Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Únor 2010

Naprosto neuvěřitelná událost o dvou dějstvích: Ženitba 27.2.2010 v 19:00

28. února 2010 v 23:50 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Oblíbená ruská dramatika a uvěřitelná událost, to je Gogolova Ženitba, respektive: "Naprosto neuvěřitelná událost o dvou dějstvích: Ženitba aneb Mene tekel, méně Tekel!" Uvěřitelná je to inscenace pro toho, kdo zná práci režiséra Vladimíra Morávka. Pro ostatní je to spíše příliš složité a příliš překombinované, neboť jak jinak si vysvětlit rozpačité divácké přijetí opery bez hudby, neboť tak inscenace skutečně vypadá.

O režii Vladimíra Morávka je známo, že nerežíruje, ale aranžuje. Díky tomu je jeho styl velmi snadno rozpoznatelný a mnou oblíbený. Na druhou stranu pochopení Morávkovy režie vyžaduje po divákovi aktivní spolupráci a ne každý divák je ochoten přijmout hru plnou symbolů. Stále totiž platí, že divák se chce bavit, ne přemýšlet.

Divadlo tak trochu touto hrou šije na diváka podvod, když láká na komedii, skvělé herce a známý titul. Komedie to určitě je, každopádně ale postrádá rychlost, byť autor hudby Petr Hromádka se snaží a dělá téměř sitcomové hudební předěly.

O tom, že Ženitba je známý titul ruské dramatiky není pochyb, ale divák by měl zbystřit již při zjištění, že název je pozměněn a to vždy evokuje úpravy. Krom obvyklé Morávkovy stylizace a použití nejrůznějších rekvizit - v Lucerně jablka, v Romeovi a Julii růže, ve Višňovém sadu kachničky a dnes dýně, je to také odkaz na dohazovačku Teklu, která se neobvykle rozdělí ve tři postavy a proto ten podtitul "méně Tekel". Zda i ono tajemné "Mene tekel" má zde význam, to už musí posoudit každý divák zvlášť. Pro mne to je jen rýmovačka do titulu.

Scéna Martina Chocholouška plně souzní s Morávkovou režií. Na scéně je dům, který se rozevře a v jedné polovině bydlí Podkolatov a ve druhé Agáta. Pokud jsem si dobře všimnul, tak na fasádě Podkolatovova domu bylo napsáno "голубой", což rusky znamená "teplouš". Byl to snad režisérův vzkaz divákům (a pak by jednání Podkolatova bylo jednoznačně odůvodnitelné) anebo to byl názor obyvatel města na Podkolatova, když se tak urputně brání ženitbě...?

Zajímavá byla také kostýmní výprava od Sylvy Zimuly Hanákové, která udržela Rusko ve svých návrzích a to zejména v mužských kostýmech. Ty ženské byly víc divadelní, nicméně působily velmi příjemně, byt to byly šaty spíše na pohřeb než svatbu - ale tak asi mělo být.

Viktor Preiss jako Podkolatov si počíná velmi realisticky. Submisivně založený Podkolatov je k smíchu, ale na druhou stranu jasně vysvětluje divákům, proč nemá žádnou ženu. Takové typy se skutečně nežení. Preiss jako obvykle rozehrává svou postavu do nejmenších detailů a i když je jeho postava postavou hlavní, neční nad ostatní spoluhráče. Díky tomu hra působí kompaktním dojmem.

Jeho přítel Kočkarev - Václav Vydra, je hybnou silou děje. Rozpohybovává mnohdy velmi pomalé chování všech ostatních. Je to typická postava, které Václav Vydra hraje celý život. Trochu primitiv, trochu hulvát. Nic překvapivého, prostě sázka na jistotu. Každopádně s kotletami a kostýmem vypadal jako opravdový Rus. Bylo zajímavé sledovat, jak se Kočkarevovům vulgarismům diváci smějí. Ačkoliv zde vulgarismy nijak nevadily, patřily do hry, tak je s podivem, jak například nadávka "Krávo!", vzbuzovala salvy smíchu.

Vypadá to, že se Morávkovi podařilo Veroniku Žilkovou zkrotit a Žilková jako Agáta dokázala svůj temperament využít pro roli. Agáta je na jednu stranu naivní, téměř až dětská. Na druhou stranu je dost jednoduchá, možná až primitivní. Takto namíchaný koktejl vlastností funguje a divák se baví. Agáta, jako jediná by mohla mít soucit publika, ale nemá jej. Díky tomu se tak hra stává velmi uvěřitelnou a opravdovou. Žilková tak zejména na konci dodává hře patřičnou hořkost, díky které je pak ruská dramatika stále tak sladká.

Arina, její teta - Hana Maciuchová moc prostoru nemá, přesto působí opravdu jako teta. Starostlivá osoba, která se za každou cenu snaží Agátě vyhovět. Maciuchová dokonale zvládá prostor, je pořád někde, takže to vůbec nevypadá, že by měla malou roli. Zážitkem je sledovat Maciuchovou ve sborech, kterak tančí a zpívá.

Jako smrtka působí Paní T. dohazovačka. Zcela nezvykle je to muž - Martin Stropnický. Pokud jej srovnám s jinou zrůdou a to s Lopachinem ve Višňovém sadu, tak zde šel ještě dál. Dohazovačka je nejen vysoká, ale možná i nejvyšší na celém jevišti v černých šatech s podivnou parukou i líčením vzbuzuje spíš než strach, odpor. To vše podtrhnuto mužským hlasem a kulháním. Postava dohazovačky se však roztrojila, protože part dohazovačky krom Stropnického hrají i Lucie Juřičková a Lucie Polišenská. Obě dámy jsou v podstatě stejně oděny, stejně nalíčeny a stejně kulhají. Ačkoliv obě herečky mají jen setinu prostoru, než má Stropnický, je jejich existence v rámci koncepce hry odůvodnitelná. Dohazovačky ve všech svých podobách se zjevují a zase mizí na různých místech a v různých časech. To co by ve filmu udělal trik, to zde svedou tři herci v jedné roli. Není před nimi úniku.

Ženich Žvanikin - Jan Šťastný úplně omládl na sotva třicet let. Postava je to neuvěřitelně mladá, svěží, byť mírně labilní. Šťastný je vnitřně velmi svázaný, gestikuluje vlastně jen rukama od prstů po zápěstí. Přesto ze Žvanikina anebo možná přímo ze Šťastného tryská neuvěřitelná radost a optimismus.

Ženich Starikov - Michal Novotný jako by ani nebyl. Minimální prostor až by role byla hodná absolutního škrtu. Většina diváků si jej stejně bude pamatovat, jako Kupida - tedy jako andělíčka, který se vždy na začátku dějství objevil na scéně.

Ženich Nenažraný - Martin Zahálka. To je jiná káva. Zahálka patřičně vycpaný s velkopansky rozložitými gesty, přehrál všechny a možná nejen ženichy. Zahálka nenažraně ukusoval prostor všem, kdo byli na scéně. Když hraje on, nemá nikdo jiný šanci. Velice silná postava a ostatní herci by měli být ve střehu, aby je Zahálka nepřehrál.

Ženich Onučkin - Daniel Bambas. Tato role také neměla moc prostoru, nicméně Bambas a jeho uskřípnutý chudáček s hlavou nakřivo je typově natolik zajímavá postava, že si ji lidé budou pamatovat, protože spíš než smích zaslouží soucit.

Pokud tedy shrnu ženichy, tak se dá říct, že všichni byli k smíchu, všichni byli typově dostatečně odlišeni a na všechny byla radost se dívat.

Nemohu nezmínit také "sraz nenarozených dětí", což bylo několik roztomilých blonďatých holčiček. Když se totiž všichni sejdou u Agáty, tak Podkolatovovův byt je prázdný. Morávek tedy to tohoto bytu poslal tyto holčičky, které zde sedí či stojí v různých pozicích - jsou dokonale naaranžovanané před plesnivou zdí, takže stačí udělat "cvak" a budeme mít fotografii jako od Saudka.

O přestávce jsem byl docela překvapen negativními reakcemi některých diváků. Zejména seniorům se tato verze nelíbila. Vedle mne seděly dvě dámy (cca 65, 70 let) a ty byly doslova zhnusené. Jednak vůbec nepoznaly Stropnického (ale to by mohl být spíš kompliment), ale vadilo jim, že to není Ženitba, kterou znají. Vzpomínaly na to, že nedávno byla v televizi nějaká Ženitba a ta prý byla naprosto úžasná. Dáma vedle pak začala počítat korále na náhrdelníku a pak usnula. Také jsem zaslechl stížnost jedné dámy, které vadila ta mačkanice v domě u Agáty, neboť díky tomu si nemohla pořádně prohlédnout herce v celé jejich kráse…

Po přestávce se na scéně objevil Agátin byt s horolezeckou stěnou, po které pak mistrovsky vyšplhal Podkolatov a oknem zmizel. Druhá polovina druhé části byla dost rozvleklá, zde by to chtělo zvýšit tempo. A i když nebylo představení nijak dlouhé (na ruskou dramatiku krátké), přesto bylo vidět, že konec znamenal pro mnohé diváky úlevu.

I když se diváci v průběhu docela smáli, potlesk byl dost slabý. Otázkou tedy zůstane, jak se to bude líbit divákům druhý den, až se jim to rozleží v hlavě.

Vypadá to, že přidáním živé hudby (dva klavíry) a dvou "operních" zpěváků se sice efektnost představení zvýšila, na druhou stranu tím utrpělo tempo. Otázkou také zůstává, nakolik má své opodstatnění Kupid či Muž a Žena rozechvělí láskou, neboť jejich výstupy považuji za zbytečné. Také by mne zajímalo, kolik lidí vlastně postřehlo, že se to všechno Podkolatovovi zdálo.

Velmi se povedlo v první části namíchání obou domácností (Podkolatovovy a Agátiny) do jednoho času. Obvykle se totiž inscenuje Podkolatovovův byt a pak byt Agáty. Morávek tentokrát použil metodu střihu a tak se chvíli ocitáme v jednom a pak ve druhém bytě.

Díky tiskové chybě byl program zdarma. Nebylo by špatné, kdyby se to stalo pravidlem. Pochopitelně nikoliv ta tisková chyba...
Představení se tak bude líbit těm, kteří nejsou zatížení klasickým zpracováním a také těm, kteří mají rádi Morávkův rukopis. Představení to bude úspěšné, ale hit to nebude.

Vše o mé matce 23.2.2010 v 19:00

24. února 2010 v 0:55 | klm.007 |  ABC
Vedlejší role zachránily alespoň částečně představení, které se díky nevěrohodné hlavní postavě stalo spíše deklamací o peripetiích transsexuality, než skutečné divadlo. Ač titul slibuje, že se dovíme vše o jeho matce, nedovíme se nic. Tedy, posloucháním textu ano, ale prožitím nikoliv. Je to zvláštní, ale Manuelu (onu matku) hraje Dana Batulková a hraje opravdu velmi silně. Z nějakého záhadného důvodu však hraje do zdi a emoce ukotvené v postavě tak neopustí jeviště. Že by hlavní představitelka nevěřila své postavě?

Vše o své matce vypráví její mrtvý syn Esteban - Viktor Dvořák. Role mu nedala dost prostoru na to, aby byl někým jiným, než hodným milujícím synem. Na postavu ze záhrobí to ale stačilo.

Výraznou roli má Evellyn Pacoláková. Je to silná postava, která hýbe dějem, ale já ji vůbec nepochopil. Proč sestra Rosa jednala tak jak jednala, je mi záhadou. Snažil jsem se ji pochopit, ale marně.

Nebýt Dany Syslové, Carmen Mayerové a Vladimíra Marka, kouzlo divadla by vyšumělo do ztracena. Hlavní postava zklamala a ty co jsem nejmenoval, byly jen figurky dotvářející příběh. Režiséru Peteru Gáborovi se nepodařilo převést film Pedra Almódovara do divadelní podoby. Tempo je pomalé, vázne - z velké části i díky nevěrohodné Daně Batulkové. Scéna Jozefa Cillera je překvapivě bohatá, nicméně zde nejsou žádné vychytávky, které by stály za zmínku. Za zmínku však stojí kostýmy Vladimíra Marka, Carmen Mayerové a Dany Syslové, které byly zajímavé a dobře podporovaly charaktery postav. Kostýmy - Katarína Holková. Hudba Alberta Iglesiase mne nechala zcela chladným, nedokážu nyní vybavit žádný hudební motiv. Byla tam vůbec?

Carmen Mayerová v roli matky Rosy dokázala do svých několika malých výstupů vložit příběh ženy. Postava byla jasně vykreslená, měla své hmatatelné vlastnosti, dokázala vzbudit pozitivní i negativní sympatie. Při každém jejím výstupu se prostě na jevišti hrálo divadlo.

Stejně tak jako Carmen Mayerová i Dana Syslová vytvořila plastickou postavu. Měla k tomu mnohem víc prostoru a díky dokonale vytvořené charakteristice velké herečky Huma Rojo, se vedlejší postava stala postavou hlavní. Syslová tak přehrály všechny a divákům se líbila. Při klaněčce to bylo slyšet. Syslová ovládla jeviště a každý její výstup otupil rozporuplné emoce z celé hry. Asi nejpovedenější obraz z celé hry byl ten poslední, kterak Dana Syslová jako Huma Rojo, recituje z Krvavé svatby. Nejen vlastní úžasná deklamace, ale i nasvícení a rozmístění herců tak udělalo extra tečku za nepříliš povedeným představením a současně navnadilo diváky na Krvavou svatbu, která se v Rokoku shodou okolností hraje.

Vladimír Marek v transsexuální roli poněkud obstarožní prostitutky Agrado dokázal nejen přesvědčivě zahrát tuto ženu - neženu, což také publikum velice ocenilo. Rozhodně však nejen formu postavy Marek zvládnul, dokázal i vytvořit opravdového transsexuála. Žádný divák nemohl pochybovat o opravdových emocích, problémech, jednání i nadějích, které se uvnitř postavy odehrávaly.

Marek tak dokázal přiblížit svět transsexuality i publiku, které o této sféře života nemělo ani ponětí. K tomu se váží i vulgarismy, kterých je plná hra. Ani jedno sprosté slovo však nepadlo v nevhodnou dobu. Dokonalé využití vulgarismů a nikoliv jejich zneužití či exhibice, tak jak tomu bylo naposledy v Národním divadle při Žebrácké opeře, dokazuje, že vulgarismus je nedílnou součástí jazyka.

Ve hře jsou řešena či jen nastíněna témata jako jsou krom výše uvedené transsexuality či prostituce, také HIV+ nebo drogy. Díky tomu, že hra není zcela kompaktní, stává se mnohdy spíše "výchovným koncertem pro mládež", než divadlem, které diváka strhne k silnému zážitku. Lítost a porozumění si nakonec zaslouží všechny postavy, kromě Manuely.

Ač jsem nebyl moc nadšený, publikum tleskalo docela hodně. Občas byla ve hře i vtipná místa, kde jsem se smál. Zajímavé také bylo, že v publiku bylo hodně pánských a dámských párů. Že by toto téma dokázalo oslovit a přilákat gay a lesbickou komunitu? A ještě taková perlička - o přestávce jsem vyslechnul jednu dámu, kterak nadšeně hovořila o Daně Batulkové jaká je úžasná a o pár metrů vedle se jiná dáma pohoršovala nad tím, jak je Batulková neschopná... Také jsem vyslechnul rozhovor dvou mladých žen, z nichž jedna vůbec nepochopila, o co jde a tak jí ta druhá musela převyprávět a vysvětlit celou tu odehranou polovinu.

Představení doporučuji puberťákům, neboť ti se hodně smáli, zejména když padlo slovo "hulení" v jakémkoliv možném kontextu. Hra je vhodná i pro diváky, kteří se zajímají o polosvět transsexuální prostituce. Pro běžného diváka to není, nikoliv kvůli tématu, ale proto, že hra nefunguje jako divadlo. Dokument si můžete pustit v televizi.

Causa Carmen 20.2.2010 v 15:00

22. února 2010 v 0:20 | klm.007 |  Národní divadlo
Předplatitelská skupina OS3 (odpolední senioři) je vždy velké riziko. I dnes jsem viděl několik seniorů, kterak kroutilo hlavou a po přestávce bylo v mém dohledu osm volných míst. Přesto byl úspěch docela velký. Zdá se, že představení se víc a víc stává kompaktnější. Rozhodně je třeba zmínit velmi dobře synchronizovaný začátek ("společná rozcvička"). Tomáš Červinka je v hlavní roli velmi dobře usazen, působí velmi věrohodně a už dávno není pouhou alternací Konvalinky. Ve scéně ala "psací stroj" byl doslova démonický.

Absolutně pohodová Sylva Nečasová se v roli Carmen pohybovala velmi ladně, lehce a naprosto uvolněně. Ačkoliv dnešní Carmen chybělo to obvyklé těžké sexuální dusno, čímž spíše připomínala rozvernou školačku, přesto dokázala všechny muže na jevišti přimět k tomu, aby ji milovali.

Milým překvapením byl host Matěj Urban, který stále drží Josého v poloze nezkušeného mladíka, byť sám je již dávno mužem. Přesto i onen mladík José prošel vývojem. Zatímco v době premiéry to byl platonicky zamilovaný kluk, dnes zcela jasně ukázal, že nikoliv láska, ale sex je to, který jej žene ke zkáze. Škoda, že Urban je zde vzácným hostem, neboť Katsapov - Urban toť dvě lahůdky v roli Josého. Oba jsou tak jiní a tak skvělí.

Psát o Zuzaně Susové, že její "M" byla opět vynikající, je zcela zbytečné. Kdo ji jednou viděl, nezapomene. Vysoké skoky, lehké kroky a uhrančivý pohled - Richard Kročil opět dokázal, že jeho lehkosti se hned tak někdo nevyrovná. Escamilio je na jedné straně jasně vyprofilovaná postava lovce býků a na straně druhé, je to nebezpečný lovec žen. Kročil se snadno pohybuje v obou rovinách, nikoho nenechá na pochybách, že je vítězem na obou polích. Jeho dnešní atak na Carmen byl neuvěřitelně arogantní, dominantní a plný sexu. Ta však nezůstala pozadu a tak jejich duet byl jedním z vrcholných částí představení. Škoda jen, že Kročilovi chyběla čepička v jeho posledním výstupu.

Zatímco minule jsem byl poněkud zklamán nepřesvědčivým Viktorem Konvalinkou, dnes byl skvělý. Jeho primitivní Gypsy velmi dobře doplňoval mladíka Josého a sexáka Escamilia. Carmen mezi třemi tak rozdílnými muži, co víc si mohla přát…

Jiří Urban dnes nějak zanikl mezi vojáky, Officer byl degradován. Možná je to i tím, že dnes byla celá četa vojáků velmi dobře synchronní a tím i velmi dokonalí.

Závěrem lze skutečně toto představení doporučit každému, kdo se nebojí moderny a to jednak v abstraktním Santovi či překrásném příběhu o Carmen.

Peníze od Hitlera 19.2.2010 v 19:00

22. února 2010 v 0:16 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
O měsíc přesně jsem opět seděl v hledišti Švandova divadla. Chtěl jsem si vyzkoušet, zda hra "funguje" i při divácké repríze. Pochopitelně ale hlavní důvod byl ten, že se mi hra prostě líbí. Pořád mi vrtá v hlavě, proč to u kritiky tato hra prohrála. Skutečně to bude asi tou plochostí jednotlivých postav, nicméně jako celek hra funguje. Závěrečný potlesk byl vestoje a to rozhodně u činohry nebývá obvyklé.

Jednotlivé postavy hodnotit nebudu, protože to jsem dělal minule. Zmíním se akorát o Miroslavu Hruškovi (Denis Němec), který mi minule vůbec nesedl, ale tentokrát jsem s ním neměl žádný problém.

K zajímavému posunu došlo i v interpretaci právníka Milana Kačmarčíka. Jeho projev byl umírněnější, bez jakési strojené exhibice než posledně a když hovořil o faktech, která byla v případu zjištěna, zněl přesvědčivě jako erudovaný právník. Osobně bych neměl problém si takového advokáta najmout.

Škoda, že Viktor Limr v "bičovací scéně" byl vnitřně chladný. Rozhodně nevypadal na to, že by mu vadilo svedení jeho dcery. Zřejmě se však jednalo o "indispozici" herce, neboť poprvé, když jsem to viděl, tuhla při této scéně v žilách krev.

Jan Hofman jako Adin vnáší do příběhu neuvěřitelné kouzlo vzpomínek, mládí a naděje. Kdykoliv hovoří s Marií Málkovou, divákovi se v duši rozlije příjemné teplo. Věra Kubánková je neuvěřitelně vitální dáma a diváci rozhodně zvýšeným potleskem dali najevo, že byla vynikající.

A Marie Málková? Opakoval bych se, když řeknu, že byla božsky okouzlující!

Opět byli v hledišti lidé, kteří šli na Hitlera v Dlouhé. A těm se to nelíbilo. Pokud se však rozhodnete jít na Peníze od Hitlera do Švandova divadla na Smíchově, nebudete zklamáni!

Donaha! 16.2.2010 v 19:00

22. února 2010 v 0:13 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
To už musí být skutečně divadelní krize, když i na tento druh představení se dají sehnat vstupenky v den představení a ještě na super místa. I tak nakonec nebylo vyprodáno.

Připadá mi poněkud zbytečné hodnotit představení, které se hraje již poměrně dlouhou dobu a kolem kterého jdou legendy veselých historek.

Začátek je poněkud těžkopádný a rozpačitý, naštěstí je angažováno mnoho statistů, respektive statistek, které se pokoušejí dělat tu správnou striptýzovou atmosféru. Nakonec se představení přece jen rozjede a musím říct, že jsem se docela bavil. Jednoduchá scéna Davida Marka a nápaditá režie Radka Balaše, dělá z představení v dobrém slova smyslu lidovou zábavu. Ačkoliv v představení účinkuje mnoho žen, jejich role jsou vedlejší. Hlavní slovo patří mužům.

Dalo by se říct, že v hlavní roli účinkuje Filip Blažek. Jeho Jerry Lukowski je však nezajímavou postavou. Blažkovi se nepodařilo dát postavě nějaký lidský rozměr a tak na scéně je to pořád jen Blažek. Vlastně všichni muži Blažka lehce přehráli. I Matyáš Valenta, který byl neuvěřitelně přirozený a hrál velmi přesvědčivě (zřejmě mu ta Ulice svědčí) právě syna Lukowského.

Michal Novotný je známý svým velmi dobrým pohybovým nadáním (vždyť spolupracovali i s baletem Národního divadla), nicméně po Tobruku si stále drží váhu, takže Dave Bukatinsky, rozhodně není tlusťoch. Novotný se dokázal v tvrdé konkurenci ostatních hráčů prosadit a svými pohybovými kreacemi diváky pobavit.

Pavel Rímský, byť zde jako učitel tance, byl naopak velmi stoický, skoupý na gesto, což z postavy Harolda Nicholse dělalo taktéž komickou postavu.

Daniel Bambas dokázal velmi dobře využít svou štíhlost a výšku k zajímavým kreacím a rozhodně bylo velmi vtipné neustále sledovat jeho šílené přebíhání jeviště. A i když bylo jasné, že nakonec dokáže "běhat po zdi", stojí tento akrobatický kousek za pochvalu. I Daniel Bambas jako Ethan Girard obstál v konkurenci svých kolegů.

Velmi dobrou pozici v týmu měl Ladislav Frej. Díky jeho věku a schopnosti parodovat sám sebe, byl jeho Bejk vždy vítanou postavou na jevišti.

Poslední, kdo zbývá z party striptérů, je Pavel Batěk. Malcolm McGregor není nijak výrazná postava, nicméně Batěk z ní dokázal vyždímat maximum a díky tomu přehrál všechny své kolegy a stal se hvězdou večera. Jeho specifický způsob oblékání a "pózička" mne budou ještě dlouho rozesmávat.


A jelikož to je muzikál, nutno zmínit i hudbu. Autor David Yazbek složil příjemnou striptýzovou hudbu, která je dostatečně vlezlá, aby si ji divák pobrukoval cestou z divadla. Horší už je to s překladem písní. Texty jsou velmi krkolomné, jdou proti hudbě a rozhodně se člověk musí hodně soustředit na to, aby vnímal obsah textu, o nějaké lehké písňové rýmovačce nemůže být ani řeč. Písňové texty- Radek Balaš a Hanuš Bor - považuji za nejslabší článek inscenace a inscenace tím hodně trpí.

Ne všichni herci byli dokonalí zpěváci, mnohdy než zpěv znělo ono pověstné "herecké zpívání."

Pokud tedy přimhouřím oko nad písňovými texty, doporučím toto představení hlavně ženám, které se rády pobaví nad "problémy mužského světa" a okouknou nahatá mužská těla všech věkových kategorií. A závěrečný striptýz pak přinese uvolnění z denního stresu a radost z a do života.

Plešatá zpěvačka 13.2.2010 v 19:30

22. února 2010 v 0:07 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
To je zvláštní, to je zvláštní, jaká to shoda! To jsou slova z této podivuhodné hry, která měla u studentů obrovský úspěch. Na představení bylo totiž velké množství studentů, až to vypadalo, že se jedná o "vysílání pro školy." Bylo to skutečně překvapivé, neboť absurdní drama není pro všechny stravitelné. Zde se to však Jakubovi Špalkovi povedlo. Marně pátrám po něčem, kde by byla Špalkova režie špatná. Jednoduchá funkční scéna Karla Špindlera zcela jasně navozovala britský interiér a do toho ta úžasná konverzace.

Zatímco Máry v podání Pavla Lagnera a Lukáš Jůza jako velitel požárníků jsou do jisté míry upozaděni, zbylí čtyři herci si naprosto jednoznačně získali srdce diváků.

Martin Hofmann se svou osobitou dikcí a kamenným výrazem (byť občas se neudržel a zasmál se) stvořil typického britského gentlemana s tak neobvyklým jménem jakým je Smith. Hofmannovi postačí jen povytáhnout obočí a diváci šílí.

Manželka, stejně chladná, byť s lehkou dávkou ženské hysterie, to je Jitka Nerudová - Rotreklová. Její argumentace a podivné odpovědi dělají tuto postavu velmi plastickou.

Jako z jiné planety jsou manželé Martinovi. Oba herci - Monika Zoubková a Petr Lněnička používají ve své herecké práci více gest, jsou více rozpohybovaní, nicméně jejich vzájemná konverzace na téma odkud a zdali se znají - ono výše zmíněné: "To je zvláštní, to je zvláštní, jaká to shoda!" patří k vrcholům hry.

Rozhodně doporučuji mladému publiku, které tohle nejvíc ocení. Na první pohled hra, která nedává smysl (tak už to u absurdních dramat bývá), nastavuje pověstné zrcadlo našim prázdným konverzacím, které tak často vedeme.

Gazdina roba 10.2.2010 v 19:00

22. února 2010 v 0:04 | klm.007 |  Divadlo pod Palmovkou
Opět mé oblíbené představení. Už jsem jej viděl asi čtyřikrát. Doporučuji všem. Tohle představení se líbí všem kategoriím diváků. Konzervativní senioři jsou nadšení a stejně tak jsou nadšení i puberťáci. Jedno z mála představení, která se hrají v Praze, a o kterém se domnívám, že je zde 99,9% divácká spokojenost.

Divoká kachna 6.2.2010 v 19:00

22. února 2010 v 0:03 | klm.007 |  Hostující soubory
Henrik Ibsen to je symbol těžko stravitelného "severského dramatu." Mnoho diváků Ibsena nepochopilo, mnoho diváků při Ibsenovi usnulo a mnoho diváků se u Ibsena nudilo. Bezručům se však podařilo Ibsena zpracovat tak, že děj plynul hladce, diváci stačili vnímat a pravděpodobně nikdo neusnul. Závěrečná klaněčka byla bouřlivá, takže o divácké spokojenosti nelze pochybovat. Přesto je jasné, že i "rubovou" stranu tahle inscenace má. Není to Ibsen. Kdo chce vidět klasického Ibsena i s rizikem oné těžkosti a spánku, tak na Bezruče nechoďte. Specifickou stylizací, škrty a snahou přiblížit hru mladým "sever zmizel." Přesto nehodnotím tuto inscenaci negativně. Věřím, že mnoho diváků po seznámení s ostravským Ibsenem se pak vydá na klasické zpracování, neboť bude chtít vidět, jak to asi ten autor ve skutečnosti vlastně myslel.

Mikuláškova stylizace zde snad dosahuje maxima. Na jevišti se dějí neuvěřitelné věci, které upozaďují text. Nicméně pokud vezmeme v úvahu, že se divadlo profiluje jako divadlo pro mladé, je zvolená interpretace správná.

Bezruči mají ještě jednu výhodu a tou je Norbert Lichý, herec, který hraje i pouhou přítomností na jevišti. Má neuvěřitelné charisma a rozhodně jej ostravákům závidím. Ikdyž jeho role továrníka nebyla velká, byl rozhodně k nepřehlédnutí.

K nepoznání proměněný Tomáš Dastlík nejen díky paruce, ale i proměnou fyzickou. V civilu sportovní dominantní postava, na scéně submisivní křehký a ještě k tomu labilní mladík. Velmi dokonalá proměna.

Za zmínku také stojí Tereza Vilišová jako Hedvika. Herečka vypadala jako z Addamsovy rodiny, ale spíš než k smíchu, šel z ní strach. Na první pohled nenápadná postava byla na scéně velkou hráčkou, ikdyž vypadala jako holčička.

Ovšem hvězdou večera byla Sylvie Krupanská - matka Hedviky. Každý její výstup vzbuzoval v publiku rozruch. Nejen vzhled, ale i mluva a hlavně pohyb přehrál vše a všechny.

Divoká kachna stojí rozhodně za vidění. Příběh je po režijní úpravě velmi srozumitelný všem věkovým kategoriím. Je však třeba vědět co jsou Bezruči zač. jejich stylizace nemusí být všem srozumitelná, nicméně poučený divák si užívá toho tvůrčího rozmachu, který přináší režisér Jan Mikulášek.

Evžen Oněgin 2.2.2010 v 19:00

21. února 2010 v 23:56 | klm.007 |  Hostující soubory
O Oněginovi můžeme s čistým svědomím říct, že i přes svou stylizaci si stále zachovává nejen kompaktní příběh, bez posunu v postavách, ale i ruskou atmosféru. Slova plynou, jakoby člověk četl knihu, herci ve všech postavách působí věrohodně a publikum to oceňuje. Ne vždy se dramatizace knihy povede. Ještě větší riziko je v další stylizaci a úpravách. A pokud se jedná o tak známý titul jako je Oněgin je riziko obrovské. Divadelní fanoušek nemá šanci Oněginovi uniknout. Máme zde Crankův balet, i Čajkovského operu. Není se čemu divit, příběh má jasnou strukturu i děj, který je inscenačně velmi srozumitelný. Ne nadarmo se Oněgin pro svou jednoduchost dává za vzor: "Nejprve se vykašle on na ni, pak ona na něj a mezi tím jsou dva plesy." A přitom je puškinův slovník tak bohatý, že se dodnes vedou mezi čtenáři či diváky vášnivé debaty, proč Taťána nakonec Oněgina odmítla.

Režiséru Janu Mikuláškovi se podařilo velmi zdařile oživit jednotlivé postavy. Dokonce bych řekl, ani ta stylizace není vidět. Když jsem poslouchal ve frontě na šatnu dámy, seniorského věku, kterak nadšeně hovořily nejen o zpracování, ale i o hudbě (Jan Mikulášek), je jasné, že inscenace pro mladé, zasáhla celé spektrum divácké obce.

Já jsem se i podruhé velmi dobře bavil a mám pocit, že pokud přijedou Bezruči příští rok opět s Oněginem, asi neodolám a vyrazím.