Oblíbená ruská dramatika a uvěřitelná událost, to je Gogolova Ženitba, respektive: "Naprosto neuvěřitelná událost o dvou dějstvích: Ženitba aneb Mene tekel, méně Tekel!" Uvěřitelná je to inscenace pro toho, kdo zná práci režiséra Vladimíra Morávka. Pro ostatní je to spíše příliš složité a příliš překombinované, neboť jak jinak si vysvětlit rozpačité divácké přijetí opery bez hudby, neboť tak inscenace skutečně vypadá.
O režii Vladimíra Morávka je známo, že nerežíruje, ale aranžuje. Díky tomu je jeho styl velmi snadno rozpoznatelný a mnou oblíbený. Na druhou stranu pochopení Morávkovy režie vyžaduje po divákovi aktivní spolupráci a ne každý divák je ochoten přijmout hru plnou symbolů. Stále totiž platí, že divák se chce bavit, ne přemýšlet.
Divadlo tak trochu touto hrou šije na diváka podvod, když láká na komedii, skvělé herce a známý titul. Komedie to určitě je, každopádně ale postrádá rychlost, byť autor hudby Petr Hromádka se snaží a dělá téměř sitcomové hudební předěly.
O tom, že Ženitba je známý titul ruské dramatiky není pochyb, ale divák by měl zbystřit již při zjištění, že název je pozměněn a to vždy evokuje úpravy. Krom obvyklé Morávkovy stylizace a použití nejrůznějších rekvizit - v Lucerně jablka, v Romeovi a Julii růže, ve Višňovém sadu kachničky a dnes dýně, je to také odkaz na dohazovačku Teklu, která se neobvykle rozdělí ve tři postavy a proto ten podtitul "méně Tekel". Zda i ono tajemné "Mene tekel" má zde význam, to už musí posoudit každý divák zvlášť. Pro mne to je jen rýmovačka do titulu.
Scéna Martina Chocholouška plně souzní s Morávkovou režií. Na scéně je dům, který se rozevře a v jedné polovině bydlí Podkolatov a ve druhé Agáta. Pokud jsem si dobře všimnul, tak na fasádě Podkolatovova domu bylo napsáno "голубой", což rusky znamená "teplouš". Byl to snad režisérův vzkaz divákům (a pak by jednání Podkolatova bylo jednoznačně odůvodnitelné) anebo to byl názor obyvatel města na Podkolatova, když se tak urputně brání ženitbě...?
Zajímavá byla také kostýmní výprava od Sylvy Zimuly Hanákové, která udržela Rusko ve svých návrzích a to zejména v mužských kostýmech. Ty ženské byly víc divadelní, nicméně působily velmi příjemně, byt to byly šaty spíše na pohřeb než svatbu - ale tak asi mělo být.
Viktor Preiss jako Podkolatov si počíná velmi realisticky. Submisivně založený Podkolatov je k smíchu, ale na druhou stranu jasně vysvětluje divákům, proč nemá žádnou ženu. Takové typy se skutečně nežení. Preiss jako obvykle rozehrává svou postavu do nejmenších detailů a i když je jeho postava postavou hlavní, neční nad ostatní spoluhráče. Díky tomu hra působí kompaktním dojmem.
Jeho přítel Kočkarev - Václav Vydra, je hybnou silou děje. Rozpohybovává mnohdy velmi pomalé chování všech ostatních. Je to typická postava, které Václav Vydra hraje celý život. Trochu primitiv, trochu hulvát. Nic překvapivého, prostě sázka na jistotu. Každopádně s kotletami a kostýmem vypadal jako opravdový Rus. Bylo zajímavé sledovat, jak se Kočkarevovům vulgarismům diváci smějí. Ačkoliv zde vulgarismy nijak nevadily, patřily do hry, tak je s podivem, jak například nadávka "Krávo!", vzbuzovala salvy smíchu.
Vypadá to, že se Morávkovi podařilo Veroniku Žilkovou zkrotit a Žilková jako Agáta dokázala svůj temperament využít pro roli. Agáta je na jednu stranu naivní, téměř až dětská. Na druhou stranu je dost jednoduchá, možná až primitivní. Takto namíchaný koktejl vlastností funguje a divák se baví. Agáta, jako jediná by mohla mít soucit publika, ale nemá jej. Díky tomu se tak hra stává velmi uvěřitelnou a opravdovou. Žilková tak zejména na konci dodává hře patřičnou hořkost, díky které je pak ruská dramatika stále tak sladká.
Arina, její teta - Hana Maciuchová moc prostoru nemá, přesto působí opravdu jako teta. Starostlivá osoba, která se za každou cenu snaží Agátě vyhovět. Maciuchová dokonale zvládá prostor, je pořád někde, takže to vůbec nevypadá, že by měla malou roli. Zážitkem je sledovat Maciuchovou ve sborech, kterak tančí a zpívá.
Jako smrtka působí Paní T. dohazovačka. Zcela nezvykle je to muž - Martin Stropnický. Pokud jej srovnám s jinou zrůdou a to s Lopachinem ve Višňovém sadu, tak zde šel ještě dál. Dohazovačka je nejen vysoká, ale možná i nejvyšší na celém jevišti v černých šatech s podivnou parukou i líčením vzbuzuje spíš než strach, odpor. To vše podtrhnuto mužským hlasem a kulháním. Postava dohazovačky se však roztrojila, protože part dohazovačky krom Stropnického hrají i Lucie Juřičková a Lucie Polišenská. Obě dámy jsou v podstatě stejně oděny, stejně nalíčeny a stejně kulhají. Ačkoliv obě herečky mají jen setinu prostoru, než má Stropnický, je jejich existence v rámci koncepce hry odůvodnitelná. Dohazovačky ve všech svých podobách se zjevují a zase mizí na různých místech a v různých časech. To co by ve filmu udělal trik, to zde svedou tři herci v jedné roli. Není před nimi úniku.
Ženich Žvanikin - Jan Šťastný úplně omládl na sotva třicet let. Postava je to neuvěřitelně mladá, svěží, byť mírně labilní. Šťastný je vnitřně velmi svázaný, gestikuluje vlastně jen rukama od prstů po zápěstí. Přesto ze Žvanikina anebo možná přímo ze Šťastného tryská neuvěřitelná radost a optimismus.
Ženich Starikov - Michal Novotný jako by ani nebyl. Minimální prostor až by role byla hodná absolutního škrtu. Většina diváků si jej stejně bude pamatovat, jako Kupida - tedy jako andělíčka, který se vždy na začátku dějství objevil na scéně.
Ženich Nenažraný - Martin Zahálka. To je jiná káva. Zahálka patřičně vycpaný s velkopansky rozložitými gesty, přehrál všechny a možná nejen ženichy. Zahálka nenažraně ukusoval prostor všem, kdo byli na scéně. Když hraje on, nemá nikdo jiný šanci. Velice silná postava a ostatní herci by měli být ve střehu, aby je Zahálka nepřehrál.
Ženich Onučkin - Daniel Bambas. Tato role také neměla moc prostoru, nicméně Bambas a jeho uskřípnutý chudáček s hlavou nakřivo je typově natolik zajímavá postava, že si ji lidé budou pamatovat, protože spíš než smích zaslouží soucit.
Pokud tedy shrnu ženichy, tak se dá říct, že všichni byli k smíchu, všichni byli typově dostatečně odlišeni a na všechny byla radost se dívat.
Nemohu nezmínit také "sraz nenarozených dětí", což bylo několik roztomilých blonďatých holčiček. Když se totiž všichni sejdou u Agáty, tak Podkolatovovův byt je prázdný. Morávek tedy to tohoto bytu poslal tyto holčičky, které zde sedí či stojí v různých pozicích - jsou dokonale naaranžovanané před plesnivou zdí, takže stačí udělat "cvak" a budeme mít fotografii jako od Saudka.
O přestávce jsem byl docela překvapen negativními reakcemi některých diváků. Zejména seniorům se tato verze nelíbila. Vedle mne seděly dvě dámy (cca 65, 70 let) a ty byly doslova zhnusené. Jednak vůbec nepoznaly Stropnického (ale to by mohl být spíš kompliment), ale vadilo jim, že to není Ženitba, kterou znají. Vzpomínaly na to, že nedávno byla v televizi nějaká Ženitba a ta prý byla naprosto úžasná. Dáma vedle pak začala počítat korále na náhrdelníku a pak usnula. Také jsem zaslechl stížnost jedné dámy, které vadila ta mačkanice v domě u Agáty, neboť díky tomu si nemohla pořádně prohlédnout herce v celé jejich kráse…
Po přestávce se na scéně objevil Agátin byt s horolezeckou stěnou, po které pak mistrovsky vyšplhal Podkolatov a oknem zmizel. Druhá polovina druhé části byla dost rozvleklá, zde by to chtělo zvýšit tempo. A i když nebylo představení nijak dlouhé (na ruskou dramatiku krátké), přesto bylo vidět, že konec znamenal pro mnohé diváky úlevu.
I když se diváci v průběhu docela smáli, potlesk byl dost slabý. Otázkou tedy zůstane, jak se to bude líbit divákům druhý den, až se jim to rozleží v hlavě.
Vypadá to, že přidáním živé hudby (dva klavíry) a dvou "operních" zpěváků se sice efektnost představení zvýšila, na druhou stranu tím utrpělo tempo. Otázkou také zůstává, nakolik má své opodstatnění Kupid či Muž a Žena rozechvělí láskou, neboť jejich výstupy považuji za zbytečné. Také by mne zajímalo, kolik lidí vlastně postřehlo, že se to všechno Podkolatovovi zdálo.
Velmi se povedlo v první části namíchání obou domácností (Podkolatovovy a Agátiny) do jednoho času. Obvykle se totiž inscenuje Podkolatovovův byt a pak byt Agáty. Morávek tentokrát použil metodu střihu a tak se chvíli ocitáme v jednom a pak ve druhém bytě.
Díky tiskové chybě byl program zdarma. Nebylo by špatné, kdyby se to stalo pravidlem. Pochopitelně nikoliv ta tisková chyba...
Představení se tak bude líbit těm, kteří nejsou zatížení klasickým zpracováním a také těm, kteří mají rádi Morávkův rukopis. Představení to bude úspěšné, ale hit to nebude.