Psát o inscenaci, která je na repertoáru už 17 let je poněkud zbytečné. Je jasné, že diváci sami rozhodli, zda se jedná o úspěšnou hru či nikoliv. Abych pravdu řekl, na představení jsem se dostal zcela náhodou, neměl jsem v úmyslu ji nikdy navštívit - takový ten vnitřní hlas mi to říkal.
Ačkoliv je příběh velmi zajímavý, psaný text se jistě bude dobře číst, vlastní hra mne nijak nenadchla. Byl jsem asi jediný, kdo se trochu nudil.
Jednoduchá scéna, vlastně až na židli či invalidní vozík na scéně nic nebylo. Celému prostoru vévodí hlavní hrdina Charlie Gordon - Jan Potměšil. Potměšil využívá celý svůj herecký rejstřík. Od bezbranného a hloupého až po silně dominantního a chytrého. Velká plasticita postavy tak předurčuje Potměšilův herecký úspěch.
Ačkoliv diváci nejvděčněji reagovali na "dětské" žvatlání Charlieho na začátku hry, mne osobně nejvíc zaujal Charlie na vrcholu svých sil a jeho postupný pád. Zde Potměšil velmi dobře ztvárňoval časovou osu a díky tomu se postava stále držela v pevných realistických mantinelech.
Zajímavou postavou byla také Dr. Kinianová v podání Barbary Lukešové. Herečka se celou dobu držela zpátky, jako víla se vždy zjevila a zase zmizela. Lukešová minimalistickými prostředky dokázala vykreslit poněkud komplikovaný vztah k Charliemu.
Petr Lněnička se svým sametově rozhlasovým hlasem vemlouvavě hovořil k Charliemu, byl přesvědčivý, ale rozhodně nevypadal jako lékař - dr. Strauss. Také Lukáš Jůza, jako dr. Nemur nepůsobil jako lékař. Díky tomu se tak poněkud ztrácela vědeckost a odbornost lékařů a hra se stále držela na půdě divadla a nikoliv na půdě ústavu. Byla to spíše taková partička kamarádů, co si hrají na doktory, než konkurenční atmosféra vědeckého ústavu.
Je paradoxní, že největší zážitek na mne udělala závěrečná klaněčka v sedě. Vynikající a velmi efektní nápad. Ačkoliv zde nevidím režijní práci Jakuba Špalka nijak výjimečnou, uznávám, že se jedná o velmi úspěšnou hru.