Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Prosinec 2010

Kašparova sláva vánoční 10.12.2010 v 19:30

21. prosince 2010 v 21:19 | klm.007 |  Divadlo v Celetné
Skvělá myšlenka, skvěle provedené, přesto však ne zcela dramaturgicky zvládnuté. Představení složené ze čtyř krátkých příběhů láká ve velkém rodiče s dětmi, ovšem děti ne vždy chápou co se na jevišti děje.

Je jasné, že příběhy číslo jedna a dva, tedy Kubula a Kuba Kubikula a Děti z Bullerbynu jsou typicky dětsky srozumitelné, ovšem Erbenův Štědrý den a Rakovnická vánoční hra již děti nebavily a tím docela, docela dost rušily dospělé diváky. Pokud se však divák již na začátku obrní velkou tolerancí vůči dětským rušivým vlivům, je to představení úžasné, vtipné a nostalgicky vánoční.

Michal Kern opět skvěle prodal svá velká kukadla, neboť jeho Kubula byl dokonale roztomilý medvídek, skoro až plyšáček. I Barbucha Martiny Prášilové byla roztomile pohádková, což si však rozhodně několik dětí nemyslelo, neboť jejich pláč hovořil za vše. Jakub Špalek jako Kuba Kubikula sugestivně líčil svá vyprávění, takže pohádce propadli všichni diváci. Svěží příběh nasadil vysokou laťku pro další vypravování.

I Děti z Bullerbynu vnesly do sálu vzpomínky na dětství a pořádnou zimu o Vánocích. Celá parta herců, vtipně stylizovaná do malých dětí dovyprávěla kus příběhu a myslím, že nejen děti byly nadšené.

O přestávce, tak jako u letního speciálu, se podávalo speciální občerstvení přímo v sále a dlouhá fronta hladových diváků dávala jasně najevo, že je to skvělý nápad.

Erbenův Štědrý den zajímavě využil stínohru, ale v jinak dost statickém předvedení, kdy se dával důraz na verše a akce byla upozaděna, začaly zlobit děti. V Rakovnické vánoční hře s archaicky amatérskými papundeklovými kulisami se vtipně řešilo přivítání Ježíška v Betlémě. Taková malá vánoční hádka to byla. To už malé děti vyloženě rušily.

Báječně jsem se bavil, rozhodně tento vánoční speciál stojí za to u Kašparů vidět. Již nyní vím, že za rok se půjdu podívat ještě jednou. Děti do deseti let však neberte.

Louskáček 4.12.2010 v 15:00

9. prosince 2010 v 0:18 | klm.007 |  Národní divadlo
Ačkoliv již týden mrzne a sněží, takže nikdo nemůže mít pochybnost o tom, že je tady zima, přece jen něco chybělo. Byl to Louskáček, neboť až ten, objeví-li se na scéně Národního divadla, jasně signalizuje příchod nejen zimy, ale i Vánoc.

Letos jsem odolal letnímu šílenství, abych si sehnal vstupenky na Louskáčka, postačila mi veřejná generálka. Režisérský pult v přízemí obsadili Alexej Afanassiev a přímo i choreograf Yuri Vámos. Připomínek bylo hodně, pan Afanassiev si mohl ruku vypsat. Představení však stopnuto nebylo a úspěch byl skvělý a očekávaný.

Nemá cenu se nějak rozepisovat o tolik prověřeném představení. Zajímavostí bylo, že se zde prvně objevila Nikola Márová v roli Kláry ve snu, po boku svého tanečního partnera Michala Štípy. Tento sehraný pár uvedl diváky do varu a rozhodně to bylo právem. Zatímco Štípa drží svou laťku již několik sezón na vrcholu, Márová stále a stále dokazuje, že vrchol má stále před sebou. Je stále lepší a lepší a pohled na ni, je pohledem pro bohy. Pominu-li její technickou zdatnost, tak jí to v kostýmu Klárky nesmírně slušelo, včetně líčení a úpravy vlasů.

O přestávce se řešilo, zda je v obsazení tisková chyba či nikoliv a to u Arabského tance, který vždy tančily dvě ženy. Tentokrát byla uvedena Jade Clayton a Jiří Kodym. Chyba v tisku či nová choreografie? A skutečně se jednalo o novou choreografii. Arabka byla ve svém obvyklém kostýmu, Jiří Kodym byl oděn jen do minitrenýrek, opálený ze solárka a s břišními svaly "pekáč buchet" vzbudil v hledišti rozruch. Choreografie to nebyla nijak mimořádná. V mnohém to bylo spíše gymnastické cvičení, než tanec, ale o to víc v pomalém pohybu vynikly svaly Jiřího Kodyma. Každopádně se podařila jedna podstatná věc. Arabský tanec, svou pomalou hudbou, jako by do Louskáčka nepatřil, neboť poněkud mrazí veselou náladu. V tomto případě však tanec muže a ženy byl zajímavější než tanec žena - žena.

Při Valčíku došlo ke srážce tanečníků, ale naštěstí bez pádu a Michal Štípa by měl hupkydupky utíkat zpět do autoškoly, protože je přece jasné, že táhne-li vozidlo přívěs, je třeba si v zatáčce pořádně nadjet. Takhle Michal Štípa v zatáčce se sáňkami ostře zatočil a sáňkami přejel svou kolegyni "sněhovou vločku" ležící na jevišti.

Děkuji celému souboru, za skvělé odpoledne, za skvělou vánoční atmosféru, a protože letos balet nemá silvestrovské představení, budu se na vás těšit opět příští rok. Přeji vám do nového roku hodně zdraví, hodně tanečních příležitostí a inspirující choreografy.

Věc Makropulos 3.12.2010 v 19:00

9. prosince 2010 v 0:12 | klm.007 |  Stavovské divadlo
Nebýt Youtube, byl bych nesmírně nadšen. Takto jsem zjistil, že režisér Wilson nepřišel s jediným novým gestem, stavbou či světlem. Vše je k vidění již v jiných inscenacích tohoto režiséra. Člověk vlastně ani nemusí chodit do virtuálního světa internetu, postačí zajít do Národního divadla na Káťu Kabanovou, kterou dělal stejný režisér.

Jedno je však jisté. Režie je natolik odlišná, že vzbuzuje emoce. Otázkou však zůstává, zda emoce přináší jen forma či i obsah vlastní hry. A to je podle mého největší problém režie Věci Makropulos. Zatímco v operách, které jsou Wilsonovou parketou, je nosným médiem nikoliv režie, ale hudba, tak v činohře se divák musí v první řadě spoléhat na hru jako takovou.

Wilson, snad si toho vědom, doplnil celé představení živou hudbou. A nutno dodat, že skvělou! Díky hudbě Aleše Březiny se tak hra posouvá z "obyčejné" činohry do jakéhosi melodramatu. Aleš Březina je prostě zárukou kvality.

Soňa Červená v roli Emilii Marty má neuvěřitelné charisma. Stojí-li Červená na jevišti, je kolem ní aura opravdové operní divy. Skvělá štíhlá postava v krásném kostýmu dělá z Červené božský idol, jaký si diváci vytvářejí ke svým hvězdám. Když hrála tuto postavu na Vinohradech Daniela Kolářová, mnoho diváků se divilo, že tuto postavu hraje, když je na ni stará. A stejně jako Kolářová i Červená lehce přesvědčila publikum, že věk není překážkou.

Miroslav Donutil nepředvedl nic mimořádného, nicméně díky tomu, že byl pevně svázán choreografií, jeho Jaroslav Prus byl skvělý. Dostatečně snobský i arogantní a stejně tak i teskně zlomený. Jeho syn Janek v podání Filipa Rajmonta byl jakousi karikaturou mladého jednoduchého muže. Rajmont se v roli skvěle etabloval, jeho výstupy byly rozkošně legrační, jeho hlasová intonace navozovala prvorepublikový tón milovníků z černobílých filmů.

Václav Postránecký byl hned po Soni Červené tím nejlepším na jevišti. Postráneckému role skvěle sedla. Advokát Kolenatý byl od pasu vzhůru téměř nehybný, zatímco nohy byly neustále v pohybu. Kolenatý tak byl vystavěn jako vtipná figurka a diváky zcela milován.

Hlas antického recitátora Petra Pelzera v paruce jako z cukrové vaty umožnila herci v roli solicitátora Vítka, aby opustil své obvyklé role seriozních občanů. Vítek působí poněkud roztržitě a mimo realitu. Je vhodným protipólem proti příliš koženému Prusovi seniorovi a roztěkanému Kolenatému.

Pavla Beretová, jako Kristina a jediná ženská role - Marty je jaksi mimo výčet a realitu, měla poměrně jednoduchou roli. Nemajíc ženskou konkurenci ovládla jednoduchými ženskými prostředky jeviště. Kristina se pitvoří, dělá se jednoduchou, ale nakonec se ukáže, že i Kristina dokáže vnímat otázku nesmrtelnosti.

K nepoznání změněný Jan Bidlas v roli Alberta Gregora, umožnila herci, aby se prosadil na jevišti. Bidlas tak plně využil změněné identity (líčení, pohyb), aby zavřel do šatní skříně submisivního Bidlase a vytvořil silného, byť pochybujícího Alberta Gregora. Bidlas se tak stal plnoprávným spoluhráčem Donutila, Postráneckého a dalších.

Milan Stehlík v roli Hauk-Šendorfa stvořil pitoreskní postavičku, která se mezi ostatními zjevovala a mizela, jako nějaký šotek. Stehlík svou modulací hlasu a hraním, byl ze všech postav nejcivilnější.

Vladimír Javorský v roli jakéhosi vypravěče "Muže s hůlkou", ukázal, že mu není cizí pantomima a bojové umění, neboť jeho hraní bylo založeno právě na těchto dvou prvcích.

Prázdná scéna nutila diváky dávat velký pozor, co se hraje. Také škrty ve hře, ne zcela vždy jasně vysvětlovaly vztahy jednotlivých postav. Proto je toto představení přece jen určeno pro ty, kteří se již se hrou někdy setkali. Přesto doporučuji k vidění. Tento typ divadla není u nás běžný, ukazuje jistý směr, kudy se dá jít. Mně se to líbilo, ale na můj vkus forma dost přebila obsah, možná i díky zbytečným škrtům. A to je škoda.

Hello, Dolly! 23.11.2010 v 19:00

9. prosince 2010 v 0:06 | klm.007 |  Studio DVA
Poněkud lacině vypadá inscenace Hello, Dolly! v divadle Hybernia. Příliš velké hlediště by si zasloužilo (za tu cenu) mnohem velkolepější výpravu. Hello, Dolly! velkolepý muzikál rozhodně je. A aby byl dostatečně velkolepý, potřebuje velké sbory, pštrosí pera a velké herce. Tohle však téměř chybí. Jistě, Ivana Chýlková má na to být tou pravou Dolly, ale ostatní tak trochu pokulhává. Chýlková svou muzikálovou reputaci získala již v Karlíně v inscenaci Zpívání v dešti, kde postavu Liny Lamontové povýšila na nejhlavnější a diváky nejmilovanější. Chýlková se skvěle hodí pro role vyžadující sarkasmus a sebeironii.

A Dolly Leviová takovou postavou je. Ivana Chýlková je proto skutečnou velkou hvězdou, která by si však zasloužila pořádnou inscenaci na velkém jevišti.

Kostýmy jsou od Niny Stillmark a kromě závěrečného kostýmu, který dělá Chýlkové problém při pohybu na jevišti, lze říct, že velmi sympaticky dotváří postavu. U autora scény (Adam Pitra a Renáta Weidlichová) zaujme snad jen umístění orchestru přímo na scéně, čehož režie v mnohých případech také využije k dotvoření situací na scéně.

Avizovaná změna orchestrace od Kryštofa Marka je zajímavá, ovšem pro toho, kdo má originál naposlouchán, je to zklamání.

Co se týče ostatních herců, je třeba říct, že zatímco pánové se dokázali jasně vyprofilovat a bavit diváky, ženské postavy zcela zanikly a mohly by být nahrazeny kýmkoliv. Výjimkou je postava Ernestiny Zámožné, kterou v tomto případě hrála Naďa Urbánková. Zde se však nedá přímo hovořit o postavě, neboť Urbánková byla stále Urbánkovou. Ernestina Zámožná je vtipná postava a Urbánková z ní vytěžila maximum.

Jaromír Dulava byl vhodným partnerem Ivany Chýlkové. Dulava v roli Horáce Vandergeldera byl však hodně upozaděn, čímž se stal pro Chýlkovou doplňkem. I oba příručí neměli moc prostoru. Víc získal Michal Slaný, který se v roli Kornelia Hackela velmi lehce pohyboval nejen v činoherních částech, ale i v tanečních a písňových.

Slaný je v muzikálu jako doma. Jan Meduna stačil jen několikrát zmínit, že chce v muzeu vidět velrybu. Víc prostoru jeho postava Barnabáše Tuckera neměla.

Kdo však vytěžil maximum, byl Mojmír Maděrič. Herec ztvárňoval dvě rozdílné role. Jednak to byl takový jednoduchý dělník u Vandergeldera v obchodě a pak Rudolf z luxusní restaurace.

A v obou byl nejen naprosto jiný, ale hlavně dokonalý. Maděrič velmi lehce budoval pointy svých replik a nikdy nesklouznul k vulgarizaci vtipů, které byly mnohdy na hraně.

Choreografie Renáty Suchánkové byla docela vtipná a v mnohém ději pomohla. Produkce by každopádně měla pozlatit a hodně odměnit režiséra Ondřeje Sokola. Ten totiž docela obyčejnou a na pohled levnou inscenaci opatřil neuvěřitelnými gagy. Jen režisérovy kousky mne udržely v bdělosti a ve střehu v jinak docela nudné produkci.

A mé doporučení? Měl jsem vstupenku za 500,- Kč do 27. řady. Kdyby stála 300,-, tak bych řekl, že cena odpovídala kvalitě. Takto jsem si však připadal poněkud ošizen. Na představení nás byla skupina cca 15 lidí. Polovině se to líbilo, druhé ne. Inscenace je vhodná pouze pro nenáročného diváka a diváka milujícího Ivanu Chýlkovou.