close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Král Lear 8.10.2010 v 19:00

17. října 2010 v 2:35 | klm.007 |  ABC
Na podobném principu inscenovaný jako Dočekalův Richard III. s Richardem Krajčem vypadá nová inscenace Krále Leara v divadle ABC. Král Lear velkolepě pojatý, však v cílové rovince ztrácí dech. Pár centimetrů před cílem.

Ačkoliv premiéra byla nedávno, šeptanda již funguje a tak divadlo bylo plné. Režisér Petr Svojtka zvolil, jak jsem výše naznačil, vlastně totožné inscenační prostředky, jako Michal Dočekal s Richardem III. ve Stavovském divadle. Posun do současnosti, moderní kostýmy s drobnými odkazy do historie. Moderní, technická hudba se skotskými motivy a části textu nazvučená mikrofony. Michaela Červenková (kostýmy), Martin Horáček (hudba). Kostýmy i hudba slouží hře. Zatímco kostýmy nenásilně dokreslují jednotlivé postavy, hudba zcela naplno útočí svou silou na diváky. Právě díky hudbě se příběh úspěšně dramatizuje, zrychluje tempo vyprávění a tvoří kompaktní formu celé inscenace.

Mimořádně vydařená scéna Ondřeje Nekvasila skvěle pracuje s prostorem. Zatímco běžných rekvizit je pomálu, hrají spíše kostýmy či velké závěsy, dělením scény na několik až téměř samostatných jevišť vytváří skvělý čas a prostor, který režisér plně využívá a skládá je jako Lego. Máme zde otvor v orchestřišti, hlavní jeviště, zadní jeviště, jakési patro nad jevištěm a ještě jedno nad ním. Je překvapivé, že se tohle vše do divadla vešlo a přitom působí hra velmi vzdušně, jakoby prostor nebyl nijak omezen.

Je však jasné, že tohle vše jsou "jen" podpůrné prostředky. Hlavní slovo mají herci. Je všeobecně známo, že herec hrajícího Leara by měl být co nejstarší, neboť divák potřebuje litovat starce a nikoliv muže v nejlepších letech. Na druhou stranu je zde fyzická náročnost postavy, takže zcela starý herec to hrát nemůže. Musí se najít určitý kompromis.

Jan Vlasák, ačkoliv již v důchodovém věku, je stále dost silný muž. Nelze jej tedy litovat jako starého, bezbranného muže. Vlasák plný síly, stejně tak staví i Leara. Na začátku hry, když má projev, působí jako silný vládce, který má vše pod kontrolou. Jeho abdikace je tak vlastně překvapením. Learova postupná destrukce je skutečně nenápadná. Nejprve bojuje jako skutečný muž (král), ale nakonec jej síly přece jen opouštějí. Rozpad osobnosti je tak nenápadný a pozvolný.

Hlavní postava vedlejšího příběhu - hrabě z Glostru - v podání Vladimíra Čecha je postavou obdobnou. Opět je to starý muž, který nedopadne dobře. Postavu hraběte lze rozdělit do dvou etap: hrabě vidící a hrabě slepý. Glostr vidící, to je obvyklá Čechova šablona kultivovaného muže, který sametovým hlasem a spisovným jazykem, většinou dost staticky, poučuje druhé, což působí poněkud nudně. Ovšem slepý Glostr, to je skvělý kousek Vladimíra Čecha, který tak vytvořil postavu zmrzačeného starce, které ztratil veškerou sílu (fyzickou i psychickou).

Cordelie, Learova nejmladší dcera to má snadné. Postačí, když je mladá a milá. Víc postava nemá k dispozici a tak Máša Málková měla jednoduchou roli. Naturelu odpovídající role nejstarší Learovy dcery Goneril v podání Veroniky Gajerové, tak do jisté míry usnadnila i interpretaci této postavy. Gajerová, dominantní a panovačná s notnou dávkou cynismu, se svou nezaměnitelnou dikcí, dělá z Goneril nejzápornější postavu celé hry. Gajerové postačí povytáhnout obočí a z Goneril běhá mráz po zádech. O to těžší to měla prostřední Learova dcera Regan v podání Barbory Lukešové. Regan je také veskrze zápornou postavou, ale jak se odlišit od Goneril? Lukešová tedy zvolila jemnější chování i intonaci. Na první pohled je Regan docela sympatická postava, ovšem postupně se vybarvuje ve stejných barvách jako Goneril. Lukešové vnitřní projev je hlavním prostředkem k vykreslení postavy, na rozdíl od Gajerové, která se více prezentuje vnějšími faktory.

Mohutný Jiří Schwarz v roli vévody z Cornwallu, byl skvělým partnerem své manželce Regan. Lukešová vykreslila Regan jako konstitučně drobnou a na první pohled slabou ženu, která se ale mohla opřít o svého silného muže. Oba herci vytvořili skvělý pár, na kterém bylo vidět, že jejich manželství našlo naplnění - ovšem jen do jistého okamžiku, než se vše začalo hroutit.

Jan Szymik v roli vévody z Albany byl submisivní manžel Goneril. Gajerová ve své dominantní roli nedovolila, aby se Jan Szymik jakkoliv projevil, což se nakonec ukázalo jako skvělý tah, protože v závěru hry tak mohl vévoda z Albany povstat z popela jako Fénix a prokázat své kvality.

V první polovině nenápadná postava Glostrova syna Edgara, měla ve druhé části víc a víc prostoru a z nenápadné postavy, která prošla i vnitřním zhroucením, vyrostl silný sebevědomý muž. Postava, která v sobě skrývá příležitost pro mladého herce a Viktor Dvořák toho plně využil.

To Vasil Fridrich je jiná káva. Tento herec vnitřního prožitku, nepotřebuje velká gesta, stačí mu na scéně prostě jen být. Glostrův levoboček Edmund tak získává děsivou auru. Dvořák, který vypadá drobněji než Fridrich, má ve svém nevlastním bratru silného soupeře. Fridrich buduje svou postavu zvolna, má na to čas. Jedna intrika za druhou, pomalu utahuje smyčku. Edmud je vděčná postava a Fridrich v ní byl skvělý.

Roztomilá postava Gonerilina sluhy Oswalda měla na počátku hry větší prostor, postupně místa ubývalo. To správné erotické jiskření mezi Goneril a Oswaldem bylo sympatickým kořením hry. Martin Písařík ve své obvyklé roli. Mladý, hezký, jednoduchý - to je Oswald.

Jako z jiného světa působil Radim Kalvoda v roli Šaška. Nejsoučasnější postava celé hry. Byl tak jiný a pohotově vtipný, že na první pohled do hry vůbec nezapadal. Jenže - jedná se o postavu šaška. Ten komentuje dění z odstupu, nezúčastněně, aby mu nakonec stejně nakopali zadek. Kalvoda tak přesně našel tu cestu, aby jeho šašek nebyl trapný a "šaškovsky řečená pravda" mohla jako šíp zasáhnout diváky.

Zajímavou postavou byl Šlechtic. Tato postava s berlí a jedním slepým okem, procházela hrou a stejně jako Šašek působila, že je z jiného světa. Tato nejcivilněji hraná postava v podání Stanislava Lehkého dávala po celou dobu naději, že se vše v dobré obrátí. Bohužel, pohádka se nekonala.

Sympatický byl nápad s Learovými dcerami osmiletými. Každý rodič vzpomíná na své děti. Na své nevinné děti, když byly ještě malé. Lear, kdykoliv vzpomínal na své malé dcerky, vypadal tak lidsky. Hře to rozhodně pomohlo.

Ač by se dal příběh ještě zkrátit, popřípadě tempo vyprávění zrychlit, ony dvě hodiny a čtyřicet minut utekly jako voda. Vlastně kromě závěru je to povedené představení. V závěru, když se totiž hromadí mrtvola za mrtvolou, chybí tolik potřebná katarze. Prostě všichni umřeli, takže je konec, máme to za sebou a hercům za jejich výkony zatleskáme. Celému tomu skvělému vyprávění prostě chyběla pořádná tečka.

Asi to nejlépe vystihl mladý muž sedící přede mnou. S každou další mrtvolou se víc a víc smál, aby pak své přítelkyni pošeptal: "To je jako v Cimrmanovi." I seniorský pár sedící poblíž prožil během druhé půle pravou manželskou hádku. Pánovi se to nelíbilo, chtěl odejít, ale manželka se mu to snažila rozmluvit, protože seděli uprostřed. Každopádně se to manželce nakonec podařilo, pán vydržel až do konce, ale netleskal.

Král Lear v Městských divadlech pražských je za poslední roky největší, nejvýpravnější a nejefektnější představení. Škoda slabého závěru. Rozhodně to však stojí za vidění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama