Radúz a Mahulena, mládeži nepřístupno. Tak nějak by se dalo stručně charakterizovat mé přání, jak by měla být tato skvělá hra předváděna publiku. Stejně tak i u Pitínského Babičky lze konstatovat, že není zcela vhodná pro děti, ovšem u Radúze a Mahuleny to platí na sto procent. Dokonce i středoškoláci mají občas problém vnitřně strávit tuto hru. O co tedy jde?
Radúz a Mahulena svou vysokou stylizací a archaickým, velmi košatým, leč poněkud těžce stravitelným jazykem vyžaduje maximální soustředěnost na text. A to děti na základní škole nezvládají. Viděl jsem tuto hru po druhé a dnes přede mnou seděly dvě dívenky ze základní školy. Tipuji, že to byly žákyně šesté třídy. Po prvních dvaceti minutách, se začaly děsivě nudit. Špitaly si, vrtěly se, různě si posunky ukazovaly jak je to hrozné, přikrývaly se svetry a každou chvíli se dívaly na mobil, kolik hodin. I ostatní děti, a že jich na odpoledním představení bylo hodně, se zcela určitě nudily, protože jejich otrávené obličeje byly o přestávce vidět na každém rohu.
U středoškoláků se již situace mění, dokážou vnímat čas i prostor na jevišti - pokud je divadlo skutečně zajímá. U této věkové kategorie je spíše problém s vlastními city. Tam kde by mělo přijít dojetí, či skoro slzy, následuje smích. Aby se nějak s emocemi vyrovnali, tak se smějí.
Každopádně bez ohledu na nudící se a vyrušující diváky, je toto představení naprosto úžasné a závěrečný potlesk všech věkových kategorií diváků ukázal, že toto představení je hodno Zlaté kapličky. Respektive je hodno toho, aby bylo inscenováno kdekoliv. Hra to není jednoduchá, i dospělý člověk vlastně po celou dobu pracuje, neboť je potřeba vnímat nejen hru jako celek, ale současně je třeba správně interpretovat všechny ty symboly a překrásný text.
Vojtěch Dyk dnes neměl zcela čistý zpět, ve výškách tak nějak chrchlal, ale na činoherní zpívání, byť v operním balení to postačovalo. Ostatní herci, a že jich moc není, byli skvělí. O přestávce se kuloárech ponejvíce hovořilo o hrozivé Runě Johanně Tesařové a nadaném Vojtěchovi Dykovi jakožto Radúzovi a velmi sympatické Mahuleně Pavle Beretové.
Víc nemá cenu chvalořečit, už jsem to zde jednou udělal. Mám akorát jednu výtku. Hned na začátku, kdy Jiří Štěpnička a Vojtěch Dyk v civilním oděvu čtou část hry. Když jsem to viděl po prvé, tak četli oba. Dnes však četl jen Štěpnička a Dyk to říkal z hlavy. To by vůbec nevadilo, kdyby měl desky s textem otevřené před sebou, ale Dyk je měl přitisknuté k hrudi a "hrál", zatímco Štěpnička "jen četl". Vypadá to velmi nesourodě, velmi divně a Štěpnička pak vypadá, že na rozdíl od Dyka není přepraven. Předpokládám, že Pitínský to inscenoval tak, že to má číst. Tak to, prosím, čtěte, pane Dyku (anebo se jen tak tvařte, to také postačí).
A ještě jedna taková zajímavost. Byl jsem se známými, kteří nikdy nebyli na opeře, ale díky této inscenaci o operu projevili zájem.