Není to přímo divadelní představení, ale ta souvislost zde je. Marius Petipa měl v červenci výročí - sto let od úmrtí. Této legendě baletního umění byl věnován seminář, který pořádalo Národní divadlo.
Přízemí Stavovského divadla a možná nejen to zabrali žáci taneční konzervatoře a s několika "civilními" diváky to stačilo na zaplnění divadla až po druhý balkón.
Dramaturg Národního divadla Václav Janeček zlehka uvedl seminář a hned předal slovo profesorce Boženě Brodské, která se jala vyprávět Petipův životní příběh. Brodská pojala seminář jako přednášku na vysoké škole a tak divák, který je jen milovníkem baletu, bez většího teoretického vědění, se brzy utápěl v desítkách jmen tanečníků 19.století. Brodská svižně převyprávěla Petipův životopis, byť mohla ubrat životopisná data a víc přiblížit vlastní choreografickou práci. Petipův život, včetně reálných souvislostí, je k přečtení v její vlastní publikaci "Ruský balet."
Dalším hostem byl ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslav Slavický. Ačkoliv jeho přednáška, či spíše rozhovor s Janečkem měl být pohledem inscenátora Petipových baletů na "klady a zápory" petipovských choreografií, smrsknul se poměrně krátký rozhovor jen na obecné proklamace a vlastně nic konkrétního nepřinesl. Přitom stačilo rozebrat nějaké to notoricky známé Pas de deus, či cokoliv jiného.
V mezidobí semináře se promítal kousek filmu (záznam divadelního představení) "Dcera faraonova" z Pařížské opery a k tomu byly tři taneční ukázky přímo na jevišti divadla.
Na začátku se předvedly tanečnice Taneční konzervatoře hlavního města Prahy v čele se slečnou Kornovou (omlouvám se, ale křestní jméno mi vypadlo). Ta tančila Medoru, neboť se jednalo o ukázku z Korzára. Konráda tančil, nyní již sólista Státní opery Praha, Michal Krčmář. V partneřině jim to poněkud skřípalo, zřejmě nedostatkem času na společný trénink, neboť vystoupení TKP, bývají skvěle připravená. V samostatných variacích se pak ukázalo, že oba tanečníci skvěle ovládají své řemeslo a byla radost se na ně dívat. Frenetický potlesk od spolužáků byl zasloužilou odměnou.
Když moderátor semináře Václav Janeček oznámil příchod prvních sólistů Národního divadla - Nikoly Márové a Michala Štípy, zavládlo mezi studenty konzervatoře překvapení a nadšení jako u vánočního stromku. A přitom na pozvánce na seminář bylo napsáno, že tančit budou tanečníci z Národního divadla a také věrná nepřehlédnutelná fanynka Michala Štípy seděla v přízemí střed, takže vše bylo dopředu jasné...
Osobně jsem však byl velmi rád a potěšen, že Štípa s Márovou tančili, byť jen adagio a codu ze Spící krasavice. Oba zářili, byli skvělí, dokonalí a já si alespoň užil ten pocit, vidět tyto tanečníky v titulu, který v současné dramaturgii Národního divadla nemá místo…
V poslední ukázce semináře, tančil Štípa s Márovou adagio ze 3.jednání Labutího jezera. A aby toho sentimentu nebylo málo, tančili v kostýmech z předchozí inscenace.
Ačkoliv jsem byl tedy kritický k semináři, co se týče jeho obsahové stránky, nelze pominout, že návštěvou studentů taneční konzervatoře a časem konání (15:00 v pracovní den), byl seminář určen převážně jim, tedy odborníkům a tudíž měl smysl.
Za normálních okolností bych nesrovnával, ale Václav Janeček to několikrát zmínil, když vzpomínal na seminář o Augustu Bournonvillovi. Tento seminář byl veden velmi lehkou popularizační metodou, kdy i naprostý laik se dobře pobavil a mnohé si odnesl. Tímto směrem by se měly semináře o baletu vydat.
Je chvályhodné, že se seminář na téma "Marius Petipa - život a dílo" konal. Budu se těšit na další, protože každá příležitost jak popularizovat balet, se cení.
A ještě taková drobná poznámka na závěr. Pokud přednášející měli pocit, že se diváci smějí i v místech, která až tak směšná nebyla, tak vězte, že jsme se smáli tanečnicím, které ve tmě, myslíc si, že nejsou vidět, přecházely přes jeviště…