Zatímco po prvé jsem se zmítal mezi Běsi, neboť tolik se toho na mne valilo, tentokrát jsem si užíval luxus diváka. Skutečně je to hra natolik komplikovaná a složitá, že by se vstupenky měly prodávat rovnou na dvě představení. Protože až druhá (a zřejmě i každá další) návštěva divákovi přináší potěšení. Ne, že by jednou nestačilo. Představení je to vynikající, ale právě tou mnoho vrstevnatostí, při prvním zhlédnutí hodně věcí "spadne pod stůl".
Dnes se již tolik rozepisovat nebudu, zmíním jen další postřehy. Zdeňkovi Královi se podařila skvělá hudba. Zní současně a s šerem na jevišti, které je jako v pravoslavném kostele, vytváří skvělou atmosféru.
Je to zvláštní, ale pořád mám pocit, že Stavrogin má ve hře hrozně málo místa. Na druhou stranu je pak každý jeho výstup perlou. Martin Hoffmann je až neuvěřitelně přesvědčivý. Zatímco jeho herecký projev je velmi civilní a v podstatě nerozeznatelný od Ulice, tak uvnitř něj se dějí skutečně neuvěřitelné věci. Když si vzpomenu na Běsi, vybavím si Hoffmanna, jak je jako ďáblem prolezlý Stavroginem. Stavrogin je úžasná postava, která neustále atakuje mysl divákovu, který si klade otázku: "Co je to za člověka?"
Stal se malý zázrak. První výstup vypravěče a já najednou pochopil, to co mi minule unikalo. Eliška Mesfin Boušková, je v této roli úžasná! Kabaretní lehkost postavy skutečně představení velmi oživuje. Život je jako jeviště a všichni lidé jenom herci.
Kdybych to neviděl ještě jednou, skutečně bych si myslel, že Milena Steinmasslová si roli Varvary Petrovny Stavroginové odbyla na začátku. Ovšem ouha, Steinmasslová se zjevuje a zase mizí po celou hru a její výstupy rozhodně nejsou zanedbatelné.
Také Lukáš Jůza, který mne v roli Ivana Pavloviče Šatova na první zhlédnutí nijak zvlášť nezaujal, tak aniž bych to plánoval či se na něj speciálně zaměřoval, vystoupil z davu a s potěšením jsem zjistil, že Šatov je velkým hráčem. Postava má tak trochu smůlu, že je vůči ostatním v podstatě nekonfliktní, v mnohých případech až submisivní. To pak v tom jevištním přetlaku může Jůzovi škodit, protože nemá moc možností, jak se projevit. Proto až při druhém vidění, kdy jsem již dokázal "odolávat" palbě hlavních hráčů, vystoupil Šatov z anonymity. Právě díky minimalistickému hereckému projevu Jůzy, je vnitřní pohnutí Šatova velmi silné. Je však jasné, že Šatov bude vždy v pozadí, nicméně je to ideální postava pro diváky repetenty.
A opět Marek Němec. Zatímco z Hoffmanna to sálá zevnitř, Němec doslova vře po celém těle. Němec v roli Kirilova, zhroucený do své postavy a přitom v nekonečném napětí, rozkládající se zaživa, uvězněný v jakémsi podivně zapáchajícím kamrlíku, velkolepě filozofuje o Bohu. To Bůh zničil Kirilova a nebo Kirilov se zničil Bohem? A nejvtipnější či nejhorší (dle nátury divákovy)na tom všem je, že to jeho umírání bylo nakonec hodně těžké.
Nakonec tedy jedinou postavou, kterou ne zcela chápu je Stěpan Trofimovič Verchovenskij. Je to výzva, asi na Běsi budu muset jít ještě jednou!
Co však tentokrát bylo dost nechutné, byli studenti. Nechápu učitelky, které na takové kusy vodí studenty. To, že je to povinná četba (snad?), ještě neznamená, že se to studentům bude líbit. A nelíbilo. Celou dobu se bavili, šustili, "mobilovali", takže plno diváků své sousedy neustále napomínalo. To, že jedna studentka chrápala tak, až se půlka hlediště začala smát, chápu, v Divadle v Dlouhé usnul člověk při frašce, takže tohle bylo v "normě", tedy až na to chrápání. Po představení, a vlastně už o přestávce se studenti bavili o tom, že to nechápou, že neví, o co tam jde. A když to skončilo, prohlásila jedna studentka, že to byli fakt běsy, což vyvolalo souhlasný smích spolužáků.
Opět se ukazuje, že nejslabší článek celé inscenace je její délka. Vše ostatní se režisérovi Alexandrovi Minajevovi povedlo.
Představení je pro velmi náročného diváka. Tím je jasné, že počet potenciálních diváků bude dost úzký. Pokud se však vypravíte opakovaně, počet diváků navýšíte a svůj zážitek prohloubíte.