Premiéra nepremiérových kusů je novinkou v repertoáru baletu Národního divadla. Komponovaný pořad s choreografiemi Petra Zusky tak přináší celkem pět různých věcí, které však již viděli jinde a dříve jiní, než my v Národním divadle. Ale to nijak nevadí. Je spíše na škodu, že je toto představení prezentováno jako levné a vlastně až téměř náhrada za jiné, drahé kusy. O tom, že by Národní divadlo mělo šetřit, není pochyb, ale snižovat takto svůj umělecký standard rozhodně není výhrou. Kdyby se udělala jen jedna premiéra za sezónu, místo dvou, tak by to jistě nevadilo. Takto je Svěcení jara degradováno do role náhradníka. Ale opravdu je to tak?
1. symfonie D-dur Gustava Mahlera byla překvapivá zejména, co se týče Zuskova pohybového slovníku. Zuska tentokrát vynechal svůj tolik typický taneční slovník (ten lze v čisté formě vidět u následujících třech kusů) a zvolil tolik oblíbený způsob moderny na bázi klasických tanečních prvků. Samozřejmě, nejedná se vyloženě o čistě klasické prvky, nicméně z globálního pohledu na Zuskova díla, lze tento kus za klasický označit. Skvělá hudba a velmi sympatická choreografie plná rychlosti i lehkosti přináší estetický zážitek. Z dramaturgického hlediska je trochu na škodu, že hlavní pár Nikola Márová a Michal Štípa mají natolik omezený prostor, že splývají se sborem. Pokud by neměli odlišný kostým, stali by se jedním z párů sboru. To ovšem nijak nesnižuje celkové vyznění. Sbor vytváří atmosféru estetické podívané, ozdobené jako třešničkou na dortu Štípou a Márovou. Vytknout by se snad dala ne příliš povedená synchronizace tanečníků a tanečnic, kdykoliv se netančili v páru. Partneřině se zřejmě při trénincích věnovala větší pozornost.
Pseudoklasickou atmosféru dokreslují kostýmy Romana Šolce. I svícení přidalo mnohé body k úspěchu - světelný design Petr Zuska a Pavel Kremlík.
První část večera tak jednoznačně ukázala, že i kdyby vše ostatní se nepovedlo, kvůli tomuto kousku stojí za to navštívit představení.
Mahlerova symfonie je ovšem docela krátká a tak přestávka po tomto kusu byla poněkud překvapivá a (pro diváky) zbytečná.
Následující tři kusy jsem již viděl na nějakém tom Gala v minulosti, takže to byla spíš připomínka dávno zapomenutého.
Déjà vu patří do kategorie úsměvných choreografií Petra Zusky. A ačkoliv to není zcela komedie, vidět Alexandra Katsapova na špičkách, mnohé diváky rozesmálo. Déjà vu je sympatickým kouskem pro pousmání, kdy diváci mohou vidět své oblíbené tanečníky Alexandra Katsapova a Adélu Pollertovou. Ovšem nic překvapivého a mimořádného choreografie tanečníkům a divákům nenabízí.
Lidovkami nelze nic zkazit. Lyrická na hudbu rusínských a slovenských lidových balad přináší jakési vnitřní zklidnění a hlubší prožitek. Pro Zuzanu Susovou, která dokáže velmi zřetelně a čistě zahrát vnitřní pocity "hlavní hrdinky", je Lyrická jako dělaná. S Petrem Zuskou jsou skvělý pár a Lyrická je tak jedinou choreografií večera, která se noří hlouběji pod povrch lidské slupky.
Empty Title, jako by uteklo z amatérských Miniatur. Baletní tango, které má do skutečného tanga daleko, je přerušováno "hlasem z reproduktoru", který zcela nepochopitelně hovoří anglicky. A protože to byl poslední kus před další přestávkou, o přestávce jsem zaslechl několik stížností (zejména seniorů, že nerozuměli angličtině). Empty Title nepřináší ani vnitřní prožitek, ani vnější podívanou. Zbytečná práce pro Nikolu Márovou a Michala Štípu.
Stravinského Svěcení jara má svou pověst a Petr Zuska se jí pevně držel. Uprostřed scény je postaven jakýsi totem, na něm je propletenec lidských těl, který se postupně rozmotává a tanečníci svým tancem dokreslují hudbu. Ačkoliv je v této choreografii hlavní pár - Viktor Konvalinka a Kristýna Němečková, i oni jsou pevnou součásti sboru. Kristýna Němečková zcela splývá s davem, Viktor Konvalinka se svým sebevědomě vystavěným charismatem, vystupuje z davu, zazáří a opět mizí v chuchvalci těl. Přesto celá Zuskova choreografie není postavena na sólistech, ale na velkých skupinových scénách "tance kolem totemu".
Petr Zuska nepřekročil původní smysl Nižinského choreografie, rezignoval na cokoliv nového, takže jaro se i nyní světilo. Nebyli to pohané, ale i tak byla síla totemu dominantní. Ovšem na druhou stranu Zuska postavil takovou choreografii, která velmi dobře vykreslila Stravinského hudbu a diváci tak nebyli od hudby odváděni někam nesmyslně pryč.
Zuska vytvořil jakýsi hudební klip dotvářející hudbu, která se tak stala hlavní dominantou Svěcení jara. Na hudbu nezapomene nikdo, na tanec někdo.
Závěrečný potlesk tak patřil Stravinskému a orchestru, který se z takových 90% zasloužil o úspěch. Proto je škoda, že hudba byla ze záznamu. Tleskat neviditelným hudebníkům je tak poněkud schizofrenní.
Petr Zuska toho již tolik v Národním divadle předvedl, že jeho každý další kousek je již jen potvrzením předešlého. Nic nového se čekat nedá. Stejné variace, stejné kroky. "Židle a stůl, baletu půl", říkají kritikové. I dnes byly židle (v Empty Title). Proto je Svěcení jara, jako celek, jen průměrným představením, které se nestane nikdy hitem. A přitom Zuskovy choreografie na Mahlerovu a Stravinského hudbu jsou dívatelné. Ale všeho moc škodí a choreografií Petra Zusky je už v Národním divadle za jeho šéfování prostě moc.
Vy, kdo máte program, koukněte na stranu 12-13. Umístit fotografii primabaleríny a částečně i prvního tanečníka do programu tak, že z jejich těl zbyly jen ruce, neboť vše ostatní je zašito ve hřbetu programu, může udělat jen dileten!