Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

My Fair Lady 7.5.2010 v 19:00

12. května 2010 v 0:48 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Náhoda tomu chtěla a večer jsem seděl v divadle mimo Prahu. Jezdil bych často, ale když v té Praze je tolik lákadel.

Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem byla premiéra notoricky známého muzikálu My Fair Lady. Jelikož se jedná o oblastní scénu, předpokládal jsem standardní, řekněme konzervativní pojetí. Překvapilo mne však obsazení Radka Zimy do role profesora Henryho Higginse. Obvykle jej hraje starší pán, aby tak lépe vyniklo jeho staromládenectví. Zima je ročník 1973.

Nicméně hezky od začátku. Po příchodu do hlediště, aniž bych zatím studoval program, padl mi zrak na dirigentský pultík. Zde místo partitury byl jen plakát muzikálu. Tohle dělá jen jeden člověk - Arnošt Moulík. Bylo příjemné jej zase vidět po tolika letech. Už je to skutečně hodně dávno, kdy jsem jej vídal na "županičových" muzikálech. Moulík opět nezklamal. Lehkost a temperament by mu mohli jiní dirigenti závidět. Představení měl pod kontrolou, všichni báječně spolupracovali.

Po otevření opony a příchodu prvních herců bylo jasné, že standard, tak jak jej mají diváci zažitý z filmu, bude zachován. Eva Brodská jako výtvarník scény vytvořila jednoduchými a obvyklými prostředky Higginsův dům, dostihy, ulici a vlastně všechno co je k vidění. I Josef Jelínek navrhl kostýmy, o kterých lze říct, že je to typická dobovka pro tuto hru. Díky tomu se proměnil i Radek Zima. Kostým ala Rex Harrison z něj udělalo muže nejistého (staršího) věku. Vlasy česané dozadu, klobouk, oblek s vestou. Celý Harrison či Županič.

V této masce by mohl Zima hrát dalších třicet let a v podstatě by se nic nezměnilo. Radek Zima má však v této seriózní postavě několik malých a téměř až nenápadných projevů, kdy dává najevo, že není ten starší usazený pán, který potřebuje trepky. Tyto mladické, nikoliv mládenecké projevy, jsou však jen drobným dokreslením usedlého Higginse.
Zima díky svému pohybovému nadání, kvalitnímu zpěvu a přirozenému hraní, již během první minuty co je na scéně, má diváky v hrsti. Není třeba dále zkoumat Zimův věk. Na jevišti je prostě profesor Higgins a nastává hodina fonetiky.

Ovšem co by byl profesor Higgins, kdyby neměl Lízu. Jolana Smyčková je krásná, je mladá. Umí hrát, umí se pohybovat, umí tančit a umí zpívat. To všechno jsou potřebné atributy pro hlavní hrdinku. Smyčková je zdatná v obou polohách své role. Je dostatečně špinavá a vulgární a posléze dokáže být přesvědčivá dokonalá mladá dáma. Smyčková zvolila velmi dobrou a vtipnou interpretaci nespisovného jazyka. Hlasová intonace a výslovnost neustále přivádí diváky k smíchu. Je však třeba tuto "lidovou" mluvu ještě vypilovat. Občas se stává, že Smyčková přechází z akcentu do přirozeného jazyka, aby se tam zase hned vrátila. Je třeba udržet akcent po celou dobu, jen tak bude působit přirozeně a vtipně. Na konci představení je Smyčková okouzlující a nikdo není na pochybách, že profesor Higgins si vybral správně. Anebo si vybrala Líza…?

Obsazení těchto dvou herců bylo šťastnou volbou, která jistě zvýší atraktivitu tohoto skvělého titulu.

Petr Matuszek v roli Pickeringa dobře drží linii nahrávače Higginsovi, je stále přítomný, ale přesto správně stále v pozadí. Vůči Líze projevuje jak otcovské, tak i ryze mužské formy projevu a díky tomu je jeho postava plastická.

Z prvních výstupů Tomáše Ondřicha v roli popeláře Doolittla jsem byl poněkud rozpačitý. Na scéně byl někdo, kdo vypadal jako popelář, ale rozhodně mně o tom nepřesvědčil. Byla to jen jakási mluvící figurka. Chyběla mi ta předstíraná jistota, pramenící z nejistoty, když je Doolittle v domě, který je poněkud vzdálen jeho společenskému postavení. Posléze jsem však změnil názor a Ondřich mne dokázal velmi dobře pobavit. Specifikum této role je totiž v obrovském charisma, které musí herec mít. Sebelépe zazpívaný part bez toho, aby divák věřil tu obrovskou chuť do života, dělá z postavy chodící mrtvolu. Ondřich pomalu a jistě stoupal po žebříčku přesvědčivosti a jeho píseň o tom, jak se dnes žení, byla jedním z vrcholů představení.

Miroslava Kalašová byla v roli paní Higginsové nezvykle civilní. Tato role, jež je v první řadě nositelkou bohatých kostýmů je totiž obvykle hrána s jistým patosem a přesto ironickým nadhledem. Herečky hovoří se zvláštní intonací a mezi větami dělají větší pauzy. Díky tomu zní "tak nějak anglicky" a víc na sebe poutají pozornost. Kalašová je však pořád ve svém projevu přesvědčivou matkou i dámou z vyšší společnosti.

Paní Pearsová je taková zvláštní postava, co se míhá v Higginsově pokoji, ale moc prostoru ke hraní nemá. Věra Páchová si dokázala vydobýt místo i v této malé roli. Její komická hra obličejových svalů, dělala z paní Pearsové němou glosátorku dění u Higginsů.

Jaroslav Kovacs skutečně krásně zpíval. Freddy Eynsford-Hill je vlastně operní árie a ne každé divadlo, které se rozhodně inscenovat tento muzikál, má zpěváka na Freddyho. Kovács zpíval skutečné zamilovaně. Romantika nad romantiku.

Zoltan Karpathy v podání Radka Krejčího byl na můj vkus moc vulgární. Diváci však byli nadšeni. Ovšem i přes tu, pro mne neoblíbenou vulgaritu, jsem se smál také.

Ostatní postavy vlastně nemá cenu ani jmenovat. Všichni odvedli skvělou práci v rámci šablony předepsaných postav.

Za zmínku ovšem stojí baletní sbor. Vtipné choreografie Gustava Skály, lehce dokreslovala pěvecká čísla. Výborný byl nápad s tanečníky na dostizích, kdy tanečníci skvěle představovali jezdce. Bylo vidět, že tito tanečníci nebyli starými strukturami, jak to někdy v operních baletech bývá. Tanečníci v plné síle dodali představení opravdového lesku. A vůbec si to nepokazili, i když jeden tanečník upadl. A Vladimír Gončarov se dokázal na scéně prosadit, i když tam byl celý operní i baletní soubor.

Krom choreografie dělal Gustav Skála i režii. Skála hru zkrátil, tím tempo zrychlil. Hra tak má krásné dvě a čtvrt hodiny. Díky tomu má hra rytmus, nejsou zde hluchá místa. Není čas sledovat jiné věci než jeviště. Skála tedy dobře skloubil konzervativní pojetí inscenace s délkou představení, které se tak přizpůsobilo současnému vnímání divadla.

A tak jediná věc, která se mi opravdu nelíbila, je plakát, který vypadá velmi amatérsky. Hlavně že divadlo je plné vystavených překrásných divadelních plakátů…

Představení My Fair Lady je klasickým muzikálovým kusem, který se drží zažitých diváckých představ. Jedná se o konzervativní inscenaci, které však jistě obstojí před ústeckým divákem. Být ústečákem, šel bych ještě jednou. Ten kdo má rád tento muzikál, není z Ústí a má tam cestu, rozhodně by se měl zajít podívat. Rodinné představení či ještě lépe, představení pro všechny generace, vás příjemně naladí a skvěle se pobavíte v Severočeském divadle opery a baletu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eva K. Eva K. | 15. května 2010 v 17:31 | Reagovat

Po přečtení článku jsem si řekla, jak je možné, že mi někdo čte myšlenky.
Krásně napsané povídání o překrásném představení. Nenechte si ujít!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama