Mohl to být excelentní triumf Matouše Rumla, pokud by mu to nekazil psychiatr v roli herce. Ano, tak špatný byl herecký výkon Františka Skřípka v roli psychiatra Martina Dysarta. Tento herec si počínal jako učitel na přednášce. S hlasem krásně pracoval, aby zaujal studenty, ale nepřidal ani kousínek hraní. A tak celý doktorův příběh, stejně jako závěrečná pointa vyšuměla do ztracena. Takhle nějak by se dalo začít psát o divadelní hře Equus v podání Městského divadla Mladá Boleslav. A přitom…
A přitom Matouš Ruml odvedl excelentní výkon. Nebylo pochyb o věku a psychické vyspělosti tohoto sedmnáctiletého mladíka Alana Stranga. Ruml dokonale zvládal veškeré projevy fyzické i psychické. Ruml jemnou motorikou i drobnými mimickými svaly dokázal vybudovat mladíka s vážnými problémy. Stejně tak bylo jeho herectví účinné v silných expresivních scénách a rozhodně nelze také nezmínit jeho "nehraní", když jen tak ležel schoulený na posteli. V celé hře se tak vyskytla jen jedna minuta, kdy Matouš Ruml nebyl na vrcholu. Bylo to na konci první části ve scéně jízdy na koni. Ta nahota tam chyběla. Matouš Ruml postavu, která hovoří o tom (a jedná tak), že je nahá hrál v trenýrkách. Škoda, a nemám tím pochopitelně na mysli nahotu pro nahotu.
Zcela jistě byli zajímaví Alanovi rodiče. Matka Dora v podání Karoliny Frydecké a otec Frank Miroslav Babuský. Obě postavy byly vykresleny podle tradičního schématu, včetně kostýmů, nicméně, zejména projev matky, byl velmi emotivně silný.
Velmi dobře byla také obsazena do role Jill Masonové, Veronika Kubařová, která ve svém sexy oblečku a erotickou drzostí až vyzývavostí, byla vynikající partnerkou Matouše Rumla. Mezi oběma herci to krásně a přirozeně jiskřilo a Veronika Kubařová vytvořila postavu veselé dívky od vedle, sympatické rošťandy.
Zcela jedinečná byla výprava Jana Kříže. Jednoduché kulisy, které otevíraly a uzavíraly prostor, vynikajícím způsobem dotvářely atmosféru. Když se kulisy rozevřely a uvolnil se prostor, pocítil jsem jakési uvolnění a naopak. Ovšem geniálně byl vymyšlený kůň. Tím, že byl uvázán na pružných lanech, stala se ze sochy koně, živá bytost. Rozhodně tento nápad přidal mnoho bodů v kvalitě představení navíc.
Režisér Josef Kettner, velmi decentně a intimně vyprávěl příběh, který se odvíjí za zavřenými dveřmi. Kettnerovi se podařilo budovat po celou dobu napětí, nebyla ani chvíle, kdy by divák nad čímkoliv jiným přemýšlel. Velmi povedená byla divadelně vytvořená stínohra koní ve stájích. Herci měli jakési makety koňských hlav, se kterými se pohybovali za průsvitnými stěnami, což dodávalo jednak autentičnosti stáje s živými zvířaty a současně to pomáhalo budovat napětí a tajemno.
Toto představení, které z nepochopitelných důvodů nebylo v Divadle v Celetné vyprodáno, byla derniérou. Je to škoda, zval bych na to všechny, koho bych potkal a rozhodně bych na to šel ještě nejméně x-krát.