Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Červen 2010

Absolventské představení 2010 18.6.2010 v 19:00

19. června 2010 v 2:04 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Taneční večer o třech vrcholech, tak by se dal shrnout dnešní absolventské představení Taneční konzervatoře hlavního města Prahy.

Jako vždy, bylo divadlo plné maminek, babiček a mírně se nudících tatínků. K tomu baletní nadšenci a zcela překvapivě také aktivní tanečníci, což v minulých letech nebylo v takovém rozsahu běžné.

V úvodu byl Le Corsaire, ovšem nikoliv ona oblíbená dvojka či trojka s otrokem Alim. Vybráno bylo "bílé jednání". Pohodová hudba tvořící výbornou náladu, skvěle připravení tanečníci, respektive jeden tanečník a plné jeviště tanečnic. Petipova choreografie se opět ukázala nesmrtelnou a tak Konzervatoř vlastně divákům představila "tanec veřejné služby", neboť takto čistou klasiku v Národním divadle prostě nenajdete. Opět jsem se namlsal a zalitoval, že velká baletní klasika v Národním divadle chybí.

Po přestávce byla moderna. Zde za zmínku stojí nová choreografie Petra Zusky na hudbu Spirituál kvintetu s názvem Růže. Zuska zde používá svůj obvyklý slovník, nic překvapivého nepředstavil. Pohyb je dost popisný v souladu se zpívanými texty. Nicméně jako celek je Růže povedený kus, s lehkým úsměvným podtextem a zajímavými nápady.

V sekci lidového tance si publikum získali hoši s Valašskými hrami, kdy divákům předvedli veselé a fyzicky velmi náročné "variace".

Překvapivě během představení ve velké míře účinkovali členové Bohemia baletu. Jako běžný divák jsem s tím neměl problém, bylo příjemné vidět bývalé žáky v akci, ovšem pokud jsem se chtěl zaměřit na studenty, tak ti byli dost upozaděni. Řekněme, že to bylo proto, že letošních absolventů je toliko 10 a to v obou oborech…

Všechny tři části byly velmi vyrovnané. Kouzlo klasiky, plastičnost moderny a veselé lidovky ukázaly, že tanečníci zvládají vše. Je jasné, že jsou mezi nimi rozdíly (tak jako v každé škole), nicméně tímto příspěvkem nehodlám kritizovat. Ti šťastnější si během svého profesního života kritiky užijí nad hlavu a pro ty ostatní, to bylo třeba poslední představení v kariéře.

Pokud můžete, tak si zajděte na druhé (poslední) předvedení tohoto povedeného programu. Právě končícím studentům přeji zajímavé angažmá a těším se, až je uvidím.


Evžen Oněgin 6.6.2010 v 19:30

18. června 2010 v 1:05 | klm.007 |  Hostující soubory
Už to ani nepočítám. Opět Oněgin, opět Oněgin v podání Divadla Petr Bezruče. Asi bych na to opětovně nešel, ale parta známých chtěla jít do divadla na "něco dobrého". A volba byla jasná. Vyprodané divadlo spokojených diváků. Mí známí byli nadšení. Myslím, že to bylo povedené představení, ačkoliv došlo k poruše zvuku, ale závada byla obratem odstraněna. Známí si mysleli, že to byl inscenační záměr. No, není to divadlo úžasné.
Pokud tedy existuje někdo, kdo toto představení neviděl, tak rozhodně si najděte čas a jděte se podívat! Nebudete litovat!

Equus 15.6.2010 v 19:30

18. června 2010 v 1:04 | klm.007 |  Hostující soubory
Mohl to být excelentní triumf Matouše Rumla, pokud by mu to nekazil psychiatr v roli herce. Ano, tak špatný byl herecký výkon Františka Skřípka v roli psychiatra Martina Dysarta. Tento herec si počínal jako učitel na přednášce. S hlasem krásně pracoval, aby zaujal studenty, ale nepřidal ani kousínek hraní. A tak celý doktorův příběh, stejně jako závěrečná pointa vyšuměla do ztracena. Takhle nějak by se dalo začít psát o divadelní hře Equus v podání Městského divadla Mladá Boleslav. A přitom…
A přitom Matouš Ruml odvedl excelentní výkon. Nebylo pochyb o věku a psychické vyspělosti tohoto sedmnáctiletého mladíka Alana Stranga. Ruml dokonale zvládal veškeré projevy fyzické i psychické. Ruml jemnou motorikou i drobnými mimickými svaly dokázal vybudovat mladíka s vážnými problémy. Stejně tak bylo jeho herectví účinné v silných expresivních scénách a rozhodně nelze také nezmínit jeho "nehraní", když jen tak ležel schoulený na posteli. V celé hře se tak vyskytla jen jedna minuta, kdy Matouš Ruml nebyl na vrcholu. Bylo to na konci první části ve scéně jízdy na koni. Ta nahota tam chyběla. Matouš Ruml postavu, která hovoří o tom (a jedná tak), že je nahá hrál v trenýrkách. Škoda, a nemám tím pochopitelně na mysli nahotu pro nahotu.
Zcela jistě byli zajímaví Alanovi rodiče. Matka Dora v podání Karoliny Frydecké a otec Frank Miroslav Babuský. Obě postavy byly vykresleny podle tradičního schématu, včetně kostýmů, nicméně, zejména projev matky, byl velmi emotivně silný.
Velmi dobře byla také obsazena do role Jill Masonové, Veronika Kubařová, která ve svém sexy oblečku a erotickou drzostí až vyzývavostí, byla vynikající partnerkou Matouše Rumla. Mezi oběma herci to krásně a přirozeně jiskřilo a Veronika Kubařová vytvořila postavu veselé dívky od vedle, sympatické rošťandy.
Zcela jedinečná byla výprava Jana Kříže. Jednoduché kulisy, které otevíraly a uzavíraly prostor, vynikajícím způsobem dotvářely atmosféru. Když se kulisy rozevřely a uvolnil se prostor, pocítil jsem jakési uvolnění a naopak. Ovšem geniálně byl vymyšlený kůň. Tím, že byl uvázán na pružných lanech, stala se ze sochy koně, živá bytost. Rozhodně tento nápad přidal mnoho bodů v kvalitě představení navíc.
Režisér Josef Kettner, velmi decentně a intimně vyprávěl příběh, který se odvíjí za zavřenými dveřmi. Kettnerovi se podařilo budovat po celou dobu napětí, nebyla ani chvíle, kdy by divák nad čímkoliv jiným přemýšlel. Velmi povedená byla divadelně vytvořená stínohra koní ve stájích. Herci měli jakési makety koňských hlav, se kterými se pohybovali za průsvitnými stěnami, což dodávalo jednak autentičnosti stáje s živými zvířaty a současně to pomáhalo budovat napětí a tajemno.
Toto představení, které z nepochopitelných důvodů nebylo v Divadle v Celetné vyprodáno, byla derniérou. Je to škoda, zval bych na to všechny, koho bych potkal a rozhodně bych na to šel ještě nejméně x-krát.

Saturnin 14.6.2010 v 19:00

18. června 2010 v 1:00 | klm.007 |  ABC
Napůl činohra, napůl muzikál, napůl koncert - to vše se vešlo do jedné divadelní hry. Tak jako je jasné, že Ondřej Havelka i činohru režíruje hudebně a vesele, tak je jasné, že v každé (téměř) Havelkově režii se objeví Martin Zbrožek.

Anoncováno bylo, že Saturnin bude jen volnou předlohou, které se režisér jen lehce dotkne. A to je pravda. Z příběhu zbyla základní kostra a jednotlivé postavy. Zbytek je zcela nový dramatický útvar. Diváci to hodně řešili, jak o přestávce, tak i při východu z divadla. Já osobně jsem s tím problém neměl. Bylo to tak jiné, že srovnávat s literární předlohou nešlo.

Velice vtipná a praktická scéna Martina Černého tu zakryla, tu odkryla orchestr Melody Makers, který hrál přímo na jevišti a ještě dokázala vytvořit všechna potřebná prostředí pro jednotlivé obrazy.

Kostýmy byly "klasické prvorepublikové" od Jaroslavy Pecharové a Jany Jurčové. Zejména kostýmy tety Kateřiny vynikaly mezi konzervativními mužskými obleky.

Krom mluveného slova a písní, logicky byl stěžejní i tanec. Choreografům se podařilo vytvořit velkou choreografii, kterou herci plně využili a to jak prostorově, tak i výrazem. Choreografii vedla Jana Hanušová a Ondřej Havelka, clowniádu připravil Jiří Bilbo Reidinger. Zatímco po pohybové stránce byli všichni skvělí, horší to už bylo s oním "činoherním zpíváním".

Titulní role byla rolí hlavní. Saturnin v podání Jiřího Hány skutečně nasadil vysoko laťku. Hána, který velmi dobře hraje askety či blazeované mladé muže, byl pro Saturnina přímo stvořen. V činoherních partech, při minimu gest a výrazů, v tanečních partech, naopak živel, kterého je plné jeviště. A ačkoliv i ostatní herci mají příležitosti se projevit a prosadit, úspěch hry je dán Jiřím Hánou.

Opět zcela jiný, Vasil Fridrich. Tento herec s neuvěřitelným vnitřním charisma, byl k nepoznání od jiných svých rolí. Otázkou zůstává, zda tato volba projevu, byla tou nejlepší. Leopold se totiž z jakéhosi nešiky a stydlína mění v šedou myš, o které lze pochybovat, že dokáže zaujmout slečnu Barboru.

Jaroslav Vlach jako Dědeček, převzal veškeré pohyby a intonaci po dědečkovi číslo jedna - tedy alternací - Lubomíra Lipského. Vlach zde působí jako Lipského záskok. Ať dělá, co dělá, pořád je Lipským a to jsem Lubomíra Lipského v této hře ještě neviděl.

Teta Kateřina, hlavní negativní postava a generátor děje v podání Jitky Smutné. Herečka se po prvním výstupu stala miláčkem publika a spolu s Hánou jsou hlavní postavy příběhu. Teta Kateřina je v podání Jitky Smutné vykreslena přirozeně, bez zbytečných "kvokacích a hysterických scén". Díky tomu je to skutečná postava z masa a kostí a nikoliv jen jakási karikatura.

Zuzana Norisová krásně zpívala, ale v činoherních partech hovořila velmi tiše. Barbora, jako hlavní naivka, moc příležitostí pro budování role neměla. Nicméně, Norisová vytvořila krásnou mladou dámu, kterou obdivují všichni muži, všech věkových kategorií.

Milouš by měl být, tak trochu pubertální blbec. Jan Meduna takto postavu vystavěl, bohužel, vždy mu to zbořilo jeho taneční či pěvecké číslo. Meduna totiž v pěveckých a tanečních číslech byl zpěvákem a nikoliv Miloušem. Je však třeba pochválit jeho pohybové schopnosti.

Dr. Vlach, to je klasická role pro Vladimíra Čecha. Hercův hlas a výška postavy udělaly z doktora tu seriózní, tu chlípnou postavu, když mlsá nad slečnou Barborou.

Již výše zmíněný Martin Zbrožek se zde mihne v malých rolích, které se jmenují Pepik a dr. Zajíček. Martin Zbrožek se během představení různě objevuje a opět mizí, ovšem vždy přivádí diváky k šílenému smíchu. Pro tyto věci je Martin Zbrožek dokonale stvořen.

První polovina hry je vedena téměř jako sitcom. Gag stíhá gag, téměř v pravidelných intervalech. Vtipů je tolik, že postupně překrývají základní příběh a mnohdy se vtip stává součástí písní a divadlo se tak mění v koncert s klipy. Druhá polovina je mnohem nudnější, ovšem subjektivně stejně dlouhá. Představení by rozhodně prospělo krácení a to klidně o půl hodiny a to zejména v pěveckých a hudebních číslech. Přece je to jen činohra a nikoliv koncert, jak to někdy vypadá. A muzikál to prostě není.

Režiséru Ondřeji Havelkovi se povedlo vytvořit jakousi směs. Známý orchestr navozuje atmosféru, ovšem někdy je to na úkor celku. Je divák na koncertu či na činohře.

Měl jsem problém s jednou věcí. Kdykoliv, kdokoliv začas zpívat, tak první věta nebyla slyšet. Divná to technika, která mne dost rozlaďovala.

Divadlo šílelo, velký potlesk to jasně na konci dokazoval. Divadlo je však plné tzv. televizních diváků. To je moje speciální označení, pro diváky, kteří chodí do divadla velmi málo. A jak se to pozná? Je to jednoduché. Diváci se během představení mezi sebou baví jako u televize - komentují to, co se děje na scéně. A když hraje hudba, to je jako reklamní pauza a pro ně důvod k hovoru.

Nicméně je jasné, že se podařilo vytvořit divácký hit. V první polovině jsem se opravdu hodně nasmál, ve druhé už jsem se opravdu trochu nudil. Je to typicky odpočinkové představení, spíše pro milovníky Melody Makers než Saturnina, ovšem režie měla plno nápadů, které bych chtěl ještě jednou vidět. Ale představa, že půjdu na toto představení ještě jednou, mne moc neláká. Líbilo by se mi dívat se jako uvaděčky, které vždy přišly do hlediště, když očekávaly nějakou vtipnou scénu.

Baletománie 12.6.2010 v 19:00

18. června 2010 v 0:53 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Vlastně ani není co psát. Baletománie má pořád své komické kouzlo a tak tentokrát mne zajímalo hlavně to, zda se mí známí dobře baví. A protože se dobře bavili, bavil jsem se i já.

Obměněné či modifikované vtipy byly komické, byť Petr Zuska byl někdy na hraně. Martin Zbrožek se na hraně pohybuje vždy a téměř vždy mu to vyjde.

Igor Žukov byl v krocích u tance Apollóna poněkud nejistý, naštěstí v menuet byl mimořádně zdařilý. Někdy je menuet tak trochu ve stínu očekávání dalšího, tentokrát si vydobyl jasné místo mezi ostatními.

Když měla Michaela Wenzelová před začátkem Grand pas de quatre vyhodit Marcelku z jejího místa, tak se několikrát odbourala, ale nakonec spolu s kolegyněmi byly roztomilé "růžové bonbonky", jak je kolegové nazývají.

Giselle mi dnes přišla velmi krátká - pochopitelně subjektivně, neboť je pořád stejná. Korzár byl spíše lépe zahrán, než zatančen. Viktor Konvalinka jako přesvědčivý otrok Ali, nezvládl závěr své variace a i Edita Raušerová několikrát při své variaci "zaváhala". Snad jen Jiří Kodym byl dnes ve variaci Konráda svěží a zářil. Coda byla ve znamení akrobacie Viktora Konvalinky a Edita Raušerová s dvojitými fouetté. A ačkoliv závěr fouetté nebyl dokonalý, rozhodně to bylo příjemné překvapení a zřejmě nový trend Národního divadla. Tanečnice pozor, divák si snadno zvykne a obyčejné fouetté brzy nebude stačit!

Nikola Márová opět zářila. Každý pohyb, každý výraz byl pohledem pro bohy. Opět bylo vidět, že je to perla v souboru divadla. Ve spolupráci s Michalem Štípou předvedli exkluzivní Čajkovského - Pas de deus. Tohle byl vrchol večera (po taneční stránce).

Tak jako Nikola Márová byla středobodem předchozího čísla, tak Klára Jelínková byla nepřehlédnutelná ve "Forsythovi". Jelínková, spolu s ostatními kolegyněmi a posléze i kolegy vytvořili skvělé taneční číslo.

Jonáš Dolník vypadal vedle Magdalény Matějkové velmi subtilně. Snad proto nebyl Návrat do neznámé země zcela emotivně sdělný. To Klára Kutilová a Klára Jelínková byly v Mlhách překrásné. Na standardním provedení Duelu byla nejzajímavější změna image Tomáše Červinky, který byl k nepoznání ostříhán (hodnotím pozitivně).

Závěr byl pochopitelně v pánské režii Mariina snu. Michal Štípa - miláček publika - se nadstandardně předváděl a publikum jej milovalo. I Viktor Konvalinka, Oleksandr Kysil a Tomáš Kopecký budovali příběh k velkému finále.

Ačkoliv tedy po taneční stránce nebylo vše, tak jak má být, publikum po poněkud rozpačitých úvodních potlescích, se nakonec rozehřálo a finále bylo jako na fotbalovém stadionu. Opona se mnohokrát spustila, aby za velkých ovací se opět zvedla. Škoda, že i jiná představení souboru nemají takový úspěch.

Othello 6.6.2010 v 19:00

9. června 2010 v 22:47 | klm.007 |  Národní divadlo
Je konec sezony a divadla se začínají vyprazdňovat a tak i tuto neděli bylo v Národním divadle hodně volných míst. Mohl bych napsat, že za nezájmu médií měl premiéru Jiří Kodym v roli Othella, ale pokud si vzpomínám, ani oficiální premiéra nijak zásadně do médiií nepronikla.

Kdo viděl v roli Othella Richarda Kročila, má zcela jistě zafixovaný jeho výrazný expresivní projev. Proto byl nástup Jiřího Kodyma poněkud vlažný. Kročil staví svou postavu na silné expresi. Je si vědom svého charisma a velmi propracovaně s ním manipuluje s diváky. Jeden pohled do hlediště, povytažené obočí a publikum mu pak doslova zobe z ruky. Kročilův Othello je však v porovnání jak s Kodymem, tak i se Štípou velký cholerik, který své emoce dále viditelně najevo.

Jiří Kodym postavu Othella vystavěl nikoliv jako démona, ale jako vůdce, který pod slupkou tvrdého muže je zmítán emocemi, se kterými si neví rady. V okamžiku, kdy jsem se odpoutal od Kročilovy exprese, začal jsem si užívat každý Kodymův výstup. Začíná velmi zlehka, velmi civilně. Kdo nezná děj, nemůže vůbec tragédii předpokládat. Kodym se lehce pohybuje ve spirále osudu, pomalu přikládá pod kotel, aby nakonec došlo k uvolnění energie a tragédii. Ovšem Othello to není jen válečník, vůdce a vrah. Othello je i velký milovník. Jiří Kodym se v této "molové" poloze zůstal silným a přesto velmi citlivým milencem. Milostné scény byly překrásným gejzírem emocí, k čemuž velmi přispěla Zuzana Susová jako Desdemona.

Ono by se vlastně nic nestalo, kdyby se představení nejmenovalo Othello, ale Desdemona. Bylo již mnohokrát napsáno, že dramatický potenciál Susové je obrovský. Zuzana Susová tančila lehce a její nešťastný výraz, dodával představení ten správný tragický nádech.

I Viktor Konvalinka ve svém civilním projevu byl zcela jistě zajímavým Jagem. Konvalinkův Jago je opět spíše obyčejný člověk, budující charakter postavy zevnitř, než slizká zrůda, tak jak ji interpretuje Karel Audy. Oba pánové zvolili každý jiný výraz a obě cesty se zdají být správné. Vnitřní rozervanci a excentričtí šílenci. Prostě se to pěkně vyrovnává. Kodym - Konvalinka, Kročil - Audy.

Roderigo je taková sborová postava. Ovšem Mistr Katsapov (nelze jinak napsat) z této postavy udělal velkou taneční podívanou. Ačkoliv jsem byl minule nadšen z Petra Strnada, kterak si v této roli vedl, Katsapovův projev má něco "extra navíc" a tou je krom automaticky chválené techniky i vnitřní síla, související s věkem a zkušenostmi. Katsapov tak vystoupil z davu malých a bezvýznamných rolí, které toto představení nabízí a právem na sebe strhl maximální pozornost a diváci byli nadšeni. Naštěstí se tak nestalo proti lince příběhu a tak stále hlavní trojka Othello - Desdemona - Jago udržovali hlavní linii příběhu.

Ondřej Novotný jako Cassio nevystoupil z davu sboru a tak se jeho postava stala jen dobře zatančenou figurkou. Ale to vlastně není špatné hodnocení, neboť Cassio je opravdu velmi malá role, kde na budování psychologie není prostor.

Ještě menší role Emilie a Bianca v podání Kláry Jelínkové a Edity Raušerové. Obě dámy však měly jakýsi tajemný esprit, takže byly rozhodně nepřehlédnutelné.

Tato třetí premiéra (pokud to tak můžeme nazvat) se povedla. Jiří Kodym našel svou cestu vnitřního prožitku, jak postavu Othella vystavět. Rozhodně, a už to bylo i o přestávce slyšet, se fanoušci začínají dělit na Kodymovce a Kročilovce. A tak to má být. Oba skvělí a oba upokojí své fanoušky i turistické diváky. Michal Štípa se svým specificky pojatým Othellem bude mít vždy hodně kritiků, a každá jeho další repríza tak bude vyvolávat u zasvěcených diváků nekonečné diskuze. Každopádně Kodym a Kročil, toť Othello jak má být.

Velmi dobře vyrovnaná obě obsazení tak nabízí vidět Othella ve dvou různých pojetí. Tuto exkluzivitu - protože oba pánové jsou skutečně skvělí - by měli využít hlavně baletomaniaci. A pokud si vezmeme i to, že i obsazení vedlejších rolí je velmi dobré, k tomu hraje živá hudba a ještě k tomu Janáček, tak návštěvu Národního divadla neodkládejte.

A tečka na závěr. Dirigent David Švec opět ukočíroval mnohdy nevyzpytatelný orchestr. Díky.

Stvoření světa a jiné 4.6.2010 v 19:30

9. června 2010 v 22:41 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Biblické příběhy v ateistickém Česku? Ano, ale vtipně a pohádkově! Sledujíc tuto hru, stále se mi vybavovaly zfilmované Drdovy Hrátky s čertem. To je Stvoření světa a jiné od Arthura Millera.

Divadlo na Fidlovačce uvedlo tuto hru poněkud utajeně. Zatímco jakákoliv premiéra tohoto divadla mne "pronásleduje" v reklamách po celé Praze, tentokrát jsem šel nepoznamenán kampaní. Ale to nevadí, reklama na divadlo na mne neúčinkuje. Vybírám si pečlivě.

Jednoduchá a vtipná scéna Davida Baziky velice dobře vytváří Ráj. Na první pohled to vypadalo na spousty železných konstrukcí, tedy na Ráj poněkud nepatřičně, ale s lanovými doplňky se iluze vytvořila velice rychle. I Ondřej Brousek jako autor hudby připravil celou škálu hudebních motivů, které hře jen prospěly. Bohužel, co se tedy absolutně nepovedlo, jsou kostýmy. Tedy, abych byl spravedlivý - jen jedna jejich část. Ale to mne tak rozptylovalo, že pro kostýmní výtvarnici Sylvu Zimula-Hanákovou, nemám slitování. A co šlo? Jednoduchým přehozením kolem krku jakési šály vznikly na zádech andělů (i toho padlého) křídla. Jednoduché, efektní, ale naprosto nefunkční. Pokud se herec dostal do ráže, šála se mu neustále "rozvazovala" a část na zádech, kde měla tvořit křídla, se neustále přesouvala dopředu. Herec tak neustále musel šálu vracet na své místo - což rozhodně nebylo k přehlédnutí. Ve vypjatých chvílích (týká se to zejména postavy Lucifera), herci rezignovali, křídla přestali vracet zpět na záda, takže vypadali jako po flámu s rozvázaným mega motýlkem kolem krku. Doporučuji tedy technickým složkám divadla, aby obě křídla hercům vzadu spojili nějakým řetízkem nebo něčím podobným. S něčím tak nefunkčním jsem se na scéně už dlouho nesetkal.

Jak jsem v úvodu naznačil, postavy se chovaly tak, jak si to český člověk představuje - pohádkově. Zejména se to týká Boha a Lucifera. Tomáš Töpfer ve své (oblíbené) tradiční roli Žida stokrát jinak. Töpfrovi prostě tyto postavy sluší. Mohl bych vytknout, že je vlastně vždycky pořád stejný, ale to právě na těchto postavách miluji. Lehkost s jakou Töpfer rozdává radost a naději, je tak opravdová, že se člověk musí jen usmívat. A když pak náhodou dští hromy a blesky, dokáže zamrazit. Ta vnitřní síla tam je, a když pronáší moudra, jednak ta biblická a jednak ta Millerova, člověku dá čas na to, aby se zamyslel.

Docela mne odrazovalo od návštěvy divadla zjištění, že Petr Rychlý hraje Adama. Nějak mně to vnitřně nesedlo. Zřejmě to bylo věkem herce. Ovšem po prvních větách Adamových bylo naprosto jasné, že Petr Rychlý je jako Adam prostě božský. Rychlý používá jednoduchý, přímočarý humor, balancující tak akorát na hraně. Ještě kousek a už by se kopalo do zadku, prdělo a říkala sprostá slova. Rychlý je vtipný nejen fyzicky (a tím nemyslím jen jeho kostým s bimbajícím se penisem), nýbrž mám na myslí jeho práci těla. K tomu autorovy repliky pronáší svou specifickou dikcí, takže každý jeho výstup (hovořím o první části) je vlastně pointován jako vtip. Rychlý, známý svou přirozenou improvizací, by v této poloze měl zůstat zakonzervován. Takhle je to akorát a takhle je naprosto skvělý. Andrea Černá se svým zastřeným hlasem skvěle nahrává jako Eva. Tato první žena je představována, jako poněkud jednoduchá osoba a to nese s sebou plnou řadu vtipných momentů. Černá se dokáže skvěle pitvořit a opět je to přesně tak akorát.

Ovšem Lucifer, to je jiná káva. Otakar Brousek ml. používá klasické výrazové prostředky, kterými je Ďábel obvykle vykreslen. Výrazné líčení, klobouk, ďábelská úslužnost v pohybech a ďábelská výmluvnost. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Brousek nepřinesl nic nového, není to pravdou. Brousek zrodil novou generaci pohádkových čertů. Od teď by jakákoliv (zejména televizní) produkce, pokud bude natáčet peklo, měla do rolí Luciferů obsadit Brouska. Však to také publikum ocenilo a největší potlesk měl právě Brousek. A aby toho nebylo málo, ke všem těm atributům, kterými jsem charakterizoval Lucifera, patří i Brouskova přirozená spisovná čeština. Brousek prostě ovládal jeviště. Někdy bylo potřeba mnoha slov, jindy mu postačilo povytažené obočí.

Archandělé Rafael - Zdeněk Palusga, Azrael - Lukáš Pečenka a Chamuel - Matěj Kužel, měli minimum prostoru, přesto i oni odvedli dobrou práci ve prospěch celku.

Již konec první části naznačoval, že po přestávce přituhne. Zrození Kaina bylo totiž božské, abych použil adekvátní označení tohoto okamžiku. Nahý Marek Holý vystoupal po konstrukci na jevišti vzhůru, aby pak sešel dolů k matce. Toto efektní zrození, ukončilo první část, kterou lze považovat za čistou komedii.

Po přestávce se již nacházíme v příbytku Adama a Evy, kde žijí se svými syny Kainem a Ábelem. Zde již mnoho humoru nenajdeme. Možná až překvapivě rychle zmizel. Nicméně, stačí se zamyslet nad osobou autora a je jasné, že jen tak to nebude. Stejně tak je jasné, že Kain musí zabít Ábela.

Velká výzva a velká proměna pro Petra Rychlého. Ten jako jediný, musel otočit svůj herecký rejstřík o 180 stupňů. Komediální postava se proměnila v dramatickou a možná až tragickou. Rychlý to ustál a byl skvělý. Andrea Černá to měla jednodušší, protože její Eva i po vyhnání z Ráje jednoduchou zůstala.

Denny Ratajský v roli Ábela jako mladší bratr vypadal naopak jako bratr starší. A ačkoliv hrál "puberťáka" všemi možnými prostředky, byl to stále dospělý muž s chlupatou hrudí. Marek Holý naopak vypadal jako Kain velice mladě, mile a příjemně, což ve svém důsledku bylo správné, neboť jeho "kainovo znamení", tedy úsměv vraha, vyznělo tak roztomile a krásně, až z toho mrazilo.

Režisér Juraj Deák zvolil správně, když příběh stylizoval na české pohádkové poměry. A když pak ta pohádkovost po přestávce zmizí, zůstane klasické drama. Pokud by Bůh a Lucifer hráli bez oněch pohádkových atributů, byla by to hra pro biblické odborníky. Takto je příběh srozumitelný i pro ateisty. Myslím, že to v divadle bude úspěšná hra, která čeká na svou příležitost po divadelních prázdninách.

Hru lze doporučit všem těm, kdo zná postavy Adama a Evu a proč byli vyhnáni z Ráje. Na této minimalistické znalosti Bible, lze říct, že se vám bude přestavení líbit. Vhodné pro všechny věkové kategorie.

A má osobní poznámka. Jsem rád, že tato hra nevyvolala protesty jako v Americe. Že bychom přece jen žili ve svobodné zemi…?