Toto představení, jež nyní v SOP běží po obnovené premiéře, je takové nekonfliktní. Díky jednoduché choreografii, která však ještě nyní mnohdy spíše připomíná zjednodušenou verzi původní Vlasti, lze vnímat jako doplnění symfonických básní. Však také při závěrečném potlesku má orchestr větší úspěch než tanečníci.
Každopádně v kontextu pražského velkoprostorového tance je to příjemná změna. Po všech těch modernách Národního divadla (Zuska, Kylián, Kodet, Vaculík) je to příjemná změna.
Choreografie Jána Ďurovčíka si neklade ambice "přebít" Smetanu a v mnoha aspektech je zde Ďurovčíkova orientace na lidovky vítaná. Někoho může nekonfliktnost Mé vlasti nudit a to ve srovnání s Faustem, který se také vypořádává s historií. Já si však v klidu vychutnal hudbu, která byla příjemně dokreslane pohybem.
Anna Ščekaleva a Richard Hlinka tančili sóla. Zatímco univerzální Ščekaleva odvedla standardní výkon, tak Hlinka se svou neobyčejnou pružností se po jevišti pohyboval velmi obratně a lehce. Sboru by se dala vytknout synchronnost - otázkou zůstává, kolik času bylo věnováno zkoušení na toto ojedinělé představení.
Za zmínku stojí zmínit v první části naprosto špatně upevněný sud, na kterém byl nucen tančit Milan Boček. Sud se kýval ze strany na stranu a tanečník spíš vyvažoval než tančil. Naštěstí to zvládnul.
Pokud ještě existuje někdo, kdo toto představen neviděl, zajděte si odpočinout.