Zcela jistě zajímavé a svou formou i obsahem neobvyklé představení se hraje na Nové scéně. Poněkud tajuplný název již před představením evokuje všeliké možnosti, kudy se příběh bude vyvíjet. Název tak to do určité míry diváka naladí ve smyslu "přání je otcem myšlenky". Do jaké míry se pak jeho představa střetne s děním na jevišti, je však otázkou. Ať tak či onak, jedno je jisté - nesmírně zajímavý text Elfriede Jelinek musí vyvolat reakci. Díky tedy Národním divadlu, že inscenuje tuto hru, neboť tohle tu ještě nebylo.
Je to přesně, jak se píše v programu, že autorka Elfride Jelinek je levicová feministka. Věřím tomu, že kategorii diváků "manžel šovinista" se to zřejmě líbit nebude. Na druhou stranu vdaná žena ve věku 40+ zde jistě najde ono pověstné nastavené zrcadlo. Ostatní diváci musí mít duši otevřenou a i když nemusí s autorkou souhlasit, její pohled na svět je skutečně zajímavý.
Text je to nesmírně náročný na pochopení. Je potřeba vysoká soustředěnost. Proto je skvělé, že režisér Michal Dočekal zvolil groteskní interpretaci, kdy herci hodně přehrávají, v pohybech jsou hodně stylizovaní a líčení je výrazné. Díky tomu, že se intelektuálně náročný text odlehčuje, je mnohem stravitelnější, aniž by a to je nejdůležitější, neztratil nic ze svého původního obsahu a sdělení tak je předáno zcela.
Scéna Martina Chocholouška, zejména továrna, působí svou úzkostí velmi kafkovsky a absurdní dialogy mnohdy připomínají Havlovy hry. Ponurá atmosféra scény je velmi dobře vyvedená a krom oné kafkovské nálady v mnohém připomíná film Ocelové město.
Ať již jsou kostýmy "svazácky uniformní" či bohatství deklarující kožichy, či jen prosté šaty se zástěrou a ondulací na hlavě komorné, kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková vynikajícím způsobem dotvořila celou hru. I živá hudba Miloše Orsona Štědroně byla správně industriální.
Kateřina Winterová v roli Nory je překvapivě tanečně a pohybově zdatná. Tato pohybová zdatnost je přímo předepsána autorkou a Winterová se toho přísně drží. I době, kdy netančí, chodí jako deformovaná profesionální baletka. Ve hře jsou i pěvecká čísla a i zde Winterová prokázala, že nejen dobře hraje a tančí (tarantella byla prostě skvělá), ale i zpívá. Winterová využila celé široké spektrum svého herectví, dokonale je proměnila ve skvělou Noru. Hlavní postava během hry prochází neustálými změnami, mění se její vnitřní napětí i vlastní charakter. Winterová nikdy nezaváhala, její Nora byla vždy 100% přesvědčivá. V mnohém tomu pomohl i Vladislav Beneš v roli Weyganga, který jako správný podnikatel neustále řešil "kapitál" a to tak, že by ihned mohl přednášet ekonomii na VŠE. Vtip je v tom, že by byli spokojeni jak marxisti, tak i keynesiánci. Winterová s Benešem vytvořili naprosto harmonizující pár. Jejich společná vystoupení tak patřila vždy k vrcholům představení.
Petr Motloch v roli dělnického předáka byl silně nalíčený, se silnou stylizací v pohybech a vypadal tak trochu jako z jiného světa a přitom tak dokonale sexisticky.
Igor Bareš v roli Helmera měl vděčný úkol. Přerod z dravého podnikatele na masochistického otroka a zpět byl vždy oceňován smíchem publika.
Vhodně obsazená, nikoliv však překvapivě, byla Zdena Hadrbolcová. Tato mnohostranná herečka je však často obsazována do rolí starostlivých žen, což poněkud omezuje její herecký rejstřík. Zdena Hadrbolcová zde v roli chůvy.
Naprosto dokonalá Jaromíra Mílová v roli paní Lindeové byla k nepoznání změněná. Silně stylizovaná postava jakési "pipky" byla vhodnou partnerkou pro Igora Bareše.
Zajímavou postavou byl i Luboš Veselý, který v roli tajemníka v mnohém připomínal Petra Čtvrtníčka v jeho komických eskapádách. Veselý v roli absolutně nezajímavé šedé myšky, našel směšnost takových lidí a z do jisté míry z pedantského, bez fantazie plnícího rozkazy, nudného úředníka vytvořil komickou postavu.
Za zmínku stojí i "bezejmenný sbor" z nichž alespoň v programu jsou uvedena tři jména: Eva Vrbková, Kateřina Petrová a Hana Igonda Ševčíková. Sbor dělnic zde není jen jakousi vatou, všechny dámy jsou zde důležitou součástí.
I když tady chválím a hru doporučuji, režiséru Michalovi Dočekalovi nepodařilo udržet kontinuální napětí vypravovaného příběhu. Po přestávce postupně začalo ubývat dramatické napětí, až se zcela vytratilo. Jednotlivé výstupy herců se změnily v komické výstupy, které byly vtipné, nápadité, ale příběh nijak neposouvaly. Díky tomu pak zcela vyšuměl závěr. Je to škoda, neboť hra svůj potenciál má a přístup režiséra byl v podstatě správný, byť se jednotlivé postavy postupně začaly podobat jako vejce vejci.