Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Březen 2010

Krvavá svatba 19.3.2010 v 19:00

21. března 2010 v 22:04 | klm.007 |  Rokoko
Místo žhavého Španělska, poklidné Staré bělidlo. Tak na první pohled vypadá Krvavá svatba, která spíše než krvavá přináší ne příliš dramatickou podívanou o velké lásce, která vlastně zas až tak velká není.
Pokud lze něco důrazně vyzdvihnout, je to scéna. Michaela Hořejší a Adam Pitra zvolili náznakovou a jednoduchou scénu s dominujícím obrovským stolem, který odehraje mnohé. Jednotlivé obrazy jsou oddělovány změnou polohy stolu, k tomu nějaká ta záclonovina a toť vlastně vše. Je proto škoda, že takto jednoduchou a funkční scénu kazí na zadní stěně pověšené rekvizity. Bez fotografií a cepů bychom se jistě obešli. Tyto polopatické nástroje ničemu neslouží. Divák se v textu orientuje, a tudíž není potřeba všechno zdůrazňovat. Krom tedy tohoto detailu je scéna božská - a druhá část představení je snad ještě lepší. Ale o tom později.
Co se však nepovedlo jsou kostýmy. Michaela Hořejší a Adam Pitra zvolili pseudošpanělské motivy, které však zcela nenavozují žádný španělský pocit. Asi nejhorší je to u postavy Leonardovy ženy, která vypadá jako děvka z výprodeje.
Hudba Vesny V. Cáceres zní velmi příjemně. Rozhodně byl velmi dobrý nápad zvolit v první části klasickou kytaru a ve druhé elektrofonickou. Lukáš Burian v roli Měsíce velice přirozeně interpretoval hudbu a velmi přirozeně hrál ve své malé roli. Jeho partnerkou byla Tereza Nekudová v roli Smrti, která si po první písni svým skvělým zpěvem získala publikum a díky tomu se pak všechna písňová a hudební čísla stala očekávaným zpestřením poněkud fádní hry. A když už jsem u těch malých rolí tak Sabina Rojková v roli Děvčátka byla přirozeně roztomilá a přitom divadelně zdatná.
Sousedka Luba Skořepová a Leonardova tchýně Jana Drbohlavová se jen tak mihly. Každopádně však svým projevem dokázaly (pokud to inscenace umožňovala) vytvořit alespoň realistický náznak tvrdých španělských žen, tak jak je Lorca vykresluje. Hana Doulová je naopak akční a veselou služkou, je jí všude plno a díky tomu se statická a deklamativní hra trochu rozpohybovala. Postava Leonardovy ženy v podání Diany Šoltýsové je naprosto zanedbatelná. Herečka nemá absolutně žádný prostor odůvodnit svou přítomnost na jevišti. Kdyby byla postava zcela vyškrtnuta, nic by se nestalo. Lukáš Příkrazký v roli Mladíka byl jen doplněním počtu obyvatel vesnice, nicméně jeho hra na klarinet měla své opodstatnění a Příkazký tak byl pro hru přínosem.
Ač by se to mohlo zdát, že hlavní svůdník, Leonardo v podání Aleše Procházky, bude mít dost prostoru na to, aby vysvětlil divákům kdo je, kde je, proč je tomu tak a co chce, nedostává téměř žádný prostor. Jediné podstatné co přináší je to, že je ženatý, že není šťastný, neboť stále musí myslet na Nevěstu. Ale to je opravdu málo. Nakonec tak Procházka přispěl do hry pouze svou figurou. Jako kontrast proti svému rivalovi Ženichovi - Jaromíru Noskovi, byl zvolen dobře.
Jaromír Nosek dokázal najít všechny polohy, na první pohled ploché postavy Ženicha. Ženich je pod 100% vlivem své matky, je submisivní, až je pro svět bezvýznamný. Nosek však s postupujícími minutami hry ubírá submisi, přidává svou mužnost a v závěru při pronásledování Nevěsty a Leonarda není pochyb o tom, že Ženich je lovec. Nosek tak předvádí to nejlepší, co je krom zpěvu Nekudové v představení k vidění.
Když se poprvé na scéně objeví Nevěsta Máša Málková, člověka zamrazí. Tváří se jako chlap, vypadá jako chlap a je evidentní, že vztah k drobnému Ženichovi nebude jen tak. Evidentní prohození mužských a ženských rolí. Slabým mužům vládnou silné ženy. Málková se čitelně prezentuje, je srozumitelná a pochopitelná, ale nic nepřináší. Nemá na to, aby jí diváci milovali či nenáviděli.
Pokud tedy vyjmeme ze hry hlavní hrdiny a zamyslíme se nad nimi, člověk se musí ptát, proč má sledovat klasický milostný trojúhelník, který není nijak zajímavý.
Zajímavá je však v první části svatba. Tahle část patří k tomu nejlepšímu, co bylo v první části k vidění. Druhá část je tak krátká, že by se hra dala hrát i bez přestávky - to by pak ti studenti sedící za mnou nemohli o přestávce odejít.
Ve druhé části Měsíc (Lukáš Burian) po jevišti rozmístí jakési meče všech velikostí, do kterých Smrt (Tereza Nekudová) zaplete provaz, díky které vznikne jakási pavučina. Velmi povedené, velmi efektní. V dáli vlají jako závěs kusy plastu, ze kterých se vynořují postavy, které se musí pavučinou proplést. Když se na scéně objeví Ženich i Leonardo je jasné, že krev brzy poteče. Místo toho však padla černočerná tma. Jsme na divadle, zatmívačka byla zbytečná. Každý by pochopil smrt na jevišti. Díky poměrně dlouhé tmě tak veškeré to mini napětí zmizelo a diváci začali šustit.
Díky těmto drobnostem, které však totálně z představení sňaly napětí, se ukázalo, že režisér Ondřej Zajíc měl výbornou vizi, kterou nedokázal dotáhnout do konce. Představení má silný inscenační potenciál, který však mizí po každé minutě představení.
Na závěr jsem si nechal Jitku Smutnou. Pokud se zamyslím nad tím, jak jsou Lorcovy matky vykresleny, tak mi vznikne takové schéma. Dlouholetá vdova, která se stará o děti a o hospodářství, tvrdá vůči sobě i ostatním, bigotní a bez úsměvu. A tohle všechno Jitka Smutná není. Smutná je výborná v těch mollových partiích, kdy hovoří láskyplně k synovi. Naopak tehdy, pokud má vystupovat chladně a tvrdě, je nepřesvědčivá. Uvnitř je to stále ta hodná maminka. Jisté je však jedno, pokud se za dvacet let bude natáčet Babička, Jitka Smutná bude ideální představitelka. Hodná láskyplná stařenka na Starém bělidle. A to myslím naprosto vážně, bez jakékoliv ironie.
Vzhledem k tomu, že zcela nelogicky je inscenace v próze a jen v závěru padne několik veršů, hra ztrácí kouzlo veršovaného divadla. Vzhledem k tomu, že hra není režijně dotažena do konce, a že v ní chybí emoce (které paní učitelka studentům o přestávce přikázala, aby si je domysleli), představení nedávám moc šancí na úspěch. Divadlo bylo dnes tak do poloviny zaplněno, přičemž polovinu té poloviny tvořili studenti z Klubu mladého diváka.

Hráči 15.3.2010 v 19:00

21. března 2010 v 21:57 | klm.007 |  Rokoko
Lze to těžko odhadnout. Lze těžko odhadnout, co se bude líbit středoškolákům. Někdy je to hrůza, někdy se baví, někdy po přestávce odcházejí. Hráči je však dokázali strhnout k naprostému zaujetí a závěrečný potlesk to potvrdil. Hráči, to je úspěšné představení, neboť se líbí jak mladým, tak i starým. A je skoro pořád vyprodáno.
Je jasné, že poměrně konzervativní zpracování nejde proti vkusu většiny. Nic nového nepřináší, ale to jistě nebylo záměrem inscenátorů. Hru jsem viděl prvně asi před rokem. Tentokrát jsem dělal doprovod známým, kteří tuto hru chtěli vidět.
Michal Dlouhý na můj vkus zbytečně přehrává, velmi brzy se stává miláčkem publika. To mu fandí při jeho podvůdcích a na konci velice těžce nese jeho prohru. Na scéně se prosadil Vasil Fridrich, který v roli Utěšitele přehrál i Dlouhého. Zatímco Dlouhý má na své straně velký rozsah hlavní role, Fridrich musel využít omezení vyplývající z role vedlejší. Fridrich ve velmi vnitřně svázané roli působil jako král jeviště. Minimálními hereckými prostředky ovládl situaci. Působil přirozeně, působil jako Rus a jako Rus také vypadal. Ostatní pánové byli jen nahrávači, nicméně i oni se velkým dílem podíleli na úspěchu hry.
Komické bylo, kterak na scénu vstoupil Martin Písařík jako Glov mladší. "To je TEN z Ordinace", znělo unisono v hledišti a opět se ukázalo, jak je důležitá mediální znalost herce. Je však trochu tristní, že ačkoliv diváci poznali herce z Ordinace, ani jeden neřekl Písaříkovo jméno…"
Pokud chcete jít na divadlo, které vás zcela jistě bude bavit, pokud k vám přijede návštěva z Moravy a budou chtít vidět známé herce, vezměte je na Hráče. Hra si udržuje velmi dobrý spád, karetní scény jsou dokonale narežírovány Petrem Svojtkou, protože dokážou navodit naprosto geniální napětí, jako by i diváci byli hráči. A na závěr nemohu nezmínit zcela geniálně jednoduchou, ale naprosto účinnou věc a to je závěrečný monolog Ichareva, kdy se postupně bourá celá scéna, takže na konci Icharev nemá nic, ale zhola nic.

NORDOST 13.3.2010 v 19:00

21. března 2010 v 21:54 | klm.007 |  Hostující soubory
Je málo her, na které chodím opakovaně a je málo her, které mne stále stejně baví. Mezi ně jednoznačně patří i NORDOST. Tato ve své podstatě rozhlasová hra, je tak živá, tak opravdová, že ji lze zařadit skoro až k dokumentům. Skvělý text, který jednoduchou formou - chronologickým vyprávěním události - vykresluje osudy tří žen, která každá z jiného pohledu vypráví jednu událost třemi různými příběhy.
Je zde Čečenka Zura v podání Zuzany Onufrákové. Ze začátku jde ze Zury strach, ale pak ji člověk pochopí a možná s ní i soucítí. Onufráková, původem ze Slovenska, má češtinu přece jen o něco měkčí, než mají Češi a tak její Zura působí ještě více autenticky.
Energická a z práce otupělá a možná i vyhořelá lékařka Tamara si po celou dobu zachovává jistou fyzickou pevnost a strohost. Nataša Gáčová trží otěže své role pevně a ani na chvíli není pochyb o tom, že Tamara je schopná lékařka.
Má oblíbená mamina Olga. Tato postava je mi velice blízká, vykresluje totiž "příběh obyčejného člověka" a Olga tak vlastně ukazuje prstem na diváka: "Tohle se může stát i vám!" Marta Vítů působí v roli jako opravdová žena, která má na starosti rodinu a pro rodinu se v tom nejlepším slova smyslu obětuje.
Více mých dojmů najdete v archivu, neboť toto představení, jak je v úvodu naznačeno jsem viděl již po druhé. Minule byla hra uváděna v Divadle pod Palmovkou, kde se ukázalo, že příliš velký prostor není to pravé ořechové. Tentokrát bylo Divadlo Kolowrat tou pravou volbou.
Pokud budete mít někdy možnost tuto hru vidět, neváhejte a jděte. Za tu krátkou dobu (75 minut bez přestávky) získáte ucelený pohled na jednu tragickou událost a změníte trochu pohled na rusko-čečenskou válku.
Vhodné pro všechny věkové kategorie.

Daria Klimentová - Balet Gala 10.3.2010 ve 20:00

11. března 2010 v 2:09 | klm.007 |  Národní divadlo
Úvodním filmem, který byl sestříhán z dokumentu České televize, který snad viděl každá a který působil spíše jako nekrolog, začalo očekávané Gala. Úvodní slovo měl Marek Eben, který hovořil vtipně a zajímavě a tak Daria může být s volbou moderátora spokojená. Byla to totiž ona, kdo si Ebena vybrala.

Musím se zmínit o Donu Quijotovi a Korzárovi. Tato pas de deus jsou nedílnou součástí každého gala. Pokud si vzpomínám, tak snad žádné gala, se bez alespoň jednoho neobešlo. Není se čemu divit. Efektní hudba ve spojení s klasickým baletem, to je to pravé ořechové. Tentokrát se však obě čísla stala nejslabším článkem programu. Pominuli nesouhru a chyby Natalie Domrachevy a Daniila Simkina v Donu Quijotovi, tak oba předvedli jen divadelní verzi. Stejně tak i Erina Takahashi a Vadim Muntagirov v Korzárovi zůstali jen u divadelní verze. Gala to je v první řadě efektní show, kde se tanečníci předvádějí v tom nejlepším světle a tak ke standardním krokům přidávají neuvěřitelné, téměř akrobatické prvky. Standardní divadelní choreografie na gala neobstojí. Stačí zajít na gala do Opery, kde právě takové čísla vždy mají.

A když už jsem u té Opery - Daniil Simkin tam také před několika lety vystupovat s Les Bourgoise.

Daria Klimentová se představila v nejlepším světle. Zvolila pro sebe velmi dobrý repertoár. Zejména v Manon s Estebanem Berlangou a v Moszkowském waltzu s Tamásem Solymosim předvedla skutečné pravé taneční umění. Obě tyto věci byly v druhé části, která byla živější a dramaturgicky lépe postavená, než poněkud nevýrazná první polovina.

Velice zajímavá byla interpretace La Spectre de la Rose. Adela Ramirez a Herman Cornejo svým obrovským charisma dokázali svůj výstup ponořit do příběhu a tak divák na pár minut zapomněl, že je na gala a nikoliv na celém představení, o kterém jedna paní na chodbě řekla, že to byla taková Sylphida naopak…

Všeobecně lze konstatovat, že tanečníci byli svěží, bylo skutečně vidět, že jsou technicky zdatní a jistě na svých domácích scénách velmi populární.

Poněkud "divné" svícení v první části a chaos na inspici, zejména při práci s oponou a svícením při děkovačkách dělal z představení v některých okamžicích amatérské představení.

Je třeba také zmínit, že při závěrečném potlesku diváci stáli. Pokud to bylo vyjádření osobních sympatií Darie Klimentové pak byl na místě. Pokud to byl potlesk představení jako takové, tak nikoliv. Ve srovnání s gala, které bývá každý rok v Opeře, toto gala neobstálo.

Celé představení natáčela Česká televize.

Hoffmannovy povídky 7.3.2010 v 19:00

11. března 2010 v 2:08 | klm.007 |  Národní divadlo
Režisér Ondřej Havelka předvedl to, co se od něj čekalo. Klasické, výpravné a lehké představení, které je srozumitelné pro všechny a je alternací či přímo protipólem moderních představení, které ne vždy jsou v Národním divadle přijímány s nadšením.

Ač jistě budou mnozí Havelkovi vytýkat, že nepřináší něco nového, že ukazuje jen to staré, musím se režiséra zastat. Copak každé nové představení musí být něčím novátorské? V současné době, kdy je běžná naprostá destrukce klasických inscenac,í je tak zachování původního stavu vlastně výhrou.

Velmi se mi líbí srozumitelnost děje, která je v této inscenaci jasná i laikovi. Když si totiž člověk přečte libreto, zjistí, že není až tak jednoduché, jak se od operních libret očekává. Mnohé inscenace, které jsem viděl v televizi tak byly jen jakousi exhibicí tvůrců, kteří předpokládali, že divák zná operu natolik dobře, že abstraktní provedení nebude vadit.

Martin Černý postavil sympatickou scénu. Pro točny mám slabost a v Národním divadle točnu moc nepoužívají. Vtipné je, že scéna je v podstatě celou dobu stejná, obě strany točny jsou téměř shodné, a přesto přináší do představení svěžest.

Kostýmy Jany Zbořilové jsou klasické, velkolepé a překrásné. Diváci mají rádi velkolepou výpravu. Snad jedinou výtku mám k představitelkám gondol. Bylo zbytečné jedné z nich dávat na hlavu klobouk ve tvaru gondoly. Iluze Benátek byla dána jasně a nebylo třeba se uchylovat k této popisnosti.

Co se týče choreografie Jany Hanušové, tak jsem si ani nevšiml, že by tam nějaká byla. To je pro mne docela pozitivní, protože se tím veškerý pohyb na jevišti stal přirozeným.

Ačkoliv měl Valentin Prolat jako Hoffmann docela velký úspěch, mně osobně jeho hlas nezněl moc příjemně. Jakoby ke konci již nemohl. Nicméně však, stejně jako jiní skvěle hrál. Hvězdou večera však byla neuvěřitelná Kateřina Jalovcová. Krásný zvučný hlas se nesl divadlem a každý její výstup byl balzámem pro duši. K tomu mnohé její výstupy byly přirozeně komické, což zcela jistě přidalo body v oblibě. Kateřina Jalovcová - Múza, Nicklausse.

Je jasné, že Olympia se stala miláčkem publika. Jedna z nejznámějších Offenbachových árií a k tomu vtipné pohyby mechanické loutky jsou vděčným artiklem pro diváky. Havelka, zde pojal Olympii tak, jak si ji každý představuje. Nechyběl ani klíček v zádech. Jana Bernáthová po celou dobu svého výstupu rozesmávala publikum, takže na konci byl pochopitelně mohutný smích. Je pravdou, že o přestávce se hovořilo na chodbách o tom, že ta včerejší Olympia (Martina Masaryková) lépe zpívala, ale Bernáthová byla prý zase lepší herečka.

Ve třetím jednání byla naprosto úchvatná Katie Beth Van Kooten. Překrásný hlas, navozoval nádhernou sentimentální náladu. Byla radost Antonii poslouchat. A aby nebyly oči ošizeny je v tomto jednání nádherný trik, kterak z oživlého obrazu matky vystoupí opravdová zpěvačka. Jednoduchý, ale naprosto efektní kousek.

Maida Hundeling jako Giulietta naopak přinesla dravost a energii benátského karnevalu.

Při děkovačce všechny tři dámy + Kateřina Jalovcová měly velký úspěch. Spolu s nimi byl velmi úspěšný i Donnie Ray Albert, který ve všech rolích (Lindorf, Coppélius, Miracle, Dapertutto) byl přirozený.

Omlouvám se všem znalcům opery, že hodnotím takto povrchně, ale díky tomu, že nemám hudební vzdělání, mohu hodnotit velmi subjektivně - "líbí - nelíbí". Proto je pro mne velmi důležité, aby každá opera fungovala jako divadlo. V opačném případě by pak přece stačilo koncertní provedení.

Za zmínku stojí také cena programu, která je nyní překvapivých 40,- Kč. Ačkoliv došlo ke změně papíru, nijak to na kvalitě programu není poznat. Možná dokonce je sympatičtější.

Hoffmannovy povídky doporučuji všem těm, kteří mají rádi operu jako divadlo, jako podívanou. Nehledají v opeře skryté nelogické jinotaje a mají rádi klasiku.

Hvězdy na vrbě 6.3.2010 v 19:30

11. března 2010 v 2:08 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Nový hit plný hitů se zrodil na Fidlovačce. Nebude snadné koupit vstupenky a tak kdo můžete, běžte nyní, než šeptanda vyková své.

Vlastně to byla sázka na jistotu. Hudebně nadaný soubor, jednoduchý děj (pokud o ději můžeme hovořit) a plno písní, které již léta jsou hity. Nepochybně i současná retro nálada ve společnosti udělala své.

Režiséru Pavlu Šimákovi se podařilo udržet tempo i náladu a z neexistujícího děje utvořil děj, který tak z řady klipů vytvořil divadelní útvar. Velký podíl na úspěchu měla scéna Pavla Boráka - zejména první část odehrávající se v tělocvičně navodila naprosto dokonalou atmosféru nejen šedesátých let, ale vlastně i let normalizačních (přesně takovou tělocvičnu jsme měli i my na konci osmdesátých let). Katarína Holková si mohla vyhrát s barevnými kostýmy, které by jistě obstály i v současném šatníku.

Pod na první pohled nenápadným titulkem v programu - "hudební nastudování Ondřej Brousek" se ukrývá skvělá práce, neboť živá hudba je skutečně živá. Sice občas hudba hraje až moc hlasitě, ale to jen tak na okraj. Ondřej Brousek je ve svém kostýmu jedním z několika účinkujících, kteří nehrají, ale jsou skutečnými postavami. Brousek ve skvělé košili a obrovskými vlasy stojící za klávesami je jako z filmového týdeníku.

Poněkud slabší je choreografie. Je jasné, že zpívající herci nemohou dělat kdoví co, ale jistě šlo něco vymyslet, neboť je škoda, že Hvězdy na vrbě je muzikál bez tance. Choreografie Helena Brousková.

Ač byla hlavní role Jitky anoncována jako velké uvedení talentované herečky do souboru, tedy Petry Hřebíčkové (Thálie za Maryšu a to vynikající) se moc nepovedlo. Postava Jitky je totiž na rozdíl od ostatních spolužaček normální a tudíž dost nezajímavá. V konkurenci ostatních různě "vyšinutých" spolužaček Hřebíčková neměla šanci. Zdá se však být dost pohybově nadaná a zpěv nebyl špatný, takže ji rád uvidím v nějaké další roli.

Absolutní hvězdou v dámské sekci byla Zuzana Vejvodová. Její puberťačka Zuzana byla naprosto dokonalá. Vejvodová se dokázala prosadit nejen při svých výstupech, ale i jako "němé křoví". Neustále na sebe strhávala pozornost, takže kolegyně měly co dělat, aby se dokázaly prosadit. Vejvodová tak díky vzniknuvší konkurenci nutí ostatní k ještě lepším výkonům.

Martina Šťastná dostala větší roli, než které jsou pro ni obvyklé. Sexuálně náruživou studentku Helenu dokázala barvitě vypodobnit a mnohé salvy smíchu patřily právě jí.

Anna Remková neměla moc příležitostí prodat postavu Simony. Charakter postavy byl dost jednoduchý a spíše než výraznou postavou to byla postava do sboru. Remková však do týmu, respektive do třídy zapadla a odvedla skvělou práci.

Iva Pazderková, jako taková hippie měla výraznou postavu, která byla snadno odlišitelná od ostatních, ale svým rozsahem byla menší. Irena tak byla tou povinnou postavou v těchto typech her, kdy je potřeba zdůraznit, že ne všichni byli v KSČ.

Rozporuplná soudružka učitelka Vránová neboli Pavla Vojáčková. Vránová je padesátiletá učitelka. Vojáčkové k tomuto věku ještě nějaký ten rok chybí, ale o to nejde - jejím studentkám také není osmnáct. Vojáčková je prostě na tuto postavu mladá. Mnohé gagy tak spadly pod stůl. Jistě by větší úspěch měly třeba soudružky učitelky Malkina či Molínová. Zde bych raději viděl vyšší věk než nižší. Nejvíc to bylo vidět v první části, kdy její učitelka vypadala spíše jako spolužačka ostatních. Ve druhé části se však Vojáčková dokázala prosadit, a když už nebyla konfrontována společností jejích žákyň, ale naopak různých soudruhů, byla dokonalá. Jedním z vrcholných částí bylo její tlumočení projevu z češtiny do ruštiny a stejně tak i její ruština zněla jako ze školy od soudružky učitelky.

1. milovník Fidlovačky Marek Holý roste s každou další rolí. Marek Holý, toť pan Božský. Obrovská škoda, že Mirek má tak málo prostoru, alespoň jednu píseň navíc by si Marek Holý zasloužil! Skvělé frázování a velmi příjemný hlas je tak nezodpovědné u Marka Holého nevyužívat!

Miloš Vávra - Kapr, Daniel Rous - Janák a Zdeněk Palusga - referent byly schematické postavy, které nic mimořádného neznamenaly, ale každopádně to byly velmi dobře zahrané postavy, které velmi vhodně a přesvědčivě doplňovaly atmosféru hry.

Soudruh Neboha neboli Ctirad Götz byl další opravdovou postavou. Soudruh Neboha byl opravdovým stranickým aparátčíkem. Chvílemi šel z Götze strach. Snad by mohl ubrat při svém stranickém projevu herecký projev, víc být civilnější a to by pak bylo ještě větší maso.

Krutov, ruský generál to byl Pavel Nečas. Jakmile se Nečas objevil na scéně, nebylo pochyb o tom, že je to pravý Rus. Nebylo pochyb o jeho generálské hodnosti i o jeho chlastání vodky. Nečase tak zařazuji do skupiny opravdových postav. Jediné co bych Nečasovi vytknul je jeho ruština. Na to jak je dokonalý, nevěnuje patřičnou pozornost své ruštině a mnohdy místo ruštiny používá češtinu s ruským přízvukem. Škoda.

Ondřej Brousek, Ctirad Götz, Pavel Nečas a Denny Ratajský jsou naprosto uvěřitelné postavy, které nehrají, ale jsou. Denny Ratajský jako Myšák je téměř němá postava. Ratajský hraje opilého vojína, ale jak hraje! Je naprosto úžasný a dokonalý. Neustále se motá na jevišti a díky tomu tak "zábava s pivem a tombolou" dostává naprosto realistický charakter. Takhle to přece vždycky vypadá a kdo si pamatuje opilé vojáky, tak to jen a jen může potvrdit. Ratajský tak dokázal z malé role vytěžit maximum a jeho výstupy jsou třešinkou na dortu celkového úspěchu. Jeho parťák Kefan - Jiří Racek byl jen do počtu a nijak významně do děje nezasáhl.

Písně Jima Morrisona zpíval Lukáš Pečenka, který dokázal zpěvákovy písně interpretovat věrohodně, ale do děje hry nezasáhl. Stejně tak i Matěj Kužel jako hospodský byl jen nosičem piva.

I když některé postavy byly malé a neměly šanci do děje zasáhnout, všichni byli skvělí. Nebylo zde slabého místa, děj plynul, jak měl. Průběžně jsem se bavil a smál se a smál se. Svůj podíl na úspěchu měla i živá hudba - již výše zmíněný Ondřej Brousek, pak Josef Štěpánek, Pavel Marek a Jaroslav Šperl.

Sice konec hry navozuje příjezd okupačních vojsk, tedy nic světoborného. Naštěstí není konec ve znamení tryzny za ztrátu nadějí, takže mi to tak kýčovité nepřišlo. Přesto jsem si vzpomenul na výtku kritiků na hru Peníze od Hitlera (Švandovo divadlo), kdy jim velice vadila schematičnost postav. Zde na Fidlovačce jsou všechny postavy schematické. Žádný vývoj zde není - sovětský generál je sovětský generál a soudružka učitelka je soudružka učitelka - a přesto to nevadí. Znamená snad, že dramatické postavy musí nést poslání a u komedie to netřeba? A není náhodou divadlo jen jedno? Divadlo je přece jen dobré a špatné.

Divadlo na Fidlovačce tak dostálo své pověsti a opět nasadilo kus, který zcela jistě bude hitem. Pokud se někdo vypraví na toto představení, tak doporučuj koupit program. V každém programu je lísteček do tomboly a třeba něco vyhrajete… Krom jiného je program mimořádně dobře graficky zpracovaný s překrásnými fotkami. Takže neváhejte a co nejdříve se do Divadla na Fidlovačce vydejte!

Heda Gablerová 1.3.2010 v 19:00

11. března 2010 v 2:07 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Tentokrát zcela teoreticky nepřepraven na inscenaci Heda Gablerová. Věděl jsem jen základní věci - autor Henrik Ibsen a tedy severské drama a režie Daniel Špinar. A ačkoliv má u mne Švandovo divadlo vysokou prestiž, přesto jsem šel hlavně kvůli Špinarovi. V mém archivu snadno naleznete, že jeho Vojcek na Vinohradech mne rozhodně nebavil. Na druhou stranu jeho Marie Stuartovna, taktéž na Vinohradech mne nadchla. Ale ať to bylo, jak to bylo, rozhodně o talentu Daniela Špinara nelze pochybovat.

Divadlo bylo plné, nikoliv však narvané. Místo opony záclona a scéna navozující obytný pokoj. Obrovská panoramatická fotografie s výhledem do překrásné přírody. Tak málo stačí, aby měl divák skutečně pocit, že se nachází v nějakém luxusním sídle. Iva Němcová skutečně odvedla se scénou výbornou práci. Nevím proč, ale pořád jsem měl pocit, že se nacházím ve funkcionalistické vile. Nelze také nezmínit kostýmy Lindy Boráros - zejména šaty hlavní hrdinky, to byl zážitek. Do toho neuvěřitelná a naprosto správné emoce vyvolávající hudba Jiřího Hájka.

Celá hra stojí na vynikajícím výkonu Jany Strykové. Režisér vybral správně. Herečka je naprosto, ale opravdu naprosto 100% přesvědčivá. Divák velice snadno chápe všechny muže kolem, proč jí tak podléhají. To neuvěřitelné charisma, tvrdý až ledový výraz plný vášně a sexy se vlnící postava ovládá celé divadlo. Šaty, které jsou zepředu uzavřené až ke krku, vzadu odkrývají celá záda. Díky chůzi na extrémně vysokých podpatcích vypadá mnohdy Heda jako domina.

Její manžel dr. Tesman v podání Davida Punčocháře je vedle Hedy hodně submisivní postavou. Žije ve svém světě vědy a nevnímá, jaká dramata se kolem něj točí. Působí nedospěle, což zdůrazňuje jeho teta, ovšem v celém tom kontextu s Punčochářovým vzhledem působí velmi komicky jak sám Tesman, tak i jeho teta.

Teta… Apolena Veldová v úžasné kreaci. Oblečená a namaskovaná vypadá jako Pavlína Filipovská z černobílých televizních reportáží, když učila diváky vařit. Veldová působí opravdu velmi vlezle. Zatímco Heda to dává najevo, Tesman se nedokáže bránit opičí lásce.

Osudovým mužem je Martin Pechlát, jako Eilert. Je to nejmohutnější muž inscenace a díky tomu vypadá nejvíc mužsky. Je jasné, že Hedu stále něco k němu táhne. Pechlát ani nemusel mnoho hrát, postačilo gesto, či zvýšený hlas.

Paní Elvstedová byla mladší, než jak naznačovaly konotace hovoru, nicméně o to bylo zajímavé sledovat Evu Leimbergerovou, jak si povede. Role byla dost prvoplánová - ukřivděná a nešťastná žena, která hledá útěchu v muži, který ji těžko může poskytnout budoucnost. Nicméně, postava paní Elvstedové byla díky charakterově čistému herectví Leimbergerové jasně čitelná a věrohodná.

Zcela jistě zajímavou postavou byl i Luboš P. Veselý. Na první pohled bezstarostný chlápek od vedle. Později se však zjistilo, že je větší manipulátor, než by se zdálo. Ať dělá, co dělá, stále je z něj cítit chtíč po Hedě. Díky fetiši na boty s vysokým podpatkem pak Heda dostává ty správné destrukční rozměry.

Kristýna Frejová v mini roli, která však vždy pobavila diváky. Popletená služebná Berta, měla své, mnohdy němé výstupy postavené jako mini grotesky.