close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Peníze od Hitlera 19.1.2010 v 19:00

30. ledna 2010 v 0:21 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Ne každému herci se poštěstí, aby se chodilo "na něj." Jistě, máme zde několik komiků a několik televizních hvězd, na které se chodí, protože to jsou známé obličeje, ale moc čistě divadelních herců není, kteří by měli tak silné jméno, aby bylo obrovským lákadlem pro diváky. Jednou z těch výjimečných je Marie Málková. Herečka, která v médiích není známá, je však divadelní hvězdou první velikosti. Nemá cenu vypisovat ceny, které dostala, stejně je nakonec důležitý pocit diváka. A Marie Málková to s divákem umí.

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že tentokrát byla z mé strany volena hra podle jména hlavní představitelky. I když to nelze vždy zaručit, jméno této herečky dávalo vysokou naději, že představení bude vynikající. A bylo!

Existuje plno divadelních inscenací, které jsou inspirovány knihou. V Praze je plno her, které by bylo možno nazvat titulkem "Nechcete číst povinnou četbu, zajděte si na literaturu do divadla." Tyto přepisy jsou na různé úrovni, některé se povedly, jiné se pomalu sunou k derniéře. Inscenačních metod je nepřeberně. Jednou z takových metod je i metoda "filmového střihu" - tak jsem si to nazval já. A kdo umí udělat divadlo jako film, obvykle u diváka vítězí. Důvod je jasný. Dlouhé deklamace a statické obrazy klasického divadla mohou v dnešní akční době poněkud nudit. Zavede-li se ovšem rychlý střih, tedy mnoho krátkých obrazů za sebou, dostává se divák do filmového či televizního rytmu vyprávění a to je mu mnohdy bližší. Typickým příkladem je Maškaráda čili Fantom opery z Divadla v Dlouhé. Stejným způsobem vyprávění se vydali i inscenátoři představení Peníze od Hitlera. Zde ještě s použitím dějových vraceček, takže na scéně vidíme téměř dokonalý film.

Obsah nebudu vyprávět, v podstatě shrnu asi toto - po šedesáti letech se do malého českého města v pohraničí vrací žena, jejíž rodina před druhou válkou zde vlastnila téměř vše. Během války tuto židovskou rodinu odvlekli do lágru a ona jediná přežila. Když se tedy vrací zpět do rodného města má jediný sen, postavit svému otci sochu či pamětní desku na náměstí. Obyvatele městečka se však návštěvy bojí, neboť mají strach, že díky případné restituci přijdou o veškerý majetek. Při konfrontaci dochází k uvolňování vzpomínek a jednotlivé lidské osudy se tak vybarvují v celé své kráse. Děj příběhu se tak odehrává od konce 30. let 20. století až do roku 2005.

Takto široké spektrum vyprávění postihuje stárnutí jednotlivých postav. V příběhu tedy vystupuje několik herců v různých věkových skupinách, tak aby vytvořili mladého a pak starého nebo třeba otce a syna. Jen jedna postava zůstává stále stejná. Tím je hlavní hrdinka v podání Marie Málkové. Ta zde vystupuje ve věkovém rozmezí od sedmi let do šedesáti. Je tedy jasné, že Málková musela najít spolu s režisérem Michalem Langem takovou cestu vyprávění, aby byla postava ve všech svých věkových polohách pro diváka stravitelná a uvěřitelná. Jakákoliv parodie by byla totiž smrtící. Málkové však postačí změna hlasu či pouhá změna intonace, přikrčení či naopak narovnání a pokaždé je jiná. Po prvních pěti minutách, kdy divák pochopí "princip hry" pak již s Málkovou jde celým příběhem a vůbec nemá problém s přijetím hlavní hrdinky - Gity Lauschmannové, ať je mladá či stará. Tento princip hraní pak je jednou z podstatných kvalitativních aspektů představení. Je to jeden z okamžiků, proč na představení jít.

Ovšem sebelepší hraní by nebylo k ničemu, pokud by nebylo co hrát. Naštěstí velmi zajímavý příběh, je díky již zmíněnému filmovému střihu téměř dokumentárním filmem. Časové linky se prolínají, divák postupně skládá jednotlivé střípky příběhu, aby pak při závěrečné oponě vše do sebe zapadlo. Strhující vyprávění a rychlé střihy však mohou být pro seniory méně srozumitelné. Vyslechl jsem v šatně rozhovor čtyř dam ve věku 75 let, které si sdělovaly, že musely dávat velký pozor, aby stačily sledovat jednotlivé herce, kteří představovali jednu postavu ve více časových rovinách. Mně osobně to přišlo velmi srozumitelné. Stejně tak si postěžovaly jakési puberťačky, že sice šly na komedii, ale tohle bylo také dobré. Pak jsem pochopil, že chtěly zřejmě jít do Divadla v Dlouhé na "V kuchyni u Hitlerů." Trochu nešťastné, že jsou zrovna dvě nové hry s podobným názvem.

Ačkoli obvykle nereaguji na kritiky v médiích, zaujalo mne poněkud negativní hodnocení této skvělé hry. Kritikové vyčítají, že jednotlivé postavy jsou ploché - tedy, že padouch je vykreslen jako padouch se všemi zprofanovanými atributy a kladný hrdina také. Do jisté míry s tím souhlasím i já. Jakmile jsou karty rozdány, je jasné, kdo je kdo a za celou dobu postavy v podstatě nemění své názory, chování i jednání. V tomhle případě v tom ale vidím pozitivum. Hra se tak ještě více blíží filmovému vyprávění a na druhou stranu je pro mne osvěžení dívat se na jasné charaktery, protože v poslední době chodím na přestavení plné stylizace, kdy nikde nic není a divák musí stále přemýšlet, proč to tam je, k čemu to tam a zda je to vůbec důležité.

Opravdovou výhradu mám tedy jen k Jaroslavu Milfajtovi, neboť jeho stavba vesnice mi přišla naprosto mimo. Nebylo třeba ukazovat siluety domů, každý pochopil, kde se hrdinové hry nacházejí. Hudba Michala Langa příjemně doplňovala mluvené slovo a jednoduché kostýmy Tomáše Kypta velice dobře dokreslovaly tu či onu dobu.

Tentokrát každý herec - velký, malý, starý či mladý přispěl k úspěchu inscenace. Zde všichni jsou:
Roztomilá slečna Šárka Vaculíková a dětsky hravý Jan Hofman v rolích mladých sourozenců. Viktor Limr ve svém kostýmu a se svou divadelní rodinou vypadali jako rodina Romanovců. Otec Gity, opravdový továrník. Neuvěřitelně charismatická postava. Není pochyb o tom, že on je PAN továrník. Mírně neurotická a poněkud nespokojená manželka to je Kristýna Frejová, jako paní továrníková.

Bára Ouhrabková v roli Gitiny vnučky, moc prostoru nedostala, nicméně dokázala prodat i to minimum, které měla k dispozici. Úžasná postava Ládínka Stolaře v podání Ondřeje Volejníka, jedna z výrazných postav, která přiváděla diváky do rozpaků, kam ji zařadit - je hodný či zlý. Velmi dobrá práce! To, Ládínek Stolař, syn v podání Stanislava Šárského byla jedna z těch plochých postav, kde je téměř vše jasné, hned od začátku. Skvěle zahraný starosta, který jako by vypadl z Otázek Václava Moravce.

Zajímavou postavou je Vlasta Němcová, sestra Stolaře staršího. Tato poněkud nejednoznačná postava tak dala příležitost k několika velmi zajímavým hereckým polohám - od sentimentu k hysterii a Eva Leimbergerová se s tím výborně vypořádala. Vynikající bylo také obsazení Věry Kubánkové, která díky své drobné postavě a věku, otupěla militantní náladu publika, neboť než vyšla ze svého pokoje, diváci jí rozhodně chtěli dát co proto. Ale jak a lze vůbec potrestat bezmocnou starou ženu za šedesát let staré hříchy? Kubánková tak vyvolala pocity, které před nedávnem chrlila televize v případu prokurátorky Brožové - Polednové. David Punčochář v roli jejího manžela neměl moc prostoru k vykreslení obyčejného, jednoduchého člověka.

Ačkoliv Miroslav Hruška měl mnohem víc prostoru než David Punčochář, role Denise Němce byla nevýrazná, neboť představovala "pana spravedlivého", jak o sobě mluví sama postava. Nebylo to chybou herce, ale Denis byl napsán jako nemastný a neslaný. To Nataša Němcová, Denisova sestra, to je jiná káva. Ačkoliv je její charakter předvídatelný a tudíž nic světoborného nepřináší, přesné hraní tohoto charakteru Apolenou Veldovou utvořilo z této postavy "komickou" vložku, jejíž každý výstup provětral vzduch. Stejně působil i Robert Jašków v roli podnikatele Poledňáka. Také jasně napsaná postava bez vývoje, ale příběh díky tomu dostal další kus autentičnosti.

Výhrady tak mám k Milanu Kačmaříkovi, který jako právník "drmolí" své naučené právní teze. Tento projev nepůsobí autenticky, spíš bych než na rychlost, sázel na monotónnost. Proč mluvit rychle - to je nepraktické, hrozí brepty a posluchač nemusí všemu rozumět. Stačí však v mozku zapnout automat, mluvit normálně, ale monotónně a přitom myslet třeba na volný víkend.

Na závěr za zmínku stojí i Karel Hlušička, který svou německou češtinou zcela jasně umístil celou hru do pohraničí a tím příběh ukotvil.

A ten příběh… nepamatuji si hru, kdy bych měl slzy v očích. Nádherný příběh, který doporučuji všem. Zejména první polovina je hodně silná. Po přestávce hra trochu ztrácí dech, ale to je tím, že to nejhorší jsme si s hlavní hrdinkou již prožili a příběh se pomalu blíží k finále. A finále, to je také povedené. Už, už to vypadá, že je konec, takový pravý divadelní s hezkým nánosem patosu, ale pak ještě jeden střih a velké finále. Ano, přesně takhle to muselo skončit. Už mám vstupenky na další reprízu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama