O Oněginovi můžeme s čistým svědomím říct, že i přes svou stylizaci si stále zachovává nejen kompaktní příběh, bez posunu v postavách, ale i ruskou atmosféru. Slova plynou, jakoby člověk četl knihu, herci ve všech postavách působí věrohodně a publikum to oceňuje. Ne vždy se dramatizace knihy povede. Ještě větší riziko je v další stylizaci a úpravách. A pokud se jedná o tak známý titul jako je Oněgin je riziko obrovské. Divadelní fanoušek nemá šanci Oněginovi uniknout. Máme zde Crankův balet, i Čajkovského operu. Není se čemu divit, příběh má jasnou strukturu i děj, který je inscenačně velmi srozumitelný. Ne nadarmo se Oněgin pro svou jednoduchost dává za vzor: "Nejprve se vykašle on na ni, pak ona na něj a mezi tím jsou dva plesy." A přitom je puškinův slovník tak bohatý, že se dodnes vedou mezi čtenáři či diváky vášnivé debaty, proč Taťána nakonec Oněgina odmítla.
Režiséru Janu Mikuláškovi se podařilo velmi zdařile oživit jednotlivé postavy. Dokonce bych řekl, ani ta stylizace není vidět. Když jsem poslouchal ve frontě na šatnu dámy, seniorského věku, kterak nadšeně hovořily nejen o zpracování, ale i o hudbě (Jan Mikulášek), je jasné, že inscenace pro mladé, zasáhla celé spektrum divácké obce.
Já jsem se i podruhé velmi dobře bavil a mám pocit, že pokud přijedou Bezruči příští rok opět s Oněginem, asi neodolám a vyrazím.