Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Září 2010

Miniatury 2010 /// Dekka Dancers 21.9.2010 ve 20:00

23. září 2010 v 2:31 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Čím jsou pro Národní divadlo v klasice Márová a Štípa, tím jsou v moderně Nečasová a Rychetský. Tito dva "bosonozi" spolu neuvěřitelným způsobem souzní. Dominantní Sylva Nečasová vládne prostorem a jako magnet k sobě připoutává, poněkud submisivního, ale o to víc věrného partnera Toma Rychetského. Je jedno, zda spolu tančí úplně vzadu jeviště, kdy jsou pouhými stíny, či zda potřebnou dávku emocí předávají divákům zcela na forbíně. Ba, dokonce i zcela zabaleni do igelitu, kdy krom oné plastické hmoty vlastně není nic vidět (Side Effects), vyzařují absolutní sounáležitost.

Je správné, že Národní divadlo dává prostor mladým choreografům, byť letos své kousky předvedli jen ověření tvůrci a nikoliv nováčci, což je pochopitelně škoda. Nicméně, pět postavených tanečních čísel vytvořilo docela kompaktní večer. Kromě "No Identity", které bylo lehce úsměvné, vše ostatní se drželo v jakési melancholické náladě.



V loňských Miniaturách se objevil stejně jako letos "Nedokončený kus" Toma Rychetského. Oproti loňsku ubyla jedna tanečnice a přibyla preciznost. Téměř milimetrová synchronnost tanečníků, jasná srozumitelná gesta, která nebyla pouhopouhým pohybem pro pohyb. Rychetský postavil na skvělou hudbu Sigura Róse skvělý příběh. Rychetský ví, co dělá, sám to dokáže skvěle interpretovat a jeho partnerka Sylva Nečasová s ním přesně souzní.

Pro mne zbytečné, nenechal jsem se rušit a věnoval se tanci, bylo zapojení fotografa Pavla Hejného, který na scéně fotografoval tanečníky v akci, přičemž se fotografie rovnou promítaly na plátno. Takto multimediální projekt je efektní, ovšem v tomto případě, je to jen třešnička na dortu. Samotný tanec by lehce obstál i bez multimediality.

Je výzvou "Nedokončený kus" pro Toma Rychetského, aby jej dokončil do celovečerního představení. Tohle je přesně ten typ moderního tance, který má potenciál zaujmout i běžného diváka a ne jen pár fanoušků v klubovém divadle.

"Nedokončený kus" se tak stal hned na začátku večera tím nejlepším kusem Miniatur.



Po tak skvělém začátku bylo jasné, že další choreografie má hodně nastavenou laťku. Jistý pokles jsem očekával, ale že to bude tak slabé, to jsem nečekal. Pod choreografií jsou podepsáni Hana Turečková a Tomáš Červinka. Ač se Aya Watanabe snažila sebevíc (a že kouzlo osobnosti má), spíše než kompaktní dílo, byla pro ni postavena jakási performance, jež se na velkém jevišti rozpadala.

Výrazný a větší prostor měla tanečnice Aya Watanabe, než později nastoupivší tanečník Tomáš Červinka. Na jevišti krom tanečníků byla i hromada kousků igelitů, do kterých se nořila tanečnice, tanečník, oba. Watanabe ležící v igelitu vypadala jako modelka v umělém sněhu při pózování pro módní časopis. Když Watanabe ležela na zádech s hlavou zakloněnou, sledujíc publikum, působila neskutečně sexy. Bohužel, zatímco v klasických baletech "tanec pro tanec" má stále své neoddiskutovatelné místo, zde "pohyb pro pohyb" byl smrtelně nudící. Choreografie působila spíše jako rozcvička bojového umění, než tanec. Bylo to dlouhé martýrium, než se objevil tanečník a mohla nastat jakási změna. Tomáš Červinka i Aya Watanabe předvedli hezkou partneřinu, ve smyslu vztahu muže a ženy, ovšem bez jakéhokoliv povýšení pohybu v tanec. Hudba Arvo Pärta byla dost depresívní, což bohužel ještě víc zvýraznilo jednoduchý choreografický slovník. Pokud by to byla čistá improvizace, pak by jistě tento kus mohl přežít, ale systematicky postavená choreografie nikoliv. Dílo mělo název "Hádej kolik je hvězd" a já jsem nehádal, já jsem je spočítal - i přes střechu Stavovského divadla. Napočítal jsem jich deset tisíc triliónů (tedy všechny), tak se to vleklo.  Když už jej chce někdo předvádět před publikem, pak tento druh choreografie patří na malá klubová jeviště, nikoliv na velké scény.



Sylva Nečasová postavila "Intro". První část, která byla na hudbu Portishead nebyla nijak mimořádná. Dalo by se to popsat asi takto: "Pěkné tančení dvou dívek" - Kristýny Němečkové a Sylvy Nečasové. Až u druhé skladby (Boby McFerrin) došlo ke změně. Tanec obou tanečnic byl synchronizovaný, efektní a to i díky skvělému svícení. Ač nic mimořádného, Nečasová docela nápaditým choreografickým slovníkem připravila pro diváky příjemné pokoukání.



Lehce úsměvné vyprávění o tom, jaké tituly se tančí na scénách Národního divadla a vlastně nejen o tom. Zdá se být tradicí, že se v Miniaturách objevují více či méně parodující odkazy na repertoár první scény. A určitě není náhodou, že se tak děje vždy, když je mezi tvůrci i Viktor Konvalinka. Dnes tak zejména vynikla kompletní Causa Carmen.

Hravá choreografie "No Identity" všech tří tanečníků - Viktora Konvalinky, Alexandra Katsapova a Tomáše Červinky, vyvolávala lehký úsměv a vytvářela dobrou náladu. V efektním svícení vynikala vysportovaná těla všech tří tanečníků, kteří lehce přecházeli z jedné skladby do druhé (Sigur Rós, Thomas Newman, Sege Lama, George Gershwin). Ač by se mohla vytknout ne vždy dokonalá synchronizace, po zapojení nafukovacích balónků do akce, bylo vše nedokonalé zapomenuto. Nejprve tanečníci nafoukli několik balónů, aby se po chvíli z nebe (jinak to nelze nazvat) začaly k zemi snášet další a další balónky. A jelikož to nebyly šipky jako v "Santovi", pánové rozehráli skvělou podívanou. Když pak při děkovačce jako malé děti ničili všechny balónky napadané před oponu, měli všechny diváky na své straně. A když zcela na závěr Alexandre
Katsapov škvírou v oponě vypustil poslední balónek, diváci šíleli.

Vytvoření komického, či parodujícího tanečního čísla rozhodně není snadné. Zatímco při smutné písni propletenec muže a ženy může vytvářet (či se jen tak tvářit) umění "náročného diváka", vytvoření vtipného příběhu je mnohem složitější. A když se tvůrcům podaří vyprávět příběh, aniž by se u toho museli kopat do zadku, je co slavit. "No Identity" není třeskutě jednoduché a přímočaré jako loňské "Jakstohoven", přesto obé nese rysy tolik potřebné a tak vzácné sebeironie.

Taneční (pohybové) divadlo, tak opomíjené, je stále výzvou. Na plno se tomu věnují snad jen Veselé skoky. Také šéf baletu Petr Zuska ve svých, zejména dřívějších, choreografiích dokázal vytvořit vtipné příběhy. Pro tvůrce loňského "Jakstohoven", tak i letošní "No Identity" je to výzva.



Emir Fada postavil poslední kousek a tím bylo "Side Effects". Hudba: Muse. Velkolepý začátek s divadelním kouřem a velkým větrem. Nejprve jako při scéně z Titaniku (ta na přídi lodi) opět zazářili Tom Rychetský a Sylva Nečasová. Oba se později zamotali do vlající igelitové plachty, kde nebyli ani vidět a přesto od nich nešlo odtrhnout zrak. I ostatní - Viktor Konvalinka, Aya Watanabe, Kristýna Němečková, Hana Turečková, Tomáš Červinka a Alexandre Katsapov ve velkolepé choreografii, která až americky muzikálově gradovala k finále, zářili a tím udělali celému tanečnímu večeru pěknou tečku. Choreografie to však byla krátká, což je vlastně jediná má výtka, neboť nedala moc příležitostí tanečníkům, aby se na závěr pořádně předvedli. Na každého zbyla jen malá chvilka.



Kromě obvyklého názvu Miniatury byl tentokrát připojen i název Dekka Dancers. Podle programu to má být volné sdružení profesionálních choreografů a tanečníků. Zakládající členové jsou Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka s manažerem Ondřejem Kotrčem a fotografem Pavlem Hejným. Toto sdružení si klade za cíl podporovat mladé talenty zejména v oblasti tance a pohybového divadla, ale také vzájemně místi umělce různých odbor, prezentovat nové projekty, pořádat semináře a workshopy. Usiluje též o vytvoření moderního tanečního tělesa.

To je pochopitelně skvělý nápad, vytvořit nové moderní taneční těleso. RychetskýKonvalinkou na to mají. Otázkou zůstává ekonomická stránka věci. Má to být koníček nebo živobytí? Možná by stálo za úvahu "okupovat" Novou scénu. Vznik tanečního tělesa pod hlavičkou Nové scény či rovnou Národního divadla by jistě nebylo, zejména po ekonomické stránce, špatné…

Toto představení by se mělo ještě objevit na Nové scéně. Kdo nebyl, zajděte se podívat!

Seminář "Marius Petipa" 20.9.2010 v 15:00

23. září 2010 v 1:46 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Není to přímo divadelní představení, ale ta souvislost zde je. Marius Petipa měl v červenci výročí - sto let od úmrtí. Této legendě baletního umění byl věnován seminář, který pořádalo Národní divadlo.

Přízemí Stavovského divadla a možná nejen to zabrali žáci taneční konzervatoře a s několika "civilními" diváky to stačilo na zaplnění divadla až po druhý balkón.

Dramaturg Národního divadla Václav Janeček zlehka uvedl seminář a hned předal slovo profesorce Boženě Brodské, která se jala vyprávět Petipův životní příběh. Brodská pojala seminář jako přednášku na vysoké škole a tak divák, který je jen milovníkem baletu, bez většího teoretického vědění, se brzy utápěl v desítkách jmen tanečníků 19.století. Brodská svižně převyprávěla Petipův životopis, byť mohla ubrat životopisná data a víc přiblížit vlastní choreografickou práci. Petipův život, včetně reálných souvislostí, je k přečtení v její vlastní publikaci "Ruský balet."

Dalším hostem byl ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslav Slavický. Ačkoliv jeho přednáška, či spíše rozhovor s Janečkem měl být pohledem inscenátora Petipových baletů na "klady a zápory" petipovských choreografií, smrsknul se poměrně krátký rozhovor jen na obecné proklamace a vlastně nic konkrétního nepřinesl. Přitom stačilo rozebrat nějaké to notoricky známé Pas de deus, či cokoliv jiného.

V mezidobí semináře se promítal kousek filmu (záznam divadelního představení) "Dcera faraonova" z Pařížské opery a k tomu byly tři taneční ukázky přímo na jevišti divadla.

Na začátku se předvedly tanečnice Taneční konzervatoře hlavního města Prahy v čele se slečnou Kornovou (omlouvám se, ale křestní jméno mi vypadlo). Ta tančila Medoru, neboť se jednalo o ukázku z Korzára. Konráda tančil, nyní již sólista Státní opery Praha, Michal Krčmář. V partneřině jim to poněkud skřípalo, zřejmě nedostatkem času na společný trénink, neboť vystoupení TKP, bývají skvěle připravená. V samostatných variacích se pak ukázalo, že oba tanečníci skvěle ovládají své řemeslo a byla radost se na ně dívat. Frenetický potlesk od spolužáků byl zasloužilou odměnou.

Když moderátor semináře Václav Janeček oznámil příchod prvních sólistů Národního divadla - Nikoly Márové a Michala Štípy, zavládlo mezi studenty konzervatoře překvapení a nadšení jako u vánočního stromku. A přitom na pozvánce na seminář bylo napsáno, že tančit budou tanečníci z Národního divadla a také věrná nepřehlédnutelná fanynka Michala Štípy seděla v přízemí střed, takže vše bylo dopředu jasné...

Osobně jsem však byl velmi rád a potěšen, že ŠtípaMárovou tančili, byť jen adagio a codu ze Spící krasavice. Oba zářili, byli skvělí, dokonalí a já si alespoň užil ten pocit, vidět tyto tanečníky v titulu, který v současné dramaturgii Národního divadla nemá místo…

V poslední ukázce semináře, tančil ŠtípaMárovou adagio ze 3.jednání Labutího jezera. A aby toho sentimentu nebylo málo, tančili v kostýmech z předchozí inscenace.

Ačkoliv jsem byl tedy kritický k semináři, co se týče jeho obsahové stránky, nelze pominout, že návštěvou studentů taneční konzervatoře a časem konání (15:00 v pracovní den), byl seminář určen převážně jim, tedy odborníkům a tudíž měl smysl.

Za normálních okolností bych nesrovnával, ale Václav Janeček to několikrát zmínil, když vzpomínal na seminář o Augustu Bournonvillovi. Tento seminář byl veden velmi lehkou popularizační metodou, kdy i naprostý laik se dobře pobavil a mnohé si odnesl. Tímto směrem by se měly semináře o baletu vydat.

Je chvályhodné, že se seminář na téma "Marius Petipa - život a dílo" konal. Budu se těšit na další, protože každá příležitost jak popularizovat balet, se cení.

A ještě taková drobná poznámka na závěr. Pokud přednášející měli pocit, že se diváci smějí i v místech, která až tak směšná nebyla, tak vězte, že jsme se smáli tanečnicím, které ve tmě, myslíc si, že nejsou vidět, přecházely přes jeviště…

Faust a Markétka 15.9.2010 v 19:30

23. září 2010 v 1:37 | klm.007 |  Hostující soubory
Faust a Markétka. Klasika na scéně Divadla v Celetné v podání hostujícího souboru Městského divadla Mladá Boleslav.

Scéna prázdná, jen s bílým čtvercem jako arénou uprostřed. Veškeré rekvizity v okolí. V případně potřeby se prostě přesunuly na scénu, respektive si je tam přinesli herci. A nad tím vším visela oprátka. Musím se však vrátit zpět k rekvizitám, z nichž mnohé byly podivuhodnými hudebními nástroji. Vyluzovaly jakousi alternativní perkusní hudbu, kterou představení začalo. Hudební složka svými rytmy diváky pomalu přenesla někam do podvědomí či nevědomí (těžko říct), kde jako sen začal příběh. Veršovaný příběh v překladu Jaroslava Bílého byl balzámem na uši. Příběh se začal odvíjet ostrým tempem, nebylo moc času vydechnout, celé představení mělo spád, nebylo zde hluché místo a přestávka byla možná na škodu.

Ve vedlejších rolích se zaskvěli výborní nahrávači a to zejména Karolina Frydecká v podání matky, která s boží pokorou vstupovala do života Markétky. Zdá se, že tyto duchovní matky jsou hlavní parketou Frydecké. Na první pohled vizuálně nepatřičně vypadala Lucie Matoušková v roli sousedky Marty. Zatímco všichni herci vypadali do jisté míry velmi civilně, tato postava s monstrózně natupírovanými vlasy působila velmi expresivně. V průběhu hry se však ukázalo, že se nejedná o expresivita, ale pouhou ordinérnost a tou také Marta byla. Nelze také vynechat Ivo Theimera, ktarý s aktovkou v roli studenta, vypadal tak trochu přerostle, přesto však z něj sálalo jakési podivné charisma, díky které byla jeho postava podivně zákeřně neklidná.

Jelikož hudba, včetně oněch podivuhodných nástrojů, je skutečně velmi významná, nelze nezmínit Václava Kořínka, který tak jak je psáno v programu "hudbu živě vytváří".

Veronika Kubařová je jednoznačně talentovaná herečka. Viděl jsem ji několikrát, a nikdy nezklamala. I zde dokázala být dětsky naivní, romanticky zamilovanou, dospěle pragmatickou i bláznivě rezignovanou. Divadlo by si mělo tuto herečku hýčkat, protože takových mladých, přirozeně krásných a talentovaných moc není.

Petr Mikeska byl spíše zobrazením moderního sexuálně úspěšného mladíka z horní společenské třídy, než filozoficky a intelektuálně přednášející ďábel. Mikeska rozehrává jednoduchou, ale o to velmi účinnou hru o úspěchu v moderním světě. Každý chce být mladý, krásný a úspěšný. A to vše jeho Mefisto, nejen anoncuje, ale i za (relativně) výhodnou cenu nabízí a ještě má člověk dopravu zdarma. Lehký krok, vláčná gesta, skvělá výmluvnost a kouzlo osobnosti dělají z Mikeskova Mefista neobyčejně úspěšného obchodního cestujícího. Jak snadno podlehnout, jak snadno koupit!

Faust, to je protipól Mefista. Ač fyzicky silný, mentálně zdravý, ale přece jen poněkud nejistý Faust dává skvělou příležitost Mefistovi, aby prodal své zboží, své vize. A Faust kupuje. Skvělá koupě se pochopitelně později ukáže, jako nevýhodná, ale už je pozdě, zboží nelze vrátit.

Vynikající obsazení Petr Halíček v roli Fausta. Civilně, velmi srozumitelně a čitelně pojatá role, dělá tuto postavu lidskou. Je to takový soused od vedle, popřípadě to mohu být přímo já. Jak lákavé, jak nebezpečné.

Všichni tři hlavní herci se pohybují v zajímavých choreografických kreacích, jež mají blízko k tanci či souboji, to podle té či oné nálady.

Pavel Khek zvolil skvělou vizi, jak má představení vypadat, jeho režie vytváří nádherné představení, které by měl vidět každý. A kdo není z Mladé Boleslavi, měl by si tam zajet!

Příběh koně 13.9.2010 v 19:30

23. září 2010 v 1:33 | klm.007 |  Hostující soubory
Je několik představení, na které nelze zapomenout. Důvody jsou různé. Ať již bylo prvotním impulzem cokoliv, jedním z nezapomenutelných představení, které jsem kdy viděl, je i Příběh koně od Tolstého. Tehdy, v dobách mých středoškolských studií, jsem pravidelně chodil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Po těch několika desítkách let, co od té doby uplynuly, mi v paměti zůstal Moliére a jeho Scapinova šibalství, Tolstého Cholstoměr, příběh koně a poněkud neurčitá hra o jakémsi kabatiérovi, kdy na scéně byl jen jeden či dva herci.

Uplynulo tedy mnoho let i divadelních představení a já seděl v Divadle v Celetné, kde hostovalo Městské divadlo Mladá Boleslav s Příběhem koně.

Hlediště bylo plné, scéna Jaroslava Milfajta jednoduše prázdná s kůlem uprostřed. Kolem kůlu se vše točilo, ať již ve stáji, či mimo ni. Herci, představující koně, měli jednoduchý kožený kostým, jen Cholstoměr, zde přejmenovaný na Střihouna měl v kostýmu díry, které jej zřetelně odlišovaly od ostatních koní. Okované boty, vydávající "stepařské" zvuky, jež evokovaly podkovy na dlažbě, vhodně doplňovaly Janáčkovu hudbu.

Herci stylizovaní do koní různě odfrkávali, pohazovali hlavou a poskakovali. Víc nebylo třeba. Petr Halíček v roli Střihouna se svým silným charismatem skutečně působil výjimečně. Herci ve vedlejších koňských rolích nenásilně vykreslovali svými charaktery Střihouna. Ať již to byly role mladých a nadržených klisniček jakou byla například Petra Nakládalová v roli Lícnatky, tak i sebevědomý a pohlavně zdatný nejkrásnější hřebec ve stáji Petr Mikeska v roli Miláčka. Právě scéna Střihouna s Miláčkem patřila mezi nejpůsobivější. Pochopitelně i Střihounův konec života byl emočně silný, ale tam se to jaksi předpokládalo. Stejně tak se to týkalo i scén kastrace Střihouna, či jeho týrání.

Jak jsem již výše naznačil, vynikajícím spoluhráčem Halíčka byl Petr Mikeska, který nejen skvěle předvedl mladého, zdravého a sebevědomého koně, ale stejně tak i jeho lidská role knížete Serpuchovského byla skvěle vypracovaná.

Hra je to jednoznačně povedená, režisér Josef Kettner srozumitelně vystavěl příběh, herci jednoduchými prostředky vytvořili koně i snadno odlišitelné lidské postavy. Škoda jen, že v první řadě seděla pubertální dívka, která nebyla schopná unést emoce a tak se smála a smála a smála.

Představení lze jednoznačně doporučit starým i (vyzrálým) mladým, kteří si tak snadno doplní do čtenářského deníku dílo světového autora.


Othello 4.9.2010 v 19:00

7. září 2010 v 2:24 | klm.007 |  Národní divadlo
Oč méně bylo exprese, o to víc byl příběh kompaktní, tak by mohl znít dnešní titulek.

Jak už to tak bývá, první představení po divadelních prázdninách bývají tak trochu jiná. Prázdniny dělají prostě divy a to jak s umělci, tak i s diváky.

Ne příliš plné divadlo a to i přes 40% slevu a k tomu ještě změna programu (místo Sóla byl Othello), což pár diváků také odradilo, vytvořilo poněkud prázdnou atmosféru. Postupně se však diváci nechali vtáhnout do děje a tak výsledný potlesk byl velmi slušný. I na nějaké to "bravo" došlo.

Pokud mohu srovnat s představeními před prázdninami, tak zásadní rozdíl, jak jsem již výše naznačil, byl v projevu tanečníků. Nemá cenu spekulovat o úmyslu či nedbalosti, proč tomu tak bylo, každopádně výsledný efekt byl velmi pozitivní.

Richard Kročil stále drží svůj tajemný uhrančivý a naprosto podmaňující pohled. Oči planou až na druhou galerii a přesto my v přízemí se necítíme být silou osobnosti přesyceni. Kročil byl v dřívějších představeních velmi expresivní. Tentokrát se však zcela zcivilnil. Potlačil velká silná gesta, z šílence se stal "muž s minulostí". U jiného tanečníka by byl možná tak velký propad v projevu fatální. Kročil však má natolik silné charisma, že jakkoliv ubral, nijak to nepoznamenalo jeho výkon. Naopak. Díky civilnějšímu projevu, mohl v poslední třetině představení stupňovat svůj projev, který pak vyvrcholil v naprosto šílené scéně vraždy. Bylo úžasné sledovat jednotlivé fáze ataku, kterak si jako kočka s myší pohrává s životem Desdemony.

Zuzana Susová standardně odvedla skvělou práci. Desdemona s lehkostí tančila a stejně tak jí planuly hrůzou oči v závěru představení. Díky civilnějšímu projevu Othella, stala se Desdemona věrohodnější. Zejména v milostných duetech dokázali Kročil i Susová na jevišti vykouzlit silnou lásku se silným erotickým nábojem.

Tak jako ubral Richard Kročil, ubral i Alexandre Katsapov. Roderigo se tak stal jedním z davu. Příběh je díky tomu kompaktnější. Roderigo na sebe nepoutá přehnanou pozornost, přesto zůstává důležitou postavou příběhu. Katsapov se jako vždy s lehkostí a s jistotou pohyboval na jevišti. Byla radost jej sledovat.

Stejně jako ostatní i Ondřej Novotný ubral. Jakoby se všichni přizpůsobili síle Kročilova projevu. V případě Cassia je však umírněnější projev na hraně. V některých okamžicích se Cassio ztrácel mezi ostatními tanečníky. Zejména, když se na scéně dělo více věcí zároveň, je potřeba aby se Cassio více prosadil.

Editu Raušerovou (Bianca) jsem vlastně ani nezaregistroval, ovšem marně přemýšlím kam jinam jsem se díval... Klára Jelínková v roli Emilie ovšem zářila a každý její výstup byl balzámem na duši.

A tak zatímco všichni z týmu ubrali na expresi, Viktor Konvalinka v roli Jaga stále držel dřívější linii. Díky tomu se (KONEČNĚ) postava Jaga stala hlavním hybatelem děje. Konvalinka, stejně jako alternace Audy, byli poněkud utopeni mezi ostatními, tolik výraznými postavami. Tím, jak ostatní ubrali, Jago mohl vyniknout. Ostatní se stali civilnějšími, Jago zůstal jako zrůda. Jago se pohybuje lehce a slizce, snová své pikle a divák si to užívá.

Pokud tedy mohu doporučit tanečníkům: "Fixujte to!"

Pochopitelně i dnes nebylo vše dokonalé. Sbory nebyly zcela synchronní, Viktor Konvalinka neudržel až do konce zvedačku, Kročil se Susovou při jednom duetu zaškobrtli, válečný stroj jel nakřivo, kabáty padaly jinak, než měly, ale na celkovém dojmu to nijak neubralo. A jak už jsem psal, i když nebylo vyprodáno, diváci odcházeli spokojení.

Probuzení jara 24.8.2010 ve 20:00

7. září 2010 v 2:14 | klm.007 |  Hostující soubory
Když měla divadelní hra Franka Wedekinda koncem 19.století premiéru, byl to šok a jistě nová epocha nejen divadla, ale i společnosti. Dnes se však obsah zcela vypařil a zůstala jen forma. Ačkoliv publikum aplaudovalo ve stoje, já se nudil. 

Je to smůla. Forma, jakou bylo představení uděláno mne bavila. Jednoduchá výprava Jaroslava Milfajta, která jednoduchými prostředky lehce vytvářela potřebné "lokace". Herci zůstávali na scéně, i když zrovna nehráli a v pozadí živá kapela. Vše se podobalo jakési divadelní zkoušce než regulérnímu představení, přesto byla radost sledovat režijní práci Stanislava Moši.

Městské divadlo Brno se představilo s tímto muzikálem na Nové scéně. Nebýt pražských divadelníků, kteří se přišli podívat na své kolegy a známé, moc "obyčejných" diváků by nebylo.

Steven Stater a Duncan Sheik jsou autoři hudby. Skvělá hudba, která se na první pohled vůbec nehodí k obsahu libreta, se však ukáže naprosto skvělá. Díky této hudbě se stává příběh současný, čehož využívá režisér k vedení herců.

Nebýt konzervativních kostýmů Andrey Kučerové, člověk by neměl problém přenést příběh do současnosti. Až, až na jednu maličkost… a tím je obsah. Na počátku 21. století, v sekularizovaném Česku rozhodně není téma víry, nemanželského sexu, potratů, sebevraždy, homosexuality a pokrytecké morálky to, co by mohlo diváka oslovit. Ideální by bylo, kdyby byl text hrán v jazyce, kterému divák nerozumí. Pak by to bylo naprosto skvělé představení. Poslouchání moralizujících postav rozhodně nebylo moc zábavné. Vlastně chyběla akorát eutanazie a kmenové buňky a bylo by to vše, proti čemu církev stále (marně?) bojuje.

Pro mne neznámí herci však hráli a zpívali skvěle. Za zmínku stojí Zdeněk Junák, který se dokázal skvěle proměňovat v jednotlivé postavy, které si vůbec nebyly podobné.

Představení zřejmě může oslovit pubertální publikum, které nemá dosud vyřešeny otázky víry, nemanželského sexu, potratů, sebevražd a homosexuality.

Pro mne, který má na tyto otázky jasný názor to byla nuda…

Macbeth 22.8.2010 ve 20:30

7. září 2010 v 2:08 | klm.007 |  Na cestách za divadlem
Zcela na jiné divadelní planetě jsem se ocitl, když se se mnou zatočilo Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Po prvních několika otáčkách jsem jako u vytržení sledoval Macbetha. Hra byla příjemně zkrácena, díky okolnímu prostředí bylo ideální posilnění pozic čarodějnic. Ty se staly pravými hybatelkami děje. Každý jejich výstup byl rozkoší, neboť okolní park a měsíc téměř v úplňku bylo to pravé ořechové pro celkovou atmosféru.

Ač by se to mohlo zdát zbytečné, když scéna sama o sobě je v parku, Jaromír Vlček (scéna) vhodně doplnil "krajinu", což ještě umocnilo dojem. K noční produkci patří ohně a hra světel. Vynikající byly proutěné kulisy, přičemž jedním z nezapomenutelných okamžiků hry bylo jakési proutěné vajíčko, do kterého si lehl Macbath.

Nelze také opominout hudbu. Pavel Kalina vytvořil skvělou hudební vložku, která byla další podstatnou složkou celého představení.

Jednotlivé postavy v jednoduchých, skoro až současných kostýmech od Lenky Raškové, působily velmi současně. Boj o moc, univerzální a nesmrtelné téma, se tak lehce posunula do současnosti. Přirozené, minimálně stylizované hraní, dělalo z jednotlivých postav současné podnikatele či politiky.

V jiných verzích silná Lady Macbeth je zde upozaděna, její dominanci přebírají čarodějnice. Ovšem to, že je tato postava v povzdálí jen vyzdvihuje ono "tahání za nitky". Věra Hlaváčková s výraznou blonďatou hlavou s krátkými vlasy se stává nepřehlédnutelnou. Mnohdy jí postačí jen stát a mrazivým pohledem sledovat publikum.

Ondřej Volejník rozehrává celé spektrum vnitřních pohnutek, divák se rád a lehce nechává strhnout a s rozkoší nahlíží do nejtajnějších záhybů Macbethovy duše. Volejník je v roli Macbetha jako doma. Přirozený pohyb, věrohodné jednání z něj dělají silného vůdce. Však také souboj s Macduffem v podání Ondřeje Veselého je skvělou podívanou. Veselý drží svou postavu do poslední chvíle zpátky, aby pak jako fénix povstal z popela a Macbetha porazil.

Režiséru Martinu Glaserovi rozhodně není co vytknout. Macbeth si podmanil publikum a ukázal, že nejen komedie patří na Otáčivé hlediště. Ba, naopak si myslím, že právě tyto temné hry jsou to pravé, co na této venkovní scéně by mělo být inscenováno. Kdo ještě nebyl v Krumlově, jeďte se podívat. Rozhodně na toto představení do smrti nezapomenete.

Romeo a Julie 16.8.2010 v 19:30

7. září 2010 v 2:05 | klm.007 |  Hostující soubory
Reder´s Digest Výběr. To je asi nejpřesnější popis, který jasně definuje co v Městském divadle v Mladé Boleslavi udělali s touto klasikou. Hostování v Divadle v Celetné.

Některé postavy byly komprimovány do jedné. Například Paris měl kromě svého textu i text Knížete. Velmi byla posilněna role Lorenza. Petr Havlíček, v roli Lorenza, který měl zřejmě nejméně zkrácený text, se tak stal významnou postavou, která se v běžných produkcích obvykle jen mihne. Pochopitelně nemohla chybět ani ztřeštěná chůva, která ještě více přiblížila toto dílo divákům amatérům-školákům. Karolina Frydecká byla roztomilá chůva a v každém výstupu dokázala diváky rozesmát.

Nelze nezmínit Petra Prokeše, který svým charismatem strčil všechny kolegy do kapsy. Plastický, se skvělou prací těla, dokonale zvládnutou mimikou a pronikavým pohledem se stal z Merkucia (kdykoliv se objevil na scéně) muž číslo jedna. A nejúchvatnější na tom všem je, že si jej dovedu představit, nejen v roli Romea, ale (a to by mi udělalo vekou radost) v roli Tybalta. Zde však mám na mysli Tybalta v řádné hře, nikoliv zde. Díky škrtům se Tybalt v této inscenaci proměnil v něco nehmotného. Minimum prostoru tak činí z Tybalta jakéhosi pseudoochránce Julie a jeho nebezpečnost pro okolí je nezjistitelná. S minimem prostoru tak Ivo Theimer nedokázal vymodelovat postavu Tybalta tak, aby se stal hlavním negativním hybatelem děje. Nelze však upřít Tybaltovi, respektive Ivo Theimerovi významný podíl na skvělých soubojích, které byly neskutečně realistické. Až mne mrzelo, že vím, jak to dopadne.

Matouš Ruml a Veronika Kubařová v titulních rolích dokázali i v této zkrácené verzi vymodelovat plastické postavy, se kterými se divák snadno ztotožnil. Jejich civilní herectví tak dodalo příběhu skvělou autentičnost, což studenty (pro které je tato krátká verze určena)musí přitáhnout. Zejména Kubařová byla neskutečně současná. Slzy, smích i láska byly v jejím podání naprosto realistické a přesvědčivé. Matouš Ruml by to mohl mít na první pohled díky Lexovi z Combacku těžké, ovšem po představení jsem vyslechl hovor dvou mladých diváků prohlížejíc si divadelní program - "Ten Romeo je podobný Lexovi", pravidla dívka. Její partner odpověděl: "To je on." "Vážně?", s nehraným překvapením odpověděla dívka. Co víc si herec může přát!

Ačkoliv podle fotografií v programu a na internetu scéna nebyla z (zřejmě) technických důvodů kompletní, velmi se mi líbila její členitost a otevřenost. Dokázala tak navozovat nejrůznější místa příběhu a přitom nebylo třeba složitých přestaveb. Scéna Karel Špindler.

Režie Jakub Špalek.

Představení je určeno pro první setkání se Shakespearem. Pro náročnější diváky to není, každopádně někde se začít musí.

Rozmarné léto 19.7.2010 v 19:30

7. září 2010 v 1:58 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
S partou přátel jsem po roce vyrazil na tuto tutovku. Tak jako je Shakespeare spojen v létě s Hradem, je Vančura každé léto přítomen v Celetné. Toto představení vhodné pro celou rodinu by nemělo nechat klidného žádného divadelníka, který si chce o prázdninách odpočinout. Herci jsou úžasní, občerstvení skvělé a voda v Krokových Varech tak svěží!

Doufám, že i příští léto se bude Rozmarné léto hrát v Celetné. Již teď doporučuji udělat si poznámku v diáři.

Tento způsob divadelního léta, zdá se mi skvělý!

Origami 16.7.2010 v 19:55

7. září 2010 v 1:57 | klm.007 |  Divadlo Ungelt
Nemám příliš rád divadlo v plenéru, neboť mne venku ruší plno nejrůznějších věcí, včetně počasí, ale dnes to vyšlo.

Za přítomnosti autora a režiséra Carlose Be se hrálo před vyprodaným hledištěm. Hlavní tahák zcela jistě byla Vilma Cibulková. Však také po prvních minutách, kdy se objevila na scéně, stala se miláčkem publika. Obsazení do role psychicky a fyzicky zhroucené postavy Klaudie nebyl žádný risk.

Cibulková je v těchto typech jako doma. Ač by to tedy mohlo svádět k tomu, že nic nového divák neuvidí, že Cibulková pojede v šabloně, není to pravda. Zejména je třeba vyzdvihnout fyzické ztvárnění postavy. Cibulková se dokázala zcela zhroutit do sebe. Vizuálně vypadala, na nějakých čtyřicet kilo živé váhy. Práce paží byla neuvěřitelná, což při pohybu na scéně zcela zřetelně evokovalo tanec.

I Pavel Batěk v roli podivně vyšinuté osoby nebyl překvapením, neboť kus jeho Alda byl i kusem Vojcka, kterého hrál nedávno na Vinohradech. Batěk dokáže vemlouvavě s hezkou tváří vymodelovat postavu, která nese jakési stigma či ještě lépe, jeho postava má zcela jasné psychopatické vlastnosti. Díky tomu se vzájemná jevištní partneřina s Cibulkovou nese v podivném tajemném duchu, která vyvolává množství otázek a diváka nutí být stále ve střehu.

Dost těžké to měla Helena Dvořáková v roli Dory, která se musela velmi těžce a složitě probojovávat na výsluní. Nejprve (a to dost dlouho) byla jen jakýmsi cizím elementem ve hře dvou hlavních hrdinů. Až později dokázala se svou postavou vystoupat na roveň Cibulkové a Baťka. Nebyla to však chyba Dvořákové jako herečky. Postava tak byla napsaná.

Vojta Kotek měl těžkou pozici. Jeho postava byla v podstatě komprimována na roveň vysvětlovače. Jako lékař definoval a divákům vysvětloval zdravotní stav hlavní hrdinky a k tomu pokládal hlavím hrdinům otázky, na které by se nejraději zeptali diváci, kdyby mohli...

Mnohovrstevný příběh byl zcela jistě poněkud matoucí pro diváky. Divák většinou zvyklý na přímou dějovou linku byl zmaten. Stačilo stát ve frontě na občerstvení o přestávce a těch verzí, jak to dopadne, bylo mnoho.

Ve hře bylo použito plno zajímavých režijních postupů, ať již je to neodcházení herců ze scény, kdy se ostatní tvářili, že v místnosti nikdo jiný není, až pro naprosto skvělý "erotický propletenec" všech postav v závěru hry.

Co lze vytknout, je poněkud jistá zdlouhavost. Hře by prospělo, buď v některých případech zrychlit tempo vyprávění anebo přímo několik scén vyškrtat.

Závěrečný potlesk ukazoval na úspěch, ovšem potlesk v Ungeltu bývá zcela jiný. Zdá se tedy, že hlavní síla potlesku patřila Vilmě Cibulkové a nikoliv hře jako takové. O přestávce odešli dva senioři, kteří seděli kousek vedle. Hra to totiž, jak jsem naznačil, není jednoduchá. Musí se hodně přemýšlet.

Úspěch v Ungeltu tedy přináší Cibulková, nikoliv Origami.

Hru bych doporučil pouze zkušeným divadelníkům anebo těm, kteří se nebojí přemýšlet, při skládačce zvané Origami.

Divadelní sezóna 2009/2010

7. září 2010 v 1:48 | klm.007 |  Kdo jsem?
Divadelní sezóna 2009/2010

Celkový počet představení: 93

Činohra:        51
Balet:            21
Opera:            9
Muzikál:        10
Opereta:         1
Koncert:          1


Celková částka za vstupenky - po slevách:          15.534 Kč
Celková částka - plná cena vstupného:                 39.980 Kč
Rozdíl aneb kolik jsem ušetřil:                               24.000 Kč
Průměrná cena vstupenky:                                    166 Kč
Sleva:                                                                      62%


Premiéry letošní sezóny:     23

Činohra:                                14
Balet:                                      3
Opera:                                    3
Muzikál:                                  2
Opereta:                                 1


Hostovaní:                            11 (pouze činohra)


Navštívená divadla (budovy):

Národní divadlo:                              26
Divadlo v Celetné:                           11       
Divadlo na Fidlovačce:                      7
Divadlo Na Vinohradech:                   7
Divadlo pod Palmovkou:                    6
Stavovské divadlo:                            6
Švandovo divadlo:                             4
Divadlo ABC:                                      4
Divadlo Kolowrat:                              3
Divadlo v Dlouhé:                              3
Státní opera:                                      3
Nová Scéna:                                       2
Divadlo Rokoko:                                 2
Divadlo Opery a Baletu ÚL:               2
Hudební divadlo Karlín:                     2
Divadlo bez zábradlí:                         1
Divadlo Palace:                                  1
NOD:                                                   1
Žižkovské divadlo:                             1
Komorní Fidlovačka:                          1

Káťa Kabanová 1.7.2010 v 19:00

7. září 2010 v 1:41 | klm.007 |  Národní divadlo
Jak už to bývá u mimořádných představení, šeptanda se šířila rychle. Nechyběly zprávy o tom, kolik milionů to celé stálo a přitom není na scéně téměř nic, neboť vše vytvářejí světla a kterak se režisér nechá z hotelu vozit do divadla taxíkem. Ovšem stejně, ať se říká, co chce, nakonec se to všechno ukáže na scéně.

A ukázalo se, Janáčkova Káťa Kabanová je další povedené operní představení v Národním divadle. Šéfovi operního souboru Jiřímu Heřmanovi se evidentně daří. A to je dobře.

V první řadě je třeba pochválit orchestr. Dirigent Tomáš Netopil udělal vynikající práci! Orchestr se oprostil od své pověsti nekvalitního útvaru a hrál skvěle.

Pokud se obrátím na scénu, první co mne zaujalo, byla vynikajícím způsobem nasvícená Hynaisova opona. Díky tomu působila neskutečně trojrozměrně.

Na scéně moc rekvizit není, skutečně se to celé odehrává ve světelném režimu. Světla jsou velmi dobře nastavena, svícení skvěle kopíruje hudbu.

Režisér Robert Wilson pohybuje se zpěváky jako s loutkami. Je to velmi zajímavá podívaná, sledovat, kterak se zpěváci, většinou velmi pomalu, pohybují. Někdy to však může být trochu únavné a to zejména v okamžicích, kdy není hudba dramatická a zbytečně se tak subjektivně natahuje čas.

Přesto však je to dílo skvělé, zpěváci divákům předvedli novou dimenzi hraní. Je na co se dívat, je co obdivovat. Úspěch měli všichni zpěváci.

Christina Vasileva v titulní roli měla obrovský úspěch a i Eva Urbanová svou zápornou postavou Marfy Ignatěvny Kabanovové byla miláčkem publika.

Opět je vidět, že dílo, které je pro běžného občana v podstatě neznámé, může přitáhnout diváky pouze skvělou režií. Ať již tedy celý projekt stál či nestál zbytečné miliony (on se na to audit podívá), jisté je jedno. Na Káťu Kabanovou by se měl podívat každý, ovšem vzhledem k velkému důrazu na mimická gesta zpěváků bych galerie nedoporučoval.

Dogville 27.6.2010 v 19:00

7. září 2010 v 1:34 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Film jsem neviděl, ale slyšel na něj samou chválu. Byl jsem tedy v očekávání, zda se povede přenést film na scénu.

Nepříliš nápaditá scéna Jana Štěpánka měla vytvářet jednoduchými prostředky jakousi malou vesnici kdesi v Americe. V podobném duchu jsem vnímal i hudbu Václava Havelky, který jako by použil hudbu z představení Srpen v zemi indiánů. Vzhledem k tomu, že většina postav hraje v montérkách, nelze se příliš vyjadřovat ke kostýmům. Za zmínku tak stojí pouze kostým Ginger - Kateřiny Burianové, která v něm vypadala skutečně exkluzivně.

Zatímco hlavní představitelé Lucie Žáčková a Jan Hájek byli obrovským zklamáním, ostatní herci ve všech těch malých rolích byli skvělí.

Hlavní ženská postava Grace - Lucie Žáčková byla stejná jako ve "Spaseni" či v "Černém mléce". Žáčková obvykle překvapuje svým novým a novým přístupem, ovšem tentokrát to prostě nikam nevedlo. Její snaha pomáhat obyvatelům Dogvillu byla nevěrohodná a neupřímná. Stejně tak i Jan Hájek (Tom Edison) jako by si odskočil ze "Spaseni" či "Dne naděje". Hájek zde sice působí pravdivěji, než Žáčková, ale zdá se, že jej Národní divadlo obsazuje do stále stejného typu rolí. A to nudí.

František Němec ve svém jediném výstupu zcela zaplnil prostor i čas. Němec v roli otce Grace, jinak ovšem obávaný gangster, dokonale vymodeloval roli pomocí hlasu, povytaženého obočí a postavy bez zbytečných gest. Stejně tak i Oldřich Vlček v roli Thomase Edisona, seniora působil velmi sympaticky - takový strejda od vedle.

Zcela jistě zajímavou postavou Bena hrál Jan Novotný. Ben v jeho podání je jednoduchý, možná až mírně retardovaný "pracovník v dopravě", jak o sobě sám hovoří. Novotný tak vytvořil zajímavou postavu, která hodně přidávala na atmosféře "zapadákova". Alois Švehlík ve skvělé roli Chucka byl neskutečně syrový a v sexuálních scénách nechutně odporný.

Kateřina Burianová mezi všemi těmi šedými myšmi zářila, byla nepřehlédnutelná - vlasy jako Marilyn Monroe, místo montérek retro šaty a jistá dominance z ní dělalo významného člena komunity. Nebýt Sabiny Králové, role Liz Hensonové, by nestála za řeč. Králová však proti obvyklému úzu nezpodobňovala krasavice z velkého světa, ale obyčejnou venkovskou ženu. Díky tomu se tato postava stala velmi divácky atraktivní.

Jan Hartl v roli slepého Jacka McKey ničím nepřekvapil, prostě běžný standard. Ostatní postavy nestojí za řeč. Jejich mini role dotvářely iluzi početnosti komunity, ale jejich příběhy nebyly nijak zajímavé.

Režiséru Miroslavu Krobotovi se nepodařilo vybudovat napětí, takže vraždy na konci spíše upozorňovaly diváky, že se blíží konec. Musím říct, že jsem se docela nudil. Když jsem odcházel z divadla, tak jsem u dvou různých párů zaslechl "stížnost" na to, že tam chyběl ten vypravěč, co byl ve filmu. Nemohu posoudit, film jsem neviděl.

Hru tedy nedoporučuji nikomu.

Hvězdy na vrbě 21.6.2010 v 19:30

7. září 2010 v 1:29 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Se středoškoláky na Hvězdách na vrbě. Byla to taková akce, kdy jsme šli se známými na něco vtipného. Tak zněl požadavek na výběr představení.

Ukázalo se několik věcí. V první řadě byl vidět kvalitativní posun ve vlastní inscenaci. Herci se ohráli a rozezpívali. Hrany nové inscenace, tak jak jsem ji prvně viděl, byly obroušeny. Jednotlivé vtipy zněly přirozeně a hra se tak stala kompaktnější.

Pochopitelně, i dnes Zuzana Vejvodová vládla celému představení. Její Zuzana je neuvěřitelně tvárná a puberťácky praštěná. Vejvodová, při každém svém výstupu válcovala své kolegy. Výjimečně se někomu podařilo Vejvodovou trumfnout ve vtipu.

Marek Holý skvěle zpíval a jako hlavní milovník se ihned stal milovníkem publika. Stejně tak i Martina Šťastná se svým poprsím skvěle bavila publikum.

Zajímavé bylo, že mnohým vtipům se mí známí středoškoláci nesmáli, protože je nechápali.

A to je dobře!