Když se v programu Národního divadla objevila opera Bohuslava Martinů "Hry o Marii", první co mne napadlo, bylo, že je to jen povinná akce divadla, protože na tohle přece nikdo nebude chodit. Kdo chodí častěji do divadla, ví, že běžný divák (tedy ten co jde tak jednou za rok) chodí jen na tituly známé. Z českých oper je to Prodaná nevěsta a Rusalka. Cokoliv jiného je riziko. Vlastně se ani není čemu divit. Pokud si vezmeme cenu vstupenky - tisíc korun a vynásobíme dvěma, protože obvykle se do divadla chodí ve dvou, je jasné, že při takové investici chce mít divák jistotu, že investoval správně. Proto mne docela překvapilo, že Hry o Marii se inscenují jako běžné divadelní představení. Z ekonomického hlediska by asi bylo nejlepší koncertní provedení. Martinů by měl k výročí 50. let od úmrtí důstojnou poctu ve Zlaté kapličce a při odehraní dvou představení by tuto operu viděli všichni ti, co se o operu zajímají. Na premiéru by šli všichni papaláši a příbuzní a známí účinkujících a na druhé představení zbytek Prahy. Při pohledu do programu jsem však zjistil, že se tato opera bude tuto sezónu hrát desetkrát. Děs mne pojal při pomyšlení, jak bude divadlo prázdné a není nic horšího než prázdné divadlo. Turisté na to nepůjdou, když mohou jít do Opery na Verdiho a Češi na náboženskou operu také nepůjdou.
S tím náboženstvím je to skutečně složité. Pokud si vezmeme další "biblickou" operu a to Samsona a Dalilu, tak při posledním uvedení v Národním divadle byla návštěvnost také slabá. A přitom je příběh docela jednoduše postaven na "obyčejném" vztahu muže a ženy. A hudba je složena ve "velice poslouchatelné" formě. A teď si vezměte Hry o Marii. Už jen ten název evokuje náboženství a Bohuslav Martinů - většina lidí zná tohoto skladatele snad jen podle jména. Martinů jednoduše řečeno není divadelní tahák.
Jen pár hodin po generálce se začala šířit šeptanda, že se režiséru Jiřímu Heřmanovi podařil
zázrak. O to větší překvapení bylo, když i kritiky hodnotily toto představení s nadšením. Takovou situaci jsem hodně dlouho nezažil. Sen každého inscenátora - souhlasné pokyvování diváků i odborné kritiky.
zázrak. O to větší překvapení bylo, když i kritiky hodnotily toto představení s nadšením. Takovou situaci jsem hodně dlouho nezažil. Sen každého inscenátora - souhlasné pokyvování diváků i odborné kritiky.
Škoda, že i dnes nebylo zcela plno. Naštěstí divadlo včas zareagovalo a změnilo ceny vstupenek z tisíce na dvě stovky a to už návštěvnost přiměřeně ovlivnilo. Snad se šeptandou zaplní i reprízy následující, protože to opravdu stojí zato.
Nechci zde vypisovat, kdo jak zpíval, byl jsem spokojen se všemi. Zcela nečekaně hrál orchestr. Kdybych je neviděl, tak bych si myslel, že hudbu pouštějí z nahrávky. Tak dokonalé to bylo. Je jasné, že je to díky osobnosti dirigenta. Jiří Bělohlávek dokázal něco, po čem touží návštěvník divadla - aby orchestr hrál tak jak to autor předepsal.
Nicméně zpět k inscenaci. Základní otázka tedy zní: "Čím dokázal Heřman vysoce nábožensky založenou operu přiblížit ateistickému publiku?" A odpověď je poměrně jednoduchá. Za prvé je hudba velice dobře napsaná a v interpretaci Bělohlávka dokonale provedená. A za druhé a to si myslím, je právě pozitivum Heřmana, že forma převýšila obsah.
Teorie divadla vede věčný spor, zda je důležitější forma či obsah. Obecně, aniž bych se pouštěl do teoretického rozboru, zastávám názor, že forma i obsah musí spolu kooperovat, aby bylo dílo pro diváka zajímavé.
Hry o Marii to je "jen" modlení a souboj dobra a zla, a kolem dokola anděl a ďábel. Statické a skoro až nudné. Tedy nudné pro toho, kdo nezná Starý a Nový zákon a Bůh je pro něj vousatý stařeček. A na něco takového se tři hodiny dívat? Ani náhodou. Dnešní doba je rychlá, žádá si akci a ne hodinové modlení. Heřman tedy zvolil monstrózní, ba téměř až megalomanskou či kýčovitou výpravu. Forma skutečně převálcovala obsah. Nebylo potřeba sledovat text, slova volně plynula, ale ze všech stran se na diváka valily tuny a tuny nejrůznějších divadelních rekvizit a mašinérií. Vždyť polovinu divadla (lóže na prvním a druhém balkóně obsadil sbor). Další kvantum lidí bylo na jevišti. Bohaté kostýmy Alexandry Gruskové a mohutná scéna Pavla Svobody neustále zaměstnávaly diváky, takže diváci neměli ani chvíli času na to, aby zjistili, že se na scéně v mluveném slově skoro nic neděje.
Heřman neponechal nic náhodě. Každý krok, každý pohyb byl naplánován. Všichni účinkující se pohybovali velmi přesně, mnohé situace vypadaly jako z kreseb starých mistrů. Světla Daniela Tesaře a choreografie Jana Kodeta jasně dokázaly, že režisér věděl co chce a své požadavky jasně dokázal předat oběma kolegům. Nasvícení dokázalo divy a stejně tak i tanečníci odvedli skvělou práci. Jak už z popisované monstrosity logicky vyplývá, krom sboru divadla účinkoval i Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor.
Úspěch byl veliký. Část publika při klaněčce stála. A tak forma zvítězila nad obsahem. Bylo to drahé, hodně drahé, ale (stálý) divák potřebuje čas od času i v Praze vidět světovou operu. Doporučuji všem, protože tohle se hned tak nevidí.
A na závěr ještě poznámku k obsahu a formě. Kousek ode mne seděla řádová sestra. Docela mne zajímalo, jak se jí to asi líbí. Při potlesku tleskala hodně a při odchodu se spokojeně usmívala. Předpokládám, že tato žena má bibli v malíku, takže pro ni musela být forma i obsah v rovnováze. Pak tedy pro některé diváky byla forma i obsah v souladu a Jiří Heřman se stal géniem…