close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nemluv o tom co děláš, nevíš kdo tě poslouchá!

Hotel mezi dvěma světy 15.1.2011 v 19:30

16. ledna 2011 v 23:53 | klm.007 |  Divadlo Na Fidlovačce
Éric - Emamanuel Schmitt je autorem další hry, kterou od něj Divadlo na Fidlovačce inscenuje. Zatímco první "Záhada aneb zapřená láska" u mne zcela propadla, druhá hra s názvem "Hotel mezi dvěma světy" mne opravdu zaujala.

Když je člověk v komatu, tak se dostane do tohoto hotelu, kde čeká. Zemře-li, výtahem odjede nahoru, zřejmě k Božímu soudu, probere-li se z komatu, výtahem sjede dolů, zpět do života. V této čekárně, protože spíše než hotel, je to čekárna se setkávají lidé nejrůznějšího věku a sociálního postavení a všichni v nejistotě očekávají následující. Je to čas pro rekapitulaci života s poznáním, že vzdát se lidských vášní, pokušení či životních jistot není tak snadné. Moc klidu a naděje návštěvníkům nepřidá ani personál. Tajemná doktor(ka) S, která hostům sděluje podstatné informace o jejich situaci na zemi, spíše znervózňuje, než uklidňuje.

Charaktery postav jsou standardně nastaveny, jsou srozumitelné, nemůže dojít k záměně či zmatení diváků, kdo je kdo. Je zde Julien, mladík užívající si života a přesto jaksi vnitřně nespokojený a deprimovaný. Však je také jeho automobilová nehoda vnímána jako sebevražda. Je zde dívka s vrozenou srdeční vadou, která si v hotelu bezstarostně užívá volnosti, protože není připojena na lékařské přístroje. Ženu z lidu, rozuměj uklízečku, doplňuje vysoký finančník s poněkud matoucím titulem "pan prezident" a nesmí chybět jakýsi životní ztroskotanec, prodavač iluzí a malý podvodníček či kouzelník v jedné osobě - mág Rádžapúr.

Každý herec měl dostatek příležitostí jak vykreslit svou postavu a dát jí vývoj. Trochu mimo stojí asistenti doktora(ky) S, dvě němé postavy v podání Elišky Nezvalové a Lukáše Pečenky. Postavy určené hlavně k vytváření atmosféry a personálu hotelu vynikly zejména synchronizovaným pohybem, velmi často na hranici tance. Zejména Lukáš Pečenka v úvodu celé hry nastolil atmosféru tajemna a podivného specifična. K tomu mu velmi dobře pomáhala i hudba Pavla Šimáka. Ten je v programu uváděn nikoliv jako autor, ale jako "výběr hudby". Hudba skutečně velmi dobře navozovala pocit stísněnosti, což si myslím byl velmi šťastný tah.

Hudba, která člověka svazovala a k tomu velmi silné a hluboké myšlenky autora, které vkládal všem postavám do úst, vytvářely vysoce intelektuální text, který však byl velmi často interpretován tak, že se divadlo smálo jako šílené. Tato skvělá, na první pohled nesmyslná interpretace však z textu vytěžila maximum. Divák, který se přišel jen pobavit, se od srdce zasměje a nebude mít pocit, že musel nad něčím hluboce přemýšlet. Zarytý intelektuál si musel libovat ve filozofických myšlenkách a náročnější divák se smál a přitom mu běhal mráz po zádech. Režisér Pavel Šimák tak skvěle propojil obě strany života v jeden živoucí celek. Jako světlo nemůže existovat bez tmy, tak i radost bez smutku.

Velmi překvapila také scéna Pavla Boráka. Když se zvedla opona, tak mne hned napadla myšlenka, že tohle tu ještě neměli. Fidlovačka se obvykle drží klasických konzervativních kulis (alespoň, tak to vnímám). V tomto případě scéna hotelu vypadala naprosto perfektně, protože jednak byla velmi pěkná na pohled, byla funkční, ale hlavně vytvářela velice dobře, nikoliv milý a sympatický hotel, ale studenou neosobní budovu, která působila dojmem spíše státní nemocnice před privatizací.

Dvě věci se mi však bytostně v inscenaci nelíbily. Prvním byly kostýmy. Snad jen kostým prezidenta Delbeca působil civilně, ostatní byly velmi stylizované, na pohled nepěkné, ale hlavně zcela nefunkční. Proč mají mít lidé, byť v jakési fantaskní čekárně, iracionální kostýmy? Pochopitelné to bylo jen u doktor(ky) S a jejích asistentů, tam jsem s tím problém neměl. Ale jinak zklamání, protože mne to celý večer bilo do očí. Kostýmy od Hany Kubešové.

Druhý problém považuji za velice vážný a pro celý rytmus a vyznění inscenace fatální: Když poslední postava (schválně neuvádím jaká, abych neprozradil pointu) odchází do výtahu, hra má skončit a divák se nemá dozvědět, kam postava odjela - nahoru či dolů. Jenže když předchozí postavy nastoupí do výtahu, obratem se divák dozví, kam postava odjíždí. V závěru, po nástupu do výtahu, se však odjezd nekoná, zato doktor(ka) S se svými asistenty v němohře dohrávají asi minutu(?). Po celou dobu se tak vkrádá otázka: "Byl účel neukázat, kam postava odjela anebo se stala technická chyba a světlo, které ukazovalo směr cesty, se nerozsvítilo?" A protože se to stalo opravdu na závěr hry, pachuť ve mně zůstala.

Pokud bych se měl zmínit o jednotlivých hercích, tak to bude snadné. Všichni byli obsazeni dle svého typu, takže postavy vykreslili lehce a předvídatelně. Ale to vůbec nebylo na závadu. Díky lehkosti herecké akce, celá inscenace šlapala jako hodinky.

Denny Ratajský dokázal do postavy Juliena dostat kus opravdového života. Jeho postava byla nejplastičtější a nejvěrohodnější ze všech. Julienův pozvolný vývoj ukazoval mladého muže, nacházejícímu v kritickém okamžiku jeho žití, opravdový smysl života. Julien se tak stal postavou z masa a kostí a nikoliv jen postavou, která by symbolizovala mladého, krásného muže, od kterého nelze nic čekat, ale každá ženská si na něj ráda sáhne.

Nejjednodušší ze všech to měla mladičká Vanda Chaloupková, která hrála Lauru. Tato postava plná optimismu, temperamentu a nadějí neměla moc možností k hlubšímu vývoji. Laura byla symbolem mládí a naděje a nebylo potřeba psychologického budování postavy.

Marie Martinová, byla uklízečka. A kdo zahraje nejlépe z Fidlovačky uklízečku? No přece Ludmila Molínová. Lidový slovník a jednoduché myšlení, to napsal autor. K tomu typický hlas Molínové a to vše dohromady dalo herečce příležitost vytvořit skvělou komediální postavu. Avšak i tato postava ve svých jednoduchých myšlenkách dokázala mnohé sdělit. Na první pohled by se dalo říct, že Molínová stvořila opět jednu ze svých typických rolí, že nemá co víc ukázat. Bylo by však nespravedlivé dehonestovat herečku jen pro její typický herecký rejstřík. Pominuli skvělé gagy, kterých si v postavě užila dost, její vrcholná chvíle přichází, když odchází. Vysvětlím. Když doktor(ka) S oznámí Marii Martinové, že přišel její čas, Martinová se vydá k výtahu, který ji odveze nahoru (smrt) nebo dolů (život). Výtah je udělán z vstupních dveří do sálu, ale až z těch úplně nahoře. Každá postava tak musí sejít z jeviště a po schodech v hledišti stoupá za svitu protisvětla k těmto dveřím (výtahu). Ludmila Molínová plná strachu, obavy i naděje stoupala pomalu, schod za schodem a čím blíž byla k výtahu, tím větší jsem měl husí kůži. Určitě jsem nebyl v sále sám, kdo chtěl v tomto okamžiku Marii Martinovou zachránit, či ji alespoň utěšit či povzbudit (to dle divákovy předtuchy). Když už nic jiného, tak díky této, téměř němé, scéně stojí zato vidět představení ještě jednou.

Prezident Delbec či starosta Nykl z Ulice, pořád stejný Václav Svoboda. Určitá jednoduchost uvažování, ale na druhou stranu obchodní "vyčůranost" a nepochopení o co v hotelu mezi dvěma světy jde, nahrály Svobodovi k tomu, že mohl obě role podat totožně.

I Daniel Rous byl ve své obvyklé roli jakýchsi ztroskotanců. Jeho postava mága Rádžapúra byla nejméně čitelná ze všech. Nebylo snadné pochopit co je zač. Jako by autor textu věnoval této postavě nejméně času. A i když tato postava pak vykoná něco podstatného pro celý příběh, vše ostatní, kdyby se vyškrtlo, tak by se nic nestalo.

Bylo překvapením vyslechnout od diváků o přestávce diskuzi, kdo hraje doktor(ku) S. Někdo tak výrazný jako Iva Pazderková se dokázal proměnit tak, že Blbá blondýna nebyla k poznání. Vtip je však v tom, že Pazderková neměla na obličeji žádnou masku, dokonce měla i blond vlasy. Jen prostě nehrála blbou a nehrála komediální roli. Pazderková s kamenným výrazem ve tváři byla skutečnou ledovou královnou. Striktním úředníkem, který pracuje zcela oddán svému úřadu. Pazderková držela pevně linii své postavy a až zcela na závěr, kdy si zapálila, se v její postavě objevila lidskost.

První část inscenace měla spád, vtip i potřebnou hloubku, po přestávce by si druhá půlka zasloužila trochu víc proškrtat, přece jen někdy postavy zbytečně deklamovaly. A pokud by se přepracoval závěr, byla by to dokonalá inscenace. A ačkoliv mám výhrady, asi si na ni ještě někdy zajdu. A co ostatní diváci? O přestávce byli dost rozpačití, ale závěrečný potlesk byl bouřlivý, ačkoliv bylo divadlo poloprázdné. Text to není jednoduchý, i když je maskován v komedii, takže si nedovedu tipnout, zda to bude divácký hit či nikoliv. Inscenaci může také prospět šablonovité obsazení hereckých typů známých z televizní obrazovky. I Ludmila Molínová se "dočkala" - "to je ta z Ulice", komentovala paní za mnou, když se herečka objevila na scéně…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama