Feydeau to je značka. Feydeau to je fraška. Snad žádný jiný autor není tak spojen s tímto specifickým žánrem, jakým je fraška. Banální zápletka (čím jednodušší, tím lepší) musí být hrána s přesně seřízeným strojem herců, protože ztratí-li fraška rytmus, vznikne blábol.
Divadlo v Dlouhé připravilo pro diváky dvě hry tohoto autora. Asi hodinové jednoaktovky s názvem Dáváme děťátku klystýr! a "Kašlu na to!", řekla Hortenzie. Z čistě marketingového hlediska bych volil jednodušší název. Myslím, že název první hry je dostatečně důrazný na to, aby diváky upoutal a přilákal do divadla.
Jednoduchá, praktická scéna Davida Marka vykouzlila tu byt přelomu 19. a 20. století a tu zase stomatologickou ordinaci současnosti. Přestavba byla prováděna před publikem o přestávce. Vtipné bylo, že technikáři pracovali v bílých pláštích (když zařizovali ordinaci). Dnes to trochu vázlo, neboť chybělo kus ordinace. Už, už byla vymyšlena náhrada - džbán a lavor, ale na poslední chvíli bylo stomatologické křeslo přece jen sestaveno v kompletní rekvizitu.
Velmi pěkné a stylové byly kostýmy Hany Fišerové. Jak dobové, tak i současné hercům padly a rozhodně velmi dobře dokreslovaly nejen jednotlivé postavy, ale i celou atmosféru. O hudbu se postaral Jan Vondráček.
Nicméně zpět k první hře. Hra rozehrává jednoduchou zápletku o rodinné hádce, zácpě, rozmazlenému parchantovi a velké státní zakázce na výrobu porcelánových nočníků. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že to je ta správná zápletka pro frašku. Bohužel, režisérce Haně Burešové se nepodařilo vytvořit tolik potřebný rytmus příchodů, odchodů, výkřiků či facek. Díky tomu hra každou chvílí ztrácela tempo. Ztratí-li fraška tempo, divák začíná přemýšlet, na co se to vlastně dívá a zjišťuje, že na pěknou blbost. Ano, fraška je blbost, ale právě v tom rychlém tempu na to divák nikdy nesmí přijít. Až doma, když se jej zeptají, o čem to bylo, může říct, že to byla pěkná blbost - ale nasmál jsem se!
Dáváme děťátku klystýr! se tak stává sledem jednotlivých anekdot, vtipných scének, které však jako celek nefungují. Je to škoda, protože herci byli naprosto úžasní. Volili správnou stylizaci a skvělou neverbální komunikaci. Jak se ukázalo, tak potlesk po první části neodpovídal značce Feydeau. Pán vedle mne usnul (dokonce chrápal), po přestávce se již s manželkou do hlediště nevrátil. Paní za mnou celou dobu vzdychala (nudou). Ovšem abych zde ze sebe nedělal nějakého morouse. Smál jsem se také a hodně - byl to však smích pro jednotlivé gagy a nikoliv pro celek. Škoda.
Tomáš Turek v roli Follavoine pomalu a neúnavnými krůčky budoval postavu, která se zdála ze začátku tak seriozní. Turek se nejprve snažil řešit spory s chladnou hlavou, ovšem díky jeho manželce pak totálně vybuchl. Právě Turek velmi využíval neverbálních projevů, což dodávalo jeho postavě autentičnost. Než promluvit a dál eskalovat napětí, to raději povytáhnout obočí.
Jeho žena Julie v podání Magdaleny Zimové, rozehrála vysokou hru. V podstatě od začátku byla v neuvěřitelné ráži. Kdo si nedovedl představit, jak vypadá manželka "stíhačka", zde měl možnost vidět tento úkaz na vlastní oči. Zimová s lehkostí sobě vlastní dokázala využít při hraní i svůj tolik specifický hlas, který díky tomu posunul postavu o třídu výš. Zimová představovala vynikající protipól stoického Turka. Neustálým popichováním, malichernostmi a hloupostí dokázala Julie vyprovokovat svého manžela k takovým skutkům, že divák plně s panem Follavoinem soucítil. Magdalena Zimová se tak stala nejen hlavní hybatelkou děje, ale současně hlavní postavou této hry.
Jiří Wohanka vytvořil komickou postavu pana Chouilloouxe, který byl opakem výše uvedených manželů. Minimum pohybu, minimální gesta, minimální neverbální projev. Díky tomu byla tato postava odlišitelná od ostatních a Jiří Wohanka tak měl možnost se na scéně v tom zmatku prosadit.
Šťastná role Heleny Dvořákové. Její Róza moc prostoru neměla. Chování Rózy nebylo nijak zvlášť "šílené" na rozdíl od ostatních postav. Ovšem co věta to perla. Dvořáková se svým pseudomoravským přízvukem a podivnou shrbenou postavou byla miláčkem publika. Zatímco ostatní museli běhat a křičet, Dvořáková přišla, řekla jednu větu, diváci padli a ona opět odešla.
Škoda, že v divadle na fermanu nebylo napsáno, který klučina hrál syna hlavních představitelů. Nemohu ho tedy jmenovat a tak napíšu obě jména. Matěj Převrátil nebo Vlastík Kaňka. Co tento kluk předváděl, bylo úžasné. Hrál přirozeně (což u dětí není obvyklé), byl vtipný a neskutečně rozmazlený. Obsazení do role tímto klukem byla výhra. To dítě bylo prostě opravdové a rozhodně se ukázalo, že děti a jejich vyčůranost je stále stejná.
Marie Turková jako Klementýna a Miloslav König jako Horác do děje moc nezasáhli, objevili se v podstatě až ve finále.
Jak je tedy vidět, herci odvedli skvělou práci. Škoda, že režie tempo vyprávění nezrychlila.
Po přestávce přišla na řadu druhá hra. "Kašlu na to!", řekla Hortenzie. Ne moc zajímavý a nic neříkající název však nakonec vykouzlil skvělou frašku, která dokázala kvalitou přebít hru první.
Hře pomohlo její přenesení do současnosti. Moderní stomatologická ordinace, moderní kostýmy, to vše vypadalo, jako by hra byla napsána letos. Rovněž se ukázalo, jak je Feydeau aktuální.
Režisérka Burešová zde zvolila to správné vypravěčské tempo. Gag padal za gagem, lidé přicházeli a odcházeli v přesně daných chvílích. Byla to prostě fraška, tak jak má být.
A opět mužská postava, která je vlečena ženou/ženami. I zde Pavel Tesař jako stomatolog Follbraguet začíná velmi pozvolna. Postava se snaží nejprve argumentovat logicky, ale nakonec se to všechno strhne v řev a šílenství. Tesař si velmi dobře rozvrhl síly, i u něj, stejně jako u Turka, pomalu stoupá adrenalin. Zde je však jeho řádění šílenější - však také na něj útočí více žen.
Marie Turková jako jeho žena Marcella zde byla dominantní rozhazovačná žena. Bylo to milé osvěžení a odlišení od hloupé naivky Julie z předchozí hry. Marcella jako tvrdá žena deptala svého muže víc silou argumentů, než množstvím slov jako Julie.
Hortensie, která vlastně svou "drzostí" rozpoutala rodinné peklo u Follbraguetů a jež se díky tomu dostala do titulu hry, byla vlastně ze všech hlavních postav nejvíce normální. Helena Dvořáková tak překvapivě moc příležitostí neměla a vlastně byla pouhým (pokud se to tak dá říct) katalyzátorem děje.
Miloslav König v roli Adriána, asistenta pana Follbragueta byl jen doplněním pro "logické" chování jednotlivých postav. Minimum příležitostí, nicméně pro správný chod děje, byl nepostradatelný.
Kdyby Kuchařka, tedy Magdalena Zimová, nepromluvila, či promluvila česky, tak by její postava byla jen do počtu. Díky tomu, že Zimová zvolila ruský přízvuk, stala se hvězdou hry. Kostým, hra těla, intonace hlasu - to vše by stačilo. Ovšem ten ruský přízvuk, to byl vynikající nápad, který Zimová zúročila do poslední hlásky.
Další tři herce, které budu zmiňovat hrají pacienty. Již samo o sobě je komické hrát pacienta u zubaře. Ovšem tito herci rozehráli skvělé etudy, díky čemuž inscenace dostala šťávu.
Je zde Jiří Wohanka, který si náramně rozuměl se zubařským křeslem. I Tomáš Turek byl velmi vtipný pacient. Jeho běh okolo zubařského křesla a "akce" s houslemi byly velmi vtipné. A na závěr Jaroslava Pokorná. To byste nevěřili, co dokáže paní, která si chce nechat opravit "klapáky". Pokorná do svého hlasového projevu vložila neuvěřitelnou dávku erotiky, což v jejím podání a věku bylo naprosto fantastické.
Ačkoliv tedy první hra není zcela dokonalá, jsou tam dobré gagy a vtípky na to, aby se líbila. Druhá hra, to je již perfektní fraška, kterou musíte vidět. Doporučuji všem, kdo se chtějí pobavit. Udělat dobrou frašku je těžké. Zde se to povedlo tak na 70%, ale i to je na současnou pražskou divadelní úroveň úspěch.
Jen poznámka k onomu dětskému herci. 12.5. hrál Tota Matěj Převrátil.