Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Prosinec 2009

Zlatovláska 31.12.2009 v 15:00

31. prosince 2009 v 22:35 | klm.007 |  Národní divadlo
Tak jako každým rokem i letos si balet Národního divadla připravil pro věrné diváky speciální verzi některého z představení. Letos padla volba na Zlatovlásku. Výběr to byl velmi dobrý. Zlatovláska je sama o sobě vtipná, je dosti rozvolněná, takže jakákoliv změna je akceptovatelná. Díky tomu všechny vtípky zapadly do kontextu a výsledný efekt byl skvělý. Jako obvykle byla největším strašákem trapnost. Letos se podařilo všechno ukočírovat a žádné trapné okamžiky nebyly.

Od sólistů po posledního sboristu se všichni aktivně zapojili. Je těžké vyzdvihnout to nejlepší, takže jen vyjmenuji pár vtípků: Alexandre Katsapov maskovaný knírem a barevnými parukami s Adélou Pollertovou tančili snad všechny možné choreografie najednou. Během představení mohl znalý divák u různých tanečníků poznat Santu, Carmen, Sólo, Louskáčka, Fausta... Petr Strnad jako 100% hipík, Radovan Hrbek s obličejem ala KISS, Karel Audy a Tomáš Červinka jakožto rybáři byli v trenýrkách, Mravenci dámy měly na zadečku natažená tanga. Na konci druhé části Zlatovláska roztáhla nohy a Jiřík mohl vniknout, takže když mu ji pak muška na konci ukázala, Zlatovláska vystoupila i s dítětem. Při předání Zlatovlásky Zlému králi měla na obličeji gumovou masku.

Jakýmsi průvodcem celého večera byl slepý mravenec, který se během představení stále objevoval, do všeho narážel a všude padal (snad) Tereza Kučerová. Každopádně jedením z vrcholů představení byla volba Miss, kdy Zlatovláska a 11 sester mělo s čísly promenádu po jevišti. Velký úspěch měla také cesta Jiříka zpět na zámek. Do jedné ruky vodítko se psem a do druhé cestovní tašku. V cestovní tašce byla uložena Adéla!

Jakýmsi hostujícím tanečníkem byl Michal Štípa sedící jako divák v první řadě, který ač na svých stránkách psal, že v tuto dobu bude v Lublani, byl při každé příležitosti líbán Martinem Zbrožkem.

Představení mělo vělký úspěch, nicméně i když na obsazení bylo vytisknuto upozornění, že se jedná o silvestrovskou verzi, tak je to stále málo, neboť v hledišti byli stále diváci, kteří šli na seriózní představení. Tolik tedy alespoň malé postřehy z podařeného konce roku. Všem tanečníkům přeji hodně zdraví a bavte nás dál!

Cyrano z Bergeracu 28.12.2009 v 19:00

31. prosince 2009 v 0:29 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Pro dobrou náladu, trochu klasiky. Po Vánocích vedla cesta na osvědčený titul, na osvědčenou inscenaci. Viděl jsem podruhé. Hlavní změna byla ta, že Radek Zima v roli hraběte de Guiche měl paruku. Ač by se zdálo, že to není podstatné, tak podstatné to je. Radek Zima tuto postavu hraje jednou s parukou a jednou bez. Zřejmě dle chuti.

Je to zvláštní, ale díky paruce působí hrabě dost nepříjemně a postava se tak více stává zápornou. Hlavní protivníci hraběte - Cyrano a Kristián, totiž hrají bez paruky. Je tudíž jasné, že hrabě bez paruky není moc společensky odlišen od oněch dvou. Má-li však paruku, je postava hraběte opravdu velmi důstojná, nejen co do vystupování, ale i prezentací síly a majetku. Myslím, že by Radek Zima měl hrát hraběte de Guiche jen v paruce.

Povánočně naladění diváci a snad i navnaděni 50% slevou vstupného, zaplnili celé hlediště. Některé to však stejně nebavilo - usnuli či si hráli s mobilem. Ovšem závěrečná klaněčka byla velmi pozitivní, potlesk byl téměř skandovaný.

Proškrtaná hra neztrácí tempo ani humor a tak zejména na začátku se diváci velmi dobře baví. Jan Teplý je osvědčený milovník a tak se v roli Kristiána pohybuje velmi jistě a jeho Kristián je velmi sympatický. Překrásná Tereza Kostková jako Roxana přitahuje diváky po celou dobu hry a nenechává nikoho na pochybách, že pro takovou ženu muži skutečně páchají všechny ty šílenosti. Velmi přesvědčivý je pochopitelně i hlavní hrdina. Martin Stránský má všechny atributy být dobrým Cyranem. Divák se ihned ztotožní s touto postavou, neboť Stránský vynikajícím způsobem vyvolává ty správné emoce. Romantika to je to, proč se vyplatí jít na toto představení do Divadla pod Palmovkou.

A taková perlička. Kateřina Macháčková zaskakovala v takové malé roli za Marcelu Nohýnkovou. Díky tomu došlo k malé "srážce" v replikách jednotlivých postav. Běžný divák si zcela jistě ničeho nevšiml a já se dobře bavil.

Marie Stuartovna 21.12.2009 v 19:00

25. prosince 2009 v 15:31 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Budiž odpuštěno režiséru Danielu Špinarovi. Po Vojckovi, který u mne a u většiny publika propadl, nastudoval v Divadle na Vinohradech Schillerovu Marii Stuartovnu, která opravdu stojí za vidění.

Pokud se zamyslím nad tím, jak je tato hra na českých jevištích prezentována, vyjde jednoduchá odpověď. Dlouhé monology, statický herecký projev a kostýmy vážící 50 kg a stojící 50.000 korun.
Hra je to velmi často hraná, svým textem nadčasová a pokud divadlo disponuje dvěmi silnými herečkami, je jasné, že se na repertoáru objeví.

Do této ustálené představy pak vnikl Daniel Špinar a šeptanda se Prahou okamžitě nesla. Destrukce všeho. Likvidace zažitých postupů a kontroverzní pohled na věc. Což o to, pokud bych neviděl Vojcka, který mne skutečně neoslovil, tak bych se těšil, ale představa, co udělá s tímto titulem mne poněkud děsila. Ovšem to mne neodradilo a tak jsem vyrazil na jednu z předpremiér.
Zcela jistě na první pohled upoutá obsazení. Dagmar Havlová - Veškrnová je stále herečka, která přitahuje pozornost díky svému působení na Hradě. Na druhé straně mediálně téměř neznámá Lucie Juřičková, známá vlastně jen z dabingu a z Ulice. Mám pocit, že ji snad ani diváci Ulice zde v této hře nepoznali.

Mají tyto dvě dámy co nabídnout? Bude jejich hraní fungovat a bude na jevišti skutečné divadlo a nikoliv jen jakási exhibice? To byly otázky, které mne lákaly do divadla.

Jak to tak vypadá, začátek 21. století je v divadle symbolem hledání nových postupů. Osvědčené klasické interpretace jsou bořeny a divákovi jsou předkládány nové postupy a nové náhledy na hru. To pochopitelně vede u starších a konzervativních diváků k nesouhlasným projevům. Divadlo se tak mnohdy dostává do slepé uličky, když většina jejich předplatitelů jsou starší konzervativní diváci. Ti pak musí sledovat hry, které se jim nelíbí - a dávají to patřičně najevo. Na druhou stranu nové postupy mohou přilákat nové (mladé?) diváky, kteří hledají i v tak statických hrách, jako je Marie Stuartovna, akci.

Divadlo, zřejmě si vědomo kontroverzí režiséra přistoupilo k vynikajícímu kroku. Přímo na stránkách divadla, v sekci "aktuality" je režisérův pohled na hru - jak ji vidí a jak ji chce dělat. DOPORUČUJI tedy každému, kdo se chystá na toto představení, aby si to nastudoval. Mnohé pochopí a s mnohým se zcela jistě ztotožní. Uvedený režijní záměr je otištěn i v divadelním programu, ale program se většinou čte až po představení a to by mohlo být pozdě.

Nechci tedy opisovat a popisovat jednotlivé scény, to si nastudujte sami. Vezmu to tak nějak od začátku do konce, jak mi to v paměti uvízlo. Začátek hry, kdy je Marie Sturartovna - Dagmar Havlová - Veškrnová ve vězení je dost konzervativně pojat. Statické deklamování navozuje pocit standardně pojaté hry. Havlová diváky pomalu uvádí do příběhu. Zatímco ve Višňovém sadu diváci ještě komentovali Havlovou jako paní prezidentovou. Tentokrát už byla Havlová vzata na milost a je vnímána jako herečka.

Pak se ocitáme u Alžběty. Triumfální příjezd královny nenechá diváky na pochybách, že tohle představení rozhodně nebude nudné a konzervativní. Lucie Juřičková k nepoznání maskovaná, předvádí neuvěřitelné kreace. Seniorky přede mnou si málem nesouhlasně ukroutily hlavu, nad každým projevem Juřičkové.

Zcela jistě k vrcholným zážitkům patří setkání Marie a Alžběty. Od nejistých projevů obou dam se pomalu přesouváme k monstrózní hádce a souboji o červený koberec, který je zde symbolem moci. Z nejistých projevů postupně stoupáme na vrchol mocenského boje, abychom pak opět spadli do marasmu moci. Havlová a Juřičková dokonale dokázaly, že pochopily režisérův záměr a současně ukázaly jak vynikající jsou herečky.

Stejně tak je i zajímavá příprava na popravu Marie, kdy se nejen scéna, ale vlastně celé jeviště rozebere a Marie ve svatebních šatech odchází na popravu. Havlová zde působí nejen velmi překrásně a důstojně, ale současně velmi lidsky. Vlastně lze říct, že Havlová hru zachraňuje pro konzervativní diváky, kteří jsou z Alžběty poněkud rozčarovaní. Marie totiž do jisté míry splňuje představy o tradičním pojetí postav v této hře. Jisté je však jedno, ať je Marie oděná do bohatých toalet či nikoliv, Marie z Vinohrad nevyvolává u diváků soucit, skoro bych až řekl, že se více fandí Alžbětě.

I Alžběta má svou velkou scénu. Pominuli její etrée, které je nejen efektní, ale i šokující a dále pak výše zmíněné setkání s Marií, tak zůstává její závěrečná scéna. Ta totiž není ani velkolepá, ani konfrontační. Je to osobní výpověď Alžběty, kterou Juřičková předvedla neskutečně jednoduše, srozumitelně a přitom neuvěřitelně silně. Vidět majestát, kterak je zhroucený do obyčejné ženy, kterak táhne svůj obrovský portrét, je velký divadelní zážitek.

Ostatní herci vlastně jen nahrávají. Jan Šťastný jako Robert Dudley, ač má vlastně hlavní mužskou roli, nijak neovlivňuje chod děje. Nemá šanci se prosadit vedle silných dam. O ostatních rolích ani nemluvě. Zvýšeného potlesku se dostalo Janě Hlaváčové jako Mariině chůvě, ale vzhledem k mimi rozsahu role, se jednalo spíše o potlesk pro oblíbenou herečku. Michal Novotný jako francouzský velvyslanec je vtipnou složkou představení a to nejen díky blonďaté kudrnaté paruce, ale pochopitelně i díky své "češtině s francouzským přízvukem." Za zmínku také stojí to, že místo Jiřího Čapky v roli Melvila hrál opět Michal Novotný. Jaroslav Satoranský, Ivan Řezáč, Jiří Žák a Jaromír Meduna neměli díky velikosti role příležitost rozpracovat charaktery svých postav a tak zůstali u svých standardních prezentací. Jan Holík díky své dlouhatánské paruce a oblečením se stal poněkud rockovější postavou. Nejen vzhledem ke svému zevnějšku, ale také i díky energickému pohybu, jeho role nezapadla mezi ostatní.

Samostatný odstavec si zaslouží Daniel Bambas. Státní sekretář William Davidson je totiž prezentován zcela současně. Nejen moderní oblečení, včetně moderních obrouček dioptrických brýlí, ale i vlasy staženými do culíku a deskami s propiskou z něj dělají "opravdového mladého ambiciózního státního úředníka." Poslední stádium chůze, pak už je jen běh - to je pohyb Williama Davidsona. Zařídit tohle a támhleto. Neustálý stres, aby všechno na hradě fungovalo. Tato skvěle režijně vymyšlená a výborně zahraná postava odvádí v představení kus práce. Díky této postavě se Alžbětin hrad stává tak realistický, tak současný. Přesně takhle to přece vypadá i v současných palácích. Snad jen ty plastové židle v nich nyní nenajdeme. Na druhou stranu však tato "plastová" scéna od Henricha Borárose působí velmi současně.

Scéna je opravdu velmi dobře vymyšlená, účelná. Nenajdeme zde zbytečnosti. Je vidět, že režisér věděl co chce a Henrich Boráros dokázal požadavky režiséra splnit. I kostýmy Lindy Boráros zapadají do režijní představy. Na jednu stranu konzervativně oděná Marie a vedle toho extravagantní Alžběta. Oba typy kostýmů jsou jasně čitelné. Mužská část hereckého souboru se oděna tak civilně, že na generálkách mnoho lidí lituje, že ještě nejsou ušité kostýmy pro pány (osobní sdělení uvadečky).

Jiří Hájek - hudba. Jsem spokojený, nicméně je třeba uvést, že diváci v kategorii 50+ hudbu nesli dost nelibě.

Nový překlad Hanuše Karlacha je skutečně nový, ve smyslu moderního jazyka. Díky tomu hra dostává současný nádech a aktuálnost. Zkrácením hry se pak hra stává dynamičtější, což jistě ocení zejména mladší publikum.

Myslím, že představení je velmi povedené. Ač byl potlesk docela dobrý, myslel jsem, že úspěch bude mít hra větší. Otázkou tedy opravdu zůstává, nakolik je již standardní konzervativní publikum Divadla na Vinohradech připraveno na novou inscenační éru divadla.

Jak jsem výše zmínil seniorky, které nad Alžbětou kroutily hlavou a při potlesku před přestávkou v podstatě netleskaly, tak to nakonec správně pojmenovaly. Když totiž představení skončilo, tak ta jedna řekla druhé: "Nakonec to nebylo tak špatné." Druhá pak na to odvětila: "Protože jsme si zvykly."

Ano, divák si musí zvyknout, že éra historických her, které byly statické a v bohatých kostýmech je naštěstí pryč.

Představení rozhodně doporučuji. Diváci do čtyřiceti let nebudou mít s inscenací žádný problém. Osobně se domnívám, že naopak obvyklé pojetí této hry by bylo pro tuto generaci, zejména studenty, poněkud nudné. Přesto doporučuji před návštěvou divadla přečíst si inscenační záměr režiséra.

Žebrácká opera 11.12.2009 v 19:00

12. prosince 2009 v 13:06 | klm.007 |  Národní divadlo
Bez hlavního hitu "Žralok zuby", s neuvěřitelně nudnou a prázdnou první třetinou, za asistence všech možných vulgarismů, lze jen těžko vydržet do konce Žebrácké opery, kterou začalo uvádět Národní divadlo.

Hra je nově přeložena - Daria Ullrichová, text hry a Jan Tošovský, songy. Proti překladu Ullrichové nic nemám, slova plynula srozumitelně. Bohužel však zcela otřesné jsou překlady hudebních textů. Díky neuvěřitelné topornosti, nesrozumitelnosti a krkolomnosti, se pak jakákoliv píseň stává jen jakýmsi melodramatickým deklamováním a kouzlo hry s písněmi je v nenávratnu. Pokud k tomu připočtu nespočet vulgarismů, které zcela nekorespondují s poměrně uhlazeným textem hry, kde se sprostě nemluví, je dílo zkázy dokonáno. Však se také velmi nelibě o přestávkách na baru texty písní probíraly. Zcela šokující pro mne bylo, když jsem se v programu dověděl, že překladatel textů se snažil o co největší doslovnost. To je prostě ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel. Pak ať se inscenátoři nediví, že po písních nenastává potlesk, když píseň prostě není píseň.

Ani režisér Ivan Rajmont nějak nezvládl situaci. Představení je neuvěřitelně dlouhé - 2 hodiny 45 minut. Jsou dvě přestávky, takže lze hovořit celkem snadno o jednotlivých třetinách.

Hned na začátku je třeba se vyrovnat se scénickou koncepcí. Scénu dělal Martin Černý a působí jakýmsi postmodernismem - nějak mi připomínala Vojcka z Vinohrad. Tuto atmosféru také doplňovala svými kostýmy Michaela Hořejší. Scéna a kostýmy mi nijak nevadily, zdá se, že ani publikum o přestávkách o nich nehovořilo.

První třetina je neskutečně prázdná a tím pádem i nudná. Ačkoliv je slyšet text, který je velmi zajímavý, na jevišti je prázdno. Herci se pohybují v jakési jiné dimenzi a nejsou schopni přesvědčit diváky o účelu svého jednání. Marně hledám slova, která by lépe popsala první třetinu, než popěvkem z písně těsně před první přestávkou: "A všechno je to v prdeli."

O přestávce chodily po chodbách jen stíny diváků, jindy bouřlivě konverzující. Několik lidí také odešlo.

Druhá třetina byla naopak naprosto skvělá. Svižnost a naprostá srozumitelnost v jednání jednotlivých postav. Mělo to začátek, prostředek i konec. Být takhle postavené celé představení, rozhodně by se nejednalo o propadák.

Třetí třetina, byla sice lepší než ta první, ale po třetině druhé opět ztrácela dech. Ani velkolepé finále nezachránilo zcela vlažnou klaněčku.

Ani hvězda velkého kalibru jakým je Vojtěch Dyk, představení nezachránil. Dykův Macheath je vysoce stylizovaná postava, připomínající Jokera z Batmana. Dyk si s postavou velmi vyhrál, lze skutečně říct, že je to jedna z mála opravdu skutečných postav v této hře. Dyk zde také dokonale využil svou výšku a skvělý zpěv. Krom Sabiny Králové, která také působila ve zpívaných partech věrohodně, však zpěv ostatních byl spíše špatný.

J.J. Peachum - Jan Novotný nemá dostatek sil, aby přenesl nesmrtelné pravdy o životě chudých a životě bohatých, které lze nazývat satira. Novotný je slabý na to, aby byl opravdovým protihráčem Dyka. Novotného Peachum se postupně mění v jakého si stařečka, až zcela vyšumí.
S interpretací C. Peachumové v podání Evy Salzmannové jsem měl ze začátku problém. Pořád jsem si říkal, co to je? Proč? Až později jsem pochopil a na výstupy Salzmannové se těšil. Ta určitá afektovanost spojená se stylizovaným pohybem měla něco do sebe. Otázkou je, zda není pozdě až v polovině hry získat pochopení pro určitou postavu.

Antonie Talacková to měla docela jednoduché. Polly nenabízí nic, než mladou jednoduchou ženu. Takové se nacházejí v každé druhé inscenaci. Ovšem Eva Vrbková v roli Lucy byla vděčnou komickou postavou.

Milan Stehlík a jeho Smith opět dokázal, že je mistrem malých rolí. K tomu se ještě přidává Boris Hybner, který ve své téměř němé roli dokázal zahrát policajta ala groteska. Hybner tak v mnohém přispěl k úspěšné druhé třetině, neboť co krok to gag.

Poněkud podivnou postavou je i Alexej Pyško v roli Browna. Je to opět postava, která je bez života. Krom jeho příjezdu na Trigách v závěru hry je to postava zapomenutelná. Karel Pospíšil v extra mini roli pastora vzbudil po první větě v publiku rozruch, neboť bylo slyšet: "To je ten z Vékávéček."

Zcela opomíjený v programu je orchestr, o kterém tam není ani zmínka. Je zde pouze zmiňován Petr Kofroň jako "hudební nastudování", a přitom hudba zněla velmi příjemně.

Jak je vidět, většina postav není vůbec ničím zajímavá. To však není vina herců, to je vina režiséra. Nepovedené přestavení, které by si jistě zasloužilo zkrátit a to zejména v první a třetí třetině. Národní divadlo tak promarnilo jedinečnou šanci uvést v současné muzikálové Praze nějaký kus se "zpěvy a tanci", který by na velké scéně přilákal i ty, co chodí právě jen a pouze na současné muzikály nevalné kvality. Zatímco současné komerční muzikály nabízejí profesionální inscenace plytkých textů a libret, Národní divadlo nabízí skvělou hru režírovanou "amatérským" režisérem Rajmontem, který se stává čím dál tím víc neschopným. Tím narážím na jeho předchozí režii ve Stavovském divadle - Dva vznešení příbuzní, které lze také označit za propadák. Návštěvník Národního divadla by tak pro příště kromě zjišťování "kdo v tom hraje, měl spíše zjišťovat "kdo to režíruje."

Žebráckou operu v Národním divadle lze doporučit pouze skalním fanouškům Vojty Dyka, protože v závěru hry je odměněn pohledem na Dyka oděného jen ve slipech. Ale to je na první scénu poněkud málo.

Nakročeno k derniéře. Ach, jo!

Faust 8.12.2009 v 19:00

9. prosince 2009 v 2:37 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Velké ambice na malé ploše způsobily, že Faust je nevyrovnané dílo, hodné škrtů na všech stranách. Člověk zajímající se o dění v Národním divadle byl připraven ze šeptandy na to, že Faust, tak zcela není Faust, ale je tak trochu i Kabaret a vlastně dohromady je to zcela nový produkt. Vezmeme-li však v úvahu běžného diváka, který se bude o představení zajímat jindy než když je v mediích propíraná premiéra, může být a zřejmě i bude zklamán.

Zdeňku Prokešovi jako autorovi libreta nelze v podstatě nic vytknout. Snad jen zbytečnou rozvláčnost. Mé výtky směřují k vlastní realizaci představení. Zatímco scéna Martina Černého je zcela funkční skýtající bezpočet variant, tak světelný design Libora Vaculíka je děsivý. Příliš mnoho světel, příliš mnoho barev tak posunuje představení od jednoduchých a o to účelnějších inscenačních prostředků směrem k barevné show, kdy je forma důležitější než obsah a to diváka rozptyluje. Světla skutečně svítí a blikají ze všech možných stran, ve všech možných barvách a tvarech. Samotný příběh by byl dostatečně nosný i bez těchto berliček.

Je však fakt, že se Liborovi Vaculíkovi zcela nepodařilo docela jednoduchý a srozumitelně strukturovaný děj zajímavě převyprávět divákovi. Pokud se podíváme na první část, odehrávající se od nástupu fašismu ke konci války, jsme neustále atakováni přímým vykreslením doby - pravé uniformy, pravé vlajky, pravé hákové kříže, praví vězni koncentračních táborů. Dokonce vidíme i pravého Hitlera, včetně jeho projevu. A aby toho nebylo málo, střílí se z pravých zbraní.

Okolnosti II.světové války jsou natolik hrůzné, že je jen velmi těžko divadelně realizovatelný poválečný vývoj tak, aby byl stejně dynamický jako díl válečný.

Naprostá nerovnost "války" v části první a "komunismu" v části druhé, dělá z tohoto představení prodlužovanou nudu. Zatímco "válka" je propracovaná do nejmenších detailů tak, že mnohdy lze z děje přímo vyvozovat letopočet, "komunismus" se jen tak lehce dotýká diváka. Následkem toho divák i v druhé polovině, žije z "hákových křížů" a Hitlera, zatímco Stalin se objeví jen na okamžik. Pokud by první část byla naznačena stejně, jako část druhá, představení by se stalo ucelenější.
Vyprávění je vedeno pomocí "filmových střihů", přestavba stíhá přestavbu. V jednotlivých obrazech se najde plno dobrých nápadů, celkově však zásadní problém vidím v tom, kdy během přestavby nastane "zatmívačka". Sice není vidět vlastní přestavba, na druhou stranu však člověk každých deset minut vypadne z děje - jako by měl nastat reklamní blok. Bez "zatmívaček" by to jistě bylo ucelenější představení.

Jak jsem již výše naznačil, kostýmy od Romana Šolce jsou realisticky podány, velmi dobře dokreslují jak postavy tak děj. Šolc měl také vděčnou roli krom válečných kostýmů vytvořit také kostýmy pro "dívky v kabaretu". Veselé a hravé, do kabaretu jako stvořené kostýmy však nezachránily naprosto tristní výstupy dívek v kabaretu. Tedy, nic proti tanečnicím, vlastně nic ani proti choreografii. Zásadní problém je v tom, že v té hrůze z násilí, kdy tyto scénky měly atmosféru odlehčit, to naprosto nefungovalo. Nudné, vlastně až zdržující od plynoucího děje. Naštěstí, po každém takovém výstupu zněl umělý potlesk, takže vůbec nevadilo, že diváci netleskali. A tak se jedinou komickou vložkou staly bachařky, protože Nelly Danko a Jana Jodasová, jsou prostě kouzelné.

Vaculíka je však třeba pochválit za velmi dobrý výběr hudby. Hudba je skvělá. Zlatým písmem do análů Národního divadla by měli tesat jméno Petra Maláska. Tento dělník hudby, v tom nejlepším slova smyslu, dokázal naprosto geniálně pospojovat jednotlivé hudební kusy tak, že se z toho stal jednolitý útvar, který by jistě obstál i jako samostatná nahrávka. A že jsou autoři hudby dost rozdílní: Igor Stravinskij, Dmitrij Šostakovič, John Williams, židovské písně a Petr Malásek.

Než se dostanu k jednotlivým postavám, musím rozhodně zmínit vztah Gretchen - Waltra - Sieglera. Aby člověk pochopil jejich vztah, musí si přečíst program. To však odporuje zásadám baletního vyprávění, když je přece známo, že tancem nelze říct "sestra, bratr, včera, zítra". Taková školácká chyba. Takže, Siegler je do Gretchen zamilovaný, Walter je její bratr… Ani vztah Sabriny vůči Feustelovi není zcela jednoznačně určen, byť lze postupně dovodit, že je to jakási milenka.

Přes tyto jisté komunikační šumy jsou však postavy jako takové docela jasně vykresleny. Kamelot Jonáše Dolníka budí docela strach. Tihle postpubertální výrostci jsou nebezpeční v každém režimu, pokud jsou v nějaké té extremistické skupině. Na Zuzanu Šimákovou v překrásném kostýmu byl skutečně pěkný pohled. I když její role Sabriny nebyla velká, dokázala si vydobýt místo na jevišti. I Jiří Waňka jako Siegler, nemaje moc prostoru byl nepřehlédnutelný a v roli pevný. Tomáš Rychetský dokázal z role Waltra vytěžit maximum. Naprosto věrohodná postava. Pohyboval se naprosto přirozeně a zejména jeho bytí v koncentračním táboře bylo naprosto přesvědčivé. Skutečně není malých rolí.

Pro mistryni světa v gagu, hlavní komičku souboru, představitelku dětí všeho věku, včetně rozmazlených puberťaček Adélu Pollertovou byla role Gretchen zcela jistě výzvou. Dokáže tento "diblík jeviště" zahrát opravdovou ženu, ženu v extrémních životních situacích, ženu zřetelně stárnoucí? Adéla Pollertová to jednoznačně dokázala. Velmi lehce přecházela z veselého a uvolněného obličeje v obličej s odrazem smrti. Dokázala přesvědčivě zestárnout i jednoduše zemřít.

Zcela paradoxně nejhorší byl Feustel. Nikoliv však tanečník, ale postava. Autor si nedal žádnou práci k propracování postavy, ta se tak stala velmi plochou, bez vývoje, tažena ostatními postavami. Kdyby se role Feustela škrtla, nikdo by to ani nepostřehl a Gretchen s Mentesem by si vystačili sami. Dnes tuto unylou postavu tančil Alexandre Katsapov. Byl skvělý, byl dokonalý, ovšem díky psychologii postavy se mohl Katsapov angažovat pouze v tanečních číslech. Duety s Pollertovou byly výborně postavené, bylo vidět, že jsou oba tanečníci sehraní, byť drobná zaváhání občas byla, ale to je zanedbatelné. Zde je třeba pochválit i Vaculíka, který postavil tyto duety tak, že by jistě obstály i jako samostatná čísla na nejrůznějších "gala". Je tedy škoda, že první tanečník nedostal větší možnost prokázat krom svého tanečního umění i umění herecké.

Ovšem i ostatní duety, tria a podobně, které byly namíchány z různých postav, byly velmi dobře postavené. Proti čistě tanečním sekvencím nelze nic namítat.

Pokud tedy existuje nějaký důvod, pro který na Fausta jít, je jím Richard Kročil v roli Mentese. Každý jeho výstup byl očekáván s větší a větší dychtivostí. Kročil si během prvních několika minut naprosto získal publikum. Nejen jeho pantomimickým vyjadřováním, ale naprostým zosobněním zla. Alfred Hitchcock říkal, že čím dokonalejší je zločinec, tím dokonalejší je film. A Kročil zde představuje zosobnění zla. Kročil nehraje, Kročil je. Do detailu promyšlená gesta. To se Vaculíkovi skutečně povedlo. Smrtonosný pohled, který mrazil i zabíjel. A k tomu všemu něco naprosto neuvěřitelného - Kročilovy taneční dispozice. Skoky velké a lehké, až mu jeviště bylo malé. Nohy zvedal tak vysoko, že výš už to snad ani nejde. Díky této božské taneční dispozici se tak postava dostala do zajímavé roviny vnímání. Zatímco taneční slovník ostatních postav byl tak trochu "chodící", tak Kročil se se svou technikou jednoznačně a naprosto viditelně odlišoval. To mu dodávalo nadpřirozenou auru a nebylo pochyb, že Feustel není z tohoto světa. Pokud by někdy někdo chtěl ocenit nějakého tanečníka z tohoto představení, pak je to jednoznačně Richard Kročil. Bravo, Bravo, Bravo.


A to je tak asi všechno co mám na srdci. Dobrý úmysl měl být ještě nějakým supervizorem proškrtán, aby se děl zrychlil. Ačkoliv byla délka představení 2,5 hodiny s jednou přestávkou, představení bylo nesmírně (subjektivně) dlouhé. Pokud bych měl doporučit, tak jen na vlastní nebezpečí, neboť reakce diváků ve frontě na šatnu byly velmi rozporuplné. Někomu se líbilo, někomu ne - o přestávce jsem stál u vchodu a napočítal 20 lidí, kteří odešli. Někomu se líbila první část, jinému druhá. Hodně lidem vadil Hitler a většině lidí vadila střelba (tady není "bum, bum" z Napoli). Pro milovníky Richarda Kročila je však důvod návštěvy jasný. V Bradavicích mají Lorda Voldemorta, ve Staváku je Mentese.

Malované na skle 6.12.2009 v 15:00

6. prosince 2009 v 21:53 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Po bezmála deseti letech od premiéry nemá cenu o tomto představní psát. Je jasné, že obstálo. I já jej viděl už několikrát. Tentokrát jsem šel jen tak, po dvoutýdenním absťáku po divadle. Pohoda a dobrá nálada je jasným výsledkem této roztomilé pohádky.

Během představení mi na mysl vytanul článek Petra Holce z Reflexu, ze dne 19. 11. 2009. Pokud ten článek neznáte, přečtěte si jej. Je k nalezení i na internetových stránkách Reflexu. Tento doslova štvavý článek plný nenávisti, by zcela jistě mohl být vlajkovou lodí příslušné propagandistické skupiny bojující proti "ničení vkusu televizních diváků". Autor se totiž skutečně jasným propagandistickým slovníkem opírá do současných televizních seriálů. Krom všeobecného opovrhování touto produkcí, útočí i na herce. Jistě, o intelektuální úrovni televizních seriálů nemá cenu diskutovat, ale nač tenhle útočný tón.

A kritizovat herce za jejich práci a ještě ke všemu na soukromých televizích, je zcela mimo mísu.
Co má však tento článek společného s dnešním představením? Je to jednoduché. Pokud bychom vyjmuli ze souboru Yvettu Blanarovičovou, která si svou slávu vydobyla televizním "Čertíkem", tak v představení hrají právě mnohé televizní seriálové hvězdy. Pokud by tyto seriály nebyly, tak by v představení hráli neznámí herci. A přiznejme si, do divadla se chodí na herce. Pokud není člověk stálým návštěvníkem konkrétního divadla, jediná šance jak poznat herce je televize. Vždyť to znáte - vyprávíte známým jaké bylo super divadlo, že by na to měli jít a oni se vás v první řadě nejprve zeptají: "A kdo tam hraje?". Až pak se řeší cena…

Kdo by tedy znal tyto skvělé herce, pokud by nehráli v oněch tolik haněných seriálech? Jan Zadražil (VKV), Tereza Bebarová (Ulice), Zuzana Vejvodová (Ulice), Eliška Nezvalová (Ordinace) či Pavel Nečas (Ulice). Stačí si o přestávce stoupnout do baru a řeč je jen o těchto seriálových hercích. Snad jen o Bebarové se dnes nehovořilo, neboť ji díky masce moc lidí nepoznalo.

Nicméně zpět k představení. Nohavicovi se skutečně povedlo velmi dobře přeložit a přebásnit tuto hru, která je díky tomu velmi domácká a lidová. Ať se vyzdvihuje tu swing, tu jazz, nakonec se divadlo stejně nejvíc rozvášní při lidovkách.

A krom výše uvedených seriálových hvězd, za zmínku stojí i ostatní: David Hák, Hanuš Bor, Zdeněk Palusga, Daniel Rous, Břetislav Slováček, Pavla Vojáčková či Monika Kobrová. Za samostatnou zmínku stojí naprosto skvělí "Zbojníci": Jan Zadražil, Matěj Kužel, Denny Ratajský, Marek Holý a Jiří Racek. Jejich zbojnické taneční kreace, byly tou pověstnou třešinkou na celém dortu.

Skvělá pohádka na nedělní odpoledne, vhodná jak pro děti, tak i pro dospělé. Pokud ještě existuje v Praze někdo, kdo toto představení neviděl, tak utíkejte, utíkejte!