Skvělá hra, skvělí herci i hudba však byla pohřbena velice špatnou režií, která celek rozkouskovala na jednotlivé obrazy a tím zcela zrušila celistvost hry.
Intelektuálně velmi přitažlivá hra o (post)moderním pohledu na umění, na tvorbu i prodej (pseudo)uměleckých děl, kdy ani tak nezáleží, co se prodá, spíš kdo to prodá. Provokativní text nese jména autorů: Igor Bauersima a Réjane Desvignes. Ten text je skutečně velmi dobrý. Obsahuje jednak patřičnou syrovost, dost sarkasmu i černého humoru a přitom odkrývá pozadí "uměleckého světa".
Tomáš Stolařík v roli Freda a Martina Prášilová jako Lea jsou poněkud submisivním párem, který než aby vytvářel příběh, spíše jen uvozuje situace a nastoluje pozadí a atmosféru. Oba herci hrají na stejnou notu, tvoří tak ucelený pár, což zejména v jejich vzájemných sporech a hádkách vyznívá velmi realisticky.
Olga Ženíšková v roli Naomi, tedy jakési dámy velkého světa, afektované a hysterické obchodnice s uměním ve svém prvním výstupu působila velmi nepřirozeně, neboť na rozdíl od Tomáše Stolaříka a Martiny Prášilové hodně přehrávala. V jejích dalších výstupech se však objasnilo, proč Ženíšková svou roli takto pojala a díky tomu její hvězda po celou dobu představení jen stoupala. Tato skvěle napsaná role dovolila herečce vystavět postavu Naomi od malé bezvýznamné postavy až k postavě téměř hlavní. Zejména pak v druhé půli představení byla Ženíšková skvělá.
I Alex Michala Kerna byl zajímavou postavou. Kern, opět hrající svými "kukadly", vynikajícím způsobem vytvořil postavu "druhého plánu". Vlastně nikdy nebyl tím hlavním na scéně, každopádně Alex však byl nepostradatelným v budování situací, zejména ve spojení s postavou Tigera.
Potetovaná postava Tigera byla postavou hlavní. Lukáš Langmajer skvěle využil jak své výšky, tak i gest či modulace hlasu a z Tigera stvořil opravdového současného (pseudo)umělce, tak jak si jej asi většina z nás představuje. Dnešní umění je opravdu spíš o formě než obsahu. Langmajerův každý výstup byl balzámem na duši. Vynikající charisma udělalo z postavy Tigera skutečnou osobnost. Tiger a Naomi či Tiger a Alex anebo dokonce Tiger a Naomi a Alex, to byly ty scény, na které se hned tak nezapomene.
Vynikající hudba Vladimíra Franze, zejména v druhé polovině představení, dokázala skvěle navodit napětí či tempo.
I scéna Karla Špindlera stávající ze stěn z beden od piva či koly vytvářela poněkud abstraktní scénu, která však velmi dobře dokreslovala atmosféru hry.
Chválím, chválím a přitom výsledný efekt skutečně hrozný. Nechápu, proč režisér Jakub Zindulka dopustil realizovat tak složité přestavby. Jak jsem psal výše, scéna je fakticky abstraktní, takže z abstraktního pokoje č. 1, vytvářet neúměrně dlouhou a složitou přestavbou abstraktní pokoj č. 2, přičemž čekáním na další pokračování hry, vyprchá pracně a skvěle vybudované napětí, je neomluvitelnou chybou, která hru pohřbívá.
Po představení jsem se ptal známých, jaký byl vztah Freda a Tigera, ale to nikdo nevěděl. Budu rád, když mi to tu někdo napíše. Bohužel se stala ještě jedna, skoro až trapná, věc. Po představení jsem si postěžoval, že nebyl dobře zvládnutý konec hry. Po poslední větě Naomi padne na jeviště tma a diváci začali tleskat. Tak nějak jsme všichni vytušili konec představení. Když se pak znovu na scéně rozsvítilo, nekonala se klaněčka herců, ale opět se zapnula filmová projekce a proběhl krátký rozhovor mezi Fredem a Leou. Jelikož takových projekcí bylo v představení dost, tak jsem tomu moc pozornosti nevěnoval, protože obraz byl jako vždy rozmazaný a hercům moc rozumět nebylo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po představení zjistil, že v těch posledních videozáběrech došlo k rozuzlení zápletky… škoda.
Představení díky své fragmentaci tak zřejmě nebude nikdy úspěšným titulem. Škoda.