Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Listopad 2010

Komunismus 21.11.2010 v 19:30

23. listopadu 2010 v 0:35 | klm007 |  Divadlo v Celetné
Není moc inscenací, které přilákají i diváky, kteří normálně do divadla nechodí. Hře Komunismus se to povedlo. Kdo chodí často do divadla tak si všímá brzy i detailů. Stačí se postavit k hlavnímu vchodu, a když se každý druhý divák ptá, kde je šatna, je to jasné. Také bylo zajímavé, že na představení přicházely celé rodiny a nebyl to Sluha dvou pánů… Ikdyž jedna rodina chtěla o přestávce jít domů, domnívajíc se, že je konec. S představením byli spokojeni, to bylo z jich hovoru poznat, ale asi jim to stačilo. Bystrá šatnářka je však včas upozornila, na jejich omyl.

Když se otevřela opona, dýchla na mne osmdesátá léta. Nikoliv jen díky zařízením panelákového bytu, kde se děj odehrává, ale postavou Aleny. Marcela Holubcová v roli Aleny vypadala jako moje spolužačka právě v těch osmdesátých. Alena je skutečně zajímavá postava. Mladá maminka, která má 19. letého syna. Na první pohled to vypadá dost nepatřičně, ale když si člověk uvědomí, že je rok 1984, tak je to přesné. To byla éra mladých maminek. Marcela Holubcová dokázala Alenu skvěle vystavět. Lehká v komických polohách a neuvěřitelně lidská v těch tragických. Holubcová se vzdala efektních hysterických výjevů, ke kterým to v závěru hry svádělo. Manželská hádka se tak stala komorní a hlubší. Alena díky své lidskosti, oproštěná od hysterie, se tak lehce stala rolí hlavní. Již nás nezajímá její manžel Michal, ten se vedle své ženy stává jen jakýmsi katalyzátorem. To Alena je ta, o kterou tu běží. Marcela Holubcová však po celou dobu drží Alenu zpátky. Odolala pokušení přehrát Jakuba Špalka a tím její submisivní postava zvítězila na celé čáře.

Postava hlavního hrdiny Michala v podání Jakuba Špalka má očekávaný vývoj. Tedy, nemyslím, že by bylo až tak jasné, co se stane, jako spíše je cítit obvyklý dramatický oblouk. Ale to vůbec nevadí. I Špalek je zábavný v komických situacích a stejně i v dramatických situacích dokáže dojmout. Podstatné je, že Michal je vnímán velmi rozporuplně. Postava to není černobílá a Špalek ji tak přesně vede. Lehkost mysli střídá upocenost malosti a komika tragédii. Super.

Viktor, syn hlavních postav, je spíš jen doplňkem k vytvoření úplné rodiny. Nelze hovořit o zásadních sděleních, tak jak je to u jeho otce a matky. Přesto Matouš Ruml velmi dobře a vhodně zapadá do celé rodiny, která se tak stává typickou, tuctovou, ale přece jen specifickou. Nicméně i Rumlova zásadní chvíle přijde a to v jeho posledním výstupu, což je vlastně závěr hry. Z té vyslovené bezmoci a očekávané prázdnoty běhá mráz po zádech.

Příslušník StB, v programu psaný jako Muž, je takovou postavou v pozadí. Představitel postavy, Lukáš Jůza vytvořil estébáka s nečekaně lidskými rysy. Obvykle jsou tyto postavy vystaveny buď jako zrůdy anebo podivné existence. Jůza, vystupující jako mladý ambiciózní muž, mladší než Špalek, mohl vytvořit skutečně nebezpečnou postavu. Pohledný Muž, držící se v temperamentu dost zpět se vůbec nezdá nebezpečný. Pro diváky je to docela sympaťák, snadno se nechají zmást milou tváří. Muž je vnímán spíše jako postava ideologicky angažovaná, než skutečně nebezpečná. Ovšem, jak se později ukáže, byl to omyl. Muž je nebezpečným estébákem. Muž, vystavěný proti obvyklému typu, tak dává Jůzovi docela velký prostor, jak svou (zejména) vnitřní sílu šířit silnými pulzy do okolí.

Tomáš Karger ve své obvyklé roli jakýchsi ztroskotanců a familiérních strejců. Karger drží svou obvyklou linku, nemá moc příležitostí pro budování postavy. Je to typická šablona, ovšem pro hru vhodně nastavená a přirozeně tam patřící.

První část hry má skvělý rytmus, je to vynikající konverzační komedie. Ani minuta nevyzní naprázdno, smích se objevuje téměř v pravidelných intervalech. Část druhá v kanceláři StB však nabírá na pomalosti. Zejména začátek je zbytečně popisný, hra ztrácí rytmus, aby jej pak ke konci opět pomalu nabírala. Těsně před přestávkou to už opět správně šlape. Po přestávce se rozplétá zápletka, to už moc času není, takže závěr přišel poměrně rychle. Ovšem i zde se občas našly nějaké zbytečnosti.

Pokud zde hovořím o zpomalení hry či zbytečnostech, mám na mysli zbytečně detailně popisované věci a události, které se v té době děly. To je vhodné pro studenty, kteří tu dobu neznali. My pamětníci to tak polopaticky nepotřebujeme. Viliam Klimáček mohl napsat dvě varianty této hry pro pamětníky kratší a pro "novou generaci" obsáhlejší.

Hru tak lze v první řadě doporučit studentům. Velmi dobře totiž vykresluje dobu minulou a svým dějem může vyvolat množství otázek , směřovaných vůči svým rodičům či pedagogům. Přesto i běžný občan má nad čím přemýšlet. Je to skutečně dobrá hra, doporučuji všem.

Armagedon na Grbu 20.11.2010 v 19:00

23. listopadu 2010 v 0:28 | klm007 |  Hostující soubory
Vlastně to byl takový obyčejný příběh. Takových, které najdeme v každém druhém divadle. Hlavní hrdina propadne alkoholu a touto svou závislostí obtěžuje a ovlivňuje své okolí. Proto je pro hru životně důležité, aby se inscenace ujal režisér, který nejen že má vizi, ale také ji dokáže patřičně uvést v život. Režiséru Dodo Gombárovi se to podařilo.

Městské divadlo Zlín v Divadle pod Palmovkou hostovalo pro skupinku nadšenců. Skutečně, hlediště divadla bylo poloprázdné a zbytek zaplnili lidé od divadla. Také to tam vypadalo jako na sjezdu spolužáků. Ačkoliv by se kultura neměla poměřovat penězi, byl to zcela jistě drahý výlet do Prahy. Nutno však podotknout, že inscenace byla naprosto úžasná a je jen škoda, že nenašla v Praze své diváky.

Scéna Marka Šafárika překvapila. Po dlouhé době byla scéna velmi realistická. To v poslední době nebývá zvykem. Vše se dělá v jakýchsi náznacích, takže tohle bylo velmi sympatické a osvěžující. Dvůr domu s harampádím a blikající lampou veřejného osvětlení v pozadí udělal velmi konkrétní představu o místu děje. I kostýmy Hany Knotkové velice dobře popisovaly děj. Byly velmi realistické a u andělů odpovídaly zaběhnuté představě o nich. Hudba Davida Rottera dokreslovala atmosféru či ji úspěšně dramatizovala.

V takto jasně načrtnutých reáliích byla alkoholička Žena v podání Jany Tomečkové jako doma. Neupravená s typickými tepláky a vytahaným svetrem Tomečková vytvořila naprosto přesvědčivou postavu ztroskotance. Každý pohyb, každé gesto bylo naprosto přesné a dokonalé. Ani jednou jsem neměl pocit, že sleduji herečku. Vždy jsem viděl opravdovou ženu alkoholičku, takovou tu mátohu, co se běžně potkává v centru Prahy a nejen tam.

Helena Čermáková v roli Anděla měla téměř neustále "obličejovou masku s dokonalým úsměvem", k tomu pomalé rozvážné pohyby a výraznou dikci. Přesto dokázala být neandělsky tvrdá, nepříjemná a snad i nebezpečná. Čermáková postavu Anděla povýšila na důležitou postavu, ač by se mohl anděl považovat za poněkud amorfní či nudnou postavu. Zatímco v první části se Anděl jen občas dostane ke slovu, po přestávce se tedy dějí věci! Velmi dobře napsaná postava (autor hry Rudolf Sloboda) Anděla tak zcela nezvykle nastoluje otázku, zda Nebe je to pravé ořechové. A na těchto pochybnostech je do značné míry podepsána právě Helena Čermáková.

Třetí výraznou ženskou postavou je vnučka hlavní hrdinky, která je však napsána a hrána typicky jako "pubertální vopruz". Ovšem kyselé ksichty, bagatelizování důležitého a zbožňování bezvýznamného, specifický slovník, to vše je typické pro postavu pubertální dívky. Nic překvapivého, každopádně Michaela Doleželová hrála skvěle a vtipně.

Za zmínku stojí také syn hlavní hrdinky Artur, kterého hraje Gustav Řezníček. Postava je to nesmírně zajímavá, mnohovrstevnatá a taktéž velmi plastická. Artur donkichotsky bojuje s matčiným alkoholismem. Bezradnost a bezvýchodnost situace tak umožňuje Řezníčkovi, aby vytvořil postavu, která je velmi lidská, neboť jeho slabost, je prostě ze života. Artur, spolu se svou dcerou, se jako v časové smyčce pohybuje kolem své matky/babičky a ne a ne najít řešení problému.

Ostatní postavy jsou spíše menší, dokreslují atmosféru a jsou vynikajícími spoluhráči hlavní hrdinky. Režisér si dal neuvěřitelnou práci s pojetím této hry, která je tak vyšperkována nejen různými symboly, ale také skvělými divadelními nápady, které stále a stále překvapují. Vytvoření naprosto úžasného vnitřního světa opilcova, považuji za dokonale zvládnuté režisérské řemeslo.
Dodo Gombár vytvořil nezapomenutelnou inscenaci, kterou doporučuji všem - otázkou však zůstává, zda bude ještě příležitost ji vidět.

Svěcení jara 14.11.2010 v 15:00

20. listopadu 2010 v 0:24 | klm007 |  Národní divadlo
Premiéra nepremiérových kusů je novinkou v repertoáru baletu Národního divadla. Komponovaný pořad s choreografiemi Petra Zusky tak přináší celkem pět různých věcí, které však již viděli jinde a dříve jiní, než my v Národním divadle. Ale to nijak nevadí. Je spíše na škodu, že je toto představení prezentováno jako levné a vlastně až téměř náhrada za jiné, drahé kusy. O tom, že by Národní divadlo mělo šetřit, není pochyb, ale snižovat takto svůj umělecký standard rozhodně není výhrou. Kdyby se udělala jen jedna premiéra za sezónu, místo dvou, tak by to jistě nevadilo. Takto je Svěcení jara degradováno do role náhradníka. Ale opravdu je to tak?

1. symfonie D-dur Gustava Mahlera byla překvapivá zejména, co se týče Zuskova pohybového slovníku. Zuska tentokrát vynechal svůj tolik typický taneční slovník (ten lze v čisté formě vidět u následujících třech kusů) a zvolil tolik oblíbený způsob moderny na bázi klasických tanečních prvků. Samozřejmě, nejedná se vyloženě o čistě klasické prvky, nicméně z globálního pohledu na Zuskova díla, lze tento kus za klasický označit. Skvělá hudba a velmi sympatická choreografie plná rychlosti i lehkosti přináší estetický zážitek. Z dramaturgického hlediska je trochu na škodu, že hlavní pár Nikola Márová a Michal Štípa mají natolik omezený prostor, že splývají se sborem. Pokud by neměli odlišný kostým, stali by se jedním z párů sboru. To ovšem nijak nesnižuje celkové vyznění. Sbor vytváří atmosféru estetické podívané, ozdobené jako třešničkou na dortu Štípou a Márovou. Vytknout by se snad dala ne příliš povedená synchronizace tanečníků a tanečnic, kdykoliv se netančili v páru. Partneřině se zřejmě při trénincích věnovala větší pozornost.

Pseudoklasickou atmosféru dokreslují kostýmy Romana Šolce. I svícení přidalo mnohé body k úspěchu - světelný design Petr Zuska a Pavel Kremlík.

První část večera tak jednoznačně ukázala, že i kdyby vše ostatní se nepovedlo, kvůli tomuto kousku stojí za to navštívit představení.

Mahlerova symfonie je ovšem docela krátká a tak přestávka po tomto kusu byla poněkud překvapivá a (pro diváky) zbytečná.

Následující tři kusy jsem již viděl na nějakém tom Gala v minulosti, takže to byla spíš připomínka dávno zapomenutého.

Déjà vu patří do kategorie úsměvných choreografií Petra Zusky. A ačkoliv to není zcela komedie, vidět Alexandra Katsapova na špičkách, mnohé diváky rozesmálo. Déjà vu je sympatickým kouskem pro pousmání, kdy diváci mohou vidět své oblíbené tanečníky Alexandra Katsapova a Adélu Pollertovou. Ovšem nic překvapivého a mimořádného choreografie tanečníkům a divákům nenabízí.

Lidovkami nelze nic zkazit. Lyrická na hudbu rusínských a slovenských lidových balad přináší jakési vnitřní zklidnění a hlubší prožitek. Pro Zuzanu Susovou, která dokáže velmi zřetelně a čistě zahrát vnitřní pocity "hlavní hrdinky", je Lyrická jako dělaná. S Petrem Zuskou jsou skvělý pár a Lyrická je tak jedinou choreografií večera, která se noří hlouběji pod povrch lidské slupky.

Empty Title, jako by uteklo z amatérských Miniatur. Baletní tango, které má do skutečného tanga daleko, je přerušováno "hlasem z reproduktoru", který zcela nepochopitelně hovoří anglicky. A protože to byl poslední kus před další přestávkou, o přestávce jsem zaslechl několik stížností (zejména seniorů, že nerozuměli angličtině). Empty Title nepřináší ani vnitřní prožitek, ani vnější podívanou. Zbytečná práce pro Nikolu Márovou a Michala Štípu.

Stravinského Svěcení jara má svou pověst a Petr Zuska se jí pevně držel. Uprostřed scény je postaven jakýsi totem, na něm je propletenec lidských těl, který se postupně rozmotává a tanečníci svým tancem dokreslují hudbu. Ačkoliv je v této choreografii hlavní pár - Viktor Konvalinka a Kristýna Němečková, i oni jsou pevnou součásti sboru. Kristýna Němečková zcela splývá s davem, Viktor Konvalinka se svým sebevědomě vystavěným charismatem, vystupuje z davu, zazáří a opět mizí v chuchvalci těl. Přesto celá Zuskova choreografie není postavena na sólistech, ale na velkých skupinových scénách "tance kolem totemu".

Petr Zuska nepřekročil původní smysl Nižinského choreografie, rezignoval na cokoliv nového, takže jaro se i nyní světilo. Nebyli to pohané, ale i tak byla síla totemu dominantní. Ovšem na druhou stranu Zuska postavil takovou choreografii, která velmi dobře vykreslila Stravinského hudbu a diváci tak nebyli od hudby odváděni někam nesmyslně pryč.

Zuska vytvořil jakýsi hudební klip dotvářející hudbu, která se tak stala hlavní dominantou Svěcení jara. Na hudbu nezapomene nikdo, na tanec někdo.

Závěrečný potlesk tak patřil Stravinskému a orchestru, který se z takových 90% zasloužil o úspěch. Proto je škoda, že hudba byla ze záznamu. Tleskat neviditelným hudebníkům je tak poněkud schizofrenní.

Petr Zuska toho již tolik v Národním divadle předvedl, že jeho každý další kousek je již jen potvrzením předešlého. Nic nového se čekat nedá. Stejné variace, stejné kroky. "Židle a stůl, baletu půl", říkají kritikové. I dnes byly židle (v Empty Title). Proto je Svěcení jara, jako celek, jen průměrným představením, které se nestane nikdy hitem. A přitom Zuskovy choreografie na Mahlerovu a Stravinského hudbu jsou dívatelné. Ale všeho moc škodí a choreografií Petra Zusky je už v Národním divadle za jeho šéfování prostě moc.

Vy, kdo máte program, koukněte na stranu 12-13. Umístit fotografii primabaleríny a částečně i prvního tanečníka do programu tak, že z jejich těl zbyly jen ruce, neboť vše ostatní je zašito ve hřbetu programu, může udělat jen dileten!

Julie, ty jsi kouzelná!

19. listopadu 2010 v 23:59 | klm007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Mnoho let stará inscenace, která je plná vtipných dialogů v prověřeném obsazení. Další z fidlovačských párů Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer. Tito dva herci jsou na jevišti jako skuteční manželé. Už toho tolik nahráli, že ani hrát nemusí. Jsou také hlavní tahouny celé hry. Zejména Eliška Balzerová se svými (sebe)ironickými poznámkami ohledně věku a talentu vyvolávala bouře smíchu.

Bohužel tento typ postav přitahuje "zájezdové" publikum. Výlet do Prahy spojený s návštěvou divadla, mění klasické představení v kabaretní estrádu. Diváci na sebe pokřikují (jeden autobus obsadí několik řad), neboť si musí sdělovat dojmy a také nemůže chybět komentování všeho co se děje, neboť tak se to doma u televize dělá.

Čili závěrem jen konstatuji: "Tuto komedii navštivte jen tehdy, pokud vám nebudou vadit ostatní diváci, kteří se v divadle neumí chovat."

Stvoření světa a jiné 10.11.2010 v 19:30

19. listopadu 2010 v 23:56 | klm007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Se známými na Stvoření světa. Opět se potvrdilo, co jsem zaznamenal již prvně. Vynikající hra, která je skvěle zpracovaná. Juraj Deák zvolil klasickou interpretaci s Bohem, Rájem a všemi těmi postavami. Příběh plyne hladce po slovech, nenutí diváka přemýšlet nad tou či onou inscenační vymyšleností a plně se může soustředit na text. Skvělá komedie postupně tuhne a v závěru trochu mrazí.

Divadlo bylo tentokrát plné studentů, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že studenti jsou nadšení. Snad byli nadšení nejen z komické formy, ale i obsahu, přesahující hranice běžné komedie.

Toto představení rozhodně doporučuji všem těm, kdo se rádi smějí a přitom se rádi zamyslí nad zajímavými myšlenkami.

Jedinou výtku mám a to je scéna incestu, neboť dnes to byl jen takový chuchvalec těl, zatímco po premiéře jsem viděl skvělou choreografii. Prosím, vraťte ji zpět!

Zámek 2.11.2010 v 19:00

19. listopadu 2010 v 23:53 | klm007 |  Divadlo na Vinohradech
Režisérce Natálii Deákové se podařil bravurní kousek. Poněkud těžkou četbu Kafkova Zámku změnit na příjemnou divadelní hru. Velký díl na tom má pochopitelně i Jan Vedral, který knihu dramatizoval.

Jednoduchá scéna, využívající velké plochy téměř filmových pláten ke hře světel a stínů velice dobře vytvářející ponurou atmosféru příběhu. Myslím, že takto vytvořená scéna Lukáše Kuchinky o hodně zvyšuje kvalitu inscenace. Nutnou ponurost příběhu ještě dodává svícení, které je velmi malé a na divadlo ne moc obvyklé. Zatímco běžně je scéna osvícena, někdy až přesvícena, zde se šetří každým fotonem. Na druhou stranu tato temnota a jak vizuální, tak i obsahová navozují v mnohém spací náladu. Otevřená mysl divákova je proto víc než nutná. Viděl jsem v publiku docela dost unavených diváků, kteří dřímali, šustili či se jinak zabavovali. Divadlo na Vinohradech má prostě pořád punc odpočinkového komediálního divadla. Jak to trefně shrnula paní uvaděčka: "Je to pěkné, ale lidi se chtějí bavit." Přesto však tuto hru doporučuji.

Ač by se mohlo zdát, že vše stojí a padá na hlavním hrdinovi K. v podání Jiřího Dvořáka, není tomu tak. Není obvyklé, aby všichni herci a v mnohdy skutečně malých rolích dokonale vytvářeli nejen požadovanou atmosféru, ale své postavy vytvořili zcela plasticky. Díky této konzistenci se příběh vypráví lehce, klipovitost vyprávění navozuje filmařské řemeslo. Příběh koukatelný a to i v okamžicích, kdy se čas vyprávění děsivě vleče. Pokud by se vyprávělo obvyklou metodou dlouhých obrazů, nedalo by se na Zámek dívat.

Jiří Dvořák vytvořil postavu K. jako velmi svěží a plnou energie - tak totiž působí navenek. Ovšem uvnitř je K. velmi nejistý a snad i slabý. Dvořák dokonale míchá obě stránky své postavy, takže závěrečné ovace publika byly rozhodně zasloužené.

Jana Stryková v roli Frídy se velkolepě uvedla na své nové domovské scéně. O přestávce se hodně ve frontě na občerstvení o této herečce hovořilo. Neuvěřitelné charisma, dělá z této ženy velkou osobnost, takže jí přeji velké divadelní role, protože kdykoliv jsem ji viděl na jevišti, byla to lahůdka.

O ostatních nemá cenu psát. Jak jsem již výše naznačil, nebylo zde malých rolí a nebylo špatného herce.

Vřele tedy doporučuji toto představení, které je opravdu povedené a přál bych mu hodně repríz.

Merlin: Zrození 1.11.2010 v 19:00

19. listopadu 2010 v 22:28 | klm007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Dnes jsem si připadal jako bych byl na dovolené v cizí zemi, neznaje místní jazyk zašel do divadla a tam sledoval hru jen na základě formy, nikoliv obsahu.

Tak jsem se dnes cítil i já. Téměř čtyřhodinové představení jsem nepochopil. S klidným svědomím napíšu, že jsem poslouchal, snažil se vnímat, ale vůbec, ale vůbec jsem nenašel žádnou spojitost mezi slovem a obrazem.

Jisté je jedno, o přestávce jsem už dlouho neviděl takový úprk z divadla jako dnes. Poloprázdné divadlo se o přestávce zmenšilo o další polovinu.

Jednu věc však nelze upřít, inscenace je plná skvělých nápadů, celý ansámbl hraje jako o život. Na každého herce přijde řada a on si odehraje svých hvězdných deset minut. Ale to je bohužel málo. Závěr byl pro mne vysvobozením a jen mne tak napadlo, jak se asi má ekonom divadla, když ví, že tato hra je propadák a druhý díl má premiéru za pár dní.

Zřejmě to dopadne jako s Vojckem na Vinohradech, posbírá všechny možné ceny, ale diváci nejen že nebudou chodit, ale ti co přijdou, nevydrží do konce.

Ale abych byl spravedlivý. Neobyčejné charisma Csongora Kassaiho dodalo představení velkou sílu. Je to úžasný herec. K nepoznání proměněný Milan Kačmarčík, který se v rolích Klauna a Sira Lamoraka neuvěřitelně realizoval. Ovšem všechny pány do kapsy strčily dámy. Petra Hřebíčková v roli Královny Ginevry se na docela malém prostoru neuvěřitelně měnila - od milé a přítulné až po chladnou a nebezpečnou. Kristýna Frejová v kalhotové roli Lancelota z Jezera byla sympaticky dekadentní a Zuzana Onufráková také v mužské roli Mordreda byla děsivě nebezpečná. Frejová a Onufráková jsou rozhodně hvězdami představení. Pokud bych se ještě někdy vybičoval navštívit toto představení, tak rozhodně kvůli nim.

Pokud je tohle směr, kam se divadlo pod novým vedením má ubírat, tak to asi nebude ta nejvhodnější volba. Režisér Dodo Gombár myslel spíše víc na umění než na diváky…

Čtyři hodiny je opravdu hodně. Inscenátoři zřejmě neznají starý aforismus o Wágnerových operách: "Sledovat čtyři hodiny hádající se bohy, kvůli dvaceti minutám nezapomenutelných melodií..."

Tattoo 30.10.2010 v 19:30

19. listopadu 2010 v 22:22 | klm007 |  Divadlo v Celetné
Skvělá hra, skvělí herci i hudba však byla pohřbena velice špatnou režií, která celek rozkouskovala na jednotlivé obrazy a tím zcela zrušila celistvost hry.

Intelektuálně velmi přitažlivá hra o (post)moderním pohledu na umění, na tvorbu i prodej (pseudo)uměleckých děl, kdy ani tak nezáleží, co se prodá, spíš kdo to prodá. Provokativní text nese jména autorů: Igor Bauersima a Réjane Desvignes. Ten text je skutečně velmi dobrý. Obsahuje jednak patřičnou syrovost, dost sarkasmu i černého humoru a přitom odkrývá pozadí "uměleckého světa".

Tomáš Stolařík v roli Freda a Martina Prášilová jako Lea jsou poněkud submisivním párem, který než aby vytvářel příběh, spíše jen uvozuje situace a nastoluje pozadí a atmosféru. Oba herci hrají na stejnou notu, tvoří tak ucelený pár, což zejména v jejich vzájemných sporech a hádkách vyznívá velmi realisticky.

Olga Ženíšková v roli Naomi, tedy jakési dámy velkého světa, afektované a hysterické obchodnice s uměním ve svém prvním výstupu působila velmi nepřirozeně, neboť na rozdíl od Tomáše Stolaříka a Martiny Prášilové hodně přehrávala. V jejích dalších výstupech se však objasnilo, proč Ženíšková svou roli takto pojala a díky tomu její hvězda po celou dobu představení jen stoupala. Tato skvěle napsaná role dovolila herečce vystavět postavu Naomi od malé bezvýznamné postavy až k postavě téměř hlavní. Zejména pak v druhé půli představení byla Ženíšková skvělá.

I Alex Michala Kerna byl zajímavou postavou. Kern, opět hrající svými "kukadly", vynikajícím způsobem vytvořil postavu "druhého plánu". Vlastně nikdy nebyl tím hlavním na scéně, každopádně Alex však byl nepostradatelným v budování situací, zejména ve spojení s postavou Tigera.

Potetovaná postava Tigera byla postavou hlavní. Lukáš Langmajer skvěle využil jak své výšky, tak i gest či modulace hlasu a z Tigera stvořil opravdového současného (pseudo)umělce, tak jak si jej asi většina z nás představuje. Dnešní umění je opravdu spíš o formě než obsahu. Langmajerův každý výstup byl balzámem na duši. Vynikající charisma udělalo z postavy Tigera skutečnou osobnost. Tiger a Naomi či Tiger a Alex anebo dokonce Tiger a Naomi a Alex, to byly ty scény, na které se hned tak nezapomene.

Vynikající hudba Vladimíra Franze, zejména v druhé polovině představení, dokázala skvěle navodit napětí či tempo.

I scéna Karla Špindlera stávající ze stěn z beden od piva či koly vytvářela poněkud abstraktní scénu, která však velmi dobře dokreslovala atmosféru hry.

Chválím, chválím a přitom výsledný efekt skutečně hrozný. Nechápu, proč režisér Jakub Zindulka dopustil realizovat tak složité přestavby. Jak jsem psal výše, scéna je fakticky abstraktní, takže z abstraktního pokoje č. 1, vytvářet neúměrně dlouhou a složitou přestavbou abstraktní pokoj č. 2, přičemž čekáním na další pokračování hry, vyprchá pracně a skvěle vybudované napětí, je neomluvitelnou chybou, která hru pohřbívá.

Po představení jsem se ptal známých, jaký byl vztah Freda a Tigera, ale to nikdo nevěděl. Budu rád, když mi to tu někdo napíše. Bohužel se stala ještě jedna, skoro až trapná, věc. Po představení jsem si postěžoval, že nebyl dobře zvládnutý konec hry. Po poslední větě Naomi padne na jeviště tma a diváci začali tleskat. Tak nějak jsme všichni vytušili konec představení. Když se pak znovu na scéně rozsvítilo, nekonala se klaněčka herců, ale opět se zapnula filmová projekce a proběhl krátký rozhovor mezi Fredem a Leou. Jelikož takových projekcí bylo v představení dost, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval, protože obraz byl jako vždy rozmazaný a hercům moc rozumět nebylo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po představení zjistil, že v těch posledních videozáběrech došlo k rozuzlení zápletky… škoda.

Představení díky své fragmentaci tak zřejmě nebude nikdy úspěšným titulem. Škoda.

Lakomec 23.10.2010 v 19:00

19. listopadu 2010 v 22:16 | klm007 |  Na cestách za divadlem
Ani titul, ani divadlo, ani slavný herec mne nepřinutil opustit pohodlné hlavní město a vydat se do Liberce, ale režisér, který je natolik imaginativní, že se cesta za kulturou vyplatí.

Zatímco u mnohých režií není práce režiséra ani poznat a divák tam může mít pocit, že režisér si jen vymyslí, kdo přijde zprava a kdo zleva u režie Daniela Špinara není pochyb o tom, že v Lakomci odvedl kus práce. Do detailů vyvedená koncepce, rekvizity, gagy, kostýmy i hudba to vše lze najít v Lakomci, který měl nedávno premiéru v Divadle Františka Xavera Šaldy v Liberci.

Liberecký Lakomec je taková Addamsova rodina v době reálného socialismu. Scéna se skříněmi na zámek a kostýmy jako ze socialistických filmů (někdy jsem měl pocit, že tu hrůzu jsem taky někdy nosil), drží pevnou linii příběhu. Vysoká kostýmní stylizace udržuje skvěle formu inscenace po celou dobu. Masky, které mění herce k nepoznání, opravdu působí jako z Addamsovy rodiny. Tato pevně a srozumitelně daná forma tak dodává celé hře další body navíc. Mnohé inscenace totiž příběh zasazují do hluboké historie či aktuální současnosti anebo do jakéhosi bezčasí. Scéna Iva Němcová, kostýmy Linda Boráros.

Harpagon v podání Martina Polácha je víc bezdomovec, než lakomec. Harpagon totiž tak moc škudlí, až se to projevuje na jeho zevnějšku. Nevím jak v první řadě, ale já měl na balkonu pocit, že musí prostě smrdět.

On i Kleant patří do kategorie kreatur. Velice mi připomínal postavu Otce z dílu "Studna" o majorovi Zemanovi. Jakub Albrecht skutečně v roli Kleanta působil tak trochu postiženě. Bylo tedy jasné, že jeho milovaná Marianna bude buď také kreaturou podobného typu a nebo naopak převelikou krasavicí. Bylo to překvapení, ale Marianna byla přesně napůl. Krasavice s obrovským poprsím. Nedalo se odtrhnout oči od toho pokladu na hrudi. Barbora Mottlová díky tomu měla poměrně jednoduchou roli - hrát standardní naivku a úspěch byl zaručen.

Karolína Baranová v roli Elišky působila ze všech postav nejpřirozeněji. Dokázala jasně a přesně vyvážit postavu "ošklivé zrůdičky" s jasným úsudkem. Jemná gesta, povytažené obočí, to vše vytvořilo sympatickou Elišku, které prostě musel fandit každý.

Je však faktem, že hvězdou večera byla Eva Lecchiová v roli Frosiny. Její nástup s nákupem v igelitkách byl překvapením večera a každý její další výstup odsunul všechny na jevišti do pozadí. Postavou drobná herečka, však svým temperamentem ovládla celé divadlo.

Další postavou z Addamsovy rodiny byl Valér. Tomáš Dianiška tak skutečně vypadal. Ovšem v tom rodinném klanu však poněkud zapadl. Spíše než vlastním hraním zaujal čněním do výšky. Jeho hubená a vysoká postava tak dělala pověstnou třešinku na dortu poněkud podivně vypadající rodině. Bez Dianišky by to prostě nebylo ono.

Přemysl Houška v roli Jakuba byl zbytečně degradován na postavu, kterou koupou do zadku a která každou chvíli padá na zem. Diváci se však smáli a při děkovačce měl potlesk veliký.

Díky skvělé masce ala Kojak byla malá role komisaře velkým úspěchem Víta Musila.

První část hry se odvíjí v klasickém komickém duchu, někdy až ve zbytečně pomalém tempu. Díky zpomalení se tak spíše divák obrací na vnější stránku hry, kdy se baví nápady a detaily režie. Ve druhé polovině se tempo zrychlí na maximum a komedie se změní v grotesku. Teprve nyní vyniknou všechny postavy v plné kráse a zejména Harpagon vytěží maximum z celé postavy.

Vtipně vymyšlený program: Moliére - Lakomec - Liberec, tak dotvořil svěží představení plné skvělých nápadů, které rozhodně stojí za vidění. Investice do Daniela Špinara se divadlu rozhodně vyplatila. Úspěch u diváků byl veliký a já si po dlouhé době v divadle příjemně odpočinul.

Případy doktora Toureta 19.10.2010 ve 20:00

19. listopadu 2010 v 22:11 | klm007 |  Divadlo Ponec
Hravé, i když ne zcela dramaturgicky zvládnuté představení Případy doktora Toureta hrají v divadle Ponec. V první řadě je třeba říct, že obsazení "mého" představení neodpovídalo "běžnému" obsazení a také sled jednotlivých čísel se lišil od sledu, který je k vidění v upoutávce na stránkách divadla. Ovšem ani jedna z těchto změn nebyla negativním zásahem do celkového konceptu představení.

V dnešním představení chyběla jedna mužská postava a to Tomáš Měcháček nebo v alternaci Jiří Zeman. Podle upoutávky na stránkách divadla hrají tito herci postavu doktora Toureta. Místo nich si roli "střihla" Anna Polívková a nutno říct, že jsem si ji užil plnými doušky. Polívková se svou nezaměnitelnou intonací a smyslem pro (sebe)ironii doslova na jevišti kouzlila a co věta, to perla. Lehkost a vtipnost udělala z postavy doktora Toureta perfektní figurku, která skvěle navodila atmosféru jakéhosi psychiatrického ústavu.

Jednotliví pacienti doktora Toureta se pak postupně představují a každý jejich výstup je tak samostatným tanečním vystoupením. Samotná čísla se od sebe liší hlavně množstvím slov, která jsou jako doprovodný činitel k pohybu potřebná.

Nejslabším článkem byla "Nohabaletčí" Veroniky Kotlíkové. Docela dobrý nápad o tom, že tančit Umírající labuť jen s jednou "nohoubaletčí", který v sobě nese velký potenciál, byl degradován na jakési zmítání na zemi, které se jevilo jako zcela amatérské, jež by dokázal každý. Prostě absolutní nuda.

Ovšem už taková "Prvočíselná dvojčata" byla nesmírně vtipná a hravá. Slepé dívky v pubertálních mini šatičkách v super synchronizaci s deklamací číselné řady prvočísel, navodily doslova rozpustilou náladu. Toto číslo by klidně mohlo obstát jako "půlnoční překvapení", na různých večírcích či plesech. Skvělá Anna Polívková a Tereza Ondrová.

K nepoznání na staršího muže namaskovaná Anna Polívková v čísle "Pan Padlý" jasně ukázala, že je nejen velmi podobná na svého otce, ale také její pantomima je velmi jemná a sdílná. Byla radost sledovat čisté pantomimické číslo, neboť pantomima je na našich jevištích popelkou.

Jak jednoduchými prostředky skvěle pobavit publikum věděla Veronika Kotlíková v čísle "Slečinka". Dáma plná exhibicionismu při procházce po jevišti. Tak by se dalo stručně toto číslo popsat. Jednoduché a naprosto účinné.

I "Ten, co tam není" patří do kategorie jednoduchých pantomimických čísel. Tereza Ondrová opět ve skvělé kreaci.

A aby nebylo Terezy Ondrové málo, její další číslo "Paní Vltavská", rozhodně patřilo k vrcholům večera. Ondrová pantomimicky ztvárňující své vnitřní prožitky při poslechu Smetanovy Vltavy, použila veškeré možné kreace svého těla, aby vytvořila dokonalé dílo. Povytažené obočí, či strnulá obličejová maska, pohyb jednoho prstu či naopak celého těla, dokonale souzněl s tempem i myšlenkou Vltavy. Hravost, radost a dokonalost. To je paní Vltavská Terezy Ondrové.

Velmi sympatická byla živá hudba Jakuba Xaviera Bara, která velmi příjemně zněla. Pro mne bylo překvapující, že nebyla tak hlasitá či řvoucí, tak jak jsem se s tím v Ponci již v minulosti setkal.

Choreografie VerTedance jsou spíše pantomimické, než vyloženě taneční. Velká část úspěchu představení je v rukách Anny Polívkové. Díky tomu se představení od vyloženě pohybového divadla posunuje více k činohernímu typu. To však považuji za dramaturgickou chybu, nicméně celkově to bylo příjemné představení.