Není moc inscenací, které přilákají i diváky, kteří normálně do divadla nechodí. Hře Komunismus se to povedlo. Kdo chodí často do divadla tak si všímá brzy i detailů. Stačí se postavit k hlavnímu vchodu, a když se každý druhý divák ptá, kde je šatna, je to jasné. Také bylo zajímavé, že na představení přicházely celé rodiny a nebyl to Sluha dvou pánů… Ikdyž jedna rodina chtěla o přestávce jít domů, domnívajíc se, že je konec. S představením byli spokojeni, to bylo z jich hovoru poznat, ale asi jim to stačilo. Bystrá šatnářka je však včas upozornila, na jejich omyl.
Když se otevřela opona, dýchla na mne osmdesátá léta. Nikoliv jen díky zařízením panelákového bytu, kde se děj odehrává, ale postavou Aleny. Marcela Holubcová v roli Aleny vypadala jako moje spolužačka právě v těch osmdesátých. Alena je skutečně zajímavá postava. Mladá maminka, která má 19. letého syna. Na první pohled to vypadá dost nepatřičně, ale když si člověk uvědomí, že je rok 1984, tak je to přesné. To byla éra mladých maminek. Marcela Holubcová dokázala Alenu skvěle vystavět. Lehká v komických polohách a neuvěřitelně lidská v těch tragických. Holubcová se vzdala efektních hysterických výjevů, ke kterým to v závěru hry svádělo. Manželská hádka se tak stala komorní a hlubší. Alena díky své lidskosti, oproštěná od hysterie, se tak lehce stala rolí hlavní. Již nás nezajímá její manžel Michal, ten se vedle své ženy stává jen jakýmsi katalyzátorem. To Alena je ta, o kterou tu běží. Marcela Holubcová však po celou dobu drží Alenu zpátky. Odolala pokušení přehrát Jakuba Špalka a tím její submisivní postava zvítězila na celé čáře.
Postava hlavního hrdiny Michala v podání Jakuba Špalka má očekávaný vývoj. Tedy, nemyslím, že by bylo až tak jasné, co se stane, jako spíše je cítit obvyklý dramatický oblouk. Ale to vůbec nevadí. I Špalek je zábavný v komických situacích a stejně i v dramatických situacích dokáže dojmout. Podstatné je, že Michal je vnímán velmi rozporuplně. Postava to není černobílá a Špalek ji tak přesně vede. Lehkost mysli střídá upocenost malosti a komika tragédii. Super.
Viktor, syn hlavních postav, je spíš jen doplňkem k vytvoření úplné rodiny. Nelze hovořit o zásadních sděleních, tak jak je to u jeho otce a matky. Přesto Matouš Ruml velmi dobře a vhodně zapadá do celé rodiny, která se tak stává typickou, tuctovou, ale přece jen specifickou. Nicméně i Rumlova zásadní chvíle přijde a to v jeho posledním výstupu, což je vlastně závěr hry. Z té vyslovené bezmoci a očekávané prázdnoty běhá mráz po zádech.
Příslušník StB, v programu psaný jako Muž, je takovou postavou v pozadí. Představitel postavy, Lukáš Jůza vytvořil estébáka s nečekaně lidskými rysy. Obvykle jsou tyto postavy vystaveny buď jako zrůdy anebo podivné existence. Jůza, vystupující jako mladý ambiciózní muž, mladší než Špalek, mohl vytvořit skutečně nebezpečnou postavu. Pohledný Muž, držící se v temperamentu dost zpět se vůbec nezdá nebezpečný. Pro diváky je to docela sympaťák, snadno se nechají zmást milou tváří. Muž je vnímán spíše jako postava ideologicky angažovaná, než skutečně nebezpečná. Ovšem, jak se později ukáže, byl to omyl. Muž je nebezpečným estébákem. Muž, vystavěný proti obvyklému typu, tak dává Jůzovi docela velký prostor, jak svou (zejména) vnitřní sílu šířit silnými pulzy do okolí.
Tomáš Karger ve své obvyklé roli jakýchsi ztroskotanců a familiérních strejců. Karger drží svou obvyklou linku, nemá moc příležitostí pro budování postavy. Je to typická šablona, ovšem pro hru vhodně nastavená a přirozeně tam patřící.
První část hry má skvělý rytmus, je to vynikající konverzační komedie. Ani minuta nevyzní naprázdno, smích se objevuje téměř v pravidelných intervalech. Část druhá v kanceláři StB však nabírá na pomalosti. Zejména začátek je zbytečně popisný, hra ztrácí rytmus, aby jej pak ke konci opět pomalu nabírala. Těsně před přestávkou to už opět správně šlape. Po přestávce se rozplétá zápletka, to už moc času není, takže závěr přišel poměrně rychle. Ovšem i zde se občas našly nějaké zbytečnosti.
Pokud zde hovořím o zpomalení hry či zbytečnostech, mám na mysli zbytečně detailně popisované věci a události, které se v té době děly. To je vhodné pro studenty, kteří tu dobu neznali. My pamětníci to tak polopaticky nepotřebujeme. Viliam Klimáček mohl napsat dvě varianty této hry pro pamětníky kratší a pro "novou generaci" obsáhlejší.
Hru tak lze v první řadě doporučit studentům. Velmi dobře totiž vykresluje dobu minulou a svým dějem může vyvolat množství otázek , směřovaných vůči svým rodičům či pedagogům. Přesto i běžný občan má nad čím přemýšlet. Je to skutečně dobrá hra, doporučuji všem.