Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Leden 2010

La Sylphide / Napoli 31.1.2010 v 15:00

31. ledna 2010 v 23:01 | klm.007 |  Národní divadlo
Po poněkud chladném začátku, se oba hlavní protagonisté (Alexandre Katsapov a Marta Drastíková) brzy dostali do tempa.

Katsapov byl jako obvykle sázkou na kvalitu, věrným divákům opět přinesl potěšení nejen z tance, ale i z projevu. Těžko říct, zda úmyslně či z nedbalosti, ale drobnými gesty a mimikou je jeho James pokaždé jiný. Díky tomu je každá repríza pro stálého diváka milým osvěžením. Martě Drastíkové více sedí ta vážnější poloha Sylphidy, což potvrdila zcela bezpečně v závěru, neboť její dnešní umírání rozplakalo děti v hledišti. A tak to má být.

Velký podíl na úspěchu měl i Igor Žukov, který díky mužskému prvku udělal z Madge opravdu silně negativní postavu. Jeho závěrečný "souboj" s Jamesem byl skvělý. Jako kometa zářil Gurn. Jiří Waňka se dnes velmi dobře prosadil v celém představení. Ztvárnění Gurna jako naivního veselého chlapečka dává vyniknout Waňkovi mezi sborem, který je téměř stále kolem něj. Zvolení tohoto tanečního výrazu však je riskantní, neboť dětinsky vypadající a jednající Gurn může sklouznout mimo dramatický rámec postavy, protože Katsapovův James je dospělý muž a tak by se mohlo stát, že Gurn přestane být konkurentem a stanese mladším bratrem či dokonce synem. Dnes to však Waňkovi skvěle vyšlo, byla radost se na něj dívat. Na závěr taková malá perlička. Na začátku představení, když se James míjel se Sylphidou, tanečníci do sebe vrazili rukama až to pěkně plesklo. Naštěstí se nic nestalo. Zatímco v Sylphidě hrál orchestr děsivě, v Napoli to docela šlo.

Všichni tanečníci v Napoli se snažili, dobrou náladu vyvolali, tak co víc si přát. Za zmínku stojí Ondřej Novotný (1.variace solo), který byl lehký jako pírko a nebýt posledního doskoku, napsal bych, že byl pohádkově dokonalý. I Oleksandr Kysil (2.variace solo), byl velmi svěží a obratný.

V tarantele zářili Jiří Waňka a Pavlína (Pavla) Mráziková. Této tanečnici se vlastně dařilo skvěle ve všech jejích výstupech a mezi ostatními tanečnicemi vynikla.

Povedené představení, které opět ukázalo, že dobře provedené romantiky není nikdy dost.

Divotvorný hrnec 25.1.2010 v 19:30

30. ledna 2010 v 0:33 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Jak jsem mohl zapomenout! V tom kvantu představení, která se na mne valí, člověk občas zapomene na "rodinné stříbro". Nebýt kamarádky, která chtěla vidět Divotvorný hrnec, asi bych zapomenul docela. A není se čemu divit - naposledy jsem toto představení viděl před třemi lety.

A ani po letech toto představení nezestárlo. Snad jen herci poněkud zestárli, někteří spíše dospěli a jiným vypadaly vlasy. Každopádně představení se ještě nerozpadlo a to si tam herci přidávají pěkné vtípky. Pochopitelně hlavní postavou je Václav Svoboda. Jeho Čochtan je tak opravdový, je radost jej sledovat. Svoboda dokázal tuto roli naprosto zcivilnit, divák ani nepostřehne, že je to jen hra, že to není vodník, že je to herec.

Petr Rychlý, hlavní našeptávač všech možných komických a mimo scénář postavených situací se lehce pohybuje v tomto komickém žánru. Zuzana Vejvodová jako roztomilá Káča a Marek Holý jako Woody zde opět velmi dobře zvládá roli prvního milovníka. V téměř pantomimické roli Susan vtipná Iva Pazderková.

Ačkoliv nebylo plno, bylo plno ve "druhém pořadí", kde seděli studenti z klubu mladého diváka. Jejich nadšení neznalo mezí. A tak pokud doma máte nějakého puberťáka a chcete jej nalákat do divadla, tak toto je ideální představení. Je zde plno známých písní a zejména Svobodovi se podařilo přenést ducha Jana Wericha až do současnosti.

Divotvorný hrnec - muzikál, který vám nemůže chybět ve sbírce!

Spící krasavice - poslední dcera cara 23.1.2010 v 19:00

30. ledna 2010 v 0:30 | klm.007 |  Státní opera Praha
Vracečky, které nefungovaly a Vámos v Čajkovského pasti, to je nový balet ve Státní opeře Praha.

Choreografa Vámose netřeba představovat, jeho typický rukopis je čitelný i zde. Vezměte partituru, rozstříhejte ji na kousíčky, znovu ji sestavte. Na petipovskou choreografii zapomeňte. Tak tedy vypadá nová Spící krasavice. Vámos je skvělý vypravěč, dokáže velmi dobře vystavět příběh, takže divákovi vlastně ani nevadí, že to není ta pravá klasika - viz. Louškáček a Romeo a Julie v Národním divadle.

Ve Spící krasavici se vydal Vámos stejnou cestou, ovšem tvrdě narazil a to zejména danými limitami Čajkovského hudby. Pokud si vezmeme vizi Vámosova libreta, tedy "konec Romanovců v Rusku", tak je to velmi dobrý a velmi dramatický námět. Bohužel se však ukázalo, že na všechno to zlo, které by mělo být ukázáno, je málo hudby. Spící krasavice je vlastně v originále pozitivní pohádka, takže hledejte se mnou hudbu pro zlé postavy - začátek předehry a výstupy Carabosse a víc nic. Takže jeden výstup Rasputina a hudba byla vyčerpána. Choreografovi tedy nezbylo, než že "zlé okamžiky" srazil do jakýchsi fleší a zbytek děje zasadil do vraceček, kde Anastasie vzpomíná na dobu hojnosti. Příběh se tak opět stává Spící krasavicí, kdy Anastasie stále zůstává Aurorou a pan Neznámý je pořád Princem.

Pokud by tedy Spící krasavice zůstala Spící krasavicí, bylo by to jistě pro diváky stravitelnější. Ikdyž je to v programu vysvětleno, považuji výstup Koček a Modrých ptáků za krok mimo linii příběhu. Petipovské fragmenty lze zaznamenat také v růžovém adagiu a také v adagiu závěrečného pas de deux. Zde došlo i na variace a codu, ovšem na jinou, než obvyklou, Čajkovského hudbu.

Klasická scéna a kostýmy dělají z představení velkolepou událost a Andrea Kramešová a Filip Veverka dodávají patřičný lesk. Překvapením večera byl Veaceslav Burlac v roli Alexeje, který si svým velmi dobrým technickým výkonem podmanil publikum.

Pokud byli na scéně víc jak dva tanečníci, všem chyběla synchronizace, ale to se doufám dalšími reprízami vypiluje. Přesto chválím carovy dcery: Povrazníkovu, Ščekalevu a Hvízdalovou a tři šlechtice: Akmukhametova, Kociana a Lisovyka.

Překvapivě ani orchestr nebyl dokonalý.

Ten, kdo není zvyklý na Petipu, nemá naposlouchán originál a nebude nad dějem přemýšlet a postačímu mu obyčejná Spící krasavice, bude spokojen. Turisté, kteří jsou pro Operu hlavním živobytím, spokojení zcela jistě budou.

Opera tak má další titul, kterým může a zcela jistě bude konkurovat Národnímu divadlu.

Causa Carmen 23.1.2010 ve 14:00

30. ledna 2010 v 0:25 | klm.007 |  Národní divadlo
Překvapivě velký úspěch "Santy" a fragmentová "Carmen", asi tak by se dalo shrnout dnešní představení.

Ačkoliv Tomáši Červinkovi zcela nepadl kostým, jeho výkon byl velmi příjemný. Červinka je akceptovatelná alternace za Konvalinku. Se Zuzanou Šimákovou jim to dnes velice dobře klapalo a i ostatní duety i tria byla velmi sehraná. Však se také na konci ozývalo velké bravo a potlesk byl skutečně nečekaně velký.

Na druhou stranu Carmen nebyla zcela dokonalá. Jednotliví tanečníci byli velmi dobří, nicméně jednotlivé postavy nevystavěly kompaktní příběh. Edita Raušerová byla dnes hodně dravá Carmen a Alexandre Katsapov vůči ní tak submisivní José. Tato poloha obou tanečníků se mi velmi líbí. K tomu ledově chladná i mateřsky jemná Zuzana Susová ve vrstevnaté "M".

Nemohu nezmínit Michala Štípu a jeho speciální penis. To bylo tak... Escamilio se objeví na scéně a po chvíli začne kroutit zadkem - kdo to vidí poprvé, začne se smát. Dnes však puberťačky vedle mne doslova v křeči lehly smíchem. Bylo mi podezřelé, čemu se tak smějí a pak jsem si všiml. Panu Štípovi z poklopce trčel šátek, který až po chvíli Carmen vytáhla.

Viktor Konvalinka zcela překvapivě nebyl dost důrazný v roli Gypsy a tak se takto postava trochu ztrácela. Jednoho vojáka bych upozornil, že když sedí za šálou na zemi a odpočívá, tak by mu neměly čouhat nohy na jeviště.

Celkově však lze obě představení hodnotit spíše pozitivně a diváci odcházeli docela spokojeně.

Peníze od Hitlera 19.1.2010 v 19:00

30. ledna 2010 v 0:21 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Ne každému herci se poštěstí, aby se chodilo "na něj." Jistě, máme zde několik komiků a několik televizních hvězd, na které se chodí, protože to jsou známé obličeje, ale moc čistě divadelních herců není, kteří by měli tak silné jméno, aby bylo obrovským lákadlem pro diváky. Jednou z těch výjimečných je Marie Málková. Herečka, která v médiích není známá, je však divadelní hvězdou první velikosti. Nemá cenu vypisovat ceny, které dostala, stejně je nakonec důležitý pocit diváka. A Marie Málková to s divákem umí.

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že tentokrát byla z mé strany volena hra podle jména hlavní představitelky. I když to nelze vždy zaručit, jméno této herečky dávalo vysokou naději, že představení bude vynikající. A bylo!

Existuje plno divadelních inscenací, které jsou inspirovány knihou. V Praze je plno her, které by bylo možno nazvat titulkem "Nechcete číst povinnou četbu, zajděte si na literaturu do divadla." Tyto přepisy jsou na různé úrovni, některé se povedly, jiné se pomalu sunou k derniéře. Inscenačních metod je nepřeberně. Jednou z takových metod je i metoda "filmového střihu" - tak jsem si to nazval já. A kdo umí udělat divadlo jako film, obvykle u diváka vítězí. Důvod je jasný. Dlouhé deklamace a statické obrazy klasického divadla mohou v dnešní akční době poněkud nudit. Zavede-li se ovšem rychlý střih, tedy mnoho krátkých obrazů za sebou, dostává se divák do filmového či televizního rytmu vyprávění a to je mu mnohdy bližší. Typickým příkladem je Maškaráda čili Fantom opery z Divadla v Dlouhé. Stejným způsobem vyprávění se vydali i inscenátoři představení Peníze od Hitlera. Zde ještě s použitím dějových vraceček, takže na scéně vidíme téměř dokonalý film.

Obsah nebudu vyprávět, v podstatě shrnu asi toto - po šedesáti letech se do malého českého města v pohraničí vrací žena, jejíž rodina před druhou válkou zde vlastnila téměř vše. Během války tuto židovskou rodinu odvlekli do lágru a ona jediná přežila. Když se tedy vrací zpět do rodného města má jediný sen, postavit svému otci sochu či pamětní desku na náměstí. Obyvatele městečka se však návštěvy bojí, neboť mají strach, že díky případné restituci přijdou o veškerý majetek. Při konfrontaci dochází k uvolňování vzpomínek a jednotlivé lidské osudy se tak vybarvují v celé své kráse. Děj příběhu se tak odehrává od konce 30. let 20. století až do roku 2005.

Takto široké spektrum vyprávění postihuje stárnutí jednotlivých postav. V příběhu tedy vystupuje několik herců v různých věkových skupinách, tak aby vytvořili mladého a pak starého nebo třeba otce a syna. Jen jedna postava zůstává stále stejná. Tím je hlavní hrdinka v podání Marie Málkové. Ta zde vystupuje ve věkovém rozmezí od sedmi let do šedesáti. Je tedy jasné, že Málková musela najít spolu s režisérem Michalem Langem takovou cestu vyprávění, aby byla postava ve všech svých věkových polohách pro diváka stravitelná a uvěřitelná. Jakákoliv parodie by byla totiž smrtící. Málkové však postačí změna hlasu či pouhá změna intonace, přikrčení či naopak narovnání a pokaždé je jiná. Po prvních pěti minutách, kdy divák pochopí "princip hry" pak již s Málkovou jde celým příběhem a vůbec nemá problém s přijetím hlavní hrdinky - Gity Lauschmannové, ať je mladá či stará. Tento princip hraní pak je jednou z podstatných kvalitativních aspektů představení. Je to jeden z okamžiků, proč na představení jít.

Ovšem sebelepší hraní by nebylo k ničemu, pokud by nebylo co hrát. Naštěstí velmi zajímavý příběh, je díky již zmíněnému filmovému střihu téměř dokumentárním filmem. Časové linky se prolínají, divák postupně skládá jednotlivé střípky příběhu, aby pak při závěrečné oponě vše do sebe zapadlo. Strhující vyprávění a rychlé střihy však mohou být pro seniory méně srozumitelné. Vyslechl jsem v šatně rozhovor čtyř dam ve věku 75 let, které si sdělovaly, že musely dávat velký pozor, aby stačily sledovat jednotlivé herce, kteří představovali jednu postavu ve více časových rovinách. Mně osobně to přišlo velmi srozumitelné. Stejně tak si postěžovaly jakési puberťačky, že sice šly na komedii, ale tohle bylo také dobré. Pak jsem pochopil, že chtěly zřejmě jít do Divadla v Dlouhé na "V kuchyni u Hitlerů." Trochu nešťastné, že jsou zrovna dvě nové hry s podobným názvem.

Ačkoli obvykle nereaguji na kritiky v médiích, zaujalo mne poněkud negativní hodnocení této skvělé hry. Kritikové vyčítají, že jednotlivé postavy jsou ploché - tedy, že padouch je vykreslen jako padouch se všemi zprofanovanými atributy a kladný hrdina také. Do jisté míry s tím souhlasím i já. Jakmile jsou karty rozdány, je jasné, kdo je kdo a za celou dobu postavy v podstatě nemění své názory, chování i jednání. V tomhle případě v tom ale vidím pozitivum. Hra se tak ještě více blíží filmovému vyprávění a na druhou stranu je pro mne osvěžení dívat se na jasné charaktery, protože v poslední době chodím na přestavení plné stylizace, kdy nikde nic není a divák musí stále přemýšlet, proč to tam je, k čemu to tam a zda je to vůbec důležité.

Opravdovou výhradu mám tedy jen k Jaroslavu Milfajtovi, neboť jeho stavba vesnice mi přišla naprosto mimo. Nebylo třeba ukazovat siluety domů, každý pochopil, kde se hrdinové hry nacházejí. Hudba Michala Langa příjemně doplňovala mluvené slovo a jednoduché kostýmy Tomáše Kypta velice dobře dokreslovaly tu či onu dobu.

Tentokrát každý herec - velký, malý, starý či mladý přispěl k úspěchu inscenace. Zde všichni jsou:
Roztomilá slečna Šárka Vaculíková a dětsky hravý Jan Hofman v rolích mladých sourozenců. Viktor Limr ve svém kostýmu a se svou divadelní rodinou vypadali jako rodina Romanovců. Otec Gity, opravdový továrník. Neuvěřitelně charismatická postava. Není pochyb o tom, že on je PAN továrník. Mírně neurotická a poněkud nespokojená manželka to je Kristýna Frejová, jako paní továrníková.

Bára Ouhrabková v roli Gitiny vnučky, moc prostoru nedostala, nicméně dokázala prodat i to minimum, které měla k dispozici. Úžasná postava Ládínka Stolaře v podání Ondřeje Volejníka, jedna z výrazných postav, která přiváděla diváky do rozpaků, kam ji zařadit - je hodný či zlý. Velmi dobrá práce! To, Ládínek Stolař, syn v podání Stanislava Šárského byla jedna z těch plochých postav, kde je téměř vše jasné, hned od začátku. Skvěle zahraný starosta, který jako by vypadl z Otázek Václava Moravce.

Zajímavou postavou je Vlasta Němcová, sestra Stolaře staršího. Tato poněkud nejednoznačná postava tak dala příležitost k několika velmi zajímavým hereckým polohám - od sentimentu k hysterii a Eva Leimbergerová se s tím výborně vypořádala. Vynikající bylo také obsazení Věry Kubánkové, která díky své drobné postavě a věku, otupěla militantní náladu publika, neboť než vyšla ze svého pokoje, diváci jí rozhodně chtěli dát co proto. Ale jak a lze vůbec potrestat bezmocnou starou ženu za šedesát let staré hříchy? Kubánková tak vyvolala pocity, které před nedávnem chrlila televize v případu prokurátorky Brožové - Polednové. David Punčochář v roli jejího manžela neměl moc prostoru k vykreslení obyčejného, jednoduchého člověka.

Ačkoliv Miroslav Hruška měl mnohem víc prostoru než David Punčochář, role Denise Němce byla nevýrazná, neboť představovala "pana spravedlivého", jak o sobě mluví sama postava. Nebylo to chybou herce, ale Denis byl napsán jako nemastný a neslaný. To Nataša Němcová, Denisova sestra, to je jiná káva. Ačkoliv je její charakter předvídatelný a tudíž nic světoborného nepřináší, přesné hraní tohoto charakteru Apolenou Veldovou utvořilo z této postavy "komickou" vložku, jejíž každý výstup provětral vzduch. Stejně působil i Robert Jašków v roli podnikatele Poledňáka. Také jasně napsaná postava bez vývoje, ale příběh díky tomu dostal další kus autentičnosti.

Výhrady tak mám k Milanu Kačmaříkovi, který jako právník "drmolí" své naučené právní teze. Tento projev nepůsobí autenticky, spíš bych než na rychlost, sázel na monotónnost. Proč mluvit rychle - to je nepraktické, hrozí brepty a posluchač nemusí všemu rozumět. Stačí však v mozku zapnout automat, mluvit normálně, ale monotónně a přitom myslet třeba na volný víkend.

Na závěr za zmínku stojí i Karel Hlušička, který svou německou češtinou zcela jasně umístil celou hru do pohraničí a tím příběh ukotvil.

A ten příběh… nepamatuji si hru, kdy bych měl slzy v očích. Nádherný příběh, který doporučuji všem. Zejména první polovina je hodně silná. Po přestávce hra trochu ztrácí dech, ale to je tím, že to nejhorší jsme si s hlavní hrdinkou již prožili a příběh se pomalu blíží k finále. A finále, to je také povedené. Už, už to vypadá, že je konec, takový pravý divadelní s hezkým nánosem patosu, ale pak ještě jeden střih a velké finále. Ano, přesně takhle to muselo skončit. Už mám vstupenky na další reprízu.

Marnie 17.1.2010 v 19:30

30. ledna 2010 v 0:12 | klm.007 |  Hostující soubory
Nebylo zrovna nejlepší pozvat na Novou scénu v lednu brněnské divadlo, respektive Národní divadlo Brno. Leden, nejslabší měsíc a ještě "neznámé" představení s "neznámými" herci na "neznámé" scéně, udělal své. Snad týden bylo na pokladně v divadle napsáno, že jsou "členské" vstupenky, tedy za 50,- Kč pro zaměstnance. A když jsem pak do divadla přišel a měl od kamarádky "přístavky", bylo jasné, kdo je divákem. Všichni se navzájem znali, takže moc prodaných lístků za plnou cenu nebylo a to divadlo bylo zaplněno na takových 60%. Podstatná ale nebyla návštěvnost, ale vlastní inscenace.

Když se řekne Jan Antonín Pitínský to je totéž jako velká stylizace a nikoliv odpočinková podívaná. A taková je i Marnie. Hitchcockův film znám a tak jsem věděl, že představení se mi asi moc líbit nebude. Jaksi obecně se mi tyhle napínavé věci nelíbí - nedokážou ve mně vzbudit dost strachu na to, abych představení hltal. Díky tomu u mne propadla "Žena v černém" a "Záhada" z Fidlovačky. Tam kde se ostatní třesou strachy, tak já už mám děj rozklíčovaný a napětí je tudíž pryč.

Těšil jsem se tak spíše na inscenační provedení, než na hru samotnou. Jednoduchá scéna a nutnost zapojit nejen fantazii, ale i inteligenci k tomu, aby divák hru pochopil. Člověk pořád musí dumat nad tím co se děje na scéně a proč se tak děje. Výborná výprava Tomáše Rusína a perfektní Pitínského vedení dělá z představení kompaktní dílo. Eva Novotná jako Marinie hrála jako o život, přesto však plno diváků spalo - v mém okolí jsem jich napočítal pět.

Zajímavé představení, které však nebylo mým šálkem čaje, mohu doporučit jen zkušeným divadelníkům, kteří jsou obeznámeni s Pitínského prací.

Nájemníci pana Swana 16.1.2010 v 17:00

30. ledna 2010 v 0:09 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Fraška podruhé, to je vždy riziko. Člověk již zná gagy, ví, co jej čeká a tak už moc prostoru pro smích není. I zde se potvrdilo, že repríza není tak dobrá jako premiéra. Rozuměj z mého pohledu. Plné divadlo jasně ukazovalo na to, že je to hit, že se diváci chtějí smát. A smáli se hodně. To je nejlepší známka pro frašku. Na Palmovce dokáží držet rytmus a to i přesto, že hra je notně krácena. Děj se tak stává přehlednější, ale na komičnosti to neubírá. Celý ansámbl si jednotlivé postavy dokonale vyšperkoval vlastními gagy, takže zde není slabého místa. Oproti mé první návštěvě došlo ke změně v obsazení v roli Lindy - místo těhotné Barbory Valentové nyní hraje Simona Vrbická. A obstála. Stejně tak se dařilo i Karlu Vlčkovi hrající postavu dr. Chapmana místo nemocného Rostislava Čtvrtlíka.

Jednoduchý příběh se šílenou zápletkou, to jsou hlavní znaky frašky. Jděte se zasmát do Divadla pod Palmovkou!

Obchodník s deštěm 13.1.2010 v 19:00

30. ledna 2010 v 0:08 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Leden je jako každý rok slabý měsíc. Diváci nechodí a tak divadelní fanatici mají žně. Buď se po známosti dostanou do divadla zadarmo a sedí na VIP místech anebo využívají nejrůznější slevy, které divadla vyhlašují, aby alespoň trochu hlediště zaplnili. A tak když Divadlo na Vinohradech vyhlásilo akci vstupenka za stovku, nebylo co řešit. Shodou okolností mi časově vyhovoval Obchodník s deštěm. Už jsem jej jednou viděl a tak jsem věděl, co mne čeká.

Inscenaci lze považovat za klasickou. Žádné experimenty, normální kostýmy a přirozené hraní. Však byli také diváci velmi spokojení. Nejvíc se pochopitelně usmívali senioři, kteří jsou základním kamenem Vinohradského divadla. Vnuci a vnučky, kteří však byli s nimi, byli spokojení také. Inscenace se režiséru Martinu Stropnickému povedla. Bez zbytečného sentimentu s lehkou ironií dokázal vyprávět příběh, který opravdu pohladí po duši.

Filip Blažek měl dvakrát potlesk na otevřené scéně, což u činohry není obvyklé. Jeho Starbuck je tak opravdový "teleshoppingový" prodavač, že diváci se těší na každý jeho výstup. Andrea Elsnerová je ta "ošklivá" Líza. Pochopitelně herečka není vůbec ošklivá, ale vnitřní napětí, které v ní je, nenechá diváky na pochybách, že skutečně má problém sehnat chlapa. Lízini bratři - Jiří Dvořák a Michal Novotný a stejně tak i otec rodiny Jiří Plachý vytvářejí tu pravou atmosféru. Daniel Bambas, takový černý kůň inscenace, se zvláštním jiskřením se zde ukazuje v nejlepším světle. Jaromír Meduna nemá moc prostoru, ale i on přispívá k výborné herecké konstelaci.

Kdo si chce v divadle odpočinout, načerpat energii i naději, nechť vyrazí na Vinohrady. Určitě nebude zklamán.

Prague Ballet Gala 8.1.2010 v 19:30

9. ledna 2010 v 0:49 | klm.007 |  Hostující soubory
Tak se opět potkali: Aurora, Medora, Carmen či Esmeralda s Acteonem, otrokem Alim či Spartakem. Tradiční mix nepostradatelných pas de deux promíchaný s dalšími ne příliš známými kusy - tak vypadal letošní baletní gala mix.

Publikum ze začátku bylo docela vlažné, například úvodní Spící krasavice sotva rozpohynovala diváky. Jako by dokonalý Petipa již nevzrušoval. Tančili Maia Makhateli a Casey Herd z Holandského národního baletu.

Nicméně pak na scénu přišel Vincent Chaillet s vlastní choreografií a na píseň Charlese Aznavoura - Formidable, zatančil svěží kousek. To diváky probudilo a potlesk odpovídal gala.

Z Pařížské národní opery s Carmen od Rolanda Petita přijela Isabelle Ciaravola a Mathieu Ganio.

Z Velkého divadla v Moskvě tančili Ivan Vasiliev a Nina Kaptsova s Grigorovičovým Spartakem. Bylo s podivem, že diváci zde tleskali sice efektním, ale technicky ne příliš náročným prvkům, zatímco "gala perličky" zůstaly téměř bez povšimnutí.

Příjemným oživením byla Esmeralda (chor. Nicholas Beriozoff), která tentkrát byla celá - rozuměj nikoliv jen obvyklá dámská variace s tamburínou, ale celé pas de deux. Tančili Yolanda Correa a Yoel Carreňo z Národního kubánského baletu.

Poněkud zvolna začala druhá polovina. Nizozemci předvedli Trois Gnoissiennes (chor. Hans van Manen).

Opět obrovský úspěch měl Vincent Chaillet, jež se zdá být miláčkem korejského publika, kterého bylo v divadle plno. Kus se jmenoval Arepo. Chor. Maurice Béjart.

Zdálo se, že Korzár bude jako vždy Korzár - lépe, rychleji, radostněji. Ukázalo se však, že Ivan Vasiliev je skutečně mimořádný tanečník. To co předvedl v Praze zde zcela jistě dosud k vidění nebylo. Jeho variace se mnohdy blížila artistickému výkonu. Publikum šílelo a Vasiliev si to užíval. Jeho klaněčka po variaci by zasloužila do programu uvést jako samostatné číslo. Díky tomuto obrovskému úspěchu pak Nina Kaptsova zcela zanikla.

Neumeierova Dáma s kaméliemi bylo překrásné zklidnění ventilovaných emocí a člověk se tak mohl ponořit do niterné krásy. Ganio a Ciaravola měli velký úspěch, ale Korzára nepřekonali.

Stejně tak i další kus zůstal v Korzárově stínu - Diana a Acteon (chor. Vaganova) s kubánskými tanečníky.

Výběr jednotlivých tanečních čísel se letos povedl. Škoda, že Korzár nebyl posledním číslem, aby více vynikly za ním následující kusy. Toto Gala považuji za jedno z nejlepších co zde bylo.

Otázkou tedy zůstává kam směřuje tanec? Nudí snad čistá klasika? Dokáže diváka vzrušit již jen akrobacie?

P.S. Natáčela (kabelová?) televize!!!

Má vlast 4.1.2010 ve 20:00

5. ledna 2010 v 0:42 | klm.007 |  Státní opera Praha
Toto představení, jež nyní v SOP běží po obnovené premiéře, je takové nekonfliktní. Díky jednoduché choreografii, která však ještě nyní mnohdy spíše připomíná zjednodušenou verzi původní Vlasti, lze vnímat jako doplnění symfonických básní. Však také při závěrečném potlesku má orchestr větší úspěch než tanečníci.

Každopádně v kontextu pražského velkoprostorového tance je to příjemná změna. Po všech těch modernách Národního divadla (Zuska, Kylián, Kodet, Vaculík) je to příjemná změna.

Choreografie Jána Ďurovčíka si neklade ambice "přebít" Smetanu a v mnoha aspektech je zde Ďurovčíkova orientace na lidovky vítaná. Někoho může nekonfliktnost Mé vlasti nudit a to ve srovnání s Faustem, který se také vypořádává s historií. Já si však v klidu vychutnal hudbu, která byla příjemně dokreslane pohybem.

Anna Ščekaleva a Richard Hlinka tančili sóla. Zatímco univerzální Ščekaleva odvedla standardní výkon, tak Hlinka se svou neobyčejnou pružností se po jevišti pohyboval velmi obratně a lehce. Sboru by se dala vytknout synchronnost - otázkou zůstává, kolik času bylo věnováno zkoušení na toto ojedinělé představení.

Za zmínku stojí zmínit v první části naprosto špatně upevněný sud, na kterém byl nucen tančit Milan Boček. Sud se kýval ze strany na stranu a tanečník spíš vyvažoval než tančil. Naštěstí to zvládnul.

Pokud ještě existuje někdo, kdo toto představen neviděl, zajděte si odpočinout.

Hry o Marii 1.1.2010 v 17:00

1. ledna 2010 v 23:15 | klm.007 |  Národní divadlo
Je začátek nového roku a tak jsem se zašel podívat do Národního divadla za známými. Popřát hodně zdraví a popovídat si v klidu, zatímco na jevišti se hrály Hry o Marii. Nicméně síla hudby pronikla i skrz zdi a tak jsem nakonec po přestávce skončil na přístavku.

Stejně tak jako minule byla atmosféra na jevišti vynikající a tak i diváci byli patřičně nadšeni. Největší úspěch měl orchestr, respektive dirigent Jiří Bělohlávek. Člověk tak mohl jen litovat toho, že takové osobnosti nejsou v divadle na 100% úvazek. To by tak byla jiná káva.

Dana Burešová měla obrovský úspěch, stejně tak i Maria Kobielska. Je podivuhodné, že i cizinci velmi pozitivně hodnotili činoherní výkon Jakuba Gottwalda.

Ačkoliv jsem tedy viděl jen polovinu, bylo opět neuvěřitelný zážitek. Spokojené jeptišky, spokojení cizinci, spokojení senioři i mládež. Komplexní dílo, které dokázalo oslovit všechny. Věřím tomu, že by se toto představení líbilo i lidem, pro které je opera sprosté slovo.

Závěrečný potlesk vestoje byl toho důkazem. Opět a všude kolem doporučuji, běžte se podívat, běžte se podívat!