Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Duben 2010

La Sylphide/Napoli 17.4.2010 v 19:00

19. dubna 2010 v 19:26 | klm.007 |  Národní divadlo
Je nakročeno toto představení k derniéře? Tak by mohla začít dnešní poznámka. Ani odpolední představení se nedokázalo prodat - o večerním nemluvě. Nepomohla ani akce "50% sleva na vstupné" ani "zaměstnanecké vstupenky za 50,- Kč." Bylo poloprázdno.

A přesto kdo chyběl, prohloupil. První jednání La Sylphidy bylo totiž úžasné. Absolutní souhra všech účinkujících. Nebyly zde jednotlivé postavy, které by si tančily jen to svoje, všichni navzájem komunikovali a bylo to vidět. Zářící sluníčko Adéla Pollertová jasně a srozumitelně pantomimicky vykreslila Sylphidu. Vždy se těším na její drobné vtípky, které mnohdy běžnému divákovi unikají, ale mne vždy pobaví. Mé oblíbené tvrzení, že Pollerová je mistryně světa v gagu se zde opět potvrdilo. Alexandre Katsapov nezůstával pozadu a s Polertovou sehráli perfektní divadlo. Dětsky roztomilý Jiří Waňka zdatně sekundoval. Už jsem v minulosti zmiňoval ten rozdíl mezi Katsapovem a Waňkou, rozdíl mezi zralým mužem a "dítětem". Celý příběh se tak dostává do zajímavého kontrastu a z Effy dělá dívku, která ani neví, co či koho chce. Hlavně se vdát. Každopádně Waňka měl svůj den, byl svěží, vtipný, hravý a lehký s pěknými doskoky a krásnými pažemi. Podobně se předvedl i v Napoli.

Ovšem hvězdou večera byla Nelly Danko. Zatímco ostatní postavy jsou ve všech alternacích zastupitelné, Danko propracovala Madge tak, že nemá konkurenci. Čím dokonalejší je zločinec, tím dokonalejší je příběh. Danko se tak stává v příběhu hlavní postavou, hlavním hybatelem děje a rozhodně patří k těm vzácným typům umělců, na které se prostě chodí!

Druhá část Sylphidy už nebyla tak sevřená. Bylo to takové běžné provozní představení (a to není negativní hodnocení), které však v závěru opět vyšperkovala Nelly Danko.

Pozorný divák studující obsazení na celý víkend jistě zaregistroval, že troják zůstal na Alexandra Katsapova. První sólista se jako vždy k úkolu postavil čelem, nenechal divadlo a diváky ve štychu a svým přístupem opět ukázal, že má na to, aby zatančil tři Sylphidy za sebou. Mohl bych sice napsat, že nebyl tak svěží a lehký jak je u něj zvykem, ale to by nebylo k okolnostem fér.

Co týkalo technických složek, tak dnes to nebylo to pravé ořechové. V prvním jednání byla vidět nějaká postava, která se prošla za oknem a nebyla to Sylphida, a ne vždy byly dobře správně nasvícené sólové postavy - buď pozdě anebo naopak se dopředu svítilo tam, kde se mělo něco stát až za chvíli.

Je však třeba zmínit také technickou závadu (anebo že by novinka?) - když Madge čaruje v kotli, tak po rozevření opony nebyla na scéně ani trocha kouře. Kouřit se z kotle začalo až po chvíli, takže tentokrát byl veškerý pohyb na jevišti vidět. Obvykle totiž pro samou mlhu jsou vidět jen stíny…

Ovšem Napoli, to byl tedy propadák. První 2/3 představení vypadalo jako besídka, kdy jednotliví tanečníci odtančili to svoje, ale štafetu dobré nálady, neboť to Napoli je, nechali v šatně. Sled tanečních čísel tak bez jakýchkoliv emocí poznamenalo do té doby dobře naladěné publikum, takže potlesk po jednotlivých tanečních číslech byl výjimkou. Za zmínku dnes stojí Ondřej Novotný, který dnes zatančil vynikající "1. variaci solo". Lehký v pohybu, elegantní v projevu a technicky dokonalý. Tak by to mělo vypadat.

Celkově však díky Adéle Pollertové, Alexandru Katsapovovi, Jiřímu Waňkovi a božské Nelly Danko byl dnešní večer příjemným.

Postřižiny 14.4.2010 v 19:00

19. dubna 2010 v 19:17 | klm.007 |  ABC
Byla to taková oddychovka a docela jsem váhal, zda jít. Když má totiž člověk zažitý nějaký film, pak se těžko přeorientovává na divadelní verzi.

Režisér Petr Svojtka se "držel" filmové předlohy. Chci tím říct, že nešel proti Menzlově verzi, nešel proti srsti, což sice znamená, že žádné převratné umělecké dílo nestvořil, ale to vůbec nevadilo. Ba naopak. Všichni diváci oceňovali konzervativní přístup a byly slyšet dokonce od diváků repliky, které měly být řečeny za chvíli herci.

Inscenace je to velice hravá, plná správných divadelních nápadů - zejména zabíjačka je dokonalá. Představte si velkou peřinu, která má zip. Ta peřina představuje prase, zip řezník otevře a z peřiny - z prasete se začnou vyndávat různě tvarované nafukovací balonky, představující vnitřnosti prasete. No prostě úžasné.

Celou tu pohodovou atmosféru skvěle doplňovala hudba, která nebyla nijak překvapující. Byly použity samé staré dobré hity Strausse ml. či von Suppého. Ale proč ne, taková Tric-Trac polka je nositelkou dobré nálady zcela jistě. Zcela jistě bylo příjemným překvapením poslouchat hudbu Riccarda Driga, která je spíše spojena s baletem než s pivovarem. Hudba Petr Mandel.

Jiří Janků měl složitý úkol, neboť bylo potřeba udělat scénu celého pivovaru se všemi zákoutími. Myslím, že se to povedlo velmi, neboť přecházení z jednoho obrazu do druhého nijak nerušilo a nemusely být ani přestavby.

Kostýmy, to byla prostě klasika. Typická dobovka z dílny Michaely Červenkové.

Jiří Hána s askezí a odporem k masu jako Francin si získá publikum po prvním výstupu. Hána komunikuje se svou ženou intonací učitele prvního stupně a mravoučně zvednutý ukazováček dává jeho postavě, patřičnou komickou formu. Hána je velkým hráčem a zvládl Francina udržet v dostatečném zájmu publika, neboť jediná ženská postava ve hře - Maryška - Barbora Poláková, svou elegancí, krásou a roztomilostí přehrála všechny muže. Poláková, nemajíc ženskou konkurenci slízla, zcela oprávněně, zaslouženou smetanu v podobě pozornosti publika. Poláková je jako Maryška velmi přirozená, člověk jí velmi snadno uvěří všechny ty její chutě života. Když na komín, tak na komín a není pochyb, že Maryška miluje život. Jediná věc, která tak Maryšku nedělá 100%, jsou paruky. Vypadají tak moc uměle a neforemně.

Miroslav Vladyka měl velmi těžkou roli, neboť Pepin a jeho "mýval" jsou velmi pevně zažité v českém divákovi. Vladyka zvolil jednoduchou cestu "Pepin ala Švejk" a fungovalo to. Snad jen málo křičel. Tedy, křičel dost, ale stejně jako ostatní herci.

Aleš Procházka v roli di Giorgiho měl těžkou pozici. Role je to malá a tak hrozilo, že se stane jen členem správní rady, tedy jakousi nenápadnou figurkou u stolu. Díky hasičské scéně při záchranné "komínové" akci, však využil svou malou roli dokonale a díky tomu nezapadl v davu.

Lubomír Lipský, miláček publika, doktor Gruntorád. Lipský byl nesmírně roztomilý. Ve společnosti mladé dámy mu to svědčilo a scéna, kdy usne Maryšce na prsou, byla jednou z vrcholů večera. A to ještě museli spolu sehrát neplánovanou "malou improvizaci" na téma nefungující neonové trubice.

A opět Vasil Fridrich. Tento herec s neobyčejným přirozeným hereckým charismatem se dokázal i v této malé roli prosadit. Fridrich je typ herce, kterého čekají ty největší divadelní role, neboť tak přirozeně hrajícího herce není tak často vidět. Vasil Fridrich a postava Půlpán.

Fetišista Boďa Červenka alias Oldřich Vízner. Přístup Bodi k vlasům Maryšky nelze nazvat jinak než fetišem. Zřejmě si toho byl vědom i režisér a tak se Boďa mazlí s obrovskými vlasy přes celé jeviště. Velmi vtipné a režijně dokonale zvládnuté. Vízner si roli užívá a s vlasy hraje tak, až se do nich samovolně zamotává.

Radim Kalvoda jako Myclík se prosadil zejména v roli řezníka, neboť vypadal skutečně jako řezník. Krákora, Petr Klimeš, byl představitelem podivné postavičky pivovaru. Moc prostru neměl, ale byl platným členem týmu.

Jaromír Nosek, Martin od koní, se průběžně zjevoval na scéně a jeho postava nebyla tak melancholická jako ve filmu. Zde Nosek zvolil temperamentnější projev, což sice nekorespondovalo s postavou kočího jako takového, ovšem jako katalyzátor děje fungoval dobře. Zajímavou věcí byla scéna s utracením koní. Francin oznámí, že se koně utratí a Martin si může vzít volno, jako při úmrtí v rodině. Vždy mne u této scény mrazí, ale divadlo se smálo. Zvláštní…

Jak jsem již výše psal. Toto představení zcela jistě nebourá žádné konvence, nepřináší žádné nové postupy, byť je plné skvělých nápadů. Toto představení přináší toliko "jen" dobrou náladu a odpočinek. Kdo se chce v divadle usmívat, kdo si chce obnovit dobrou náladu, měl by se jít podívat. Představení má spád a správný rytmus. A stejně jako u filmu se nedoporučuje koukat hladový, tak v tomto představení Maryška milovníkům zabíjaček jistě spustí sliny!

Věc Makropulos 8.4.2010 v 19:00

19. dubna 2010 v 19:11 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Tato povedená inscenace měla dnes derniéru.

Mělo být poloprázdno a tak se divadlo pokoušelo zachránit situaci levnými lístky a skoro se jim povedlo zaplnit hlediště. Jak už to tak při derniéře bývá, herci se dělali legraci, ale naštěstí to zvládli ukočírovat, takže to ani nijak nevadilo.

Poněkud překvapivý byl závěr, respektive klaněčka, kdy se celé divadlo zvedlo a tleskalo ve stoje. Daniela Kolářová, které byl potlesk hlavně určen, měla jistě radost, ovšem mne napadlo spíše, že to byl poněkud opožděný potlesk. Co pomůže takový projev nadšení při derniéře? Nic, jen herci mají dobrý pocit. Snad se jednou herci dočkají takového potlesku při premiéře.

Vinohradská Markropulka je tedy minulostí. Mnozí vytýkali inscenaci, že Daniela Kolářová je na tuto roli stará - ale fungovalo to a Kolářová byla naprosto úžasná a dokonalá. Jsem však zvědavý, co se bude říkat příští sezonu, neboť Věc Makropulos bude uváděna v Národním divadle se Soňou Červenou v hlavní roli…

Hry o Marii 5.4.2010 v 19:00

19. dubna 2010 v 19:07 | klm.007 |  Národní divadlo
Nezbývá než velebit režiséra Jiřího Heřmana a choreografa Jana Kodeta, že stvořili tak geniální dílo. Je s podivem, že tak silně náboženské téma oslovuje nejen věřící křesťany, ale i vyznavače jiných náboženství a dokonce i české ateisty.

Velkolepá show, která by klidně mohla být nazvána kýčem, však na lidi působí, lidé jsou nadšení a díky tomu je tato opera hitem Národního divadla.

Jako minule i dnes měla Dana Burešová jako Paskalina největší ovace. I orchestr hrál nadstandardně a to i přesto, že nedirigovala autorita v podobě Jiřího Bělohlávka, ale běžný dirigent Národního divadla David Švec.

Tuto operu doporučuji všem a také když vyšlu na představení někoho známého, tak je vždy spokojený.

Othello 4.4.2010 ve 14:00

5. dubna 2010 v 0:12 | klm.007 |  Národní divadlo
Co dělal princ Desiré než si vzal princeznu Auroru? Potkal Desdemonu. Tak by se mohlo začít psát o dnešním představení, ale nebylo by to fér.

Premiéra Othella byla poněkud zvláštní, možná bychom mohli použít dramatické označení "prokletá". Jiří Kodym onemocněl a tak na premiéry zbyl jen Richard Kročil. Dvoják, který byl dnes, však tančit nemohl a tak byla možnost zrušit jedno představení či rychle nazkoušet nového Othella. Logicky padla volba na nové nastudování.

Michal Štípa měl tedy na nastudování Othella asi týden a dnes měl premiéru.

Být prvním sólistou není jen vynikajícím způsobem zvládat předepsané úkoly, ale také pracovat pro soubor v nadstandardním režimu. Štípa se k výzvě nastudovat Othella v tak krátkém čase postavil čelem a obstál.

Samozřejmě, globálně nejde jen o Othella, ale o všechny dramatické postavy. Hlavní sólisté Národního divadla, tedy "3VK" (tři velká ká) - Katsapov, Kodym a Kročil jsou tanečníci s příběhem. Vyjdou-li na scénu, je v jejich duši vidět prožitý příběh velkého a složitého světa. Další velký tanečník Národního divadla - Štípa, ten je průhledný jako sklo. Jednoduchý v tom nejlepším slova smyslu. Pohádkový princ prostě nemůže být poznamenán krutostí běžného života. Proto je také ve všech těch pohádkových baletech tak skvělý.

Obsadí-li choreograf Štípu do psychologicky složité postavy, musí očekávat, že všechno bude tak trochu jinak. S úkolem každý tanečník roste, s dobrým úkolem ještě více a s protiúkolem, tak to je jasná výzva.

Zatímco Kročilovi postačí povytáhnout obočí a z jeho Othella teče žárlivost proudem, Štípa takto postavu vystavět nemůže. Zdá se, že jediná cesta k úspěchu je jednoduchost. Žárlivost přece není výsadou choleriků. I maminčin mazánek může být vraždícím monstrem. Zatímco Kročil každým gestem divákům připomíná, že se TO brzy stane, Štípa svou lehkostí a jednoduchostí mate diváky. Copak ten hodný a milý klučík může vraždit? Tahle absurdní představa se tak může stát Štípovou devizou. Závěrečná vražda Desdemony se tak může být vlastně šokujícím překvapením, obzvláště když celou vraždu doprovází skvělá Janáčkova hudba a brutální Vámosova choreografie.

Dnes bylo vidět, že se Štípa soustředil především na kroky, než na výraz. Čeká jej ještě hodně práce, ale rozhodně na Othella má. Othello však bude vystavěn jinak, než je zvykem. Nikdy nebude tím Othellem, který je zažitý v představách diváků. Bude to jiný chlap, byť stejného jména, ale to neznamená, že Štípa nedokáže divákům rozbušit svým tanečním uměním srdce. Rozhodně se těším, až jej příště uvidím.

Klára Kutilová s výrazem, jako by celou noc brečela, dodávala Desdemoně a příběhu ten správný patos a tragiku. Silná žena, která neměla sílu uchránit svůj život před mužským světem. Kutilové se výraz velmi podařil, na jevišti se pohybovala lehce a Štípa v ní měl velkou oporu.

Ostatní postavy byly stejné jako při mé minulé návštěvě, takže mohu potvrdit jen své první dojmy. Vynikající Petr Strnad jako Roderigo, ze sboru vystoupivší Mário Bakuš si užil svých několik minut ve světle ramp a Karel Audy v roli Jaga byl opravdově slizký. Po představení ve frontě na šatnu bylo vidět několik lidí, kterak si zkoušejí stejný pohyb prstů, jaké používal Jago.

Na stejném místě jako v pátek, se Karlu Audymu nepovedla zvedačka. Sice se říká, že dámské kostýmy nejsou to nejlepší pro partneřinu, ale na to se vymlouvat nelze.

Nevím, zda to bylo změnou místa - v pátek jsem seděl na prvním balkóně, dnes v přízemí - ale orchestr hrál mnohem hlasitěji (tedy akorát) než v pátek. A řekl bych, že lépe.

V komentáři z pátečního představení čtenářka "seminkovabulka" zmínila, kterak ji rušila zelená láhev ve druhém dějství - Rodrigo nalévá Cassiovi. A skutečně. V pátek jsem to nějak rušivě nevnímal, ale dnes mně to praštilo do očí. Zde opravdu postačila pantomima, obzvláště, když se "jako tekutina" lila do "jako pohárku", kterým byla jen pěst tanečníka, tak nač reálná láhev.

Ještě taková malá perlička k Michalovi Štípovi, dámy za mnou polovinu prvního dějství řešily, zda má novou barvu vlasů (oříškovou) nebo paruku.

Ve druhém jednání poněkud rušila divačka v lóži č. 1 v přízemí, která stále, téměř po každém výstupu tleskala. Skoro nikdo se k ní nepřidával, což bylo dost trapné, takže buď to byla nadšená a poněkud bláznivá fanynka (doufejme) anebo klaka (to snad ne)…

Ačkoliv při závěrečné klaněčce se volalo bravo akorát Kláře Kutilové a Karlu Audymu, potlesk byl dost silný a dost dlouhý na to, aby se ukázalo, že to Michal Štípa zvládnul, že příběh diváky oslovil a že oslovil i seniory, kterých byla v hledišti většina. A protože jsou senioři hlavní předplatitelskou skupinou, můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Othello v Národním divadle obstál.

Othello 2.4.2010 v 19:00

3. dubna 2010 v 20:29 | klm.007 |  Národní divadlo
Poklidné melodrama se v posledních minutách změnilo v děsivé násilí, které rozhodlo o úspěchu celé inscenace.

Po Spící krasavici ve Státní opeře Praha, která byla poněkud rozpačitá (ještě že máme ty eufemismy, že), byla v očekávání další práce choreografa Youri Vámose. Vámosova práce je v Praze dobře známá (Louskáček, Romeo a Julie). I v Othellovi byl vidět jak Louskáček, tak i Romeo, nicméně to není nic špatného. Každý autor má svůj rukopis. Zatímco dosavadní Vámosovy práce v Praze představovaly "přetavené" klasické kusy, Othello byl pro Národní divadlo zadán jako absolutní originál.

Výběr libreta odpovídá požadavkům současného baletního trhu v České republice a tím jsou známé tituly v jakékoliv verzi. Othella každý zná. Příběh je dobře napsaným dramatem, který dá tanečníkům možnost vedle technického umění ukázat i dramatické schopnosti. Na druhou stranu zde však hrozí nebezpečí obecného zjednodušení. Pokud se zeptáme "obyčejného" diváka, o čem je Othello, zpravidla se dozvíme něco o žárlivosti, zradě a vraždě. Ovšem o celém tom spletitém příběhu moc povědomosti není. Proto krom základní dějové linky je podstatné také srozumitelné vyprávění, aby divák pochopil. To se ne vždy Vámosovi, zejména v prvním dějství zdařilo. Snad si toho bylo vědomo i Národní divadlo a "obsah baletu" rozepsalo v programu velmi podrobně, takřka větu po větě.

Vrátím-li se k oné nesrozumitelnosti, tak v první části divák zcela jasně rozpoznává postavu Othella, pak se ale na scéně objevuje druhý tanečník, který má v příběhu velký prostor a tančí sóla. Logicky by to měl být Jago. Omyl! Je to Roderigo. Z omylu jsou diváci vyvedeni až příchodem skutečného Jaga, který však přichází až hluboko v první části. Naštěstí má Jago takovou masku, že je pak jednoznačně identifikován.

První část skutečně plyne velmi pozvolně, měnící se obrazy ne vždy budují příběh. Mnohdy vítězí forma nad obsahem. Ovšem forma, ta se povedla. Ve druhé části pak vše spěje k velkému finále a konečně přichází i napětí.

Proto je zásadní dramaturgickou chybou, že se Jago neprojevil hned na počátku příběhu. Nestačí, že je vidět "jakási holohlavá postava" ve sboru.

Zcela jistě příjemně překvapila forma, jaká byla zvolena. Je jím velmi komorní scéna. Minimum kulis, a pokud ano, tak funkční. Kostýmy nejsou nijak překvapující, stejně všechno přebijí více či méně nahá těla. Scéna i kostýmy: Pet Halmen. Nejen komorní scéna, ale velice decentní, až intimní osvětlení, které prostor jeviště ještě více zmenšuje a přibližuje tanečníky divákům. Natáhne-li Othello ruku, jako by se dotýkal každého diváka. Snad jen sbor v dlouhých kabátech není vždy dobře vidět, neboť tmavé na tmavém splývá. Nicméně celková světelná atmosféra je vynikající. Velká hra v intimním provedení. Světelný design: Klaus Gärditz.

Leoš Janáček je autor baletní hudby. Již samotné spojení téma nevěry a násilí s Janáčkovou hudbou navozuje ty správné pocity. Vámosovi se podařil geniální kousek. Neznalý divák by si klidně mohl myslet, že Janáček hudbu psal přímo pro Othella. Je proto škoda, že byl Vámos ve svých představách limitován Janáčkovou hudbou, která (logicky) vznikla dřív. Kdyby se tito autoři potkali, mohli stvořit dokonalé dílo. Je totiž mnohdy vidět, že určité hudební pasáže jsou pro Vámose příliš krátké na to, aby dovyprávěl to či ono.

Přes všechno to chválení hudební složky je třeba zmínit také to, že orchestr hraje příliš tiše. V mnohých okamžicích je hudba překryta vrzáním baletizolu, či dýchání tanečníků. K běžnému baletu patři "ťukání špiček", ale já mám na mysli opravdu tichou hudbu. Dnes opět nezklamala dechová sekce a některým žesťům to zase "ujelo". Dirigent David Švec si však klaněčku užíval a radoval se jako malé dítě.

Celý příběh stojí a padá na výkonu Othella. Je zajímavé, že tato hlavní postava má předepsáno asi nejméně tanečních kroků ze všech. Spíše než ve vzduchu a v pohybu, je to postava statická, která jako by stála před zrcadlem v posilovně a napínala tu sval na ruce, tu sval na břiše. Vůbec to však nevadí, ve druhém dějství se přece jen Othello dostane do vzduchu. Každopádně minimalistický kostým Othella klade na tanečníka velké nároky, aby jeho postava bylo dokonalá.

Richard Kročil plně vyhovuje představám o Othellovi. Jeho obrovské charisma si hned od počátku získalo diváky. Kročilovi postačuje pozvednout obočí a publikum ani nehlesne. Othello postupně, zejména ve druhém dějství, stupňuje napětí a scéna vraždy se pak stává bestiální a děsivou. Vámos dobře vymyslel a Kročil skvěle interpretoval. Člověk za život moc lidí nezabije, proto by si měl každou vraždu vychutnat, byť by byla v afektu. Kročil pomalu a systematicky jako v učebnici o domácím násilí likviduje a likviduje Desdemonu, aby pak zasadil poslední úder. Poslední záchvěv života Desdemony, je současně Othellovým vyvrcholením. Už dlouho jsem na jevišti neviděl tak dokonalou a  dlouhou vraždu.

Jago v podání Karla Audyho vypadá jako Glum. Holá hlava, rajtky, spuštěné kšandy evokují nacismus. Jago zde však nepůsobí jako přímé zlo, tak jak by mohl "nacistický" kostým evokovat. Jago je spíše zákeřná, slizká stvůra, která vždy proklouzne mezi prsty. Karel Audy technicky dokonalý, dobře vykresluje postavu Jaga, odvedl skvělý výkon a divákům se líbil.

Ačkoliv by měl být Jago hlavní zápornou postavou, generátorem příběhu, zde tomu tak není. Vše je ve stínu Othella. Bude proto zajímavé sledovat vztah Othella a Jaga v dalších alternacích, kde se ukáže, zda tato "slabost" Jaga je záměrem choreografa či tanečníků samotných.


Petr Strnad jako Roderigo má nejvíc taneční part ze všech mužů. Strnad lehký jako pírko se vznáší nad jevištěm a jeho práce paží je překrásná. Ačkoliv v jiných baletech bývá Strnad vždy lepším tanečníkem než hercem, zde se mu podařilo vytvořit plastickou postavu z obou složek herectví.

Příjemné bylo také sledovat Cassia, kde v této malé sólové roli dostal příležitost Mário Bakuš a svou příležitost naplnil zcela. Bakuš vystoupil z uniformity sboru a zcela lehce a přirozeně vstoupil mezi sóla.

Othello je představení pro tanečníky. Všechny ženské role jsou zde upozaděny. Zuzana Susová jako skvělá tragická herečka zpracovala Desdemonu dle všeobecných představ o této postavě. Je přesvědčivá, ale vzhledem k překvapivě malému rozsahu postavy, neměla šanci předvést nic nadstandardního. Susová je však vynikající "nahrávačkou" Kročila a zejména jejich společná svatební noc, je pohledem pro bohy.

Emilia, žena Jaga: Michaela Wenzelová a Bianca, snoubenka Cassia: Magdalena Matějková, ač jsou obě uvedeny v programu jako samostatné postavy, do děje nezasahují o nic víc než sbory.

Sbory jsou, jako celé představení, komorní. Spíše než efektní podívanou v podobě velkých tanečních čísel, vytvářejí atmosféru příběhu hrou světel a stínů a to se jim v plné výši povedlo.

Sice se během představení stalo několik "nehod" v podobě pokažených zvedaček a podobně, nicméně bylo vidět, že tanečníci našli cestu k tomuto příběhu a vypadá to, že je to baví.

Jak jsem již několikrát zmínil, příběh graduje velmi pozvolna. Spíše než drama, je to melodrama, což se projevuje zejména po velkých tanečních číslech, kdy jen část publika má potřebu tleskat a díky tomu pak potlesk zní poněkud rozpačitě.

Celé představení stojí a padá na postavě Othella. Je jen a jen na tanečníkovi, jak "prodá" Othella. Pokud nebude mít dokonalé tělo, bude k smíchu, neboť většina jeho výstupu je v minimálním kostýmu a na začátku druhého dějství tančí jen v suspenzoru a to je skutečně všechno vidět. Pokud nebude mít Othello dostatečné charisma, zejména v první části se diváci ukoušou nudou. A pokud si dostatečně zákeřně nevychutná vraždu Desdemony, závěrečný potlesk nelze očekávat, protože scéna vraždy je rozhodující. Je to riskantní představení, kde úspěch závisí jen na jedné postavě a jedné scéně.

Ačkoliv během představení i před přestávkou byl potlesk poněkud vlažný, či možná až rozpačitý, závěrečná klaněčka byla bouřlivá. Všechny hlavní postavy měly obrovský úspěch.

Uvidíme, jak se postupem času představení ohraje. Každopádně lze konstatovat, že je to představení povedené, které si najde jak diváka turistického, tak diváka běžného. Myslím, že Othello bude mít úspěch a všichni jeho tanečníci tak budou mít možnost ukázat se svým fanouškům v nejlepším světle.

Nový Othello v Národním divadle rozhodně stojí za zhlédnutí.

Běsi 1.4.2010 v 19:00

3. dubna 2010 v 20:09 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
V hodně nakynutém dortu najdete plno exkluzivních rozinek. Inscenace Běsi je totiž dlouhá 4 hodiny a to je opravdu hodně. Jednak diváka pobolívá tělo, však to také bylo slyšet to neustálé vrtění. Pak také náročný text unavuje - několik diváků sem tam klimbalo a také jedna řada předčasně odešla na autobus. Konec byl přesně ve 23:03 a to je skutečně pozdě i na Pražáky.

Když si vezmeme jako příklad třeba balet, tak tam jsou přestávky třeba po 45 minutách a ve tříhodinové opeře přestávky bývají dvě. Pokud by se podařilo hru o hodinu zkrátit, jen by jí to prospělo. Běsi však nejsou klasickou hrou s jednoduchou dramatickou křivkou. Množství postav, velké filozofování a pomalé tempo to jsou všechno atributy, které subjektivní vnímání času divákem notně prodlužují. Ti co vydrželi, však nakonec herce odměnili velkým potleskem.

Karel Špindler zvolil jednoduchou scénu, Vladimíra Fomínová použila moderní kostýmy a hudba Zdeňka Krále velmi vhodně vytvářela celkový dojem. Naprosto exkluzivní však byla choreografie. "Pohybová spolupráce" z dílny Dory Hoštové neuvěřitelně rozpohybovala herce, kteří mnohdy spíše než chodili, doslova pluli či tančili.

Alexandr Minajev se textem vypořádal velmi dobře. Pominuli délku, tak dokázal jednotlivé postavy od sebe odlišit, každý herec měl svůj srozumitelný příběh a některé scény jsou prostě skvělé.

Ačkoliv má Martin Hofmann jako Stavronin docela velký nástup, pak se jeho postava poněkud upozadí v davu ostatních, aby pak až obludně narostla do neuvěřitelných kreací. Hofmannovy kreace na forbíně s pohledem psychopata, který nepřítomně sleduje diváky, to doslova mrazí.

Na konci hry je pak Hofmann rozložen na jednotlivé atomy. Tělo sice drží pohromadě, ale uvnitř je to rozpadlý člověk. Jako když parazitické vosičky vyžírají tělo housenky, která do poslední chvíle funguje, aby nakonec byla zcela sežrána, sežrána za živa.

Jtika Čvančarová svým charismatem, postavou a hereckým projevem přehrála (neboť měla) své herecké kolegyně. Díky tomu pak postava Drozdovové byla diváky jasně identifikována, jako žena, kvůli které muži udělají cokoliv.

Ač se to nezdálo, tak hlavním hybatelem děje byl Petr Lněnička. Blazeovaný elegán s hůlkou lehce a kluzce dokázal manipulovat davem i jednotlivci. Postava Verchovenského se tak stala naprosto odpornou a Lněnička opět velmi příjemně překvapil svým širokým hereckým záběrem a sametovým hlasem, hlasem Ďábla našeptávače.

S postavou Vypravěče jsem měl po celou dobu problém. Kabaretní způsob vyprávění mi do hry nesedl a až v poslední třetině hry mne dokázala Eliška Mesfin Boušková přesvědčit, že její postava má na scéně své místo.

Vidět Marka Němce a zemřít! Zatímco se všichni ještě tváří, že se nic neděje, Kirilov již běsní. Zatímco ostatní postavy začínají zlehka, Němec začíná zhusta a přidává a přidává. Němcův zejména neverbální projev je naprosto dokonalý. Křeče, škubání těla, grimasy to vše dělá z postavy Kirilova skutečného zoufalce. Do detailu promyšlené každé gesto mnohdy odvádí diváka od sledování jiných postav v prvním plánu a s chutí sleduje Němce, kterak ve druhém plánu prožívá svá muka. Bez výhrady naprosto přesvědčivý sebevrah.

Milena Steinmasslová si vybrala svých patnáct minut hned na začátku hry. Díky jejímu, komickému, výstupu s ovládáním davu, diváky správně navnadí. Temperamentní matky a silné ženy, toť parketa Mileny Steinmasslové. A ačkoli její další výstupy již nebyly tak výrazné svým rozsahem, stále její postava Stavroginové, působila velmi silně.

Jan Potměšil byl v roli Feďky přesvědčivější, než v roli biskupa, ale to bylo spíše dáno rozsahem role, než hraním Potměšila. Obě role byly dost malé na to, aby se herec mohl pořádně uplatnit.

I Monika Zoubková hrála dvě role. Ta první pro ni snad již "škatulka" - ufňukaná pipinka - ať již duševně chorá, či rozmazlená. Zoubková tak velmi snadno použila své osvědčené prostředky, které jsou účinné, ale nic nového nepřinášejí. Taková byla její postava Lebjadkinové. V mnohem menší roli Marie Šatovové, však Zoubková působila nově a neotřele. Ufňukaný tón zmizel a Zoubková se proměnila nejen hlasově, ale i držením těla a gestikulací. Šatovová se tak stala silnou, byť zlomenou ženou.

Verchovenskij byla zajímavě vykreslená postava Jakubem Špalkem. Verchovenskij se dost liší od ostatních mužů - věkem i chováním. Role to není nijak rozsáhlá, nicméně Špalkův výstup vždy připomíná, že jsou na světě i "normální" lidé a nejen běsi.

Darja Šatovová - Martina Prášilová je submisivní postava, která nemá moc šancí vyniknout. Je vláčena dějem i herci a tak spíše než nějaký vlastní příběh, dokresluje atmosféru hry.

Nejcivilněji ze všech mužů vypadá Šatov - Lukáš Jůza. Šatov je zde jako z jiné planety. Postava nic zásadního nepřináší, je vláčena ostatními.

Jako opravdový Rus vypadá Tomáš Karger. Zatímco ostatní nemít ruská jména, působili by naprosto česky, Karger když vyjde na scénu, je jasné, že je to Rus. Díky tomu se postava Lebjadkina vždy "zviditelní" mezi ostatními a Karger tak dokáže v i malém prostoru své role zaujmout diváky.

Jelena Juklová jako ubrebentěná Praskovja Drozdovová je v pozici sboristky. Vhodně doplňuje ostatní postavy na scéně.

Pavel Lagner díky své vysoké postavě ční nad ostatními. Jeho postava hraje sama o sobě. Stejně tak jako Juklová i Lagner jsou spíše sboristi. Matouš Ruml k nim také patří.

Všichni herci, jak ve velkých, tak i v malých rolích hrají jako jeden tým. Vzájemná spolupráce mezi nimi, mezi režisérem Minajevem je znát. Ačkoliv je představení určeno pro "náročného" diváka. Pravidelný návštěvník Divadla v Celetné by si měl cestu k Běsům najít. Nezapomeňte však, že se začíná o půl hodiny dříve, než je v Celetné obvyklé!

Růže pro Algernon 31.3.2010 v 19:30

3. dubna 2010 v 20:02 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Psát o inscenaci, která je na repertoáru už 17 let je poněkud zbytečné. Je jasné, že diváci sami rozhodli, zda se jedná o úspěšnou hru či nikoliv. Abych pravdu řekl, na představení jsem se dostal zcela náhodou, neměl jsem v úmyslu ji nikdy navštívit - takový ten vnitřní hlas mi to říkal.

Ačkoliv je příběh velmi zajímavý, psaný text se jistě bude dobře číst, vlastní hra mne nijak nenadchla. Byl jsem asi jediný, kdo se trochu nudil.

Jednoduchá scéna, vlastně až na židli či invalidní vozík na scéně nic nebylo. Celému prostoru vévodí hlavní hrdina Charlie Gordon - Jan Potměšil. Potměšil využívá celý svůj herecký rejstřík. Od bezbranného a hloupého až po silně dominantního a chytrého. Velká plasticita postavy tak předurčuje Potměšilův herecký úspěch.

Ačkoliv diváci nejvděčněji reagovali na "dětské" žvatlání Charlieho na začátku hry, mne osobně nejvíc zaujal Charlie na vrcholu svých sil a jeho postupný pád. Zde Potměšil velmi dobře ztvárňoval časovou osu a díky tomu se postava stále držela v pevných realistických mantinelech.
Zajímavou postavou byla také Dr. Kinianová v podání Barbary Lukešové. Herečka se celou dobu držela zpátky, jako víla se vždy zjevila a zase zmizela. Lukešová minimalistickými prostředky dokázala vykreslit poněkud komplikovaný vztah k Charliemu.

Petr Lněnička se svým sametově rozhlasovým hlasem vemlouvavě hovořil k Charliemu, byl přesvědčivý, ale rozhodně nevypadal jako lékař - dr. Strauss. Také Lukáš Jůza, jako dr. Nemur nepůsobil jako lékař. Díky tomu se tak poněkud ztrácela vědeckost a odbornost lékařů a hra se stále držela na půdě divadla a nikoliv na půdě ústavu. Byla to spíše taková partička kamarádů, co si hrají na doktory, než konkurenční atmosféra vědeckého ústavu.

Je paradoxní, že největší zážitek na mne udělala závěrečná klaněčka v sedě. Vynikající a velmi efektní nápad. Ačkoliv zde nevidím režijní práci Jakuba Špalka nijak výjimečnou, uznávám, že se jedná o velmi úspěšnou hru.

Tři sestry 24.3.2010 v 19:30

3. dubna 2010 v 20:00 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Po čtvrté na Třech sestrách. Lepší a lepší. Inscenace zraje jako víno. Herci se pohybují velmi ladně, přirozeně, a díky tomu považuji toto představení za jedno z nejlepších v Praze. Není zde malých rolí a všechny postavy mají co říct. Každý divák se může s některou s postav ztotožnit (tak geniálně to Čechov napsal) a díky tomu jsou purberťáci i senioři jako přikovaní a závěrečný potlesk byl skutečně bouřlivý.

Víc nemá cenu psát. Pokud někoho zajímá víc informací, koukněte zde do archívu. Doporučuji, doporučuji, doporučuji. Všem, všem, všem. Hercům a všem ostatním tvůrcům tleskám a volám: "Bravi!"

Spaseni 22.3.2010 v 19:30

3. dubna 2010 v 19:59 | klm.007 |  Nová scéna
O návštěvě rozhodla jedna obyčejná fotka. Zcela překvapivě, ale nešlo odolat. To bylo tak.

O hře Spaseni se hovořilo dlouho před premiérou. Kontroverzní, šokující, náročná, sprostá a hrůzná poprava miminka v kočárku, tak by šlo popsat zvěsti. Chystal jsem se zajít, ale protože jsem věděl, že davy na to nepůjdou a vstupenky budou snadno dostupné, nijak jsem nespěchal. Až jednou jsem narazil na onu zmiňovanou fotku. Schválně si ji vyhledejte na internetu - na gauči sedí Jana Boušková a vedle ní Lucie Žáčková, ovšem namaskovaná k nepoznání jako Boušková. Matka a dcera. "Jaká matka, taká Katka…" Tomu prostě nešlo odolat.

Jak se ukázalo, prostředí Nové scény se pro tuto hru hodí naprosto dokonale. Prázdná scéna, plastový závěs, ze kterého vyjíždějí a zase zajíždějí rekvizity, respektive nábytek, mnohdy i s herci. Vynikající, funkční scéna Jana Duška. Ačkoliv se děj odehrává přibližně před padesáti lety v Londýně, kostýmy byly zvoleny současné, stejně tak i rekvizity. Kostýmy: Zuzana Krejzková. Elektronická hudba, či možná spíše jen zvuky z dílny Ondřeje Anděry, navozovala naprostou prázdnotu a ledovou atmosféru v rodinných vztazích.

Jana Boušková byla obsazena přesně podle svého typu. Její jednoduché pipky, maminy, co řeší akorát plnou ledničku, to jsou přirozené polohy Jany Bouškové. Herečka zde vytěžila maximum. Skoro by se dalo říct, že její postava vnesla maximální realističnost celého příběhu. Žen, které na svůj život již dávno rezignovaly, je všude kolem plno. Ačkoliv Mary stále ještě pavlačově řve, tak po scéně chodí naprosto prázdná nádoba. Tělo bez duše. Zde odvedla Boušková vynikající práci. Nespokojila se s jednoduchou vnější interpretací "paní ukřičené", dokázala předvést i "paní zlomenou".

Ladislav Mrkvička jako její muž Harry měl velmi složitý úkol. Minimálními gesty a vlastně i minimem slov musel svou roli prosadit. Nejprve to vypadalo, že Harry bude postava jen do počtu, postupně se však Harryho "nicnedělání" ukázalo jako vynikající Mrkvičkovo hraní. Na jednu stranu rezignovaný a submisivní postava, na stranu druhou člověk plný energie, který ji pečlivě tají.

Stejně tak jako Jana Boušková i Lucie Žáčková v roli její dcery byla obsazena dle svého typu. Žáčková, která se nejlépe cítí v rolích dívek ze sociálně slabších rodin a pokud možno dostatečně zhulená. Žáčková se drží své osvědčené formy. Její postava Pam jako by byla sestrou Šury z Černého mléka, kterou hraje v Divadle v Celetné. Přesto mne Žáčková stále baví. Pam svým chováním nenudí a rozhodně to není prázdná postava.

Je s podivem, že hlavní role, je role Lena. Jan Hájek v této podivuhodně submisivní postavě je nejprve všemi překřičen, aby jako Fénix pak povstal z popela a ukázal se v celé své kráse. Hájek zde má možnost rozvinout postavu Lena, která je výborně napsána a umožňuje tak pozvolnou změnu z nevyzrálého mladíka v dospělého muže. Přestože je Len hlavní postavou, Hájek se drží ve svých gestech a projevu vzadu. Mnohdy to vypadá, že je na scéně jen náhodou a přesto se pak zjistí, že on byl tím hlavním.

Muž číslo dva Jan Dolanský jako Fred. Grázlík, který se změní v grázla a kterého totálně změní kriminál je velmi dramaticky vděčnou postavou. Dolanský dokázal i na docela malém prostoru vykreslit postavu Freda jako člověka z masa a kostí, neboť jeho jednání je na první pohled dost nepochopitelné. Nelze jej popsat jednoduchými prostředky a to právě postavu velmi polidšťuje. Škoda jen, že scéna při návratu z kriminálu byla pro postavu Freda dost úzká. Sotva se Dolanský rozehrál, už odcházel ze scény. Nemohl tak zanechat plný dojem z vězení totálně změněného Freda.

Banda chuligánů v podání Rostislava Nováka, Jana Bidlase, Tomáše Kobra a Michala Kerna ztvárňuje typické "týpky" různých part. Mnohdy jsou k smíchu, ale v okamžiku kdy začnou zabíjet dítě v kočárku, úsměv tuhne. Zde režisér Dočekal naštěstí zvolil tu správnou míru stylizace, takže poprava ač hrůzostrašná, byla stále divadelní. Víc naturalismu by asi bylo už moc. Pavla Beretová v miniroli Liz byla spíš pro oko, než pro vlastní hru.

Režiséru Michalu Dočekalovi se podařilo opět vytvořit kus, který je velmi dobře zpracovaný. Dočekal s jasnou vizí představil hru, která asi těžko bude diváckým hitem, přesto diváci byli nadšeni. Bylo vidět i překvapení u herců, jaký měli úspěch. Je to jasné. Na předpremiéry chodí důchodci a těm pochopitelně sprostá slova vadí. Ačkoli i já jsem nepřítelem vulgarismů, zde každé sprosté slovo má svůj význam. Slovník je díky tomu velmi realistický a velmi přesvědčivý. Když jsem poslouchal

o přestávce seniory, líbilo se jim to a studentům (kterých bylo požehnaně) se to také líbilo, byť při některých scénách nebyli schopni zpracovat silný emoční tlak a tak se smáli. Jediné co lze inscenaci vytknout je její délka. Hra je skutečně velmi dlouhá, byť subjektivně mi to docela uteklo.

Kdo se nebojí a chce se podívat na syrovou Anglii, která by vlastně mohla být i syrovou Prahou, neváhejte. Jsou věci, které stojí za to vidět, a představte si, že se i zasmějete!