close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Běsi 1.4.2010 v 19:00

3. dubna 2010 v 20:09 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
V hodně nakynutém dortu najdete plno exkluzivních rozinek. Inscenace Běsi je totiž dlouhá 4 hodiny a to je opravdu hodně. Jednak diváka pobolívá tělo, však to také bylo slyšet to neustálé vrtění. Pak také náročný text unavuje - několik diváků sem tam klimbalo a také jedna řada předčasně odešla na autobus. Konec byl přesně ve 23:03 a to je skutečně pozdě i na Pražáky.

Když si vezmeme jako příklad třeba balet, tak tam jsou přestávky třeba po 45 minutách a ve tříhodinové opeře přestávky bývají dvě. Pokud by se podařilo hru o hodinu zkrátit, jen by jí to prospělo. Běsi však nejsou klasickou hrou s jednoduchou dramatickou křivkou. Množství postav, velké filozofování a pomalé tempo to jsou všechno atributy, které subjektivní vnímání času divákem notně prodlužují. Ti co vydrželi, však nakonec herce odměnili velkým potleskem.

Karel Špindler zvolil jednoduchou scénu, Vladimíra Fomínová použila moderní kostýmy a hudba Zdeňka Krále velmi vhodně vytvářela celkový dojem. Naprosto exkluzivní však byla choreografie. "Pohybová spolupráce" z dílny Dory Hoštové neuvěřitelně rozpohybovala herce, kteří mnohdy spíše než chodili, doslova pluli či tančili.

Alexandr Minajev se textem vypořádal velmi dobře. Pominuli délku, tak dokázal jednotlivé postavy od sebe odlišit, každý herec měl svůj srozumitelný příběh a některé scény jsou prostě skvělé.

Ačkoliv má Martin Hofmann jako Stavronin docela velký nástup, pak se jeho postava poněkud upozadí v davu ostatních, aby pak až obludně narostla do neuvěřitelných kreací. Hofmannovy kreace na forbíně s pohledem psychopata, který nepřítomně sleduje diváky, to doslova mrazí.

Na konci hry je pak Hofmann rozložen na jednotlivé atomy. Tělo sice drží pohromadě, ale uvnitř je to rozpadlý člověk. Jako když parazitické vosičky vyžírají tělo housenky, která do poslední chvíle funguje, aby nakonec byla zcela sežrána, sežrána za živa.

Jtika Čvančarová svým charismatem, postavou a hereckým projevem přehrála (neboť měla) své herecké kolegyně. Díky tomu pak postava Drozdovové byla diváky jasně identifikována, jako žena, kvůli které muži udělají cokoliv.

Ač se to nezdálo, tak hlavním hybatelem děje byl Petr Lněnička. Blazeovaný elegán s hůlkou lehce a kluzce dokázal manipulovat davem i jednotlivci. Postava Verchovenského se tak stala naprosto odpornou a Lněnička opět velmi příjemně překvapil svým širokým hereckým záběrem a sametovým hlasem, hlasem Ďábla našeptávače.

S postavou Vypravěče jsem měl po celou dobu problém. Kabaretní způsob vyprávění mi do hry nesedl a až v poslední třetině hry mne dokázala Eliška Mesfin Boušková přesvědčit, že její postava má na scéně své místo.

Vidět Marka Němce a zemřít! Zatímco se všichni ještě tváří, že se nic neděje, Kirilov již běsní. Zatímco ostatní postavy začínají zlehka, Němec začíná zhusta a přidává a přidává. Němcův zejména neverbální projev je naprosto dokonalý. Křeče, škubání těla, grimasy to vše dělá z postavy Kirilova skutečného zoufalce. Do detailu promyšlené každé gesto mnohdy odvádí diváka od sledování jiných postav v prvním plánu a s chutí sleduje Němce, kterak ve druhém plánu prožívá svá muka. Bez výhrady naprosto přesvědčivý sebevrah.

Milena Steinmasslová si vybrala svých patnáct minut hned na začátku hry. Díky jejímu, komickému, výstupu s ovládáním davu, diváky správně navnadí. Temperamentní matky a silné ženy, toť parketa Mileny Steinmasslové. A ačkoli její další výstupy již nebyly tak výrazné svým rozsahem, stále její postava Stavroginové, působila velmi silně.

Jan Potměšil byl v roli Feďky přesvědčivější, než v roli biskupa, ale to bylo spíše dáno rozsahem role, než hraním Potměšila. Obě role byly dost malé na to, aby se herec mohl pořádně uplatnit.

I Monika Zoubková hrála dvě role. Ta první pro ni snad již "škatulka" - ufňukaná pipinka - ať již duševně chorá, či rozmazlená. Zoubková tak velmi snadno použila své osvědčené prostředky, které jsou účinné, ale nic nového nepřinášejí. Taková byla její postava Lebjadkinové. V mnohem menší roli Marie Šatovové, však Zoubková působila nově a neotřele. Ufňukaný tón zmizel a Zoubková se proměnila nejen hlasově, ale i držením těla a gestikulací. Šatovová se tak stala silnou, byť zlomenou ženou.

Verchovenskij byla zajímavě vykreslená postava Jakubem Špalkem. Verchovenskij se dost liší od ostatních mužů - věkem i chováním. Role to není nijak rozsáhlá, nicméně Špalkův výstup vždy připomíná, že jsou na světě i "normální" lidé a nejen běsi.

Darja Šatovová - Martina Prášilová je submisivní postava, která nemá moc šancí vyniknout. Je vláčena dějem i herci a tak spíše než nějaký vlastní příběh, dokresluje atmosféru hry.

Nejcivilněji ze všech mužů vypadá Šatov - Lukáš Jůza. Šatov je zde jako z jiné planety. Postava nic zásadního nepřináší, je vláčena ostatními.

Jako opravdový Rus vypadá Tomáš Karger. Zatímco ostatní nemít ruská jména, působili by naprosto česky, Karger když vyjde na scénu, je jasné, že je to Rus. Díky tomu se postava Lebjadkina vždy "zviditelní" mezi ostatními a Karger tak dokáže v i malém prostoru své role zaujmout diváky.

Jelena Juklová jako ubrebentěná Praskovja Drozdovová je v pozici sboristky. Vhodně doplňuje ostatní postavy na scéně.

Pavel Lagner díky své vysoké postavě ční nad ostatními. Jeho postava hraje sama o sobě. Stejně tak jako Juklová i Lagner jsou spíše sboristi. Matouš Ruml k nim také patří.

Všichni herci, jak ve velkých, tak i v malých rolích hrají jako jeden tým. Vzájemná spolupráce mezi nimi, mezi režisérem Minajevem je znát. Ačkoliv je představení určeno pro "náročného" diváka. Pravidelný návštěvník Divadla v Celetné by si měl cestu k Běsům najít. Nezapomeňte však, že se začíná o půl hodiny dříve, než je v Celetné obvyklé!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama