Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Květen 2010

Náměstí Bratří Mašínů 18.5.2010 v 19:00

24. května 2010 v 2:14 | klm.007 |  Hostující soubory
Obrovská pohovka, která mne nalákala, a která nakonec nebyla. Zatímco v televizní reportáži Dušan Hřebíček a Pavla Tomicová seděli na obrovské pohovce, kde vypadali jako jakési panenky, tak v divadle to byla jen "obyčejná" pohovka. Škoda. To je však úděl hostujících souborů, kdy se ne vždy podaří přenést originál na cizí jeviště.

Přízemí Švandova divadla na Smíchově bylo plné, balkon ten o mnoho méně. Nicméně nálada v hledišti byla velmi pozitivní. Bylo vidět, že se zde v mnohém setkali divadelní nadšenci. Ať již profesionálové či "jen" diváci.

Začalo se hezky svižně. O komediálním talentu Pavly Tomicové (Petra) není pochyb a tak její účinkování na začátku hry bylo dobré na rozehřání. Skvěle si vedl, a byl nejlepší z celého týmu, Dušan Hřebíček v roli Vendelína. Další, zcela jistě zajímavou dvojicí byla Daniela Kolářová (Rita) a Miroslav Zavičár (Jeroným). Tyto dva hlavní páry měly v podstatě prim po celou první polovinu představení s názvem České hoře. Zejména v první polovině první části obraz střídal obraz, díky čemuž se vytratila kontinuita vyprávění. Začátek hry by tak mohl být rozkouskován na jednotlivé komické výstupy (vhodné do silvestrovské televize). Velmi jsem se bavil, ale postrádal jsem jakousi kontinuitu. S přibývajícími "snovými" scénami se dílo konečně stabilizovalo a začalo být kompaktním divadelním útvarem.

Pavla Tomicová byla v roli Petry neskutečně vtipná, smál jsem se často a nahlas, nicméně mne velice zaujala v polohách tragikomických, kdy Tomicová velmi dobře drží potřebnou linii postavy, takže smích je stejnou měrou doplňován mrazením v zádech.

Dušan Hřebíček, pro mne jednoznačně hlavní postava, byl neuvěřitelně opravdový. Stejně jako Tomicová i Hřebíček, velmi dobře balancoval mezi komediálními i tragickými rovinami své postavy. Hřebíček dokonale zúročil svou, nepříliš vysokou, postavu. Hřebíčkův Jeroným byl skutečnou postavou, které se dalo věřit vše. Vlastně vůbec nevím, jak vyobrazit Jeronýma. Možná bych mohl napsat, že to byl příběh opravdového člověka.

Daniela Kolářová byla skvělá jako vždy. Rita byla vykreslena s patřičnou dávkou sebeironie a v tom je Kolářová skvělá. Rita je dominantní žena a tak dává pěkně zabrat Jeronýmovi, místnímu bezdomovci. Zde se však ukázalo, že se Miroslav Zavičár zcela minul s postavou Jeronýma. Zatímco všichni herci byli ve svých rolích (a že některé byly hodně stylizované) přesvědčiví. Zavičár, to nebyl bezdomovec. Nejde pochopitelně o to, že jeho oblečení (na to jak mělo páchnout) bylo čisté a vyžehlené. Zavičár to prostě v sobě neměl. Škoda. Díky tomu mnohé snažení Kolářové vyšlo naprázdno.

Autor a režisér David Drábek velice krásně vytvořil dva světy. Svět reálný a svět snový. Postavy přecházely plynule ze světa do světa a zase zpět. Škoda, že druhá část nazvaná České moře byla zbytečně dlouhá. Zejména část s únosem tramvaje se mohla o kus zkrátit. Díky této jakési rozplizlosti se poněkud smazal snový náboj hry, který byl tak skvěle vykreslen.

Mnohému napomohla také skvělá hudba, kterou vytvořil Darek Král.

Hra je plná skvělých gagů, opravdu jsem se hodně nasmál a stejně si užíval stylizovaný svět tam kdesi na druhé straně. Skvělá hra. Maximální spokojenosti však ubírá body fragmentovaný úvod a zdlouhavá druhá část. Dobře jsem se bavil, ale diváci však byli nadšeni. Myslím, že pokud hra v budoucnosti projde nějakou revizí (postačí škrty), má tato hra zcela jistě inscenační budoucnost.

Běsi 13.5.2010 v 19:00

24. května 2010 v 2:07 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Zatímco po prvé jsem se zmítal mezi Běsi, neboť tolik se toho na mne valilo, tentokrát jsem si užíval luxus diváka. Skutečně je to hra natolik komplikovaná a složitá, že by se vstupenky měly prodávat rovnou na dvě představení. Protože až druhá (a zřejmě i každá další) návštěva divákovi přináší potěšení. Ne, že by jednou nestačilo. Představení je to vynikající, ale právě tou mnoho vrstevnatostí, při prvním zhlédnutí hodně věcí "spadne pod stůl".

Dnes se již tolik rozepisovat nebudu, zmíním jen další postřehy. Zdeňkovi Královi se podařila skvělá hudba. Zní současně a s šerem na jevišti, které je jako v pravoslavném kostele, vytváří skvělou atmosféru.

Je to zvláštní, ale pořád mám pocit, že Stavrogin má ve hře hrozně málo místa. Na druhou stranu je pak každý jeho výstup perlou. Martin Hoffmann je až neuvěřitelně přesvědčivý. Zatímco jeho herecký projev je velmi civilní a v podstatě nerozeznatelný od Ulice, tak uvnitř něj se dějí skutečně neuvěřitelné věci. Když si vzpomenu na Běsi, vybavím si Hoffmanna, jak je jako ďáblem prolezlý Stavroginem. Stavrogin je úžasná postava, která neustále atakuje mysl divákovu, který si klade otázku: "Co je to za člověka?"

Stal se malý zázrak. První výstup vypravěče a já najednou pochopil, to co mi minule unikalo. Eliška Mesfin Boušková, je v této roli úžasná! Kabaretní lehkost postavy skutečně představení velmi oživuje. Život je jako jeviště a všichni lidé jenom herci.

Kdybych to neviděl ještě jednou, skutečně bych si myslel, že Milena Steinmasslová si roli Varvary Petrovny Stavroginové odbyla na začátku. Ovšem ouha, Steinmasslová se zjevuje a zase mizí po celou hru a její výstupy rozhodně nejsou zanedbatelné.

Také Lukáš Jůza, který mne v roli Ivana Pavloviče Šatova na první zhlédnutí nijak zvlášť nezaujal, tak aniž bych to plánoval či se na něj speciálně zaměřoval, vystoupil z davu a s potěšením jsem zjistil, že Šatov je velkým hráčem. Postava má tak trochu smůlu, že je vůči ostatním v podstatě nekonfliktní, v mnohých případech až submisivní. To pak v tom jevištním přetlaku může Jůzovi škodit, protože nemá moc možností, jak se projevit. Proto až při druhém vidění, kdy jsem již dokázal "odolávat" palbě hlavních hráčů, vystoupil Šatov z anonymity. Právě díky minimalistickému hereckému projevu Jůzy, je vnitřní pohnutí Šatova velmi silné. Je však jasné, že Šatov bude vždy v pozadí, nicméně je to ideální postava pro diváky repetenty.

A opět Marek Němec. Zatímco z Hoffmanna to sálá zevnitř, Němec doslova vře po celém těle. Němec v roli Kirilova, zhroucený do své postavy a přitom v nekonečném napětí, rozkládající se zaživa, uvězněný v jakémsi podivně zapáchajícím kamrlíku, velkolepě filozofuje o Bohu. To Bůh zničil Kirilova a nebo Kirilov se zničil Bohem? A nejvtipnější či nejhorší (dle nátury divákovy)na tom všem je, že to jeho umírání bylo nakonec hodně těžké.

Nakonec tedy jedinou postavou, kterou ne zcela chápu je Stěpan Trofimovič Verchovenskij. Je to výzva, asi na Běsi budu muset jít ještě jednou!

Co však tentokrát bylo dost nechutné, byli studenti. Nechápu učitelky, které na takové kusy vodí studenty. To, že je to povinná četba (snad?), ještě neznamená, že se to studentům bude líbit. A nelíbilo. Celou dobu se bavili, šustili, "mobilovali", takže plno diváků své sousedy neustále napomínalo. To, že jedna studentka chrápala tak, až se půlka hlediště začala smát, chápu, v Divadle v Dlouhé usnul člověk při frašce, takže tohle bylo v "normě", tedy až na to chrápání. Po představení, a vlastně už o přestávce se studenti bavili o tom, že to nechápou, že neví, o co tam jde. A když to skončilo, prohlásila jedna studentka, že to byli fakt běsy, což vyvolalo souhlasný smích spolužáků.

Opět se ukazuje, že nejslabší článek celé inscenace je její délka. Vše ostatní se režisérovi Alexandrovi Minajevovi povedlo.

Představení je pro velmi náročného diváka. Tím je jasné, že počet potenciálních diváků bude dost úzký. Pokud se však vypravíte opakovaně, počet diváků navýšíte a svůj zážitek prohloubíte.

Dáváme děťátku klystýr! - "Kašlu na to!", řekla Hortensie 12.5.2010 v 19:00

24. května 2010 v 2:03 | klm.007 |  Divadlo v Dlouhé
Feydeau to je značka. Feydeau to je fraška. Snad žádný jiný autor není tak spojen s tímto specifickým žánrem, jakým je fraška. Banální zápletka (čím jednodušší, tím lepší) musí být hrána s přesně seřízeným strojem herců, protože ztratí-li fraška rytmus, vznikne blábol.

Divadlo v Dlouhé připravilo pro diváky dvě hry tohoto autora. Asi hodinové jednoaktovky s názvem Dáváme děťátku klystýr! a "Kašlu na to!", řekla Hortenzie. Z čistě marketingového hlediska bych volil jednodušší název. Myslím, že název první hry je dostatečně důrazný na to, aby diváky upoutal a přilákal do divadla.

Jednoduchá, praktická scéna Davida Marka vykouzlila tu byt přelomu 19. a 20. století a tu zase stomatologickou ordinaci současnosti. Přestavba byla prováděna před publikem o přestávce. Vtipné bylo, že technikáři pracovali v bílých pláštích (když zařizovali ordinaci). Dnes to trochu vázlo, neboť chybělo kus ordinace. Už, už byla vymyšlena náhrada - džbán a lavor, ale na poslední chvíli bylo stomatologické křeslo přece jen sestaveno v kompletní rekvizitu.

Velmi pěkné a stylové byly kostýmy Hany Fišerové. Jak dobové, tak i současné hercům padly a rozhodně velmi dobře dokreslovaly nejen jednotlivé postavy, ale i celou atmosféru. O hudbu se postaral Jan Vondráček.

Nicméně zpět k první hře. Hra rozehrává jednoduchou zápletku o rodinné hádce, zácpě, rozmazlenému parchantovi a velké státní zakázce na výrobu porcelánových nočníků. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že to je ta správná zápletka pro frašku. Bohužel, režisérce Haně Burešové se nepodařilo vytvořit tolik potřebný rytmus příchodů, odchodů, výkřiků či facek. Díky tomu hra každou chvílí ztrácela tempo. Ztratí-li fraška tempo, divák začíná přemýšlet, na co se to vlastně dívá a zjišťuje, že na pěknou blbost. Ano, fraška je blbost, ale právě v tom rychlém tempu na to divák nikdy nesmí přijít. Až doma, když se jej zeptají, o čem to bylo, může říct, že to byla pěkná blbost - ale nasmál jsem se!

Dáváme děťátku klystýr! se tak stává sledem jednotlivých anekdot, vtipných scének, které však jako celek nefungují. Je to škoda, protože herci byli naprosto úžasní. Volili správnou stylizaci a skvělou neverbální komunikaci. Jak se ukázalo, tak potlesk po první části neodpovídal značce Feydeau. Pán vedle mne usnul (dokonce chrápal), po přestávce se již s manželkou do hlediště nevrátil. Paní za mnou celou dobu vzdychala (nudou). Ovšem abych zde ze sebe nedělal nějakého morouse. Smál jsem se také a hodně - byl to však smích pro jednotlivé gagy a nikoliv pro celek. Škoda.

Tomáš Turek v roli Follavoine pomalu a neúnavnými krůčky budoval postavu, která se zdála ze začátku tak seriozní. Turek se nejprve snažil řešit spory s chladnou hlavou, ovšem díky jeho manželce pak totálně vybuchl. Právě Turek velmi využíval neverbálních projevů, což dodávalo jeho postavě autentičnost. Než promluvit a dál eskalovat napětí, to raději povytáhnout obočí.

Jeho žena Julie v podání Magdaleny Zimové, rozehrála vysokou hru. V podstatě od začátku byla v neuvěřitelné ráži. Kdo si nedovedl představit, jak vypadá manželka "stíhačka", zde měl možnost vidět tento úkaz na vlastní oči. Zimová s lehkostí sobě vlastní dokázala využít při hraní i svůj tolik specifický hlas, který díky tomu posunul postavu o třídu výš. Zimová představovala vynikající protipól stoického Turka. Neustálým popichováním, malichernostmi a hloupostí dokázala Julie vyprovokovat svého manžela k takovým skutkům, že divák plně s panem Follavoinem soucítil. Magdalena Zimová se tak stala nejen hlavní hybatelkou děje, ale současně hlavní postavou této hry.

Jiří Wohanka vytvořil komickou postavu pana Chouilloouxe, který byl opakem výše uvedených manželů. Minimum pohybu, minimální gesta, minimální neverbální projev. Díky tomu byla tato postava odlišitelná od ostatních a Jiří Wohanka tak měl možnost se na scéně v tom zmatku prosadit.

Šťastná role Heleny Dvořákové. Její Róza moc prostoru neměla. Chování Rózy nebylo nijak zvlášť "šílené" na rozdíl od ostatních postav. Ovšem co věta to perla. Dvořáková se svým pseudomoravským přízvukem a podivnou shrbenou postavou byla miláčkem publika. Zatímco ostatní museli běhat a křičet, Dvořáková přišla, řekla jednu větu, diváci padli a ona opět odešla.

Škoda, že v divadle na fermanu nebylo napsáno, který klučina hrál syna hlavních představitelů. Nemohu ho tedy jmenovat a tak napíšu obě jména. Matěj Převrátil nebo Vlastík Kaňka. Co tento kluk předváděl, bylo úžasné. Hrál přirozeně (což u dětí není obvyklé), byl vtipný a neskutečně rozmazlený. Obsazení do role tímto klukem byla výhra. To dítě bylo prostě opravdové a rozhodně se ukázalo, že děti a jejich vyčůranost je stále stejná.

Marie Turková jako Klementýna a Miloslav König jako Horác do děje moc nezasáhli, objevili se v podstatě až ve finále.

Jak je tedy vidět, herci odvedli skvělou práci. Škoda, že režie tempo vyprávění nezrychlila.

Po přestávce přišla na řadu druhá hra. "Kašlu na to!", řekla Hortenzie. Ne moc zajímavý a nic neříkající název však nakonec vykouzlil skvělou frašku, která dokázala kvalitou přebít hru první.

Hře pomohlo její přenesení do současnosti. Moderní stomatologická ordinace, moderní kostýmy, to vše vypadalo, jako by hra byla napsána letos. Rovněž se ukázalo, jak je Feydeau aktuální.

Režisérka Burešová zde zvolila to správné vypravěčské tempo. Gag padal za gagem, lidé přicházeli a odcházeli v přesně daných chvílích. Byla to prostě fraška, tak jak má být.

A opět mužská postava, která je vlečena ženou/ženami. I zde Pavel Tesař jako stomatolog Follbraguet začíná velmi pozvolna. Postava se snaží nejprve argumentovat logicky, ale nakonec se to všechno strhne v řev a šílenství. Tesař si velmi dobře rozvrhl síly, i u něj, stejně jako u Turka, pomalu stoupá adrenalin. Zde je však jeho řádění šílenější - však také na něj útočí více žen.

Marie Turková jako jeho žena Marcella zde byla dominantní rozhazovačná žena. Bylo to milé osvěžení a odlišení od hloupé naivky Julie z předchozí hry. Marcella jako tvrdá žena deptala svého muže víc silou argumentů, než množstvím slov jako Julie.

Hortensie, která vlastně svou "drzostí" rozpoutala rodinné peklo u Follbraguetů a jež se díky tomu dostala do titulu hry, byla vlastně ze všech hlavních postav nejvíce normální. Helena Dvořáková tak překvapivě moc příležitostí neměla a vlastně byla pouhým (pokud se to tak dá říct) katalyzátorem děje.

Miloslav König v roli Adriána, asistenta pana Follbragueta byl jen doplněním pro "logické" chování jednotlivých postav. Minimum příležitostí, nicméně pro správný chod děje, byl nepostradatelný.

Kdyby Kuchařka, tedy Magdalena Zimová, nepromluvila, či promluvila česky, tak by její postava byla jen do počtu. Díky tomu, že Zimová zvolila ruský přízvuk, stala se hvězdou hry. Kostým, hra těla, intonace hlasu - to vše by stačilo. Ovšem ten ruský přízvuk, to byl vynikající nápad, který Zimová zúročila do poslední hlásky.

Další tři herce, které budu zmiňovat hrají pacienty. Již samo o sobě je komické hrát pacienta u zubaře. Ovšem tito herci rozehráli skvělé etudy, díky čemuž inscenace dostala šťávu.

Je zde Jiří Wohanka, který si náramně rozuměl se zubařským křeslem. I Tomáš Turek byl velmi vtipný pacient. Jeho běh okolo zubařského křesla a "akce" s houslemi byly velmi vtipné. A na závěr Jaroslava Pokorná. To byste nevěřili, co dokáže paní, která si chce nechat opravit "klapáky". Pokorná do svého hlasového projevu vložila neuvěřitelnou dávku erotiky, což v jejím podání a věku bylo naprosto fantastické.

Ačkoliv tedy první hra není zcela dokonalá, jsou tam dobré gagy a vtípky na to, aby se líbila. Druhá hra, to je již perfektní fraška, kterou musíte vidět. Doporučuji všem, kdo se chtějí pobavit. Udělat dobrou frašku je těžké. Zde se to povedlo tak na 70%, ale i to je na současnou pražskou divadelní úroveň úspěch.

My Fair Lady 7.5.2010 v 19:00

12. května 2010 v 0:48 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Náhoda tomu chtěla a večer jsem seděl v divadle mimo Prahu. Jezdil bych často, ale když v té Praze je tolik lákadel.

Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem byla premiéra notoricky známého muzikálu My Fair Lady. Jelikož se jedná o oblastní scénu, předpokládal jsem standardní, řekněme konzervativní pojetí. Překvapilo mne však obsazení Radka Zimy do role profesora Henryho Higginse. Obvykle jej hraje starší pán, aby tak lépe vyniklo jeho staromládenectví. Zima je ročník 1973.

Nicméně hezky od začátku. Po příchodu do hlediště, aniž bych zatím studoval program, padl mi zrak na dirigentský pultík. Zde místo partitury byl jen plakát muzikálu. Tohle dělá jen jeden člověk - Arnošt Moulík. Bylo příjemné jej zase vidět po tolika letech. Už je to skutečně hodně dávno, kdy jsem jej vídal na "županičových" muzikálech. Moulík opět nezklamal. Lehkost a temperament by mu mohli jiní dirigenti závidět. Představení měl pod kontrolou, všichni báječně spolupracovali.

Po otevření opony a příchodu prvních herců bylo jasné, že standard, tak jak jej mají diváci zažitý z filmu, bude zachován. Eva Brodská jako výtvarník scény vytvořila jednoduchými a obvyklými prostředky Higginsův dům, dostihy, ulici a vlastně všechno co je k vidění. I Josef Jelínek navrhl kostýmy, o kterých lze říct, že je to typická dobovka pro tuto hru. Díky tomu se proměnil i Radek Zima. Kostým ala Rex Harrison z něj udělalo muže nejistého (staršího) věku. Vlasy česané dozadu, klobouk, oblek s vestou. Celý Harrison či Županič.

V této masce by mohl Zima hrát dalších třicet let a v podstatě by se nic nezměnilo. Radek Zima má však v této seriózní postavě několik malých a téměř až nenápadných projevů, kdy dává najevo, že není ten starší usazený pán, který potřebuje trepky. Tyto mladické, nikoliv mládenecké projevy, jsou však jen drobným dokreslením usedlého Higginse.
Zima díky svému pohybovému nadání, kvalitnímu zpěvu a přirozenému hraní, již během první minuty co je na scéně, má diváky v hrsti. Není třeba dále zkoumat Zimův věk. Na jevišti je prostě profesor Higgins a nastává hodina fonetiky.

Ovšem co by byl profesor Higgins, kdyby neměl Lízu. Jolana Smyčková je krásná, je mladá. Umí hrát, umí se pohybovat, umí tančit a umí zpívat. To všechno jsou potřebné atributy pro hlavní hrdinku. Smyčková je zdatná v obou polohách své role. Je dostatečně špinavá a vulgární a posléze dokáže být přesvědčivá dokonalá mladá dáma. Smyčková zvolila velmi dobrou a vtipnou interpretaci nespisovného jazyka. Hlasová intonace a výslovnost neustále přivádí diváky k smíchu. Je však třeba tuto "lidovou" mluvu ještě vypilovat. Občas se stává, že Smyčková přechází z akcentu do přirozeného jazyka, aby se tam zase hned vrátila. Je třeba udržet akcent po celou dobu, jen tak bude působit přirozeně a vtipně. Na konci představení je Smyčková okouzlující a nikdo není na pochybách, že profesor Higgins si vybral správně. Anebo si vybrala Líza…?

Obsazení těchto dvou herců bylo šťastnou volbou, která jistě zvýší atraktivitu tohoto skvělého titulu.

Petr Matuszek v roli Pickeringa dobře drží linii nahrávače Higginsovi, je stále přítomný, ale přesto správně stále v pozadí. Vůči Líze projevuje jak otcovské, tak i ryze mužské formy projevu a díky tomu je jeho postava plastická.

Z prvních výstupů Tomáše Ondřicha v roli popeláře Doolittla jsem byl poněkud rozpačitý. Na scéně byl někdo, kdo vypadal jako popelář, ale rozhodně mně o tom nepřesvědčil. Byla to jen jakási mluvící figurka. Chyběla mi ta předstíraná jistota, pramenící z nejistoty, když je Doolittle v domě, který je poněkud vzdálen jeho společenskému postavení. Posléze jsem však změnil názor a Ondřich mne dokázal velmi dobře pobavit. Specifikum této role je totiž v obrovském charisma, které musí herec mít. Sebelépe zazpívaný part bez toho, aby divák věřil tu obrovskou chuť do života, dělá z postavy chodící mrtvolu. Ondřich pomalu a jistě stoupal po žebříčku přesvědčivosti a jeho píseň o tom, jak se dnes žení, byla jedním z vrcholů představení.

Miroslava Kalašová byla v roli paní Higginsové nezvykle civilní. Tato role, jež je v první řadě nositelkou bohatých kostýmů je totiž obvykle hrána s jistým patosem a přesto ironickým nadhledem. Herečky hovoří se zvláštní intonací a mezi větami dělají větší pauzy. Díky tomu zní "tak nějak anglicky" a víc na sebe poutají pozornost. Kalašová je však pořád ve svém projevu přesvědčivou matkou i dámou z vyšší společnosti.

Paní Pearsová je taková zvláštní postava, co se míhá v Higginsově pokoji, ale moc prostoru ke hraní nemá. Věra Páchová si dokázala vydobýt místo i v této malé roli. Její komická hra obličejových svalů, dělala z paní Pearsové němou glosátorku dění u Higginsů.

Jaroslav Kovacs skutečně krásně zpíval. Freddy Eynsford-Hill je vlastně operní árie a ne každé divadlo, které se rozhodně inscenovat tento muzikál, má zpěváka na Freddyho. Kovács zpíval skutečné zamilovaně. Romantika nad romantiku.

Zoltan Karpathy v podání Radka Krejčího byl na můj vkus moc vulgární. Diváci však byli nadšeni. Ovšem i přes tu, pro mne neoblíbenou vulgaritu, jsem se smál také.

Ostatní postavy vlastně nemá cenu ani jmenovat. Všichni odvedli skvělou práci v rámci šablony předepsaných postav.

Za zmínku ovšem stojí baletní sbor. Vtipné choreografie Gustava Skály, lehce dokreslovala pěvecká čísla. Výborný byl nápad s tanečníky na dostizích, kdy tanečníci skvěle představovali jezdce. Bylo vidět, že tito tanečníci nebyli starými strukturami, jak to někdy v operních baletech bývá. Tanečníci v plné síle dodali představení opravdového lesku. A vůbec si to nepokazili, i když jeden tanečník upadl. A Vladimír Gončarov se dokázal na scéně prosadit, i když tam byl celý operní i baletní soubor.

Krom choreografie dělal Gustav Skála i režii. Skála hru zkrátil, tím tempo zrychlil. Hra tak má krásné dvě a čtvrt hodiny. Díky tomu má hra rytmus, nejsou zde hluchá místa. Není čas sledovat jiné věci než jeviště. Skála tedy dobře skloubil konzervativní pojetí inscenace s délkou představení, které se tak přizpůsobilo současnému vnímání divadla.

A tak jediná věc, která se mi opravdu nelíbila, je plakát, který vypadá velmi amatérsky. Hlavně že divadlo je plné vystavených překrásných divadelních plakátů…

Představení My Fair Lady je klasickým muzikálovým kusem, který se drží zažitých diváckých představ. Jedná se o konzervativní inscenaci, které však jistě obstojí před ústeckým divákem. Být ústečákem, šel bych ještě jednou. Ten kdo má rád tento muzikál, není z Ústí a má tam cestu, rozhodně by se měl zajít podívat. Rodinné představení či ještě lépe, představení pro všechny generace, vás příjemně naladí a skvěle se pobavíte v Severočeském divadle opery a baletu.

Radúz a Mahulena 5.5.2010 v 19:00

12. května 2010 v 0:34 | klm.007 |  Národní divadlo
Kamarádka chtěla vidět Radúze a Mahulenu a tak jsem opět vyrazil. Bohužel bylo snad celé divadlo prodáno školám a podle toho to také vypadalo. Jak jsem psal již dříve, toto je představení vhodné až osobám po maturitě. Archaický a ještě k tomu básnický jazyk je sám o sobě náročný na vnímání. Minimalistická režie Jana Antonína Pitínského vyžaduje naopak vysokou soustředěnost, protože jinak detaily unikají. A to je pak velká nuda.

Jak se ukázalo, studenty dokázal zaujmout pouze Vojtěch Dyk jako Radúz a Johanna Tesařová jako Runa. Pokud ani jeden z nich nebyl na scéně, dělo se v hledišti doslova pozdvižení. O co víc studenti vyrušovali, o to víc na konci tleskali. Paradox či recese? To je otázka…

Představení doporučuji divákům s otevřenou myslí, kteří již mají alespoň dvacet let života za sebou. Běžte se podívat na krásnou pohádku. Nebudete litovat.

Limonádový Joe aneb Koňská opera 1.5.2010 v 19:00

12. května 2010 v 0:32 | klm.007 |  Hudební divadlo Karlín
Pro mne premiéra, pro divadlo derniéra. To byl Limonádový Joe. Nebýt slevové akce divadla, asi bych nešel. Mám totiž s tímto divadlem špatné zkušenosti. Jejich hudba je přes reproduktory prostě přeřvaná. Dnes to však s hudbou docela šlo. Divadlo bylo plné, takže se sleva pro divadlo vyplatila.

Poněkud mne překvapilo obsazení. Pohledem do programu divadla jsem zjistil, že snad žádný ze sólistů není v angažmá divadla. Znamená to snad, že Karlín má jen sbory a zbytek si najímá? Poněkud tristní…

Typická režie Antonína Procházky. Gag střídá gag a divák musí být stále ve střehu, aby mu něco neuniklo. Ačkoliv jsou na mne některé gagy zbytečně vulgární, přesto je Procházka stále zábavný.

Scéna Martina Černého a kostýmy Kateřiny Štefkové odkazovaly na film, takže divák neměl problém přijmout tento notoricky známý film za svůj. Scéna na točně byla vtipně řešena a přestavby byly radost sledovat. Co však zcela propadlo byla choreografie. Taneční čísla byla na úrovni besídky základní školy. Buď je choreograf Pavel Strouhal neschopný vymyslet pořádný šantánový kankán anebo jsou tanečnice vlastně Netanečnice! Taneční výkony to byla opravdu hanba.

Orchestr hrál překvapivě dobře, dirigent Kryštof Marek.

Limonádový Joe přijel na scénu na koni. Kůň však vypadal, že každou chvíli zemře anebo, že zdrogovaný padne k zemi. Noha velmi pomalu střídala nohu, hlava skloněná. Je jasné, že divadelní kůň nemůže být horkokrevný, ale takovou herku si Limonádový Joe nezasloužil. Lumír Olšovský v titulní roli odvedl svůj standardní muzikálový výkon. Nic nového, nic překvapivého, přesto Olšovský patří k těm umělcům, na které je radost chodit. Olšovský je v muzikálových rolích přirozený, ví jak vybudovat postavu. Hraní, tanec a zpívání jsou v dokonalé souhře, snad jen dnes zněl jeho hlas poněkud zastřeně.

Horác, neboli hlavní padouch hry, toť Václav Vydra. Tato postava zafixovaná v podobě Miloše Kopeckého byla jistě výzvou. Jak se ukázalo, Vydra obstál. Každý jeho výstup bylo virtuózní herecké číslo. Vydra se oprostil od postav jemu obvyklých, kterými bývají muži poněkud nízké inteligence. Zde byl dokonalým padouchem, se kterým to Joe rozhodně neměl jednoduché. Vydra se tak po prvním výstupu stal miláčkem publika.

Zato Doug byl moc slabý na to, aby byl hrozbou pro kohokoliv. Martin Sobotka byl jen pánem v cylindru, který jako jediný v divadle nepochopil, že jej prostě Tornado Lou nemůže milovat, ani kdyby to měla ve scénáři…

I Markéta Hrubešová nebyla vždy v roli Tornada Lou na 100% přesvědčivá. Zatímco v temperamentních a veselých scénách byla vtipná a zábavná, v melancholických pasážích jí chyběl ten "patos padlé ženy". Na druhou stranu však musím vyzdvihnout její velice příjemný zpěv.

Winnifred. Snad větší naivky na divadelních prknech ani není. Linda Rybová byla v této dokonalá. Přehrávala tak akorát, aby to bylo směšné a přitom stvořila postavu z masa a kostí.

Za zmínku stojí také otec Winnifred, což je role malá, ale Ladislav Mrkvička v ní byl nepřehlédnutelný.

A nelze také nezmínit postavu Kolaloka. Karel Fiala svým příchodem vyvolal bouřlivý aplaus, až jsem si říkal proč. Tyhle pochvaly "za věk a zásluhy" jsou vždycky takové divné. Ovšem poté co jsem uslyšel hlas Karla Fialy, byl potlesk na místě. Tento bard totiž dokázal svým zvučným a čistým hlasem strčit všechny muzikálové Hvězdy do kapsy. Ach jo, to jsou ti pamětníci, kteří se nemohli spoléhat na mikroporty…

Závěr byl velkolepý. Diváci ne a ne přestat tleskat. Sám pan režisér se postavil za dirigentský pultík a přídavek oddirigoval sám.

Za normálních okolností bych představení doporučil jako příjemnou rodinou víkendovou zábavu. Jelikož však již byla derniéra, mohu jen konstatovat, že jsem byl rád, že jsem to viděl.

Vertigo 29.4.2010 v 19:30

12. května 2010 v 0:27 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Nemohu posoudit, zda je to chybou autora textu - Alexandr Stroganov, či režijní prací - Alexandr Minajev, ale v představení Vertiga forma převážila nad obsahem.

Bez přečtení divadelního obsahu či znalostí životních příběhů Sergeje Alexandroviče Jesenina a Isadory Duncan je divadelní hra velmi nesrozumitelná. Mám skutečně pocit, že jak autor, tak i režisér přepokládali, že příběhy jsou divákům naprosto jasné a srozumitelné. Proto v Divadle v Celetné zvolili tak silnou inscenační formu, která je naprosto úchvatná a skoro až dokonalá, ale zcela ponechali bez hlubších interpretací vlastní obsah.

Úžasná, rozpohybovaná scéna Karla Špindlera, navozuje jednak opileckou stránku věci (Jesenin) a jednak taneční vidění světa (Duncan). Vztah obou představitelů je skutečně velmi zajímavý, člověk by to zcela jistě nevymyslel.

Petr Lněnička opět dokazuje, že mu jakákoliv role není cizí. Bravurně zvládá hraní "pod vlivem alkoholu". Jeho opilec Jesenin není pouhou karikaturou blábolící a motající se po jevišti. Lněnička si vyhrává se svou postavou, lehce balancuje na obou extrémních pólech opilcova projevu - na jednu stranu je to velkohubý hrdina, na stranu druhou ustrašený tichošlápek. Díky Lněničkovi má člověk pocit, že sleduje nikoliv fiktivní hraní o skutečné postavě, ale přímo dokumentární záznam Jeseninova života.

Stejně tak i Isadora Duncan v podání Jitky Nerudové - Rotreklové je velmi plastickou postavou. Dora Hoštová psaná jako "pohybová spolupráce" připravila pro Nerudovou - Rotreklovou zajímavé, jednoduché, ale efektní taneční čísla, která herečka velmi dobře zvládla, jak po technické, tak i výrazové stránce. Snad jen pohyb paží ukazoval na to, že herečka za sebou nemá taneční konzervatoř. Každopádně byla škoda, že se po tanečních číslech netleskalo.

A přesto jak jsem naznačil na začátku, byly obě postavy skvěle zahrané, avšak nedokázaly divákům sdělit své základní emoce a díky tomu se divák stal jen pozorovatelem dění na jevišti.

Ani postava jakéhosi vypravěče - Mefista nazvanou: archivář - Petr Fadějevič Sažin v podání Františka Kreuzmanna, který byl v podstatě hybatelem děje, nedokázala jasně a srozumitelně generovat dějovou linku.

Představení tak doporučím jen těm, kdo se dopředu seznámí s životními osudy obou hlavních hrdinů a chtějí vidět zajímavě inscenovanou hru.

Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Ačkoliv bylo hlediště poloprázdné, nedokázala barmanka během přestávky uspokojit všechny hosty. Například já, v době, kdy jsem vystál řadu a objednával si, bylo již druhé zvonění. Když jsem pak viděl diváky, kteří si do hlediště nesli čerstvě udělanou kávu, mohl jsem jen kroutit hlavou…

Marie Stuartovna 23.4.2010 v 19:00

12. května 2010 v 0:23 | klm.007 |  Divadlo na Vinohradech
Kolegyně chtěla vidět paní Havlovou, tak jsem šel s ní. Marii Stuartovnu považuji za velmi povedené představení. Je škoda, že stále plno lidí chodí na Havlovou a ne na vlastní představení. Dokonce mi říkala i paní uvaděčka, že chodí lidi jen na Havlovou a o přestávce jdou domů. Asi by bylo opravdu nejlepší, aby Havlová hrála víc a více, aby si konečně diváci zvykli, že je to "obyčejná" herečka.

Podobně je na tom i Lucie Juřičková. K nepoznání namaskovaná tak zavdává příčinu diváckého rušení, kteří stále řeší - "co je to za herečku?" Díky tomu je první polovina představení ve znamení rušivých diváckých diskuzí, a když pak najednou diváci uprostřed hry zjistí, že Hana je Jana Hlaváčová, tak se opět zvedne vlna diskuzí.

Asi by bylo nejlepší před začátkem představení představit herce, ve kterém seriálu hrají, aby byl klid. Možná by pomohly i programy zdarma, ale na druhou stranu mám podezření, že programy stejně nikdo nečte.

Rozhodně co však mohu doporučit běžnému diváku Divadla na Vinohradech, aby se díval, zda představení, na které se chystá, není v předplatitelské skupině. Je-li totiž hra v poněkud modernějším hávu, senioři to nelibě nesou a stále něco komentují. Předplatitelé divadla jsou zde totiž povětšinou senioři a mně se podařilo sedět přesně uprostřed této seniorské skupiny. Jak jsem tak vyposlechl, hra se jim moc nelíbila - hlasitá hudba, svícení do očí, žádné kostýmy a první jednání (za oponou) - nebylo hercům rozumět. A těch šustivých bonbónů co snědli. Neuvěřitelné… A pak, že nejhorší je mládež!

Přesto si myslím, že režisér Daniel Špinar velmi dobře uchopil hru, přirozeně ji "překlopil" do současných reálií. Dagmar Havlová - Veškrnová je velmi dobrá a přesvědčivá jako Marie a to jak v těch submisivních partech, tak i v majestátu. Vůbec ji nevnímám jako "tu Havlovou".

Lucie Juřičková bravurně zvládá svou roli excentrické, ale vlastně osamocené královny Alžběty. Její nástup na bílém koni je skutečná popová jízda. Stejně tak hádka "o červený koberec" s Marií patří k vrcholům inscenace. A když už to vypadá, že je konec, přitáhne si Alžběta na jeviště svůj obrovský portrét a Juřičková je v této scéně tak malá, tak nebohá a tak zlomená…

Za zmínku stojí také Jan Šťastný, který jako Robert Dudley zcela opustil formát "primáře Frynty" a pro zobrazení hraběte z Leicesteru zvolil zcela jinou hereckou práci. To se ne vždy jiným seriálovým hercům daří.

Ačkoliv představení bývá vyprodáno, je tak hlavně z důvodu přítomnosti paní Havlové. Pokud by bylo obsazení jiné, zařadila by se inscenace, co se týče návštěvnosti k těm průměrným. Na Vinohradech stále vítězí konzervatismus nad novými postupy. Otázkou zůstává, zda v době, kdy se divadla opět vyprazdňují, má vedení divadla riskovat a uvádět hry v nestandardním provedení.

Člověk s otevřenou myslí, si však hru Marie Stuartovana v Divadle na Vinohradech, nemůže nechat ujít.