Napůl činohra, napůl muzikál, napůl koncert - to vše se vešlo do jedné divadelní hry. Tak jako je jasné, že Ondřej Havelka i činohru režíruje hudebně a vesele, tak je jasné, že v každé (téměř) Havelkově režii se objeví Martin Zbrožek.
Anoncováno bylo, že Saturnin bude jen volnou předlohou, které se režisér jen lehce dotkne. A to je pravda. Z příběhu zbyla základní kostra a jednotlivé postavy. Zbytek je zcela nový dramatický útvar. Diváci to hodně řešili, jak o přestávce, tak i při východu z divadla. Já osobně jsem s tím problém neměl. Bylo to tak jiné, že srovnávat s literární předlohou nešlo.
Velice vtipná a praktická scéna Martina Černého tu zakryla, tu odkryla orchestr Melody Makers, který hrál přímo na jevišti a ještě dokázala vytvořit všechna potřebná prostředí pro jednotlivé obrazy.
Kostýmy byly "klasické prvorepublikové" od Jaroslavy Pecharové a Jany Jurčové. Zejména kostýmy tety Kateřiny vynikaly mezi konzervativními mužskými obleky.
Krom mluveného slova a písní, logicky byl stěžejní i tanec. Choreografům se podařilo vytvořit velkou choreografii, kterou herci plně využili a to jak prostorově, tak i výrazem. Choreografii vedla Jana Hanušová a Ondřej Havelka, clowniádu připravil Jiří Bilbo Reidinger. Zatímco po pohybové stránce byli všichni skvělí, horší to už bylo s oním "činoherním zpíváním".
Titulní role byla rolí hlavní. Saturnin v podání Jiřího Hány skutečně nasadil vysoko laťku. Hána, který velmi dobře hraje askety či blazeované mladé muže, byl pro Saturnina přímo stvořen. V činoherních partech, při minimu gest a výrazů, v tanečních partech, naopak živel, kterého je plné jeviště. A ačkoliv i ostatní herci mají příležitosti se projevit a prosadit, úspěch hry je dán Jiřím Hánou.
Opět zcela jiný, Vasil Fridrich. Tento herec s neuvěřitelným vnitřním charisma, byl k nepoznání od jiných svých rolí. Otázkou zůstává, zda tato volba projevu, byla tou nejlepší. Leopold se totiž z jakéhosi nešiky a stydlína mění v šedou myš, o které lze pochybovat, že dokáže zaujmout slečnu Barboru.
Jaroslav Vlach jako Dědeček, převzal veškeré pohyby a intonaci po dědečkovi číslo jedna - tedy alternací - Lubomíra Lipského. Vlach zde působí jako Lipského záskok. Ať dělá, co dělá, pořád je Lipským a to jsem Lubomíra Lipského v této hře ještě neviděl.
Teta Kateřina, hlavní negativní postava a generátor děje v podání Jitky Smutné. Herečka se po prvním výstupu stala miláčkem publika a spolu s Hánou jsou hlavní postavy příběhu. Teta Kateřina je v podání Jitky Smutné vykreslena přirozeně, bez zbytečných "kvokacích a hysterických scén". Díky tomu je to skutečná postava z masa a kostí a nikoliv jen jakási karikatura.
Zuzana Norisová krásně zpívala, ale v činoherních partech hovořila velmi tiše. Barbora, jako hlavní naivka, moc příležitostí pro budování role neměla. Nicméně, Norisová vytvořila krásnou mladou dámu, kterou obdivují všichni muži, všech věkových kategorií.
Milouš by měl být, tak trochu pubertální blbec. Jan Meduna takto postavu vystavěl, bohužel, vždy mu to zbořilo jeho taneční či pěvecké číslo. Meduna totiž v pěveckých a tanečních číslech byl zpěvákem a nikoliv Miloušem. Je však třeba pochválit jeho pohybové schopnosti.
Dr. Vlach, to je klasická role pro Vladimíra Čecha. Hercův hlas a výška postavy udělaly z doktora tu seriózní, tu chlípnou postavu, když mlsá nad slečnou Barborou.
Již výše zmíněný Martin Zbrožek se zde mihne v malých rolích, které se jmenují Pepik a dr. Zajíček. Martin Zbrožek se během představení různě objevuje a opět mizí, ovšem vždy přivádí diváky k šílenému smíchu. Pro tyto věci je Martin Zbrožek dokonale stvořen.
První polovina hry je vedena téměř jako sitcom. Gag stíhá gag, téměř v pravidelných intervalech. Vtipů je tolik, že postupně překrývají základní příběh a mnohdy se vtip stává součástí písní a divadlo se tak mění v koncert s klipy. Druhá polovina je mnohem nudnější, ovšem subjektivně stejně dlouhá. Představení by rozhodně prospělo krácení a to klidně o půl hodiny a to zejména v pěveckých a hudebních číslech. Přece je to jen činohra a nikoliv koncert, jak to někdy vypadá. A muzikál to prostě není.
Režiséru Ondřeji Havelkovi se povedlo vytvořit jakousi směs. Známý orchestr navozuje atmosféru, ovšem někdy je to na úkor celku. Je divák na koncertu či na činohře.
Měl jsem problém s jednou věcí. Kdykoliv, kdokoliv začas zpívat, tak první věta nebyla slyšet. Divná to technika, která mne dost rozlaďovala.
Divadlo šílelo, velký potlesk to jasně na konci dokazoval. Divadlo je však plné tzv. televizních diváků. To je moje speciální označení, pro diváky, kteří chodí do divadla velmi málo. A jak se to pozná? Je to jednoduché. Diváci se během představení mezi sebou baví jako u televize - komentují to, co se děje na scéně. A když hraje hudba, to je jako reklamní pauza a pro ně důvod k hovoru.
Nicméně je jasné, že se podařilo vytvořit divácký hit. V první polovině jsem se opravdu hodně nasmál, ve druhé už jsem se opravdu trochu nudil. Je to typicky odpočinkové představení, spíše pro milovníky Melody Makers než Saturnina, ovšem režie měla plno nápadů, které bych chtěl ještě jednou vidět. Ale představa, že půjdu na toto představení ještě jednou, mne moc neláká. Líbilo by se mi dívat se jako uvaděčky, které vždy přišly do hlediště, když očekávaly nějakou vtipnou scénu.