako "pohybová spolupráce" dokázala s herečkami divy. Nejen jejich tanec, ale i účelné využití prostoru pozitivně působilo. Dodo Gombár ve své režii potlačil všechny kudrlinky, příběh osekal až na kost a díky tomu divák jasně chápal co se v rodině Bernardy Alby děje.

Eva Lecchiová v roli Bernardy Alby byla dokonalá. Nejen, že vypadala jako rodilá Španělka, ale i se tak chovala. Tvrdá, neústupná, divák se jí prostě musel bát. Její postava byla tak silná, že vlastně nikdo vůbec neuvažoval o tom, že by se někdo byť jen pokusil jí odporovat. Magda Weigertová jako Poncia moc prostoru neměla, byla však jistým spojovacím článkem mezi Bernardou a jejími dcerami. Komentovat výkony jednotlivých "dcer" nemá smysl. Všechny dámy byly platné v celé hře. Spolupracovaly, každá měla svou roli. Dcery Bernardy Alby: Marta Vítů, Tereza Hofová, Zuzana Onufráková, Nataša Gáčová, Irena Kristeková, pak v závěru při vrcholící tragédii předvedly neuvěřitelné divadlo, jež zasáhlo celé publikum. V tom všem se pak pohybovala němá mužská postava s koňskou hlavou v podání Jana Plouhara, jež dodávala celému představení punc jakési magičnosti.

I když je příběh jasný, směřující k očekávané tragédii, přesto v této inscenaci je plno náznaků a detailů, které je třeba pozorně sledovat a správně interpretovat. Proto hru doporučuji pouze zkušenému divákovi, který je schopen pochopit i věci, které nejsou zcela jasně vyřčeny a jednoznačně ukázány.

Závěrečné bouřlivé ovace jasně ukázaly, že zvěsti o této inscenaci nelhaly a Dům Bernardy Alby stojí za zhlédnutí.

Hry o Marii 1.11.2009 v 19:00

5. listopadu 2009 v 23:32 | klm.007 |  Národní divadlo
Když se v programu Národního divadla objevila opera Bohuslava Martinů "Hry o Marii", první co mne napadlo, bylo, že je to jen povinná akce divadla, protože na tohle přece nikdo nebude chodit. Kdo chodí častěji do divadla, ví, že běžný divák (tedy ten co jde tak jednou za rok) chodí jen na tituly známé. Z českých oper je to Prodaná nevěsta a Rusalka. Cokoliv jiného je riziko. Vlastně se ani není čemu divit. Pokud si vezmeme cenu vstupenky - tisíc korun a vynásobíme dvěma, protože obvykle se do divadla chodí ve dvou, je jasné, že při takové investici chce mít divák jistotu, že investoval správně. Proto mne docela překvapilo, že Hry o Marii se inscenují jako běžné divadelní představení. Z ekonomického hlediska by asi bylo nejlepší koncertní provedení. Martinů by měl k výročí 50. let od úmrtí důstojnou poctu ve Zlaté kapličce a při odehraní dvou představení by tuto operu viděli všichni ti, co se o operu zajímají. Na premiéru by šli všichni papaláši a příbuzní a známí účinkujících a na druhé představení zbytek Prahy. Při pohledu do programu jsem však zjistil, že se tato opera bude tuto sezónu hrát desetkrát. Děs mne pojal při pomyšlení, jak bude divadlo prázdné a není nic horšího než prázdné divadlo. Turisté na to nepůjdou, když mohou jít do Opery na Verdiho a Češi na náboženskou operu také nepůjdou.

S tím náboženstvím je to skutečně složité. Pokud si vezmeme další "biblickou" operu a to Samsona a Dalilu, tak při posledním uvedení v Národním divadle byla návštěvnost také slabá. A přitom je příběh docela jednoduše postaven na "obyčejném" vztahu muže a ženy. A hudba je složena ve "velice poslouchatelné" formě. A teď si vezměte Hry o Marii. Už jen ten název evokuje náboženství a Bohuslav Martinů - většina lidí zná tohoto skladatele snad jen podle jména. Martinů jednoduše řečeno není divadelní tahák.

Jen pár hodin po generálce se začala šířit šeptanda, že se režiséru Jiřímu Heřmanovi podařil
zázrak. O to větší překvapení bylo, když i kritiky hodnotily toto představení s nadšením. Takovou situaci jsem hodně dlouho nezažil. Sen každého inscenátora - souhlasné pokyvování diváků i odborné kritiky.

Škoda, že i dnes nebylo zcela plno. Naštěstí divadlo včas zareagovalo a změnilo ceny vstupenek z tisíce na dvě stovky a to už návštěvnost přiměřeně ovlivnilo. Snad se šeptandou zaplní i reprízy následující, protože to opravdu stojí zato.

Nechci zde vypisovat, kdo jak zpíval, byl jsem spokojen se všemi. Zcela nečekaně hrál orchestr. Kdybych je neviděl, tak bych si myslel, že hudbu pouštějí z nahrávky. Tak dokonalé to bylo. Je jasné, že je to díky osobnosti dirigenta. Jiří Bělohlávek dokázal něco, po čem touží návštěvník divadla - aby orchestr hrál tak jak to autor předepsal.

Nicméně zpět k inscenaci. Základní otázka tedy zní: "Čím dokázal Heřman vysoce nábožensky založenou operu přiblížit ateistickému publiku?" A odpověď je poměrně jednoduchá. Za prvé je hudba velice dobře napsaná a v interpretaci Bělohlávka dokonale provedená. A za druhé a to si myslím, je právě pozitivum Heřmana, že forma převýšila obsah.

Teorie divadla vede věčný spor, zda je důležitější forma či obsah. Obecně, aniž bych se pouštěl do teoretického rozboru, zastávám názor, že forma i obsah musí spolu kooperovat, aby bylo dílo pro diváka zajímavé.

Hry o Marii to je "jen" modlení a souboj dobra a zla, a kolem dokola anděl a ďábel. Statické a skoro až nudné. Tedy nudné pro toho, kdo nezná Starý a Nový zákon a Bůh je pro něj vousatý stařeček. A na něco takového se tři hodiny dívat? Ani náhodou. Dnešní doba je rychlá, žádá si akci a ne hodinové modlení. Heřman tedy zvolil monstrózní, ba téměř až megalomanskou či kýčovitou výpravu. Forma skutečně převálcovala obsah. Nebylo potřeba sledovat text, slova volně plynula, ale ze všech stran se na diváka valily tuny a tuny nejrůznějších divadelních rekvizit a mašinérií. Vždyť polovinu divadla (lóže na prvním a druhém balkóně obsadil sbor). Další kvantum lidí bylo na jevišti. Bohaté kostýmy Alexandry Gruskové a mohutná scéna Pavla Svobody neustále zaměstnávaly diváky, takže diváci neměli ani chvíli času na to, aby zjistili, že se na scéně v mluveném slově skoro nic neděje.

Heřman neponechal nic náhodě. Každý krok, každý pohyb byl naplánován. Všichni účinkující se pohybovali velmi přesně, mnohé situace vypadaly jako z kreseb starých mistrů. Světla Daniela Tesaře a choreografie Jana Kodeta jasně dokázaly, že režisér věděl co chce a své požadavky jasně dokázal předat oběma kolegům. Nasvícení dokázalo divy a stejně tak i tanečníci odvedli skvělou práci. Jak už z popisované monstrosity logicky vyplývá, krom sboru divadla účinkoval i Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor.

Úspěch byl veliký. Část publika při klaněčce stála. A tak forma zvítězila nad obsahem. Bylo to drahé, hodně drahé, ale (stálý) divák potřebuje čas od času i v Praze vidět světovou operu. Doporučuji všem, protože tohle se hned tak nevidí.

A na závěr ještě poznámku k obsahu a formě. Kousek ode mne seděla řádová sestra. Docela mne zajímalo, jak se jí to asi líbí. Při potlesku tleskala hodně a při odchodu se spokojeně usmívala. Předpokládám, že tato žena má bibli v malíku, takže pro ni musela být forma i obsah v rovnováze. Pak tedy pro některé diváky byla forma i obsah v souladu a Jiří Heřman se stal géniem…

Nájemníci pana Swana aneb peníze na cestě 31.10.2009 v 19:00

1. listopadu 2009 v 22:34 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Po všech těch tragédiích a psychologických hrách jsem se šel občerstvit na frašku. Je zajímavé, že termín fraška má pejorativní význam a přitom je to na divadle tak těžká disciplína. V první řadě je to umění z řetězu nesmyslných situací udělat srozumitelný tvar, kde neuvěřitelné bude uvěřitelné a ještě to bude dávat smysl. Jelikož je fraška komedie vyhnaná na druhou, je jasné, že jedním z rozhodujících faktorů bude také rychlost, či spíše tempo hry. Gag střídá gag a divák nemá šanci vydechnout. Pokud se tak stane, divák se zamyslí, nad jakouže to blbostí se směje, začne přemýšlet a fraška se z divadla vypaří jako dotace magistrátu.

V Divadle pod Palmovkou nasadili známý titul a to Cooneyho frašku "Cash on Delivery", kterou hrají pod názvem Nájemníci pana Swana aneb peníze na cestě. Zajímavé jistě je, že tutéž hru, ale pod názvem Habaďúra hrají v Divadle na Fidlovačce.

Viděl jsem obě hry a tak mohu srovnávat. Ale vlastně ani není co. Srovnávat herecké obsazení nemá smysl. Obě hry liší, jak režií, tak i koncepcí, je jasné, že každý herec roli pojal dle svého. Tohle nejsou alternace. Nejzajímavější tak zůstává skutečnost, že na Palmovce hodně krátili. Hra je skutečně hodně krácená, ale přitom časově se to nijak zvlášť neprojevilo. Na Fidlovačce začínají v 19:30 a hra končí ve 21:50. Celkový čas: 2:20. Na Palmovce se začíná v 19:00 a končí ve 21:10. Celkem tedy: 2:10. Skutečně mne to překvapilo, že tolik vyškrtaného textu se vejde do cca 10 minut. Asi to bude tou rychlou akcí.

Libeňskou hru režíroval Antonín Procházka. Procházkovi se podařilo díky krácení udělat hru srozumitelnější. Zatímco po verzi z Fidlovačky jsem byl schopen shrnout obsah hry do: "chaos a zmatek, vtip za vtipem, směješ se od začátku až do konce", tak Libeňskou inscenaci jsem schopný převyprávět souvisle. A přitom jsem se taky smál od začátku až do konce. Je pravdou, že díky mnoha škrtům jsou některé menší role hodně osekány, takže herci nemají moc prostoru.

Co se týká hereckých výkonů, tak rozhodně za zmínku stojí celý soubor. Jejich kreace jsou velmi bohaté, herci správně drží rytmus a to drží diváky. První půle utekla tak rychle, že když padla opona, tak jsem si myslel, že se chystá jen krátká přestavba. Druhá půlka pak byla úplně šílená, takže to opět uteklo jako voda. Ovšem na druhou stranu je třeba říct, že díky škrtům se ve hře objevila slabší místa, kdy na chvíli spadl rytmus, ale herci dokázali svými vtípky brzy (po několika vteřinách, byť na frašku je to dlouhá doba) hru opět nahodit.

Krom předepsaných gagů si plno gagů vymysleli sami herci, což jistě příběhu dodá autentičnost. Neverbální gagy byly skutečně velmi dobře vymyšlené a bylo vidět, že si s tím dali herci hodně práce. A pak se v tom šíleném rytmu občas někdo přeřekl, Miroslava Pleštilová jednou přišla o minutu dřív, takže opět hned odešla, Zuzana Slavíková začala svým jménem oslovovat Radka Zimu, který jí to hned vpálil zpět a Eva Kodešová se odbourala, za škodolibých grimas Zuzany Slavíkové a Filipa Rajmonta, když se jí jako opilec snažil vysvětlit, že Norman je mrtev. Napadá mne plno dalších gagů, které stojí za zmínku, ale vyjmenovávat je nebudu, abych vám nekazil radost.

A zde konečně kompletní obsazení:

Eric Swan Jan Teplý
Linda Swan Barbora Valentová
Norman Bassett Radek Zima
Mr. Jenkins Filip Rajmont j.h.
Strýček George Ivo Kubečka
Sally Chessingtonová Miroslava Pleštilová
Dr. Chapman Rostislav Čtvrtlík
Mr. Forbright Jan Konečný
Mrs. Cowper Zuzana Slavíková
Brenda Dixon Eva Kodešová


Pokud mám doporučit, tak jednoznačně doporučuji. Svěží odpočinková hra pro celou rodinu. A pokud bych se měl rozhodnout pro verzi na Palmovce či pro verzi na Fidlovačce, tak… tak bych doporučil obě. U obou jsem se dobře bavil a to je hlavní.