Jak už to bývá u mimořádných představení, šeptanda se šířila rychle. Nechyběly zprávy o tom, kolik milionů to celé stálo a přitom není na scéně téměř nic, neboť vše vytvářejí světla a kterak se režisér nechá z hotelu vozit do divadla taxíkem. Ovšem stejně, ať se říká, co chce, nakonec se to všechno ukáže na scéně.
A ukázalo se, Janáčkova Káťa Kabanová je další povedené operní představení v Národním divadle. Šéfovi operního souboru Jiřímu Heřmanovi se evidentně daří. A to je dobře.
V první řadě je třeba pochválit orchestr. Dirigent Tomáš Netopil udělal vynikající práci! Orchestr se oprostil od své pověsti nekvalitního útvaru a hrál skvěle.
Pokud se obrátím na scénu, první co mne zaujalo, byla vynikajícím způsobem nasvícená Hynaisova opona. Díky tomu působila neskutečně trojrozměrně.
Na scéně moc rekvizit není, skutečně se to celé odehrává ve světelném režimu. Světla jsou velmi dobře nastavena, svícení skvěle kopíruje hudbu.
Režisér Robert Wilson pohybuje se zpěváky jako s loutkami. Je to velmi zajímavá podívaná, sledovat, kterak se zpěváci, většinou velmi pomalu, pohybují. Někdy to však může být trochu únavné a to zejména v okamžicích, kdy není hudba dramatická a zbytečně se tak subjektivně natahuje čas.
Přesto však je to dílo skvělé, zpěváci divákům předvedli novou dimenzi hraní. Je na co se dívat, je co obdivovat. Úspěch měli všichni zpěváci.
Christina Vasileva v titulní roli měla obrovský úspěch a i Eva Urbanová svou zápornou postavou Marfy Ignatěvny Kabanovové byla miláčkem publika.
Opět je vidět, že dílo, které je pro běžného občana v podstatě neznámé, může přitáhnout diváky pouze skvělou režií. Ať již tedy celý projekt stál či nestál zbytečné miliony (on se na to audit podívá), jisté je jedno. Na Káťu Kabanovou by se měl podívat každý, ovšem vzhledem k velkému důrazu na mimická gesta zpěváků bych galerie nedoporučoval.