Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Leden 2011

Kauza Médeia 27.1.2011 v 19:30

30. ledna 2011 v 23:09 | klm.007 |  A studio Rubín
Ten recept je prostě vynikající. Vezmete jednu dobře odleželou antickou tragédii, pokrájíte ji na malé kousky, vylisujete z ní koncentrát, který rychle osmahnete v současném marasmu 21. století a servírujete hladovému publiku za doprovodu rozmanité hudby (doporučuje se Marylin Monroe a Květinový duet z Lakmé).

Poslední dobou mám prostě štěstí na inscenace. Je fakt, že Daniel Špinar je velkým lákadlem a tak jsem zavítal do prostor, která mi byla dosud ukryta. Špinarova imaginace je skvělá. Výborně si poradí s velkým prostorem Vinohradského divadla i s kobkou, či vlastně A studiem Rubín. I Petr Kolečko je známým autorem a tak jsem pln očekávání šel na inscenaci, která svou anoncí hodně provokuje. Antická tragédie Médeia je natolik pevným a stálým divadelním útvarem, že najít k ní novou interpretační cestu není snadné. A pokud má někdo tu ambici, že Eurípidovo dílo vezme jen jako odrazový můstek či zrcadlo k vytvoření nového díla, hodně riskuje. Mnoho autorů pohořelo na tom, že se snažili udělat z klasické klasiky něco současného. Kolečkovi a Špinarovi se to povedlo, vytvořili téměř dokonalé dílo.

Při vstupu do divadelního sálu se na scéně již hraje. Totálně zhroucená, naštvaná, deprimovaná a přesto bojovná Médeia v podání Jany Strykové si podezíravě prohlíží diváky. Ten pohled je skutečně vražedný a mnohý divák raději sklopí zrak, než by se nechal zabít pohledem Strykové. Tato herečka se silnou vnitřní ženskostí je přímo stvořena pro dominantní a silné ženy, které nechtějí prohrát a pokud jsou dotlačeny do kouta tak bojují. Stryková je v této poloze jako doma. Na Vinohradském jevišti, ve Švandově divadle i zde v Rubínu kouzlí se svým charismatem neuvěřitelné ženy, které nikdy nenudí.

Když se pak po chvíli v opravdu zaneřáděném bytě objeví Glauké v podání Zuzany Stavné, jsou karty jasně rozdány. Štíhlá Stavná, atraktivně oblečená, měkkou slovenštinou hovořící, je jasný opak tvrdé a v domácím oblečení oblečené Médei. Souboj titánek o Iásona může začít. A když souboj, tak souboj. Jsou to gladiátorské bitvy, které by rozhodně obstály i v Koloseu. Rána stíhá ránu, úder úder, ale boj nekončí. Lence Vágnerové se skutečně podařilo vykouzlit skvělou choreografii k soubojům. Ovšem souboje nejsou konečným řešením. Je třeba přistoupit k tvrdším opatřením...

Velmi věrohodně působí spojení antického textu se současnou řečí. Obě herečky vykreslují jasné charaktery. Zatímco Stryková si užívá budování postavy zevnitř. Stavná buduje Glauké hlavně na vnějších projevech. Ať již je to shoda okolností či úmysl, Glauké je 100% pindulína, tak jak ji v Dokonalém světě na Nově vytvořila Zuzana Norisová.

Na diváky obě herečky působí jasnou divadelní řečí, skvělými režijními nápady podpořenými. Původní tragédie je změněna na černou komedii, kdy gagy padají jeden za druhých v téměř pravidelných intervalech a diváci (všech věkových skupin) se smějí. Přesto, jak text Petra Kolečka, tak i režie Daniela Špinara nesměřuje k jasné lehké komedii. Naopak. I pod tou vrstvou smíchu si člověk snadno uvědomí, že partnerské vztahy se za ty tisíce let nezměnily. Změnily se jen prostředky jak partnerské vztahy budovat či ničit.

Režisérovi Danielu Špinarovi tak lze vytknout jen závěrečnou bitvu mezi Médeou a Iásonem, která se odehrává přímo před první řadou, takže divák od řady číslo dvě a dál, nic nevidí. Petr Kolečko zase ve svém textu tak upozadil postavu Iásona, že Jaromír Nosek neměl v podstatě co hrát. Pokud vezmeme délku hry cca jednu hodinu, pak by si Iáson zasloužil o deset minut víc prostrou, aby byla jeho postava rovnocenná ženským protějškům a nestala se tak jen živou rekvizitou.

V celkovém pohledu je to hra výjimečná, svěží a rozhodně stojí za vidění. Určitě ji budu chtít vidět ještě jednou a budu zvědavý, jak na mne bude repríza působit.

P.S. Dostal jsem mejlem upozornění na chybu - soubojový poradce je na internetových stránkách uveden Petr Horníček. Jelikož v programu se o soubojovém poradci nehovoří, ale je tam toliko uvedeno pouze "pohybová spolupráce" Lenka Vágnerová, uvedl jsem toto jméno ve výše uvedeném textu. Prosím Vágnerovou a Horníčka, aby si to vyříkali s autorem programu...

Hoffmannovy povídky 26.1.2011 v 19:00

30. ledna 2011 v 22:58 | klm.007 |  Národní divadlo
Leden, to je slabá a mrtvá sezóna, kdy lidé moc do divadel nechodí a tak i jindy plné Hoffmannovy povídky daly příležitost navštívit toto divadelní představení "zadarmo po známosti".

Jak se však ukázalo, skvělá místa "přízemí střed", nejsou pro tuto inscenaci ideální. V inscenaci se používají světelné efekty, které v přízemí diváky nepříjemně oslňují. Hned v prvním jednání se tak světlo odráželo od zrcadlových dveří na jevišti, takže jakési siluety promítané nad zpěváky nebyly vůbec vidět, protože jsme si všichni v okolí kryli zrak před ostrým světlem. Také velmi efektní zjevení Antoniiny matky z promítaného obrazu vůbec v přízemí nevyniklo, zatímco na druhém balkónu, kde jsem to viděl prvně, to byla bomba.

Obecenstvo bylo dost mrtvolné, můj soused vedle, téměř dokonale. Za celou dobu se nepohnul, netleskal a na konci se zvedl a odešel. Jak se zdá, předplatitelé O4 moc emocí u opery neprojevovali. Kde obvykle bývá potlesk, tam bylo buď ticho anebo jen několik trapných plácnutí.
Orchestr pod vedením Zbyňka Müllera hrál krásně, zřejmě však příliš nahlas. Většina ženských postav měla problém přezpívat orchestr. Nejhůř na tom byla Jitka Svobodová jako Giulietta, kterou v podstatě nebylo slyšet vůbec.

Hvězdou večera byla jednoznačně Kateřina Jalovcová v roli Múzy/Nicklausse, která nejen velmi sympaticky zpívala, ale i její herecký projev byl zážitkem. I Marc Laho v roli Hoffmanna skvěle vládl hlasem i herectvím. Martina Masaryková, to měla docela snadné. Jakmile se její Olympia objevila na jevišti, publikum se probudilo z letargie, ožilo a Olympii (jak jinak) si zamilovalo. I o přestávce, první i druhé, i ve frontě u šatny se neustále probírala loutka a její přesvědčivé ztvárnění.

Pavla Vykopalová byla nádhernou Antonií, její zpěv přinesl do divadla romantickou pohodu a díky tomu bylo druhé jednání opravdovým pohlazením po duši. Tu s ďábelským, tu s potměšilým pohledem vytvořil Tomász Konieczny Lindorfa/Coppélia/Miracla/Dapertutta a silný potlesk spokojeného publika pak všechno jeho snažení završil.

Havelkova srozumitelná režie přibližuje operu i běžnému divákovi, který hledá zábavu a poslech oblíbených melodií, bez "zbytečného hledání psychologie postav". Nebýt délky představení, byla by to rozhodně inscenace pro celou rodinu. Délka však eliminuje děti (alespoň do patnácti let) a i senioři kolem mne si stěžovali, že je od toho sezení bolí celé tělo.

Krásná hudba a příjemná režie je vhodným doporučením pro všechny milovníky (nejen) Offenbachovy hudby.

Nápoj lásky 22.1.2011 ve 14:00

24. ledna 2011 v 0:33 | klm.007 |  Národní divadlo
Zvěsti opravdu nelhaly. Nápoj lásky je rodinné představení, které se určitě na repertoáru Národního divadla udrží dlouho. Hravá, lehká hudba je nositelem dobré nálady, zasazení děje do Itálie šedesátých let dvacátého století příběh oživilo a díky režijnímu pojetí, pokud by se vypnul zvuk, by nikdo nepoznal, že se nejedná o činohru, ale operu.

Škarohlídi se však našli v hledišti i dnes. Odpolední představení, plné seniorů má svá specifika, ovšem dnes to bylo "maso". Z dřívějška už mám vypozorované, že senioři málo tleskají. Nejprve jsem se domníval, že se jim současná produkce divadla nelíbí, ale jednou jsem vyslechl hovor dvou seniorek, které si povídaly, jaké to bylo krásné představení, ale že už nemají sílu tleskat. To je logické a pochopitelné. Bohužel ostatní věci, které senioři prováděli kolem mne, jasně ukazovalo, že tvrzení "ta dnešní mládež se neumí chovat" rozhodně není stoprocentní. Jsou jen lidi slušní a neslušní. Jedna paní nedaleko mne, pořád komentovala to co se děje na scéně, starší pán tak hlasitě žvýkal žvýkačku, až jej okřikovali různí lidé z okolí, bohužel to nepochopil. Ovšem zlatým hřebem bylo, kterak starší paní, sedící přímo za mnou si árii "Una furtiva lagrima" zpívala polohlasně s Alešem Brisceinem.

O přestávce jsem také zaznamenal skupinku seniorů, kteří hodnotili první půlku, a moc se jim nelíbila. Paní to zhodnotila tak, že (cituji): "Já jsem šla na krásnou lyrickou pohádku a oni z toho udělali frašku. A ty kostýmy! Těšila jsem se na nějaké krásně bohatě zdobené a oni tam běhají v zástěrách. A taky ten Dulcamara nebyl nic moc. Když jsem to totiž viděla kdysi před léty, tak byl takový tlustý, vycpaný a tenhle…" Na druhou stranu, viděl jsem také kolem sebe plno nejen seniorů, kteří se náramně bavili.

Národní divadlo vyprodukovalo skutečnou komedii. Sešli se totiž vynikající tvůrci, kteří věděli, co chtějí a dokázali to realizovat. Je jasné, že hlavní podíl na celém procesu měl Gaetano Donizetti. Ta hudba je prostě lehounká a skvěle baví. Dokonce i libreto dává smysl a je vtipné. Interpreti charakterově odpovídali postavám. Ovšem obrovský dík patří režisérovi. Simone Sandroni, snad i tím, že je choreograf, se soustředil na pohyb na jevišti. A funguje to! Zpěváci vědí, co mají zpívat, mají svého supervizora - dirigenta Davida Švece. Režisér s patřičným citem pro pohybovou náročnost u zpěváků, vytvořil jednoduché pohybové akce, které skutečně vytvořily ucelenou činoherní akci. A aby toho nebylo málo, téměř jako v sitcomu, každou chvilku na diváka vyskočí nějaký gag. Celé představení tak skutečně působí velmi lehce a to nejen díky hudbě, ale i naprosto věrohodně vykreslené scéně. Ten italský venkov šedesátých let dvacátého století se Lence Flory povedl (scéna a kostýmy).

Na stránkách Operyplus.cz se vedly docela vášnivé diskuze nad nadměrným zdůrazněním Dulcamarova sluhy v podání Zdenka Horvátha. Jedná se němou roli, kterou ztvárňuje bývalý člen baletu Národního divadla. Pořád jsem čekal, kdy přijde něco velkého a rušivého, ale Sluha - Horváth byl "jen" skvělým doplňkem Dulcamary. A komikům to ve dvou vždy lépe sluší. Zatímco Dulcamara bavil vesničany a diváky zpěvem, Sluha zase tancem.

Jana Kačírková v roli Adiny, skvěle pokoušela nesmělého Nemorina Aleše Brisceina. Podvodník jako z teleshoppingu byl naprosto přesvědčivý Ondrej Mráz jako Dulcamara. A Belcore Jiří Hájek byl patřičně sebejistý "macho", který byl nakonec jen k smíchu.

Takže ještě jednou pro všechny ty, co nikdy neviděli operu, mají z ní strach, že jí nebudou rozumět, mají nyní velkou příležitost nahlédnout na tento umělecký žánr. Slibuji, že se nudit nebudete a nějakou tu melodii si jistě pak cestou domů budete prozpěvovat.

Indián v ohrožení 21.1.2011 ve 20:00

24. ledna 2011 v 0:29 | klm.007 |  Hostující soubory
Všichni jsme si prošli školní docházkou, všichni víme, že potkat se ve vzdělávacím procesu s učitelem, který dokáže zaujmout, nenudit a naučit je vzácnost. Mně to vychází v průměru jeden takový učitel na jednu školu. Jistě každého napadlo, že dobrý učitel musí být také dobrý herec. Ale co když je to naopak - tedy, že dobrý herec se stane dobrým učitelem. Zde nemám na mysli učitele divadelních škol. Představte si situaci, kdy učitel přijde za nějakým hercem a požádá jej, aby si nějakým způsobem sám zpracoval učební látku a pak ji prostě přehrál studentům. Je to absurdní, přesto je to možné.

HaDivadlo hostovalo v Praze v Divadle Archa se svou inscenací Indián v ohrožení.

Situace na scéně je vlastně jednoduchá. Nacházíme se v jakési vysokoškolské posluchárně. Celému auditoriu dominuje obrovská tabule (ta na křídu), kolem jsou židle a na nich sedí studenti. Přichází profesor a začne přednášet o teorii relativity Alberta Einsteina. Vezme to pěkně z gruntu, hezky od Newtona. Přednáší, demonstruje na studentech a diváci se smějí, smějí a smějí. Občas je zamrazí, protože si uvědomí, že všechno to, co herec vypráví, je skutečná pravda a skutečný popis teorie relativity. "Bože, takového učitele bych chtěl také", musí napadnout každého. Když se pak teorie relativity hezky celá probere, tabule se rozevře a najednou před námi vznikne vlakové kupé. Postavy přicházejí, odcházejí a my diváci si ze vzniknuvších zápletek opakujeme teorii relativity.

Takto suše popsaná situace na scéně může vypadat, jako podivný útvar, který je cokoliv jen ne divadelní hra. Ale to je právě ten omyl! Celé je to divadelní hra. Jsou zde rozehrány charaktery, situace. Vše do sebe zapadá. Člověk se směje a to nejen komickým situacím, ale i prostředky jakými se toto divadlo hraje. Na scéně se totiž skvěle manipuluje s časem, světlem i pohybem. Opravdová fyzika v divadelní hře.

Ne nepodstatnou součástí je hudba Dominika Renče, jehož hudba navozovala atmosféru jakéhosi experimentálního prostředí a díky ní se tak vytvořila skvělá časová smyčka. Herci byli skvělí všichni. Je vidět, že je to již ohraná hra. Vše klape na vteřiny přesně, jako u klasické frašky.
Obrovská pochvala proto směřuje i k režii Jiřího Havelky. Mám pocit, že je to zatím to nejlepší, co jsem v posledních měsících viděl. Lituji, že se tohle představení nehraje pravidelně v Praze, to bych jistě několikrát navštívil hodinu fyziky. Kdo má možnost vidět, jděte, rozhodně nebudete litovat. Je to prostě bomba! Však také závěrečná děkovačka tomu nasvědčovala.

Šoa 20.1.2011 v 19:00

24. ledna 2011 v 0:25 | klm.007 |  Švandovo divadlo na Smíchově
Takových příběhů jsou tisíce, takže by mělo být poměrně složité, jak zaujmout a jak nenudit. S ohledem na téma, je vše v podstatě snadné. Příběhy lidí, kteří prošli Osvětimí, jsou natolik hrůzné a děsivé, že zaujmou vždy. Dokumentárnost vyprávění a prostory malé scény Švandova divadla (Studio) dodávají patřičnou atmosféru.

Výprava Daniela Hrbka stávající z vlakových kolejí, posetých desítkami bot a kolem plno kufrů, dodávala příběhu autentičnost.

Hra je pro dva herce, kteří paralelně vyprávějí své příběhy z války. Jsou to vlastně dvě monodramata v jednom. Zuzana Onufráková v roli Hany Pravdové opět dokázala, že je herečkou zrozenou pro monodrama. Onufráková s přehledem dokáže vytvořit ženy s tajemstvím, ženy s příběhem. Tato role ji dala velkou příležitost modelovat svou postavu od herečky velkého světa až vyhladovělou trosku z koncentráku. Nejen fyzickým projevem, ale i specifickým hlasem Onufráková vytvořila životní příběh s téměř dokumentárním civilismem.

Druhým hercem na scéně je Miroslav Hruška v roli Miloše Dobrého. Hruška, hrající ještě civilněji, než Onufráková, hluboce skrýval emoce postavy. Jeho vyprávění bylo s odstupem, přesně podle přísloví: "Muži nepláčou". Jakmile však přišlo na vyprávění o sportovních zážitcích, probudila se v postavě ta pravá sportovní nátura, typická soutěživost. Díky těmto dvěma polohám se tak stala postava Miloše Dobrého velice plastická, uvěřitelná. Když Miloš Dobrý vypráví, jak mu trhali zhnisané nehty, je to konstatování daného stavu. Ovšem, když pak vypráví, jak hrál fotbal či házel koulí, oči září a divák naprosto zřetelně vidí tu let míče na branku, či sílu potřebnou k vrhu koulí.

Oba herci tak dokázali velice jednoduchým civilním herectvím odvyprávět příběh, jako by to byly jejich vlastní vzpomínky.

Kdo se zajímá o pamětnické vyprávění přeživších holocaust, tak při tomto představení nic nového neobjeví. Hra jej příjemně pobaví (v divadelním slova smyslu), ale nic víc. Kdo však nezná tyto příběhy z koncentračních táborů, bude u vytržení, nadšen a rozhodně bude nad inscenací přemýšlet. A protože pamětníků ubývá, je toto představení adekvátní alternativou. Z uvedeného důvodu je toto představení velice vhodné pro školní představení. Ideální seznámení s touto děsivou dobou.

Jedinou kaňkou na celém představení jsou často používané absolutní zatmívačky. Režisér Daniel Hrbek je používá k předělům mezi jednotlivými příběhy, kdy obvykle k tomu hraje hudba. Díky těmto pauzám se však vytrácí divadelní rytmus a napětí, které pak herci musí pracně znovu budovat. A přitom na jiných místech k předělům používá jen změnu osvětlení, či jeho intenzitu a tam kontinuita příběhu není nijak narušena a příběh dál plynule pokračuje.

Rusalka 17.1.2011 v 19:00

24. ledna 2011 v 0:21 | klm.007 |  Národní divadlo
Zatímco na mém oblíbeném blogu Operaplus.cz se vždy řeší jak ten či onen zazpíval dobře či špatně tu či onu árii, či vlastně i notu, a který dirigent vede orchestr rychle či pomalu, já neznalý not s hudebním "hluchem" jsem odsouzen hodnotit operu zcela pragmaticky, tedy líbí-nelíbí. Když jsou pak odborníci zděšeni úrovní Traviaty a diváci v hledišti šílí nadšením, je jasné, že takových jako jsem já, bude v divadle většina.

Co tedy vyžaduje obyčejný operní divák? Zřejmě to budou líbivé melodie, nesoucí emoce. Většinou banální příběh - nejprve se on vykašle na ni, pak ona na něj a mezi tím jsou dva plesy = to je Evžen Oněgin. Z toho všeho vyplývá, že podstatné pro diváka není perfektně zazpívaná nota (jistá úroveň však logicky být musí), ale představení jako celek. Divadlo, kde divák zapomene, že se zpívá, divadlo, kde je divák ponořen do příběhu.

Tolik tedy můj poněkud obšírný úvod a nyní k Rusalce. Právě všechny ty výše uvedené myšlenky jsem dnes v hlavě přemítal, když jsem vzpomínal na pondělní Rusalku. Naposledy jsem viděl Rusalku krátce po premiéře, mnohé jsem zapomenul a na mnohé se těšil.

Ačkoliv kousek ode mne seděla dáma, která neustále komentovala Rusalku jak je hrozná (rozuměj režii a výpravu), já si to užíval.

V první řadě se mi líbí Heřmanova koncepce i režie. Ta studená scéna opravdu evokuje nějaké to hluboké ledovcové jezero. Zima tedy ze scény šla veliká. I jednoduchá výprava i pomalé pohyby účinkujících i "baleťák" mezi rusalkami, to vše mi dávalo smysl, u toho vše jsem našel svou interpretaci.

Nastolením scény a atmosféry byly vymezeny hlavní linie příběhu. Dana Burešová to je Rusalka se sázkou na jistotu. Pro mne je to sympatická žena s elegantním hereckým projevem a milým hlasem. Burešová velmi přesně vykreslila charakter Rusalky a díky její obrovské submisivitě mohla vyniknout Jolana Fogašová v roli Ježibaby a Cizí kněžny. Ukázalo se totiž, že díky hereckému výkonu Jolany Fogašové, se z poněkud unylého pohádkového příběhu stal thriller. Neuvěřitelné bylo charisma Fogašové, které dokázala jasně a přímo předat divákovi. I na tu dálku pouhým povytaženým obočím Fogašová dokázala vzbudit neuvěřitelné emoce. V jednu chvíli stařena, pak zase energická Ježibaba či Cizí kněžna s takovým sexuálním potenciálem, že nikdo nepochyboval o jasné Princově volbě. Čitelné vymezení jednotlivých rolí se ukázalo jako velký režisérův vklad. Obvykle nerozhodný Princ, zde jasně stanovil své priority, ať již to bylo prvotní okouzlení Rusalkou, či sex s Cizí kněžnou anebo na konci pochopení, odpouštění a smrt. Takto plasticky vytvořená postava nabízí zpěvákovi kromě zpívání i tu exkluzivitu, že má co hrát. Aleš Briscein toho plně využil, jeho Princ byl opravdovým člověkem.

Vše dotvořil o dvě hlavy vyšší než ostatní Martin Gurbaľ, jehož Vodník nebyl jen hodný tatíček, co jen slibuje, že se pomstí. Vodník zde opravdu koná a nevyjasněný vztah k Ježibabě nabízí mnoho variant interpretací.

I ostatní vedlejší role, skvěle dotvářely příběh. Rozpustilé tři žínky (Lucie Fišer Silkenová, Lucie Hájková a Stanislava Jirků) či komická dvojice jako z dob grotesky Kateřina Jalovcová v roli Kuchtíka a Ivan Kusnjer jako Lovec.

Orchestr hrál sympaticky příjemně, byť někdy měli zpěváci (a to snad všichni) problém přezpívat hudbu. Orchestr dirigoval Zbyněk Müller.

Představení tak dnes mělo šťávu, byl to komplexní útvar, a ačkoliv všichni byli velkými hráči, přece jen Jolana Fogašová všechny strčila do kapsy. Záporná postava se vždy hraje lépe než kladná. Herecký projev Fogašové přesně ukázal to, o čem před mnoha lety hovořil Alfred Hitchcock: "Čím dokonalejší je zločinec, tím lepší je film."

Současné nastudování Rusalky se tak ukazuje jako živým organismem, který má co předat publiku. Ultra konzervativci asi spokojeni nebudou, ale normální divák si v inscenaci určitě najde to, co jej osloví.

Hotel mezi dvěma světy 15.1.2011 v 19:30

16. ledna 2011 v 23:53 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Éric - Emamanuel Schmitt je autorem další hry, kterou od něj Divadlo na Fidlovačce inscenuje. Zatímco první "Záhada aneb zapřená láska" u mne zcela propadla, druhá hra s názvem "Hotel mezi dvěma světy" mne opravdu zaujala.

Když je člověk v komatu, tak se dostane do tohoto hotelu, kde čeká. Zemře-li, výtahem odjede nahoru, zřejmě k Božímu soudu, probere-li se z komatu, výtahem sjede dolů, zpět do života. V této čekárně, protože spíše než hotel, je to čekárna se setkávají lidé nejrůznějšího věku a sociálního postavení a všichni v nejistotě očekávají následující. Je to čas pro rekapitulaci života s poznáním, že vzdát se lidských vášní, pokušení či životních jistot není tak snadné. Moc klidu a naděje návštěvníkům nepřidá ani personál. Tajemná doktor(ka) S, která hostům sděluje podstatné informace o jejich situaci na zemi, spíše znervózňuje, než uklidňuje.

Charaktery postav jsou standardně nastaveny, jsou srozumitelné, nemůže dojít k záměně či zmatení diváků, kdo je kdo. Je zde Julien, mladík užívající si života a přesto jaksi vnitřně nespokojený a deprimovaný. Však je také jeho automobilová nehoda vnímána jako sebevražda. Je zde dívka s vrozenou srdeční vadou, která si v hotelu bezstarostně užívá volnosti, protože není připojena na lékařské přístroje. Ženu z lidu, rozuměj uklízečku, doplňuje vysoký finančník s poněkud matoucím titulem "pan prezident" a nesmí chybět jakýsi životní ztroskotanec, prodavač iluzí a malý podvodníček či kouzelník v jedné osobě - mág Rádžapúr.

Každý herec měl dostatek příležitostí jak vykreslit svou postavu a dát jí vývoj. Trochu mimo stojí asistenti doktora(ky) S, dvě němé postavy v podání Elišky Nezvalové a Lukáše Pečenky. Postavy určené hlavně k vytváření atmosféry a personálu hotelu vynikly zejména synchronizovaným pohybem, velmi často na hranici tance. Zejména Lukáš Pečenka v úvodu celé hry nastolil atmosféru tajemna a podivného specifična. K tomu mu velmi dobře pomáhala i hudba Pavla Šimáka. Ten je v programu uváděn nikoliv jako autor, ale jako "výběr hudby". Hudba skutečně velmi dobře navozovala pocit stísněnosti, což si myslím byl velmi šťastný tah.

Hudba, která člověka svazovala a k tomu velmi silné a hluboké myšlenky autora, které vkládal všem postavám do úst, vytvářely vysoce intelektuální text, který však byl velmi často interpretován tak, že se divadlo smálo jako šílené. Tato skvělá, na první pohled nesmyslná interpretace však z textu vytěžila maximum. Divák, který se přišel jen pobavit, se od srdce zasměje a nebude mít pocit, že musel nad něčím hluboce přemýšlet. Zarytý intelektuál si musel libovat ve filozofických myšlenkách a náročnější divák se smál a přitom mu běhal mráz po zádech. Režisér Pavel Šimák tak skvěle propojil obě strany života v jeden živoucí celek. Jako světlo nemůže existovat bez tmy, tak i radost bez smutku.

Velmi překvapila také scéna Pavla Boráka. Když se zvedla opona, tak mne hned napadla myšlenka, že tohle tu ještě neměli. Fidlovačka se obvykle drží klasických konzervativních kulis (alespoň, tak to vnímám). V tomto případě scéna hotelu vypadala naprosto perfektně, protože jednak byla velmi pěkná na pohled, byla funkční, ale hlavně vytvářela velice dobře, nikoliv milý a sympatický hotel, ale studenou neosobní budovu, která působila dojmem spíše státní nemocnice před privatizací.

Dvě věci se mi však bytostně v inscenaci nelíbily. Prvním byly kostýmy. Snad jen kostým prezidenta Delbeca působil civilně, ostatní byly velmi stylizované, na pohled nepěkné, ale hlavně zcela nefunkční. Proč mají mít lidé, byť v jakési fantaskní čekárně, iracionální kostýmy? Pochopitelné to bylo jen u doktor(ky) S a jejích asistentů, tam jsem s tím problém neměl. Ale jinak zklamání, protože mne to celý večer bilo do očí. Kostýmy od Hany Kubešové.

Druhý problém považuji za velice vážný a pro celý rytmus a vyznění inscenace fatální: Když poslední postava (schválně neuvádím jaká, abych neprozradil pointu) odchází do výtahu, hra má skončit a divák se nemá dozvědět, kam postava odjela - nahoru či dolů. Jenže když předchozí postavy nastoupí do výtahu, obratem se divák dozví, kam postava odjíždí. V závěru, po nástupu do výtahu, se však odjezd nekoná, zato doktor(ka) S se svými asistenty v němohře dohrávají asi minutu(?). Po celou dobu se tak vkrádá otázka: "Byl účel neukázat, kam postava odjela anebo se stala technická chyba a světlo, které ukazovalo směr cesty, se nerozsvítilo?" A protože se to stalo opravdu na závěr hry, pachuť ve mně zůstala.

Pokud bych se měl zmínit o jednotlivých hercích, tak to bude snadné. Všichni byli obsazeni dle svého typu, takže postavy vykreslili lehce a předvídatelně. Ale to vůbec nebylo na závadu. Díky lehkosti herecké akce, celá inscenace šlapala jako hodinky.

Denny Ratajský dokázal do postavy Juliena dostat kus opravdového života. Jeho postava byla nejplastičtější a nejvěrohodnější ze všech. Julienův pozvolný vývoj ukazoval mladého muže, nacházejícímu v kritickém okamžiku jeho žití, opravdový smysl života. Julien se tak stal postavou z masa a kostí a nikoliv jen postavou, která by symbolizovala mladého, krásného muže, od kterého nelze nic čekat, ale každá ženská si na něj ráda sáhne.

Nejjednodušší ze všech to měla mladičká Vanda Chaloupková, která hrála Lauru. Tato postava plná optimismu, temperamentu a nadějí neměla moc možností k hlubšímu vývoji. Laura byla symbolem mládí a naděje a nebylo potřeba psychologického budování postavy.

Marie Martinová, byla uklízečka. A kdo zahraje nejlépe z Fidlovačky uklízečku? No přece Ludmila Molínová. Lidový slovník a jednoduché myšlení, to napsal autor. K tomu typický hlas Molínové a to vše dohromady dalo herečce příležitost vytvořit skvělou komediální postavu. Avšak i tato postava ve svých jednoduchých myšlenkách dokázala mnohé sdělit. Na první pohled by se dalo říct, že Molínová stvořila opět jednu ze svých typických rolí, že nemá co víc ukázat. Bylo by však nespravedlivé dehonestovat herečku jen pro její typický herecký rejstřík. Pominuli skvělé gagy, kterých si v postavě užila dost, její vrcholná chvíle přichází, když odchází. Vysvětlím. Když doktor(ka) S oznámí Marii Martinové, že přišel její čas, Martinová se vydá k výtahu, který ji odveze nahoru (smrt) nebo dolů (život). Výtah je udělán z vstupních dveří do sálu, ale až z těch úplně nahoře. Každá postava tak musí sejít z jeviště a po schodech v hledišti stoupá za svitu protisvětla k těmto dveřím (výtahu). Ludmila Molínová plná strachu, obavy i naděje stoupala pomalu, schod za schodem a čím blíž byla k výtahu, tím větší jsem měl husí kůži. Určitě jsem nebyl v sále sám, kdo chtěl v tomto okamžiku Marii Martinovou zachránit, či ji alespoň utěšit či povzbudit (to dle divákovy předtuchy). Když už nic jiného, tak díky této, téměř němé, scéně stojí zato vidět představení ještě jednou.

Prezident Delbec či starosta Nykl z Ulice, pořád stejný Václav Svoboda. Určitá jednoduchost uvažování, ale na druhou stranu obchodní "vyčůranost" a nepochopení o co v hotelu mezi dvěma světy jde, nahrály Svobodovi k tomu, že mohl obě role podat totožně.

I Daniel Rous byl ve své obvyklé roli jakýchsi ztroskotanců. Jeho postava mága Rádžapúra byla nejméně čitelná ze všech. Nebylo snadné pochopit co je zač. Jako by autor textu věnoval této postavě nejméně času. A i když tato postava pak vykoná něco podstatného pro celý příběh, vše ostatní, kdyby se vyškrtlo, tak by se nic nestalo.

Bylo překvapením vyslechnout od diváků o přestávce diskuzi, kdo hraje doktor(ku) S. Někdo tak výrazný jako Iva Pazderková se dokázal proměnit tak, že Blbá blondýna nebyla k poznání. Vtip je však v tom, že Pazderková neměla na obličeji žádnou masku, dokonce měla i blond vlasy. Jen prostě nehrála blbou a nehrála komediální roli. Pazderková s kamenným výrazem ve tváři byla skutečnou ledovou královnou. Striktním úředníkem, který pracuje zcela oddán svému úřadu. Pazderková držela pevně linii své postavy a až zcela na závěr, kdy si zapálila, se v její postavě objevila lidskost.

První část inscenace měla spád, vtip i potřebnou hloubku, po přestávce by si druhá půlka zasloužila trochu víc proškrtat, přece jen někdy postavy zbytečně deklamovaly. A pokud by se přepracoval závěr, byla by to dokonalá inscenace. A ačkoliv mám výhrady, asi si na ni ještě někdy zajdu. A co ostatní diváci? O přestávce byli dost rozpačití, ale závěrečný potlesk byl bouřlivý, ačkoliv bylo divadlo poloprázdné. Text to není jednoduchý, i když je maskován v komedii, takže si nedovedu tipnout, zda to bude divácký hit či nikoliv. Inscenaci může také prospět šablonovité obsazení hereckých typů známých z televizní obrazovky. I Ludmila Molínová se "dočkala" - "to je ta z Ulice", komentovala paní za mnou, když se herečka objevila na scéně…

Prague Ballet Gala 2011 - 7.1.2011 v 19:30

8. ledna 2011 v 2:04 | klm.007 |  Státní opera Praha
Snad tím, že letos chyběli obvyklí návštěvníci Gala, zejména Diana, Acteon, Kitri, Basil a Medora se svým otrokem Alim, u diváků jednoznačně zvítězily choreografie dvacátého století nad klasikou století devatenáctého.

Balet gala, které se koná každý rok v lednu, by měl být vždy jistou sázkou do loterie. Program není znám, respektive se objevuje jen několik dní před představením, kdy již všichni vstupenky mají. Za normálních okolností by bylo toto představení neprodejné. Nikdo nekoupí zajíce v pytli. Ředitelka Gala, Jana Kůrová, již po šesté ale dokázala, že volba tohoto představení je nikoliv sázkou do loterie, ale sázkou na jistotu. Program má skutečně vše to, co si člověk pod pojmem "balet gala" představuje - tedy nejlepší tanečníky v zajímavých choreografiích.

Hned nástup tanečníků v prvním čísle nenechal nikoho na pochybách, že na programu je William Forsythe. V kuse nazvaném "IN THE MIDDLE Somewhat Elevated…" tančili Aki Saito a Wim Vanlessen. Oba první sólisté Flanderského královského baletu. Precizně vypilované číslo do nejmenších detailů svou technickou stránkou připomínalo mistrovství v moderní gymnastice. Díky této čisté technice mohlo jasně vyniknout taneční umění. Zejména tanečnice, Aki Saito, si publikum získala po několika vteřinách. Bouřlivé ovace tak nasadily vysokou laťku hned po prvním čísle. Byl to jeden z vrcholů večera.

Dramaturgicky poněkud vedle byla "La Sylphide", neboť Praha je Sylfidou přesycena, když ještě nedávno hrála v Národním divadle. Choreografie pevně svázaná Augustem Bournonvillem tak nedala možnost tanečníkům předvést něco extra. Tančila Jurgita Dronina, první sólistka Het National Ballet a Davit Galstyan, první sólista Ballet du Capitole.

Jurij Grigorovič postavil "Tango, Zlatý věk" na hudbu Dmitrije Šostakoviče. Ač hodně baletně stylizované, stále to bylo tango. Hezké pokoukání v podání prvních sólistů Velkého divadla v Moskvě - Nina Kaptsova a Artëm Ovcharenko.

Zcela překvapivě se ukázalo být nejnudnější částí večera pas de deux z Louskáčka. Klasická Petipova choreografie působila nudně a unyle a spíš než na gala to vypadalo jako na zkušebně. Tančili první sólisté Holandského národního baletu - Anna Tsygankova a Tamas Nagy.

Po přestávce však přišla další vlna rozkoše. Něco tak sametově hebounkého a opravdově zamilovaného jsem už dlouho neviděl. Milostných duetů jsou tisíce, však na tom v podstatě stojí všechen tanec, ovšem to co postavil na hudbu Gustava Mahlera, Oscar Araiz bylo úžasné. Étoile Pařížské národní opery Isabelle Ciaravola a první sólista téhož divadla Yann Saïz předvedli něco, co lze jednoduše popsat: "opravdový, skutečný, procítěný, plný lásky" a jinými až téměř kýčovitými slovy. Byla to prostě božská mana. Obrovský úspěch "Adagietta" byl obrovský a zasloužený.

Co je Korzár v klasice, to je Brelův a Bena van Cauwenbergha "Les Bourgeois". Praha je zvyklá na interpretaci Daniila Simkina, který s tím zde vystupoval několikrát. Proto to srovnání s dnešním interpretem Davitem Galstyanem. Zatímco Simkin staví svůj výkon na lehkých, až artistických skocích, Galstyan vytvořil realistickou figuru. Jeho postavě a typu je "flamendr" věrohodnější, než je tomu u "subtilního školáčka" Simkina. Když Galstyan během tance začal hledat, tak jak to má předepsáno, po kapsách cigaretu, ukázalo se, že žádnou nemá. Bystrým zrakem však cigaretu našel ležet přesně uprostřed jeviště, kde mu vypadla. Přidal tedy pár kroků, cigaretu zvedl a pokračoval dál. Jako by to tam mělo být. Závěrečný potlesk pak jasně ukázal, že "Les Bourgeois" je vděčné taneční číslo přesně na typy představení, jakými jsou právě gala.

Zajímavé bylo také číslo "Wie lange noch", zřejmě by tam měl být v názvu otazník, ale v programu není. Hudba Kurt Weill, choreografie Krysztof Pastor. Poněkud hlasitá hudba - zpěvačka zpívá německy za doprovodu klavíru - byla dost rušivým elementem, abych se dostatečně soustředil a užil si to. Když jsem se na to teď díval na Youtube, tak jsem měl mnohem pozitivnější pocit, než večer na Gala. Tančili: Anna Tsygankova a Tamas Nagy.

V programu uvedené "Adagio" na Bachovu hudbu v choreografii Maurice Béjarta bylo nahrazeno "Symfonií" (pokud jsem moderátorovi na začátku gala dobře rozuměl). Bohužel však nejmenoval ani choreografa, ani skladatele, takže si netroufám zde uvádět své tipy. Toto číslo bylo na mne nějaké dlouhé a musím se přiznat, že mne moc nebavilo. Tančili Aki Saito a Wim Vanlessen.

Zatímco v první půli Louskáček propadl, pas de deux ze "Spící krasavice", to byla jiná káva. Vynikající technika, přesné souznění s hudbou, to bylo podání Niny Kaptsovy a Artëma Ovcharenka. Byl jsem nadšený, i přes menší nehodu v adagiu, kdy tanečnice ztratila rovnováhu, takže se musela oběma rukama opřít o hruď tanečníka, ale stalo se to zrovna, když ji tanečník držel v pase, takže si myslím, že si této chyby moc lidí nevšimlo. Po variacích i kódě byl bouřlivý potlesk a pošramocený Petipa z první půlky byl opět v plném lesku. Velmi zajímavé však pro mne bylo zjištění, že Artëmu Ovcharenkovi bylo jeviště SOP malé. Při variaci a kódě se pohyboval na samém okraji jeviště a i při diagonálních skocích bylo vidět, že brzdí. Zdá se, že Velké divadlo v Moskvě, je skutečně velké…

Pak přišlo finále. Klasická píseň Edit Piaf "Je ne regrette rien", opět v choreografii Bena van Cauwenbergha. Tančila Adeline Pastor, první sólistka Aalto Ballet Theater. Vynikající choreografie, opět velmi efektní a v naprosto dokonalém provedení, ale skutečně dokonalém. Ať točila, kolik chtěla, stála naprosto rovně, osa těla kolmá k podlaze přesně v úhlu devadesát stupňů. Diváci šíleli a pak…, pak byl konec.

Sympatická děkovačka na závěr, potlesk i pro Janu Kůrovou a za rok snad na viděnou. Otázkou bude, kde to bude. Opera to má za pár. Zbývá tedy Karlín, Kongresové centrum a Národní divadlo. Pozor však na velikost jeviště, když panu Ovcharenkovi bylo malé i to v Opeře.

Kdo se nebyl podívat na Gala v pátek, má šanci ještě hned v sobotu. A kdo zůstane doma, tak si téměř všechny taneční čísla může najít na Youtube i v totožném obsazení.

Coppélia 6.1.2011 ve 20:00

7. ledna 2011 v 1:31 | klm.007 |  Hostující soubory
Velmi příjemné překvapení přivezlo do Národního divadla Divadlo J.K.Tyla z Plzně. Ať již byl motiv managementu Národního divadla jakýkoliv, plzeňská Coppélia byl skvělý nápad. Pražské publikum dlouhodobě vytýká nedostatek klasiky ve Zlaté kapličce a Coppélia tak navrátila špičkovou techniku na jeviště.

Divadlo nebylo zcela plné, dokonce se prodávaly i členské vstupenky, ovšem to nelze přičíst nezájmu publika, ale nulovému marketingu. Plzeňskému divadlu se nelze divit, že do propagace v Praze nevěnovalo ani korunu (a pokud ano, tak to nebylo nikde vidět). Co však lze vytknout, ba co lze nazvat nehorázný šlendrián, je nulová propagace ze strany Národního divadla. Nemyslím tím venkovní reklamu, ale pořádnou zmínku na svých internetových stránkách. Jistě, noticka o příjezdu plzeňského divadla na titulní stránce byla, ovšem tak nenápadná, že člověk, který nehledá, ji nemá šanci najít. Struktura stránek divadla jasně směřuje ke třem velkým fotografickým oknům, kde činohra, opera a balet upozorňují na příští představení. Divák, hledající co se dává, tak již čtrnáct dnů vidí, že se bude nejdříve dávat Louskáček, který je sice vyprodaný, ale zase jej dávají až 13. 1. 2011. Kdyby tam Národní divadlo místo toho dalo anonci na Coppélii, udělali by levný marketing a ještě veřejnou službu. Ale zpět ke Coppélii.

Plzeňská inscenace drží klasický ráz. U oblastních divadel ani nic jiného nečekám. Ovšem skutečně velmi konzervativní scéna Josefa Jelínka překvapila. Scéna evokující divadelní kulisy používané před několika desítkami let se v Praze hned tak nevidí. Ovšem, scéna nijak nerušila, byla funkční, snad příliš popisná (nápisy jmen postav, které tu či onde bydlely), přesto dokonale archaická. Na druhou stranu Jelínkovy kostýmy byly zcela dle jeho pověsti. Svěží, barevné a velmi líbivé, navodily roztomile pohádkovou atmosféru. Léo Delibes k tomu složil naprosto optimistickou a svěží hudbu, ve které milovník baletu stále a stále nacházel známé melodie. Orchestr pod vedením Jiřího Petrdlíka nezněl tak, jak mám naposloucháno, ale předpokládám, že to bylo menším obsazením v orchestru. Zejména ve finále, kdy byli všichni tanečníci na scéně, svými doskoky a ťukáním špiček překryli v mnoha místech hudbu.

Choreograf a režisér Jiří Pokorný vytvořil v představení plno komických výstupů, drobných (ale o to vděčných) gagů, které z baletu udělaly perlivou komedii. Coppélia není, tak jako u jiných baletů jen plná tanečních čísel, zde musí tanečníci také hrát. A hráli výborně, všichni.

Jarmila Dycková jako Svanilda plně využila komediálních prvků své role. Skvělá mimika i rozpustilý pohled z ní udělal hlavní hybatelku děje. Ať Franz dělal, co dělal, před vychytralou Svanildou nebylo úniku. Dycková tančila lehce a přirozeně a s Martinem Šintákem v roli Franze tvořila dokonalý pár. I Šinták, kterého si pamatuji ještě z konzervatoře, ze dne otevřených dveří, skvěle rozehrál záletníka Franze. Komediální talent nezapře, stejně tak i sebejisté taneční umění.

Richard Ševčík v roli Ševce se pomalu vynořoval ze sboru ostatních vedlejších postav, aby se nakonec stál miláčkem publika. Ševčík se předvedl v efektních tanečních číslech, které publikum miluje, takže v závěru zcela upozadil Šintáka a Dyckovou při jejich pas de deux.

V mnohých inscenacích je Coppélius upozaděn, bez jasného charakteru a je stylizován do senilního domácího blázna. V této inscenaci byl sice Coppélius podivín, ale postava byla Jiřím Žaludem vykreslena natolik plasticky, že každý jeho výstup nebyl pouhou vatou, ale naopak velmi příjemným pokoukáním. Coppélia Nikoly Pažoutové moc příležitostí neměla a mnohdy zcela zanikla v davu. Velmi výrazně byl pojat Rytíř, který díky kostýmu přehrál Španělku (Hana Čakarmišová) a Číňanku (Misaki Mochizuki). Rytíře tančil Petr Laštovka.

A ještě se vrátím na začátek představení. Prvních deset minut představení bylo velice slabé. Vypadalo to jako na nějaké "oprašovačce". Vše bylo jen v náznaku a zlehka, jakoby síla Národního divadla zmrazila tanečníky. Pak se však tanečníci oklepali a nasadili tu správnou energii. Nadšení a potlesk publika však byl natolik opojný, zejména pro pány Šintáka a Ševčíka, že v závěru představení ve svých variacích začali tlačit na pilu, takže zejména koncovky nevycházely. Netřeba mít přehnanou trému a netřeba se nadmíru předvádět.

Ačkoliv závěrečné "bravo" z publika vycházelo z úst kolegů tanečníků, kteří seděli v hledišti, lze s čistým svědomím napsat, že plzeňská Coppélia obstála na jevišti Národního divadla. Odpočinková podívaná, přesně podle standardních představ o Coppélii, skvěle pobavila a optimisticky diváky naladila. Její další dvě reprízy v Národním divadle rozhodně mají své opodstatnění. Pokud se ovšem o takovém představení Pražáci vůbec dozvědí…