Hravé, i když ne zcela dramaturgicky zvládnuté představení Případy doktora Toureta hrají v divadle Ponec. V první řadě je třeba říct, že obsazení "mého" představení neodpovídalo "běžnému" obsazení a také sled jednotlivých čísel se lišil od sledu, který je k vidění v upoutávce na stránkách divadla. Ovšem ani jedna z těchto změn nebyla negativním zásahem do celkového konceptu představení.
V dnešním představení chyběla jedna mužská postava a to Tomáš Měcháček nebo v alternaci Jiří Zeman. Podle upoutávky na stránkách divadla hrají tito herci postavu doktora Toureta. Místo nich si roli "střihla" Anna Polívková a nutno říct, že jsem si ji užil plnými doušky. Polívková se svou nezaměnitelnou intonací a smyslem pro (sebe)ironii doslova na jevišti kouzlila a co věta, to perla. Lehkost a vtipnost udělala z postavy doktora Toureta perfektní figurku, která skvěle navodila atmosféru jakéhosi psychiatrického ústavu.
Jednotliví pacienti doktora Toureta se pak postupně představují a každý jejich výstup je tak samostatným tanečním vystoupením. Samotná čísla se od sebe liší hlavně množstvím slov, která jsou jako doprovodný činitel k pohybu potřebná.
Nejslabším článkem byla "Nohabaletčí" Veroniky Kotlíkové. Docela dobrý nápad o tom, že tančit Umírající labuť jen s jednou "nohoubaletčí", který v sobě nese velký potenciál, byl degradován na jakési zmítání na zemi, které se jevilo jako zcela amatérské, jež by dokázal každý. Prostě absolutní nuda.
Ovšem už taková "Prvočíselná dvojčata" byla nesmírně vtipná a hravá. Slepé dívky v pubertálních mini šatičkách v super synchronizaci s deklamací číselné řady prvočísel, navodily doslova rozpustilou náladu. Toto číslo by klidně mohlo obstát jako "půlnoční překvapení", na různých večírcích či plesech. Skvělá Anna Polívková a Tereza Ondrová.
K nepoznání na staršího muže namaskovaná Anna Polívková v čísle "Pan Padlý" jasně ukázala, že je nejen velmi podobná na svého otce, ale také její pantomima je velmi jemná a sdílná. Byla radost sledovat čisté pantomimické číslo, neboť pantomima je na našich jevištích popelkou.
Jak jednoduchými prostředky skvěle pobavit publikum věděla Veronika Kotlíková v čísle "Slečinka". Dáma plná exhibicionismu při procházce po jevišti. Tak by se dalo stručně toto číslo popsat. Jednoduché a naprosto účinné.
I "Ten, co tam není" patří do kategorie jednoduchých pantomimických čísel. Tereza Ondrová opět ve skvělé kreaci.
A aby nebylo Terezy Ondrové málo, její další číslo "Paní Vltavská", rozhodně patřilo k vrcholům večera. Ondrová pantomimicky ztvárňující své vnitřní prožitky při poslechu Smetanovy Vltavy, použila veškeré možné kreace svého těla, aby vytvořila dokonalé dílo. Povytažené obočí, či strnulá obličejová maska, pohyb jednoho prstu či naopak celého těla, dokonale souzněl s tempem i myšlenkou Vltavy. Hravost, radost a dokonalost. To je paní Vltavská Terezy Ondrové.
Velmi sympatická byla živá hudba Jakuba Xaviera Bara, která velmi příjemně zněla. Pro mne bylo překvapující, že nebyla tak hlasitá či řvoucí, tak jak jsem se s tím v Ponci již v minulosti setkal.
Choreografie VerTedance jsou spíše pantomimické, než vyloženě taneční. Velká část úspěchu představení je v rukách Anny Polívkové. Díky tomu se představení od vyloženě pohybového divadla posunuje více k činohernímu typu. To však považuji za dramaturgickou chybu, nicméně celkově to bylo příjemné představení.