Všichni jsme si prošli školní docházkou, všichni víme, že potkat se ve vzdělávacím procesu s učitelem, který dokáže zaujmout, nenudit a naučit je vzácnost. Mně to vychází v průměru jeden takový učitel na jednu školu. Jistě každého napadlo, že dobrý učitel musí být také dobrý herec. Ale co když je to naopak - tedy, že dobrý herec se stane dobrým učitelem. Zde nemám na mysli učitele divadelních škol. Představte si situaci, kdy učitel přijde za nějakým hercem a požádá jej, aby si nějakým způsobem sám zpracoval učební látku a pak ji prostě přehrál studentům. Je to absurdní, přesto je to možné.
HaDivadlo hostovalo v Praze v Divadle Archa se svou inscenací Indián v ohrožení.
Situace na scéně je vlastně jednoduchá. Nacházíme se v jakési vysokoškolské posluchárně. Celému auditoriu dominuje obrovská tabule (ta na křídu), kolem jsou židle a na nich sedí studenti. Přichází profesor a začne přednášet o teorii relativity Alberta Einsteina. Vezme to pěkně z gruntu, hezky od Newtona. Přednáší, demonstruje na studentech a diváci se smějí, smějí a smějí. Občas je zamrazí, protože si uvědomí, že všechno to, co herec vypráví, je skutečná pravda a skutečný popis teorie relativity. "Bože, takového učitele bych chtěl také", musí napadnout každého. Když se pak teorie relativity hezky celá probere, tabule se rozevře a najednou před námi vznikne vlakové kupé. Postavy přicházejí, odcházejí a my diváci si ze vzniknuvších zápletek opakujeme teorii relativity.
Takto suše popsaná situace na scéně může vypadat, jako podivný útvar, který je cokoliv jen ne divadelní hra. Ale to je právě ten omyl! Celé je to divadelní hra. Jsou zde rozehrány charaktery, situace. Vše do sebe zapadá. Člověk se směje a to nejen komickým situacím, ale i prostředky jakými se toto divadlo hraje. Na scéně se totiž skvěle manipuluje s časem, světlem i pohybem. Opravdová fyzika v divadelní hře.
Ne nepodstatnou součástí je hudba Dominika Renče, jehož hudba navozovala atmosféru jakéhosi experimentálního prostředí a díky ní se tak vytvořila skvělá časová smyčka. Herci byli skvělí všichni. Je vidět, že je to již ohraná hra. Vše klape na vteřiny přesně, jako u klasické frašky.
Obrovská pochvala proto směřuje i k režii Jiřího Havelky. Mám pocit, že je to zatím to nejlepší, co jsem v posledních měsících viděl. Lituji, že se tohle představení nehraje pravidelně v Praze, to bych jistě několikrát navštívil hodinu fyziky. Kdo má možnost vidět, jděte, rozhodně nebudete litovat. Je to prostě bomba! Však také závěrečná děkovačka tomu nasvědčovala.