Bez hlavního hitu "Žralok zuby", s neuvěřitelně nudnou a prázdnou první třetinou, za asistence všech možných vulgarismů, lze jen těžko vydržet do konce Žebrácké opery, kterou začalo uvádět Národní divadlo.
Hra je nově přeložena - Daria Ullrichová, text hry a Jan Tošovský, songy. Proti překladu Ullrichové nic nemám, slova plynula srozumitelně. Bohužel však zcela otřesné jsou překlady hudebních textů. Díky neuvěřitelné topornosti, nesrozumitelnosti a krkolomnosti, se pak jakákoliv píseň stává jen jakýmsi melodramatickým deklamováním a kouzlo hry s písněmi je v nenávratnu. Pokud k tomu připočtu nespočet vulgarismů, které zcela nekorespondují s poměrně uhlazeným textem hry, kde se sprostě nemluví, je dílo zkázy dokonáno. Však se také velmi nelibě o přestávkách na baru texty písní probíraly. Zcela šokující pro mne bylo, když jsem se v programu dověděl, že překladatel textů se snažil o co největší doslovnost. To je prostě ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel. Pak ať se inscenátoři nediví, že po písních nenastává potlesk, když píseň prostě není píseň.
Ani režisér Ivan Rajmont nějak nezvládl situaci. Představení je neuvěřitelně dlouhé - 2 hodiny 45 minut. Jsou dvě přestávky, takže lze hovořit celkem snadno o jednotlivých třetinách.
Hned na začátku je třeba se vyrovnat se scénickou koncepcí. Scénu dělal Martin Černý a působí jakýmsi postmodernismem - nějak mi připomínala Vojcka z Vinohrad. Tuto atmosféru také doplňovala svými kostýmy Michaela Hořejší. Scéna a kostýmy mi nijak nevadily, zdá se, že ani publikum o přestávkách o nich nehovořilo.
První třetina je neskutečně prázdná a tím pádem i nudná. Ačkoliv je slyšet text, který je velmi zajímavý, na jevišti je prázdno. Herci se pohybují v jakési jiné dimenzi a nejsou schopni přesvědčit diváky o účelu svého jednání. Marně hledám slova, která by lépe popsala první třetinu, než popěvkem z písně těsně před první přestávkou: "A všechno je to v prdeli."
O přestávce chodily po chodbách jen stíny diváků, jindy bouřlivě konverzující. Několik lidí také odešlo.
Druhá třetina byla naopak naprosto skvělá. Svižnost a naprostá srozumitelnost v jednání jednotlivých postav. Mělo to začátek, prostředek i konec. Být takhle postavené celé představení, rozhodně by se nejednalo o propadák.
Třetí třetina, byla sice lepší než ta první, ale po třetině druhé opět ztrácela dech. Ani velkolepé finále nezachránilo zcela vlažnou klaněčku.
Ani hvězda velkého kalibru jakým je Vojtěch Dyk, představení nezachránil. Dykův Macheath je vysoce stylizovaná postava, připomínající Jokera z Batmana. Dyk si s postavou velmi vyhrál, lze skutečně říct, že je to jedna z mála opravdu skutečných postav v této hře. Dyk zde také dokonale využil svou výšku a skvělý zpěv. Krom Sabiny Králové, která také působila ve zpívaných partech věrohodně, však zpěv ostatních byl spíše špatný.
J.J. Peachum - Jan Novotný nemá dostatek sil, aby přenesl nesmrtelné pravdy o životě chudých a životě bohatých, které lze nazývat satira. Novotný je slabý na to, aby byl opravdovým protihráčem Dyka. Novotného Peachum se postupně mění v jakého si stařečka, až zcela vyšumí.
S interpretací C. Peachumové v podání Evy Salzmannové jsem měl ze začátku problém. Pořád jsem si říkal, co to je? Proč? Až později jsem pochopil a na výstupy Salzmannové se těšil. Ta určitá afektovanost spojená se stylizovaným pohybem měla něco do sebe. Otázkou je, zda není pozdě až v polovině hry získat pochopení pro určitou postavu.
Antonie Talacková to měla docela jednoduché. Polly nenabízí nic, než mladou jednoduchou ženu. Takové se nacházejí v každé druhé inscenaci. Ovšem Eva Vrbková v roli Lucy byla vděčnou komickou postavou.
Milan Stehlík a jeho Smith opět dokázal, že je mistrem malých rolí. K tomu se ještě přidává Boris Hybner, který ve své téměř němé roli dokázal zahrát policajta ala groteska. Hybner tak v mnohém přispěl k úspěšné druhé třetině, neboť co krok to gag.
Poněkud podivnou postavou je i Alexej Pyško v roli Browna. Je to opět postava, která je bez života. Krom jeho příjezdu na Trigách v závěru hry je to postava zapomenutelná. Karel Pospíšil v extra mini roli pastora vzbudil po první větě v publiku rozruch, neboť bylo slyšet: "To je ten z Vékávéček."
Zcela opomíjený v programu je orchestr, o kterém tam není ani zmínka. Je zde pouze zmiňován Petr Kofroň jako "hudební nastudování", a přitom hudba zněla velmi příjemně.
Jak je vidět, většina postav není vůbec ničím zajímavá. To však není vina herců, to je vina režiséra. Nepovedené přestavení, které by si jistě zasloužilo zkrátit a to zejména v první a třetí třetině. Národní divadlo tak promarnilo jedinečnou šanci uvést v současné muzikálové Praze nějaký kus se "zpěvy a tanci", který by na velké scéně přilákal i ty, co chodí právě jen a pouze na současné muzikály nevalné kvality. Zatímco současné komerční muzikály nabízejí profesionální inscenace plytkých textů a libret, Národní divadlo nabízí skvělou hru režírovanou "amatérským" režisérem Rajmontem, který se stává čím dál tím víc neschopným. Tím narážím na jeho předchozí režii ve Stavovském divadle - Dva vznešení příbuzní, které lze také označit za propadák. Návštěvník Národního divadla by tak pro příště kromě zjišťování "kdo v tom hraje, měl spíše zjišťovat "kdo to režíruje."
Žebráckou operu v Národním divadle lze doporučit pouze skalním fanouškům Vojty Dyka, protože v závěru hry je odměněn pohledem na Dyka oděného jen ve slipech. Ale to je na první scénu poněkud málo.
Nakročeno k derniéře. Ach, jo!