Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Říjen 2010

La Sylphide/Napoli 17.10.2010 v 19:00

18. října 2010 v 22:23 | klm.007 |  Národní divadlo
Ačkoliv jsem to v plánu neměl, náhoda tomu chtěla a já se po dvanácté ocitl na Sylphidě. Derniérové představení bylo plné sentimentu (tedy alespoň na mé straně). U tanečníků jsem měl zase pocit, že více přidávali v pantomimě, což působilo vtipně a mile.

I dnes byla hvězdou večera Nelly Danko, neboť její Madge je skutečně úchvatná. Adéla Pollertová, opět roztomilá víla a Alexandre Katsapov obvykle přesný. Jiří Waňka nebyl rozzářené sluníčko tak jako jindy, ovšem na tanečním výkonu se to nijak neprojevilo a opět odvedl skvělou práci.

O přestávce po Sylphidě jsem ve frontě na občerstvení vyslechl dva rozhovory na téma: "Ta Asiatka byla tak krásná a jak krásně tančila." Jsem rád, že i ostatní diváci mají stejný názor, že Aya Watanabe je opravdu božská.

V Napoli byly poněkud nesynchronní sbory - zejména při "cvičení s tyčemi", ale jinak to docela šlo. Ve skvělé formě byl Oleksandr Kysil a jeho "2. variace solo" zasloužila oprávněný potlesk. O obvyklé lehkosti a vynikajícím provedení "1. variace solo" Ondřejem Novotným netřeba ani hovořit. Tančí-li Novotný v Napoli, těžko mu hledat konkurenci.

Karel Audy v roli Gennara jindy plný temperamentu dnes působil poněkud unaveně, chyběla tomu ta Audyho pověstná lehkost a technická přesnost - možná by postačilo ostříhat. Dlouhé vlasy mu opravdu nesluší. Stejně tak prokoukl již před časem i ostříhaný Tomáš Červinka, například v Miniaturách.

Milým překvapením byly navrátivší se maminky. Pavla Hrubešová i Tereza Podařilová (v roli Teresiny) zářily a jakoby odešly včera. Vítejte zpět dámy, těším se na vás! Dnes jste byly skvělé.

A co opět nezklamalo? To byl orchestr. Pomóóóc! Zachraňte diváky od falešného orchestru.

Tolik La Sylphide a Napoli dnes naposledy. Měla to být derniéra, ale nakonec vyhlášena oficiálně nebyla. Znamená to snad, že se za nějakou dobu romantický balet vrátí zpět? Uvidíme. Budu se těšit!

V osm u Archy 15.10.2010 v 19:30

17. října 2010 v 2:53 | klm.007 |  Hostující soubory
Ještě nikdy mne tak moc nezaujala anotace představení jako zde. Nesmírně vtipný název hry a k tomu představa, jak se dva tučňáci pokoušejí propašovat na Noemovu Archu svého kamaráda, ačkoliv od každého druhu mohou jet jen dva zástupci, budí neuvěřitelnou fantazii. A všechno to má organizovat zmatená holubice. No, prostě úžasné.

Západočeské divadlo v Chebu se v Divadle v Celetné představilo s českou premiérou "V osm u Archy".

Spojení loutek a herců je vždy vděčné. Když si k tomu připočteme i vtipné kostýmy, které skutečně z herců dělaly tučňáky - u holubice to chtělo trochu fantazie, které vytvořila (stejně jako scénu) Eva Blahová, vyšlo z toho evidentně rodinné představení.

Rodinné jak po formální stránce, kdy vizuálně vše vypadalo jako pohádka, tak i obsahově, kdy byl text interpretován jako groteska.

Osobně mám rád, když se doprovázející účinkující zdržují stále na scéně. Tak tomu bylo i zde. Jednak to byla klavíristka Lucie Marková a Pavel Marek v roli Noeho, která však patřila k těm doprovodným rolím, než jako regulérní postava. Lucie Marková, krom toho, že velmi sympaticky hrála, tak se po celou dobu usmívala, neboť ještě nebyla nabažena vtipnými situacemi na jevišti. Pavel Marek se během hry zjevoval a mizel, tak jak bylo potřeba - tu něco podat, tu něco říct, tu něco zazpívat. Každopádně i on měl několik vtipných kousků.

Ovšem hlavní směr pozornosti byl obrácen na tučňáky. Tedy, původně to tak vypadalo, ale po prvním výstupu Holubice, bylo jasné, kdo bude generátorem komických situací, kdo bude hvězdou večera.

Klára Štěpánková, jako typická pindulína (nové, tak výstižné a populární slovo), skvěle využila svou výšku, kostýmu se štrasem, parukou a kabelkou, aby svou postavu Holubice proměnila v úplně blbou "blondýnu". Štěpánková se této šablony pevně držela a díky této stylizaci se tak její postava stala komickou, i kdyby nepromluvila. Ovšem Holubice, jako organizátorka celé plavby, byla hodně upovídaná a naštěstí pro diváky i ne příliš bystrá. Co slovo, to perla. Jednou Štěpánková z role vystoupila a to, když zpívala svou píseň. Tehdy to nebyla Holubice, ale Štěpánková. Budiž však řečeno, že Štěpánková má velmi pěkný a sympatický hlas a bylo by škoda, kdyby se i v této písni pitvořila.

Hovořit o jednotlivých tučňácích se nedá. Tučňáci v uniformních kostýmech, také pojmenováni jako "První, Druhý, Třetí", byli natolik propojeni, že splývali v jednoho. Díky této uniformitě, tak mohl vyniknout onen tučňáčí dav, který známe z přírodovědných filmů. Je pak logické, že dva kamarádi se rozhodli vzít s sebou i třetího, protože skupina je pro ně přirozená. Herci se skvěle doplňovali, gagy do sebe v pečlivě načasovaných rytmech navazovaly. Toto nezbytné načasování jednotlivých akcí pak dělalo z celého příběhu pečlivě sestavený stroj, který bez chyby hodinu a půl bavil diváky. Po dlouhé době mi čas utekl velmi rychle. Když byl konec, měl jsem pocit, že uplynula snad jen půlka. Poděkování tedy patří i režisérovi Zdeňku Bartošovi.

A kdože hrál ony tři tučňáky? Tomáš Kolomazník, Radmila Urbanová a David Beneš.
Jediná výtka, která míří k tvůrcům, je hudba. Na to, že je představení plné písní, je doprovodná hudba Matěje Kroupy fádní. Při takové frekvenci písní, by z celé inscenace mohl být muzikál, ovšem bez muzikálových melodií to nepůjde. Na druhou stranu o muzikálu se nikde v programu nehovoří a zdá se, že ani tvůrci to neměli v plánu.

I když je celé téma hry vlastně jedno biblické téma, je škoda, že si autor Ulrich Hub neodpustil na závěr moralizování o "Bohu v každém z nás".

Pokud tedy budete mít možnost navštívit toto představení, rozhodně neváhejte. Je to ORIGINÁLNÍ vtipný příběh, skutečně pro celou rodinu.

Suita v bílém 14.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:48 | klm.007 |  Hostující soubory
Těsně před branami triumfu skončilo představení Bohemia baletu na půdě Národního divadla. Tento soubor z větší části tvořený studenty Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, doplněný o bývalé absolventy se tu a tam objevuje na různých divadelních scénách. Na prknech Národního divadla vystoupil po několika letech. Pokud si dobře pamatuji, tak naposledy to bylo se Šípkovou Růženkou, kterou tehdy natáčela Česká televize.

Dnešní představení bylo náhradní, za zrušenou "hostovačku" ze Slovenska. Bez jakékoliv propagace - i obvykle štědré Národní divadlo, tentokrát na svých stránkách vůbec neavizovalo toto představení - bylo jasné, že divadlo se zaplní pouze příbuznými studentů, baletních fanoušků a zbloudilých turistů. Tato standardní skladba diváků obvyklá u většiny představení taneční konzervatoře, byla doplněna poněkud otrávenými předplatiteli, kteří si své abonmá pořizovali ze zcela jiných důvodů.

Program byl složen ze tří různých věcí. Všechny byly možno již v minulosti vidět na absolventských představeních. Jisté je však jedno, scéna Národního divadla rozhodně prospěla prvnímu kusu a tím byla Suite en blanc - Suita v bílém.

Dostatek prostoru pro velké množství tanečníků umožnil na scéně Národního divadla vyniknout každému. Na půdě Stavovského divadla byla mnohdy mačkanice, kterou trpěla především vzdušnost a estetika.

Je třeba vyzdvihnout vysokou kvalitu technické zdatnosti všech účinkujících. Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, zastoupená všemi pedagogy a v tomto případě zejména Kateřina Slavická, která Suitu nastudovala, může být pyšná na své studenty a absolventy.

Po poněkud pomalejším rozjezdu (první to mají vždy těžké) "La Sieste" v podání Anny Markové, Zuzany Kormošové a Lýdie Hájkové, nabrala celá Suita v bílém patřičné grády. Lucie Rákosníková spolu s Adamem Zvonařem a Michalem Krčmářem nastavili vysoko laťku při "Théme varié" a diváci je patřičně odměnili. Překvapením bylo vystoupení Barbory Kohoutkové v "La Serenade". Kohoutková, stále ještě technicky velmi dobrá, však věkem mezi ostatní studenty nezapadla, nicméně vyjmemeli její výstup z celku, i jí patřil zasloužený potlesk.

V "Pas de cinque" velmi zaujali tanečníci, kteří byli až neuvěřitelně synchronní a to i přesto, že rozhodně neměli jednoduché kroky. Pochopitelně i tanečnice nezůstaly pozadu. Svěží pohyb, hodně tanečníků na scéně, to vždy navozuje skvělou atmosféru. Tančili: Kateřina Plachá, Pavel Kolář, Alexandr Sadirov, Ondřej Vinklát, Matěj Šust.

Jako cigaretový dým dlouhá "La Cigarette" a téměř dokonalá Lucie Rákosníková, po které do "Mazurky" nastoupil Michal Krčmář. Netřeba více komentovat, neboť Krčmář toť synonymum skvělého tance.

Vrchol večera však nastal v "L´adage", kde Radka Příhodová a Adam Zvonoř vytvořili skvělý pár. Absolutní souhra pohybu i výrazu. Dokonale vypilovaná technika doprovázena jednoznačně čitelným výrazivem, přivedla diváky do extáze.

V "La Flute" byl Dominik Peřina velmi nervózní. Tréma jej svazovala natolik, že měl problémy nejen sám ze s sebou, ale i s partnerkou Zuzanou Příhodovou.

Tato část Suity byla nejslabším článkem, jinak dokonalého výkonu celého souboru. Nevím, do kterého ročníku pan Peřina chodí i jaké má zkušenosti před publikem. Jistě však svou trému vypiluje a ukáže se v celé své kráse. Třeba na Dni otevřených dveří na Konzervatoři, který se tak rapidně blíží…

A aby se necítil být někdo poškozen, zde z programu cituji další tanečníky ze Suity: K. Brabencová, A. Veverková, N. Shchegliuk, A. Bunda, E. Kolářová, I. Rezková, T. Kšírová, M. Hlobilová, M. Chudobová, A. Aldunina, T. Szentpéteryová, A. Cigániková, M. Červinka, V. Jansa, L. Tarda, V. rak, V. Plechač, D. Foltýnek.

Suite en blanc byla skvěle provedená, ještě jednou hluboce smekám před všemi, kdo se na této práci podíleli.

Janáčkova Sinfonieta jako druhé číslo programu. Konzervatoř tančí na choreografii Pavla Šmoka. Je to má oblíbená choreografie, neboť je plná motivů lidového tance, stejně jako Janáčkova hudba. Svěží a přesný tanec všech si opět zasloužil velký potlesk publika.

Jako hlavní pár se představili Tereza Chábová a Libor Kettner.
Petr Zuska postavil "Růži" na hudbu, či spíše písně Spirituál kvintetu. Klasický Zuskův rukopis působil v provedení studentů hravě, nicméně je Petr Zuska do jisté míry v Praze okoukaný. Tanečníci měli úspěch. Opět zmíním hlavní pár: Lucie Rákosníková a Michal Krčmář.

Ukázalo se, že studenti spolu s čerstvými (v širším slova smyslu) absolventy, dokážou vytvořit skvělé divadlo. Po technické i výrazové stránce Bohemia balet obstojí i na půdě Zlaté kapličky. Co však rozhodně neobstojí, je hudební nahrávka. To, že hudba z reproduktorů zní jako ze šelakových desek, je omluvitelné při absolventském představení, nikoliv při profesionálním představení. Je jasné, že škola nemá peníze na kvalitní nahrávku, ale díky tomu je celá práce jak pedagogů, tak i studentů degradována na úroveň školní besídky. Škoda. Bohemia balet mohl ve Zlaté kapličce, hlavně díky Suite en blanc, triumfovat. Takhle to bylo jen úspěšné představení pro příznivce Konzervatoře, kteří jsou na tuto kvalitu hudby zvyklí, a to je v tomto případě zatraceně málo.

Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti 12.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:41 | klm.007 |  Nová scéna
Zcela jistě zajímavé a svou formou i obsahem neobvyklé představení se hraje na Nové scéně. Poněkud tajuplný název již před představením evokuje všeliké možnosti, kudy se příběh bude vyvíjet. Název tak to do určité míry diváka naladí ve smyslu "přání je otcem myšlenky". Do jaké míry se pak jeho představa střetne s děním na jevišti, je však otázkou. Ať tak či onak, jedno je jisté - nesmírně zajímavý text Elfriede Jelinek musí vyvolat reakci. Díky tedy Národním divadlu, že inscenuje tuto hru, neboť tohle tu ještě nebylo.

Je to přesně, jak se píše v programu, že autorka Elfride Jelinek je levicová feministka. Věřím tomu, že kategorii diváků "manžel šovinista" se to zřejmě líbit nebude. Na druhou stranu vdaná žena ve věku 40+ zde jistě najde ono pověstné nastavené zrcadlo. Ostatní diváci musí mít duši otevřenou a i když nemusí s autorkou souhlasit, její pohled na svět je skutečně zajímavý.

Text je to nesmírně náročný na pochopení. Je potřeba vysoká soustředěnost. Proto je skvělé, že režisér Michal Dočekal zvolil groteskní interpretaci, kdy herci hodně přehrávají, v pohybech jsou hodně stylizovaní a líčení je výrazné. Díky tomu, že se intelektuálně náročný text odlehčuje, je mnohem stravitelnější, aniž by a to je nejdůležitější, neztratil nic ze svého původního obsahu a sdělení tak je předáno zcela.

Scéna Martina Chocholouška, zejména továrna, působí svou úzkostí velmi kafkovsky a absurdní dialogy mnohdy připomínají Havlovy hry. Ponurá atmosféra scény je velmi dobře vyvedená a krom oné kafkovské nálady v mnohém připomíná film Ocelové město.

Ať již jsou kostýmy "svazácky uniformní" či bohatství deklarující kožichy, či jen prosté šaty se zástěrou a ondulací na hlavě komorné, kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková vynikajícím způsobem dotvořila celou hru. I živá hudba Miloše Orsona Štědroně byla správně industriální.

Kateřina Winterová v roli Nory je překvapivě tanečně a pohybově zdatná. Tato pohybová zdatnost je přímo předepsána autorkou a Winterová se toho přísně drží. I době, kdy netančí, chodí jako deformovaná profesionální baletka. Ve hře jsou i pěvecká čísla a i zde Winterová prokázala, že nejen dobře hraje a tančí (tarantella byla prostě skvělá), ale i zpívá. Winterová využila celé široké spektrum svého herectví, dokonale je proměnila ve skvělou Noru. Hlavní postava během hry prochází neustálými změnami, mění se její vnitřní napětí i vlastní charakter. Winterová nikdy nezaváhala, její Nora byla vždy 100% přesvědčivá. V mnohém tomu pomohl i Vladislav Beneš v roli Weyganga, který jako správný podnikatel neustále řešil "kapitál" a to tak, že by ihned mohl přednášet ekonomii na VŠE. Vtip je v tom, že by byli spokojeni jak marxisti, tak i keynesiánci. WinterováBenešem vytvořili naprosto harmonizující pár. Jejich společná vystoupení tak patřila vždy k vrcholům představení.

Petr Motloch v roli dělnického předáka byl silně nalíčený, se silnou stylizací v pohybech a vypadal tak trochu jako z jiného světa a přitom tak dokonale sexisticky.

Igor Bareš v roli Helmera měl vděčný úkol. Přerod z dravého podnikatele na masochistického otroka a zpět byl vždy oceňován smíchem publika.

Vhodně obsazená, nikoliv však překvapivě, byla Zdena Hadrbolcová. Tato mnohostranná herečka je však často obsazována do rolí starostlivých žen, což poněkud omezuje její herecký rejstřík. Zdena Hadrbolcová zde v roli chůvy.

Naprosto dokonalá Jaromíra Mílová v roli paní Lindeové byla k nepoznání změněná. Silně stylizovaná postava jakési "pipky" byla vhodnou partnerkou pro Igora Bareše.

Zajímavou postavou byl i Luboš Veselý, který v roli tajemníka v mnohém připomínal Petra Čtvrtníčka v jeho komických eskapádách. Veselý v roli absolutně nezajímavé šedé myšky, našel směšnost takových lidí a z do jisté míry z pedantského, bez fantazie plnícího rozkazy, nudného úředníka vytvořil komickou postavu.

Za zmínku stojí i "bezejmenný sbor" z nichž alespoň v programu jsou uvedena tři jména: Eva Vrbková, Kateřina Petrová a Hana Igonda Ševčíková. Sbor dělnic zde není jen jakousi vatou, všechny dámy jsou zde důležitou součástí.

I když tady chválím a hru doporučuji, režiséru Michalovi Dočekalovi nepodařilo udržet kontinuální napětí vypravovaného příběhu. Po přestávce postupně začalo ubývat dramatické napětí, až se zcela vytratilo. Jednotlivé výstupy herců se změnily v komické výstupy, které byly vtipné, nápadité, ale příběh nijak neposouvaly. Díky tomu pak zcela vyšuměl závěr. Je to škoda, neboť hra svůj potenciál má a přístup režiséra byl v podstatě správný, byť se jednotlivé postavy postupně začaly podobat jako vejce vejci.

Král Lear 8.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:35 | klm.007 |  ABC
Na podobném principu inscenovaný jako Dočekalův Richard III. s Richardem Krajčem vypadá nová inscenace Krále Leara v divadle ABC. Král Lear velkolepě pojatý, však v cílové rovince ztrácí dech. Pár centimetrů před cílem.

Ačkoliv premiéra byla nedávno, šeptanda již funguje a tak divadlo bylo plné. Režisér Petr Svojtka zvolil, jak jsem výše naznačil, vlastně totožné inscenační prostředky, jako Michal Dočekal s Richardem III. ve Stavovském divadle. Posun do současnosti, moderní kostýmy s drobnými odkazy do historie. Moderní, technická hudba se skotskými motivy a části textu nazvučená mikrofony. Michaela Červenková (kostýmy), Martin Horáček (hudba). Kostýmy i hudba slouží hře. Zatímco kostýmy nenásilně dokreslují jednotlivé postavy, hudba zcela naplno útočí svou silou na diváky. Právě díky hudbě se příběh úspěšně dramatizuje, zrychluje tempo vyprávění a tvoří kompaktní formu celé inscenace.

Mimořádně vydařená scéna Ondřeje Nekvasila skvěle pracuje s prostorem. Zatímco běžných rekvizit je pomálu, hrají spíše kostýmy či velké závěsy, dělením scény na několik až téměř samostatných jevišť vytváří skvělý čas a prostor, který režisér plně využívá a skládá je jako Lego. Máme zde otvor v orchestřišti, hlavní jeviště, zadní jeviště, jakési patro nad jevištěm a ještě jedno nad ním. Je překvapivé, že se tohle vše do divadla vešlo a přitom působí hra velmi vzdušně, jakoby prostor nebyl nijak omezen.

Je však jasné, že tohle vše jsou "jen" podpůrné prostředky. Hlavní slovo mají herci. Je všeobecně známo, že herec hrajícího Leara by měl být co nejstarší, neboť divák potřebuje litovat starce a nikoliv muže v nejlepších letech. Na druhou stranu je zde fyzická náročnost postavy, takže zcela starý herec to hrát nemůže. Musí se najít určitý kompromis.

Jan Vlasák, ačkoliv již v důchodovém věku, je stále dost silný muž. Nelze jej tedy litovat jako starého, bezbranného muže. Vlasák plný síly, stejně tak staví i Leara. Na začátku hry, když má projev, působí jako silný vládce, který má vše pod kontrolou. Jeho abdikace je tak vlastně překvapením. Learova postupná destrukce je skutečně nenápadná. Nejprve bojuje jako skutečný muž (král), ale nakonec jej síly přece jen opouštějí. Rozpad osobnosti je tak nenápadný a pozvolný.

Hlavní postava vedlejšího příběhu - hrabě z Glostru - v podání Vladimíra Čecha je postavou obdobnou. Opět je to starý muž, který nedopadne dobře. Postavu hraběte lze rozdělit do dvou etap: hrabě vidící a hrabě slepý. Glostr vidící, to je obvyklá Čechova šablona kultivovaného muže, který sametovým hlasem a spisovným jazykem, většinou dost staticky, poučuje druhé, což působí poněkud nudně. Ovšem slepý Glostr, to je skvělý kousek Vladimíra Čecha, který tak vytvořil postavu zmrzačeného starce, které ztratil veškerou sílu (fyzickou i psychickou).

Cordelie, Learova nejmladší dcera to má snadné. Postačí, když je mladá a milá. Víc postava nemá k dispozici a tak Máša Málková měla jednoduchou roli. Naturelu odpovídající role nejstarší Learovy dcery Goneril v podání Veroniky Gajerové, tak do jisté míry usnadnila i interpretaci této postavy. Gajerová, dominantní a panovačná s notnou dávkou cynismu, se svou nezaměnitelnou dikcí, dělá z Goneril nejzápornější postavu celé hry. Gajerové postačí povytáhnout obočí a z Goneril běhá mráz po zádech. O to těžší to měla prostřední Learova dcera Regan v podání Barbory Lukešové. Regan je také veskrze zápornou postavou, ale jak se odlišit od Goneril? Lukešová tedy zvolila jemnější chování i intonaci. Na první pohled je Regan docela sympatická postava, ovšem postupně se vybarvuje ve stejných barvách jako Goneril. Lukešové vnitřní projev je hlavním prostředkem k vykreslení postavy, na rozdíl od Gajerové, která se více prezentuje vnějšími faktory.

Mohutný Jiří Schwarz v roli vévody z Cornwallu, byl skvělým partnerem své manželce Regan. Lukešová vykreslila Regan jako konstitučně drobnou a na první pohled slabou ženu, která se ale mohla opřít o svého silného muže. Oba herci vytvořili skvělý pár, na kterém bylo vidět, že jejich manželství našlo naplnění - ovšem jen do jistého okamžiku, než se vše začalo hroutit.

Jan Szymik v roli vévody z Albany byl submisivní manžel Goneril. Gajerová ve své dominantní roli nedovolila, aby se Jan Szymik jakkoliv projevil, což se nakonec ukázalo jako skvělý tah, protože v závěru hry tak mohl vévoda z Albany povstat z popela jako Fénix a prokázat své kvality.

V první polovině nenápadná postava Glostrova syna Edgara, měla ve druhé části víc a víc prostoru a z nenápadné postavy, která prošla i vnitřním zhroucením, vyrostl silný sebevědomý muž. Postava, která v sobě skrývá příležitost pro mladého herce a Viktor Dvořák toho plně využil.

To Vasil Fridrich je jiná káva. Tento herec vnitřního prožitku, nepotřebuje velká gesta, stačí mu na scéně prostě jen být. Glostrův levoboček Edmund tak získává děsivou auru. Dvořák, který vypadá drobněji než Fridrich, má ve svém nevlastním bratru silného soupeře. Fridrich buduje svou postavu zvolna, má na to čas. Jedna intrika za druhou, pomalu utahuje smyčku. Edmud je vděčná postava a Fridrich v ní byl skvělý.

Roztomilá postava Gonerilina sluhy Oswalda měla na počátku hry větší prostor, postupně místa ubývalo. To správné erotické jiskření mezi Goneril a Oswaldem bylo sympatickým kořením hry. Martin Písařík ve své obvyklé roli. Mladý, hezký, jednoduchý - to je Oswald.

Jako z jiného světa působil Radim Kalvoda v roli Šaška. Nejsoučasnější postava celé hry. Byl tak jiný a pohotově vtipný, že na první pohled do hry vůbec nezapadal. Jenže - jedná se o postavu šaška. Ten komentuje dění z odstupu, nezúčastněně, aby mu nakonec stejně nakopali zadek. Kalvoda tak přesně našel tu cestu, aby jeho šašek nebyl trapný a "šaškovsky řečená pravda" mohla jako šíp zasáhnout diváky.

Zajímavou postavou byl Šlechtic. Tato postava s berlí a jedním slepým okem, procházela hrou a stejně jako Šašek působila, že je z jiného světa. Tato nejcivilněji hraná postava v podání Stanislava Lehkého dávala po celou dobu naději, že se vše v dobré obrátí. Bohužel, pohádka se nekonala.

Sympatický byl nápad s Learovými dcerami osmiletými. Každý rodič vzpomíná na své děti. Na své nevinné děti, když byly ještě malé. Lear, kdykoliv vzpomínal na své malé dcerky, vypadal tak lidsky. Hře to rozhodně pomohlo.

Ač by se dal příběh ještě zkrátit, popřípadě tempo vyprávění zrychlit, ony dvě hodiny a čtyřicet minut utekly jako voda. Vlastně kromě závěru je to povedené představení. V závěru, když se totiž hromadí mrtvola za mrtvolou, chybí tolik potřebná katarze. Prostě všichni umřeli, takže je konec, máme to za sebou a hercům za jejich výkony zatleskáme. Celému tomu skvělému vyprávění prostě chyběla pořádná tečka.

Asi to nejlépe vystihl mladý muž sedící přede mnou. S každou další mrtvolou se víc a víc smál, aby pak své přítelkyni pošeptal: "To je jako v Cimrmanovi." I seniorský pár sedící poblíž prožil během druhé půle pravou manželskou hádku. Pánovi se to nelíbilo, chtěl odejít, ale manželka se mu to snažila rozmluvit, protože seděli uprostřed. Každopádně se to manželce nakonec podařilo, pán vydržel až do konce, ale netleskal.

Král Lear v Městských divadlech pražských je za poslední roky největší, nejvýpravnější a nejefektnější představení. Škoda slabého závěru. Rozhodně to však stojí za vidění.

Blackbird 5.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:28 | klm.007 |  Divadlo Kolowrat
Na první pohled to vypadalo, že hvězdou večera byl Jiří Štěpnička, neboť jeho výkon v roli Raymonda byl opravdu excelentní. Ovšem, když emoce trochu opadly a člověk se zamyslel nad celým představením zpětně, ukázalo se, že hlavním katalyzátorem, hybatelem děje byla Jana Pidrmanová v roli Uny. Pidrmanová tak velmi nenápadně, krok za krokem budovala svou postavu, která se ze submisivní polohy pomalu přesouvala v dominantní. Na druhou stranu Jiří Štěpnička z pozice útočné se postupně přehrával do pozice obranné.

A kdykoliv se změny poloh obou herců střetly, došlo k výbuchu emocí. Díky tomu pak vztah obou postav na jevišti fungoval, byl nejen skutečným, ale i naprosto uvěřitelným.

Scénu vytvořil sám režisér Jiří Pokorný, a ač to na první pohled vypadalo dost otřesně, ukázalo se, že scéna je funkční a silně podporuje vyprávěný příběh. A proč na první pohled vypadala otřesně? Podivná místnost jako někde v nemocnici, odosobněná, chladná, vybudovaná kdoví jakému účelu, však nyní sloužila jako šatna či místo ke konzumaci svačiny. Množství odpadků tak dokreslovalo atmosféru velkého podniku, který se tváří jako vstřícný k zaměstnancům, ačkoliv uvnitř jsou podmínky ubohé.

A v této firmě pracuje hlavní hrdina. Zde ho navštíví jeho… jak to napsat, abych neprozradil děj… jeho specifická milenka. Vášně tryskají, gradují a celá hra (bez přestávky 70 minut) je vlastně nepřetržitou hádkou. A jak už to tak v hádce bývá, lidé si skáčou do řeči, mluví jeden přes druhého a je tak s podivem a se zasloužilým uznáním, že režie dokázala ukočírovat herce, že když mluvili jeden přes druhého, bylo jim rozumět každé slovo.

Hra Blackbird je určena pro milovníky malých scén, milovníky Jiřího Štěpničky a milovníky zajímavých příběhů. Nenajdeme zde jen čisté zlo či dobro. Charaktery se vyvíjejí a sympatie se přiklánějí a opět odklánějí od jednotlivých postav.

Gradující konec je umocněn jediným výstupem "Dívky" v podání Heleny Němcové, která s přehledem velmi civilně vytvořila "puberťačku na pár facek". Finále je tak velkolepé, otevřené a divákovu mysl destruující.

Zajímavé je srovnat závěr hry tak jak se proškrtaný hraje v Kolowratu s celým textem hry, který je nalezený v programu. Pokorný závěr kondenzoval. To co je popsáno v originálu textu, zůstalo v náznaku a možná i o to víc gradoval závěr.

César a Drana 4.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:25 | klm.007 |  ABC
Mezi zapomenutými představeními, které se ztratily v kvantitě jiných je drobná hříčka s hlubokým dosahem a přesahem. Na komorní scéně ABC v tzv. Ábíčku se již několik let uvádí monodrama César a Drana. A ačkoliv by to podle fotek z představení mohlo vypadat jako vztah jakési vědmy k Césarovi, nakonec je vše mnohem jednodušší. Drana, je stará cikánka a César je její starý kůň.

Drana vypráví svůj životní příběh jako mnoho jiných žen ve všelijakých monodramatech. Ovšem zde je ještě k tomu příběhu, který usnoval osud, přidáno kouzlo věku. Nejde totiž o to, že život Drany jakožto kočujícící cikánky, je do určité míry zajímavou exotikou, hlavním bonusem je herečka. Luba Skořepová je v ideálních letech pro tuto roli. Je dost stará na to, aby nemusela starou hrát. Díky tomu je její Drana naprosto autentická. Skořepová, o které je známo její "spojení" s nejrůznějšími čarodějnými bylinami i vírou v Boha, dodává postavě stoprocentní opravdovost.

Herečka tak vypráví příběh Drany, jako by to byl její vlastní. Moc smíchu si divák neužije, o to větší vnitřní katarzi prožije. Ať byl život Drany sebetěžší, nakonec se zjistí, že prožila šťastný život. Stařecké bilancování nad životem může být někdy trošku únavné, ovšem autorka Isabelle Doré, přesně zvolila taková slova, aby se celý příběh odpoutal od slovních klišé. Velmi zajímavý je slovník, který Drana používá. Je to skutečný slovník staré ženy (cikánky). Autorka nevložila do úst Drany šroubovitá souvětí či cizí slova a přece dokázala vykreslit reálný život plný moudrosti.

Sympatická délka představení (hodina a čtvrt bez přestávky) tak ještě více umocňuje zážitek. Ve hře nejsou zbytečné odbočky od hlavní linie příběhu a velice komorní prostředí Ábíčka ještě více dodává na autenticitě.

Kouzelný příběh o životě, po kterém vlastně všichni toužíme, doporučuji všem. Nebojte se tématu, to je jen forma. Obsah zůstává stále stejný - Člověk nesmí litovat žádného dne, na to je život příliš krátký. A Luba Skořepová to ví.

La Sylphide/Napoli 3.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:22 | klm.007 |  Národní divadlo
Pro mne dnes naposled, ale ještě dvakrát se tato pohádka, tento klenot baletu objeví na scéně Národního divadla. Ač to tedy byla pro mne derniéra, v premiéře jsem viděl Michala Štípu v roli Jamese. Sice si to hned v úvodu pokazil, když sedíc v křesle, měl hlavu na druhé straně, takže mu Sylphida nemohla dát pusu a tak jej probudit, ale pak už to byl opět sympaťák James. Štípa, velmi přesvědčivě v pantomimě jednotlivá gesta frázoval, takže mu bylo skvěle rozumět. V tanci byly jeho kroky lehké, skoky vysoké a dlouhé (až musel mnohdy sbor uhýbat).

Stejně tak i Nikola Márová opět ukázala svou skvělou formu. Ať již to byla Sylphida "rozverná" či "nešťastná", Márová vždy měla ten pravý výraz. O skvělém tanci ani nemluvě.

Oba první sólisté tak nejen skvěle tančili, ale zcela srozumitelně i hráli, což se ne vždy tanečníkům daří.

Hvězdou večera však byla jako vždy je Nelly Danko, neboť její čarodějnice Madge má všechny správné pohádkově záporné atributy, aby byla děsivá. Její triumf v závěru hry je přímo extatický a Danko si jej spolu s diváky skvěle užívá.

Nela Čelišová v roli Effy byla stejná jako vždy (v tom dobrém slova smyslu). Její Effy je taková unylá panenka a tak se nelze Jamesovi divit, že dá přednost jiné. Zcela zajímavé však bylo absolutní "neladění" mezi Štípou a Čelišovou. Oba tanečnici totiž vedle sebe vypadali jako otec a dcera. Je to zajímavé, že zrovna v tomto případě to tak vypadalo, ačkoliv i ostatní Jamesové (Kročil, Katsapov) tančí s Čelišovou a tam je jejich snoubenecký stav vypadá reálně.

Jiří Waňka byl v roli Gurna roztomilý. Tato role mu velmi sedí. I on se dnes hodně roztančil, i jemu musel sbor uhýbat. Waňkovy kroky byly lehké, vysoké a pantomimě byl tak roztomile naivně komický.

Zcela úžasná byla Aya Watanabe, která byla ve své mini roli "První Sylpidy" tak překrásná, tak křehká a tanečně úžasná, až se člověk diví, co dělá ve sboru.

Mé poslední návštěvy oper v Národním divadle mne mile překvapila kvalita orchestru, který hrál jako vyměněný. Ovšem dnes to byl opět otřes a má kritika směřuje zejména k žesťové sekci…

V Napoli byl poněkud chladnější rozjezd, což se projevilo při potlescích po jednotlivých tanečních číslech. Nicméně, pak se to rozjelo a ověřené, spolehlivé kapacity: Mattia Mantellato, Zuzana Susová, Ondřej Novotný a Viktor Konvalinka celé Napoli pořádně rozpohybovali.

Jako tichá vzpomínka bylo prázdné místo vedle Miroslava Urbana vzadu u vozu, kde tam s ním vždy stál Radim Kafka.

Nebýt pak poněkud špatné synchronizace střelby v závěru, bylo by finále dokonalé.

Škoda, že bylo divadlo poloprázdné, i když byla vyhlášena 50% sleva. Tolik lidí volá po klasice (myšleno v širším slova smyslu) a pak nikdo nepřijde.

Toto představení jsem viděl 11x a za celou dobu uvádění ve Zlaté kapličce jsem na to poslal cca 40 kolegů, známých a příbuzných. Všichni byli absolutně spokojeni, což se o jiných baletních produkcích říct nedá.