Nemohu posoudit, zda je to chybou autora textu - Alexandr Stroganov, či režijní prací - Alexandr Minajev, ale v představení Vertiga forma převážila nad obsahem.
Bez přečtení divadelního obsahu či znalostí životních příběhů Sergeje Alexandroviče Jesenina a Isadory Duncan je divadelní hra velmi nesrozumitelná. Mám skutečně pocit, že jak autor, tak i režisér přepokládali, že příběhy jsou divákům naprosto jasné a srozumitelné. Proto v Divadle v Celetné zvolili tak silnou inscenační formu, která je naprosto úchvatná a skoro až dokonalá, ale zcela ponechali bez hlubších interpretací vlastní obsah.
Úžasná, rozpohybovaná scéna Karla Špindlera, navozuje jednak opileckou stránku věci (Jesenin) a jednak taneční vidění světa (Duncan). Vztah obou představitelů je skutečně velmi zajímavý, člověk by to zcela jistě nevymyslel.
Petr Lněnička opět dokazuje, že mu jakákoliv role není cizí. Bravurně zvládá hraní "pod vlivem alkoholu". Jeho opilec Jesenin není pouhou karikaturou blábolící a motající se po jevišti. Lněnička si vyhrává se svou postavou, lehce balancuje na obou extrémních pólech opilcova projevu - na jednu stranu je to velkohubý hrdina, na stranu druhou ustrašený tichošlápek. Díky Lněničkovi má člověk pocit, že sleduje nikoliv fiktivní hraní o skutečné postavě, ale přímo dokumentární záznam Jeseninova života.
Stejně tak i Isadora Duncan v podání Jitky Nerudové - Rotreklové je velmi plastickou postavou. Dora Hoštová psaná jako "pohybová spolupráce" připravila pro Nerudovou - Rotreklovou zajímavé, jednoduché, ale efektní taneční čísla, která herečka velmi dobře zvládla, jak po technické, tak i výrazové stránce. Snad jen pohyb paží ukazoval na to, že herečka za sebou nemá taneční konzervatoř. Každopádně byla škoda, že se po tanečních číslech netleskalo.
A přesto jak jsem naznačil na začátku, byly obě postavy skvěle zahrané, avšak nedokázaly divákům sdělit své základní emoce a díky tomu se divák stal jen pozorovatelem dění na jevišti.
Ani postava jakéhosi vypravěče - Mefista nazvanou: archivář - Petr Fadějevič Sažin v podání Františka Kreuzmanna, který byl v podstatě hybatelem děje, nedokázala jasně a srozumitelně generovat dějovou linku.
Představení tak doporučím jen těm, kdo se dopředu seznámí s životními osudy obou hlavních hrdinů a chtějí vidět zajímavě inscenovanou hru.
Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Ačkoliv bylo hlediště poloprázdné, nedokázala barmanka během přestávky uspokojit všechny hosty. Například já, v době, kdy jsem vystál řadu a objednával si, bylo již druhé zvonění. Když jsem pak viděl diváky, kteří si do hlediště nesli čerstvě udělanou kávu, mohl jsem jen kroutit hlavou…