Budiž odpuštěno režiséru Danielu Špinarovi. Po Vojckovi, který u mne a u většiny publika propadl, nastudoval v Divadle na Vinohradech Schillerovu Marii Stuartovnu, která opravdu stojí za vidění.
Pokud se zamyslím nad tím, jak je tato hra na českých jevištích prezentována, vyjde jednoduchá odpověď. Dlouhé monology, statický herecký projev a kostýmy vážící 50 kg a stojící 50.000 korun.
Hra je to velmi často hraná, svým textem nadčasová a pokud divadlo disponuje dvěmi silnými herečkami, je jasné, že se na repertoáru objeví.
Do této ustálené představy pak vnikl Daniel Špinar a šeptanda se Prahou okamžitě nesla. Destrukce všeho. Likvidace zažitých postupů a kontroverzní pohled na věc. Což o to, pokud bych neviděl Vojcka, který mne skutečně neoslovil, tak bych se těšil, ale představa, co udělá s tímto titulem mne poněkud děsila. Ovšem to mne neodradilo a tak jsem vyrazil na jednu z předpremiér.
Zcela jistě na první pohled upoutá obsazení. Dagmar Havlová - Veškrnová je stále herečka, která přitahuje pozornost díky svému působení na Hradě. Na druhé straně mediálně téměř neznámá Lucie Juřičková, známá vlastně jen z dabingu a z Ulice. Mám pocit, že ji snad ani diváci Ulice zde v této hře nepoznali.
Mají tyto dvě dámy co nabídnout? Bude jejich hraní fungovat a bude na jevišti skutečné divadlo a nikoliv jen jakási exhibice? To byly otázky, které mne lákaly do divadla.
Jak to tak vypadá, začátek 21. století je v divadle symbolem hledání nových postupů. Osvědčené klasické interpretace jsou bořeny a divákovi jsou předkládány nové postupy a nové náhledy na hru. To pochopitelně vede u starších a konzervativních diváků k nesouhlasným projevům. Divadlo se tak mnohdy dostává do slepé uličky, když většina jejich předplatitelů jsou starší konzervativní diváci. Ti pak musí sledovat hry, které se jim nelíbí - a dávají to patřičně najevo. Na druhou stranu nové postupy mohou přilákat nové (mladé?) diváky, kteří hledají i v tak statických hrách, jako je Marie Stuartovna, akci.
Divadlo, zřejmě si vědomo kontroverzí režiséra přistoupilo k vynikajícímu kroku. Přímo na stránkách divadla, v sekci "aktuality" je režisérův pohled na hru - jak ji vidí a jak ji chce dělat. DOPORUČUJI tedy každému, kdo se chystá na toto představení, aby si to nastudoval. Mnohé pochopí a s mnohým se zcela jistě ztotožní. Uvedený režijní záměr je otištěn i v divadelním programu, ale program se většinou čte až po představení a to by mohlo být pozdě.
Nechci tedy opisovat a popisovat jednotlivé scény, to si nastudujte sami. Vezmu to tak nějak od začátku do konce, jak mi to v paměti uvízlo. Začátek hry, kdy je Marie Sturartovna - Dagmar Havlová - Veškrnová ve vězení je dost konzervativně pojat. Statické deklamování navozuje pocit standardně pojaté hry. Havlová diváky pomalu uvádí do příběhu. Zatímco ve Višňovém sadu diváci ještě komentovali Havlovou jako paní prezidentovou. Tentokrát už byla Havlová vzata na milost a je vnímána jako herečka.
Pak se ocitáme u Alžběty. Triumfální příjezd královny nenechá diváky na pochybách, že tohle představení rozhodně nebude nudné a konzervativní. Lucie Juřičková k nepoznání maskovaná, předvádí neuvěřitelné kreace. Seniorky přede mnou si málem nesouhlasně ukroutily hlavu, nad každým projevem Juřičkové.
Zcela jistě k vrcholným zážitkům patří setkání Marie a Alžběty. Od nejistých projevů obou dam se pomalu přesouváme k monstrózní hádce a souboji o červený koberec, který je zde symbolem moci. Z nejistých projevů postupně stoupáme na vrchol mocenského boje, abychom pak opět spadli do marasmu moci. Havlová a Juřičková dokonale dokázaly, že pochopily režisérův záměr a současně ukázaly jak vynikající jsou herečky.
Stejně tak je i zajímavá příprava na popravu Marie, kdy se nejen scéna, ale vlastně celé jeviště rozebere a Marie ve svatebních šatech odchází na popravu. Havlová zde působí nejen velmi překrásně a důstojně, ale současně velmi lidsky. Vlastně lze říct, že Havlová hru zachraňuje pro konzervativní diváky, kteří jsou z Alžběty poněkud rozčarovaní. Marie totiž do jisté míry splňuje představy o tradičním pojetí postav v této hře. Jisté je však jedno, ať je Marie oděná do bohatých toalet či nikoliv, Marie z Vinohrad nevyvolává u diváků soucit, skoro bych až řekl, že se více fandí Alžbětě.
I Alžběta má svou velkou scénu. Pominuli její etrée, které je nejen efektní, ale i šokující a dále pak výše zmíněné setkání s Marií, tak zůstává její závěrečná scéna. Ta totiž není ani velkolepá, ani konfrontační. Je to osobní výpověď Alžběty, kterou Juřičková předvedla neskutečně jednoduše, srozumitelně a přitom neuvěřitelně silně. Vidět majestát, kterak je zhroucený do obyčejné ženy, kterak táhne svůj obrovský portrét, je velký divadelní zážitek.
Ostatní herci vlastně jen nahrávají. Jan Šťastný jako Robert Dudley, ač má vlastně hlavní mužskou roli, nijak neovlivňuje chod děje. Nemá šanci se prosadit vedle silných dam. O ostatních rolích ani nemluvě. Zvýšeného potlesku se dostalo Janě Hlaváčové jako Mariině chůvě, ale vzhledem k mimi rozsahu role, se jednalo spíše o potlesk pro oblíbenou herečku. Michal Novotný jako francouzský velvyslanec je vtipnou složkou představení a to nejen díky blonďaté kudrnaté paruce, ale pochopitelně i díky své "češtině s francouzským přízvukem." Za zmínku také stojí to, že místo Jiřího Čapky v roli Melvila hrál opět Michal Novotný. Jaroslav Satoranský, Ivan Řezáč, Jiří Žák a Jaromír Meduna neměli díky velikosti role příležitost rozpracovat charaktery svých postav a tak zůstali u svých standardních prezentací. Jan Holík díky své dlouhatánské paruce a oblečením se stal poněkud rockovější postavou. Nejen vzhledem ke svému zevnějšku, ale také i díky energickému pohybu, jeho role nezapadla mezi ostatní.
Samostatný odstavec si zaslouží Daniel Bambas. Státní sekretář William Davidson je totiž prezentován zcela současně. Nejen moderní oblečení, včetně moderních obrouček dioptrických brýlí, ale i vlasy staženými do culíku a deskami s propiskou z něj dělají "opravdového mladého ambiciózního státního úředníka." Poslední stádium chůze, pak už je jen běh - to je pohyb Williama Davidsona. Zařídit tohle a támhleto. Neustálý stres, aby všechno na hradě fungovalo. Tato skvěle režijně vymyšlená a výborně zahraná postava odvádí v představení kus práce. Díky této postavě se Alžbětin hrad stává tak realistický, tak současný. Přesně takhle to přece vypadá i v současných palácích. Snad jen ty plastové židle v nich nyní nenajdeme. Na druhou stranu však tato "plastová" scéna od Henricha Borárose působí velmi současně.
Scéna je opravdu velmi dobře vymyšlená, účelná. Nenajdeme zde zbytečnosti. Je vidět, že režisér věděl co chce a Henrich Boráros dokázal požadavky režiséra splnit. I kostýmy Lindy Boráros zapadají do režijní představy. Na jednu stranu konzervativně oděná Marie a vedle toho extravagantní Alžběta. Oba typy kostýmů jsou jasně čitelné. Mužská část hereckého souboru se oděna tak civilně, že na generálkách mnoho lidí lituje, že ještě nejsou ušité kostýmy pro pány (osobní sdělení uvadečky).
Jiří Hájek - hudba. Jsem spokojený, nicméně je třeba uvést, že diváci v kategorii 50+ hudbu nesli dost nelibě.
Nový překlad Hanuše Karlacha je skutečně nový, ve smyslu moderního jazyka. Díky tomu hra dostává současný nádech a aktuálnost. Zkrácením hry se pak hra stává dynamičtější, což jistě ocení zejména mladší publikum.
Myslím, že představení je velmi povedené. Ač byl potlesk docela dobrý, myslel jsem, že úspěch bude mít hra větší. Otázkou tedy opravdu zůstává, nakolik je již standardní konzervativní publikum Divadla na Vinohradech připraveno na novou inscenační éru divadla.
Jak jsem výše zmínil seniorky, které nad Alžbětou kroutily hlavou a při potlesku před přestávkou v podstatě netleskaly, tak to nakonec správně pojmenovaly. Když totiž představení skončilo, tak ta jedna řekla druhé: "Nakonec to nebylo tak špatné." Druhá pak na to odvětila: "Protože jsme si zvykly."
Ano, divák si musí zvyknout, že éra historických her, které byly statické a v bohatých kostýmech je naštěstí pryč.
Představení rozhodně doporučuji. Diváci do čtyřiceti let nebudou mít s inscenací žádný problém. Osobně se domnívám, že naopak obvyklé pojetí této hry by bylo pro tuto generaci, zejména studenty, poněkud nudné. Přesto doporučuji před návštěvou divadla přečíst si inscenační záměr režiséra.
Snazim se najit jmeno recenzenta, ale - nejak - jářku - se mi to nedaří... to není dobré psát anonymní kritiky...